Lidé, kterým učaroval žánr sci-fi, bývají v mnoha případech zklamaní reálným stavem kosmonautiky. Úkoly a činnosti, které jejich hrdinové zvládají levou zadní a ani nad tím nepřemýšlejí, jsou v reálu komplikované a často prakticky nemožné. Realita je svázaná mnoha omezeními, které musí všechny kosmické agentury respektovat. Přesto ani reálný svět nezapomněl, jaké to je snít. Experti z různých oborů se zabývají nápady, které vypadají, jako kdyby vypadly z nějakého sci-fi románu. V agentuře NASA se podpoře těchto nadějných technologií s velkým potenciálem do budoucna věnuje program NIAC a dnes si představíme další projekt, který byl v jeho rámci podpořen.
Využití elektrolýzy pevných oxidů EVE (Exploring Venus with Electrolysis) by umožnilo průzkum Venuše s pomocí balónů s neomezenou výdrží díky doplňování vnitřního plynu, který by zajišťoval potřebný vztlak oxidem uhelnatým a kyslíkem z okolního oxidu uhličitého, s čímž by pomáhala elektrolýza tuhých oxidů. Oxid uhelnatý a kyslík mohou být využity pro pohon během 50 hodin dlouhé noci, či k zajištění raketového pohonu. Inovace by umožnila také vznik budoucích velkých mobilních platforem schopných poskytovat stlačené palivo a kyslík letce „vzdušných“ průzkumníků.
Atmosféra Venuše je podle autorů návrhu nejobyvatelnějším prostředím v celé Sluneční soustavě hned po Zemi, ovšem ve srovnání s Marsem je relativně málo prozkoumaná. Využitím místních zdrojů má projekt EVE umožnit zevrubný průzkum povrchu i atmosféry včetně dopravy vzorků na Zemi. Co se naučíme na Venuši může ovlivnit naše chápání změn klimatu na naší planetě.
V rámci první fáze programu NIAC chtějí výzkumníci modelovat aspekty výkonu elektrolýzy tuhých oxidů, experimentálně ověří 75% konverzi oxidu uhličitého a regenerativní výrobu energie, dále chtějí identifikovat materiálový přístup k toleranci tuhých oxidů, dopracovat návrh systému pro reprezentativní misi a vyhodnotit pokročilé schopnosti, včetně mobility, získávání povrchových vzorků a návratu do kosmického prostoru.
Zmíněná reprezentativní mise se má zaměřit na demonstraci dlouhodobosti doplňování plynů získaných z pomocí elektrolýzy tuhých oxidů při provádění vědeckého výzkumu povrchových útvarů. Mezi nejvýznamnější vlastnosti patří využití plynů vznikajících na denní straně k výrobě elektrické energie na straně noční.
Přeloženo z:
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2025/01/niac-2025ph1-hecht.png
Tak jak je to v této zprávě napsáno to vyžaduje perpetuum mobile, ale jinak je to určitě zajímavý projekt 🙂 Teď jde o to, jestli je to _už zase_ nějaká nepovedená zkratka vysvětlení projektu v tiskové zprávě NASA – a pak by projekt mohl mít třeba i skutečný smysl.Na vysvětlenou: ve zprávě se úplně zamlčuje potřeba energie na to elektrolýzu. Jen se zdůrazňuje získání energie při procesu opačném. Takto podáno je to samozřejmě fyzikální nesmysl – jediný stroj, který umí převést něco tam a zpět a v součtu získat energii, je perpetuum mobile.Navíc poznamenávám, že v rámci chvály na to „nejobyvatelnější prostředí po Zemi“ zapomněli na koncentraci kyselin. Pak taky na tlak a teplotu. Ale jinak je všechno „strašně prima“ a nemůžu se dočkat, až mi pošlou čumkartu z tamní dovolené 🙂
Předpokládal bych výrobu energie solárními panely. V těch výškách sice bude světlo pořád rozptýlené, ale bude o hodně silnější než na povrchu, takže by to teoreticky mohlo fungovat. Problém je přežít extrémně dlouhou noc a na to je tam ta zásoba chemické energie vyrobená přes den.
Tlak a teplota je v těch výškách podobná jako na Zemi u hladiny moře. S trochou dobré vůle by se tam člověk mohl procházet po palubě létajícího stroje jen v protichemickém obleku se zásobou kyslíku. Gravitace je tam taky skoro stejná jako na Zemi. Tohle nikde jinde ve Sluneční soustavě než na Zemi a vysoko v oblacích Venuše nenajdete.
Vlastně ani ta noc není takový problém. Pokud by tomu stroji dali vrtuli, která by dodala rychlost vůči povrchu kolem 4 km/h, mohou mít pořád poledne. Blíž k pólům by stačila i nižší rychlost.