Minulý týden byl ukázkovým příkladem toho, jak rozmanitý je astronautský výcvik. Od zasedaček přes posilovnu až po moře u Rostocku – každý den přinesl něco jiného. A i když některé části by si člověk mohl představit praktičtější, dohromady to tvoří mozaiku dovedností, které ESA očekává od svých astronautů.

Pondělí 15. září – den, kdy vládl PowerPoint

Týden odstartoval maratonem prezentací. Každý z nás měl 10 minut na vlastní téma a pak následoval feedback – od PR, kolegů i zkušených astronautů, kteří se během dne střídali jako na běžícím pásu. Moje téma bylo „rizika při průzkumu vesmíru“. Když to člověk shrne, šlo o trénink prezentačních dovedností. Upřímně – nutnost bych u tohohle kroku úplně nehledal. Většina z nás má za sebou roky vystupování před všemožným publikem, od studentů až po generály. Ale má to i druhou stránku – sledovat kolegy, jejich přístupy a zpětnou vazbu, to člověka obohatí. A tak jsme pondělí strávili prakticky celé zavření v zasedačce.

Úterý 16. září – objektivy a nová nášivka

Dopoledne jsem strávil s fotoaparáty a kamerami. Nové portrétní fotky, krátká videa pro sociální sítě, pak dvě krátké schůzky s PR týmem. Trochu industriální rutina, ale člověk ví, že se to jednou bude hodit. Odpoledne to ale mělo jinou úroveň – ceremonií v lobby EAC jsme odhalili novou nášivku našeho výcviku. V jejím středu je polárka, zasazená nad mapu světa přesně do místa, kde sídlí EAC – tedy Kolín nad Rýnem. Z hvězdy pak vycházejí paprsky směrem k ISS i k potenciálním budoucím komerčním stanicím. Jednoduchý, i když trochu „ojedinělý“ design – nášivka vypadá trochu jako z osmdesátek, ale proč ne… 

Středa 17. září – návrat k aerodynamice a pohled do budoucnosti

Dopoledne jsme strávili přednáškami. Dvě dvouhodinové přednášky o základech aerodynamiky vedl profesor ze Stuttgartu. Bylo to velmi akademické, plné diferenciálních rovnic a teorie, a přiznám se – do astronautského kontextu mi to nesedlo úplně ideálně. Čekal bych trochu více praktické a operační pojetí. Ale protože jsem sám dělal doktorát právě z aerodynamiky, dokázal jsem se v tom velmi dobře orientovat a vlastně mě to nakonec bavilo. Odpoledne jsme přeskočili z rovnic do sci-fi – přednáška o současných vizích meziplanetárního průzkumu. Mars, mise k asteroidům, lety k jiným hvězdám, relativistické jevy, plány, sny, scénáře. A pak přízemnější zakončení dne: dvouhodinový trénink v gymu. Nejprve asi 45 minut kardio (kolo, švihadlo, veslování), pak asi hodinový kruhový trénink s posilováním a plyometrií. Zbytek času protažení. Poměrně sympatický trénink…

Čtvrtek 18. září – komunikace, energie a hokej

Dopoledne tříhodinová přednáška o komunikačních systémech nejen vesmíru. Od rádií, přes satelity, až po laserové spoje budoucnosti. Zajímavé bylo vidět, jak komplexní síť udržuje astronauta v kontaktu se Zemí. Odpoledne pak energetické systémy kosmických prostředků – jinými slovy, jak zajistit, aby se ve vakuu a tisíce kilometrů od nejbližší zásuvky nezhaslo světlo. Po tomhle bloku už bylo potřeba se trochu jít hýbat: hodina lehčího tréninku v posilovně, po které následovala hodina v bazénu… A večer v mém případě bonus: hokej s místním hobby týmem. Hodina a půl na ledě byla super kontrastem ke všem těm technickým přednáškám.

Pátek 19. září – cesta k Baltu

Celý den ve znamení přesunu. Vlakem do Berlína, přestup a další čtyři hodiny do Rostocku. Cestování po Německu vlakem je celkem pohodlné a fajn – i přes velmi častá zpoždění. Naštěstí zpoždění jednotlivých vlaků na sebe dost často navazují, takže je občas celé Německo tak trochu synchronizovaně zpožděné. Večer nás čekalo přivítání ve firmě, která zajišťuje výcvik námořních a požárních dovedností pro ESA, včetně společné večeře. Taková klidná chvíle před víkendem, který už moc klidný být neměl – teda asi ☺

Sobota 20. září – přežití na moři

Ráno tři hodiny teorie o základních dovednostech na moři, oběd, interview s novináři a pak hurá do vody. V přístavu jsme cvičili základní dovednosti: slaňování jako únikový postup, nafouknutí záchranného člunu, nastupování do něj, nácvik činností ve skupině na otevřené vodě, vypouštění světlic, používání vybavení člunu, vyzvednutí záchranným plavidlem a samozřejmě i klasický „muž přes palubu“. Všechno v tlustých neforemných neoprenech, ve kterém jsme vypadali jako teletubbies. Ale pointa je celkem jednoduchá: posádka musí být schopná se o sebe postarat, i když návratový modul přistane stovky kilometrů od zamýšleného bodu. Na tento výcvik pak totiž v rámci přípravy na konkrétní kosmický let navazuje trénink již se skutečným návratovým modulem a jeho vybavením – nouzové a záchranné postupy po přistání v oceánu.

Neděle 21. září – oheň a kouř

Poslední den začal teorií o požárech a jejich hašení, pokračoval oblečením do hasičského vybavení a cvičením s hadicí i hasicím přístrojem. V kontejnerovém trenažéru jsme hasili skutečný oheň a pak si vyzkoušeli únik ze zakouřených prostor. Ve dvojicích nebo trojicích, po tmě, plazením klecovým bludištěm. V půlce nás čekala figurína simulující zraněného, kterou jsme museli vytáhnout ven. Poměrně zábavné (alespoň pro ty, co netrpí klaustrofobií), lehce fyzicky náročné, ale hlavně velmi praktické. Po obědě debriefing a pak vlakem zpět přes Berlín do Kolína. Takže příjezd někdy před půlnocí…

Závěrem

Tento týden působil jako směs všeho: prezentace, PR, věda, sport, moře, oheň. Přesně o tom je i astronautský výcvik – všestrannost. Nebýt nutně nejlepší v jedné disciplíně, ale být připravený na všechno. Ať už jde o komunikaci s veřejností, zvládnutí akademických témat, nebo situace, kdy jste ve studené vodě či v zakouřeném kontejneru a spoléháte se jen na sebe a svůj tým.