Je zcela nesporné, že postavou, jež měla klíčový vliv na úvodní fázi závodu o vesmír, byl Sergej Pavlovič Koroljov. Mnozí pracovníci OKB-1 a organizací, které dodávaly komponenty pro stavbu kosmických lodí, družic a raket, jej znali pod přezdívkou „Korol“, tedy „král“. Ta odrážela Koroljovovo příjmení, ale hlavně jeho autoritu a moc v rámci raketo-kosmického průmyslu. A byť zpětně lze říci, že ne všechna jeho rozhodnutí a ideje se ukázaly být šťastnými (viz například superraketa N-1 se zastaralou koncepcí sférických nádrží, jež současně netvořily samotný plášť stroje), bez jeho vize by úvodní fáze soupeření SSSR a USA o dominanci ve vesmírném prostoru probíhala zcela jinak a nejspíše nikoli ve prospěch Sovětů. Po vypuštění první umělé družice byl Nikita Chruščov požádán, aby sdělil jméno hlavního osnovatele tohoto počinu, aby mohla být připravena kandidatura dotyčného na Nobelovu cenu za fyziku. Chruščov tehdy odpověděl, že Sputnik je kolektivním dílem všeho sovětského lidu. Na první pohled v souladu s tehdejší komunistickou doktrínou, toto prohlášení mělo ještě jeden významný důvod – Koroljov byl také strůjcem prvotních úspěchů v oblasti mezikontinentálních balistických raket a velká část jeho působnosti se týkala vojenských projektů. Chruščov nechtěl ohrozit vojensko-průmyslový komplex tím, že by byl na Koroljova ze strany protivníků spáchán atentát nebo že by byl unesen. Koroljov zůstával anonymní. Pakliže o něm bylo referováno, pak vždy pouze pod označením „hlavní konstruktér“ a pokud publikoval článek v tisku, byl vždy podepsán jako „profesor Sergejev“. Ona nucená anonymita měla vzít zasvé v polovině ledna 1966. Jenže to rozhodně nebylo odtajnění, jaké by si býval sám Koroljov přál a stejně tak o něco podobného rozhodně nestáli jeho spolupracovníci nebo špičky vedení státu. Mělo se totiž jednat o odtajnění v podobě nekrologu…

Síla osobnosti

Zdraví Sergeje Koroljova nikdy nebylo z nejpevnějších. Už jako dítě prodělal tyfus a pozdější pobyt v gulagu mu také neprospěl. Jako typický workoholik byl znám tím, že pokud byl přinucen ulehnout v důsledku nemoci na lůžko, pracoval alespoň po telefonu a nikdy nevydržel v klidovém režimu více než několik dní. Přechozené a nedoléčené nemoci, špatná životospráva a nedostatek oddychu měly za následek pomalé vyčerpávání organismu a stále větší zranitelnost vůči běžným chorobám. A když se u něj v roce 1965 objevilo krvácení z konečníku, bylo jasné, že nyní už je třeba zasáhnout. V prosinci nastoupil na vyšetření do „Kremljovky“, tedy prominentní nemocnice určené hlavně pro léčení „vjerchušky“, jak byla označována vedoucí garnitura v SSSR. Pobyt v nemocnici byl nicméně přerušován pracovními a společenskými povinnostmi (Koroljov byl mimo jiné 19. prosince 1965 hlavním řečníkem na pohřbu svého nejbližšího spolupracovníka a přítele Leonida Voskresenského, jehož nenadálá smrt jej hluboce zasáhla).

Vyšetření ukázala nutnost operace, jako zdroj problémů s krvácením byl označen polyp v konečníku. 5. ledna Koroljov definitivně nastoupil do nemocnice, aby se mohl podrobit chirurgickému zákroku. 14. ledna proběhla operace, během níž vyšlo najevo, že původcem problémů není polyp, ale zhoubný angiosarkom. Vedoucí operatér, tehdejší ministr zdravotnictví SSSR akademik Boris Petrovskij, se rozhodl angiosarkom odstranit. Původně banální operace, která byla naprosto nepochopitelně velmi špatně připravena (Koroljovovi například nebylo ani jednou provedeno EKG) se nakonec protáhla na několik hodin a namísto jednoduchého zákroku skončila odstraněním části tlustého střeva a kolostomickým vývodem. Kvůli potížím při intubaci navíc musela být provedena tracheotomie.

Přibližně 30 minut po ukončení operace, v době, kdy Koroljova na operačním stole pomalu probouzeli z narkózy, náhle vypovědělo definitivně službu jeho dlouho zkoušené nemocné srdce – Koroljov prodělal masivní infarkt myokardu. Přes všechny oživovací pokusy museli lékaři konstatovat smrt. Sovětský svaz náhle přišel o vedoucí osobnost kosmického výzkumu, která jednoznačně udávala směr a silou své vůle a osobnosti dokázala překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky.

16. ledna dva dny po Koroljovově smrti se konečně jeho jméno objevilo ve veřejném tisku v rámci nekrologu. Teprve nyní občané SSSR a potažmo celý svět poprvé poznali jméno a tvář člověka, jemuž vděčíme za první kroky do vesmíru. Na druhý den byla podle ustálených tradic jeho rakev vystavena ve Sloupovém sále Domu odborů k veřejnému rozloučení. 18. ledna byla urna s Koroljovovým popelem při veřejném ceremoniálu uložena do kremelské zdi, což je místo vyhrazené pro věčný odpočinek největších osobností sovětské politiky a vědy.

Šok, v němž se ocitla kancelář OKB-1, byl hluboký. Nikdo si nedokázal představit, jak lze dál pokračovat bez Koroljova a jeho manažerských a technických schopností. Mnoho projektů doslova vydupal ze země a často byly pouze díky jeho instinktům dovedeny ke zdárné realizaci. Koroljov dokázal manévrovat přesně na hraně možného a nemožného a podle drtivé většiny jeho spolupracovníků, včetně těch, jež ho nemívali příliš v lásce, byla  jeho osobnost zcela nenahraditelná.

Ovšem někdo na uprázdněné křeslo hlavního konstruktéra OKB-1 usednout musel. Ještě v den Koroljovovy smrti se osiřelé a otřesené vedení kanceláře sešlo, aby se domluvilo, jak dál. Z Miassu přiletěl i někdejší Koroljovův chráněnec Viktor Makejev, šéf kanceláře SKB-385, která se zabývala vývojem raket vypouštěných z ponorek. V průběhu noci Korojovovi náměstci s Makejevem a několika dalšími došli k názoru, že nejlépe bude pokusit se navrhnout pro roli hlavního konstruktéra OKB-1 Vasilije Pavloviče Mišina, jenž byl Koroljovovým prvním náměstkem. Ze všech přítomných byl proti pouze jeden z náměstků, Sergej Krjukov. V pět hodin ráno 15. ledna byl vyhotoven dopis nejvyššímu tajemníkovi ÚV KSSS, předsedovi Rady ministrů a ministru všeobecného strojírenství. V dopise podepsaní náměstci doporučovali jmenovat do čela kanceláře Mišina, přičemž dopis obsahoval i několik možných alternativ.

V „palácových uličkách“ mezitím probíhalo neméně horečné hledání vhodného kandidáta na zející díru v čele kosmického programu Sovětského svazu. V jednu chvíli se zdálo, že otěže OKB-1 převezme Georgij Ťulin, náměstek ministra všeobecného strojírenství, jenž měl ze své pozice velmi dobré předpoklady k tomu, aby mohl kráčet ve šlépějích Koroljova. Jenže jednání a byrokracie se neúměrně protahovaly. Bylo třeba zachovat kontinuitu, proto se Mišin, který beztoho kancelář vedl od začátku ledna v době Koroljovovy nepřítomnosti, ujal prozatímního vedení. Na oficiání potvrzení musel kvůli úřednímu šimlovi a nerozhodnosti kremelských špiček čekat až do května!

Vasilij Mišin byl na první pohled jasnou volbou a mnozí měli za to, že se vzhledem ke svým zkušenostem a schopnostem pro roli šéfa kanceláře hodí ze všech nejlépe. Byl bezesporu brilantním inženýrem a s Koroljovem pracoval již od čtyřicátých let. Bylo jen málo mužů, kteří měli resumé alespoň na přibližně stejné úrovní jako Mišin.

Ovšem Koroljov nevybudoval své impérium pouze díky svému technickému talentu. Možná ještě více než technické nadání Koroljovovi posloužil jeho nesmírný organizační talent. Je dobré si uvědomit, že až do poloviny šedesátých let OKB-1 krom vývoje bojových raket vojenského určení produkovala i veškeré družice a kosmické lodě a také kosmické nosiče. To vše se dělo za pomoci několika filiálek a nespočtu subdodavatelů. Současně, jak jsme se mohli během našeho vyprávění již přesvědčit, musel Koroljov odolávat také tlakům shůry, přesněji řečeno ze strany vedení státu a armády. Vést kolos, kterým OKB-1 na svou dobu byla a současně žonglovat zájmy, jež byly často protichůdné, to vše v sovětské realitě, kde často rozhodovací procesy nebyly vedeny logikou nebo společným cílem, to chtělo skutečného titána.

Jedním z aspektů Koroljovovy osobnosti, který mu umožňoval našlapovat mezi nespočetnými nástrahami, byla jeho osobnost. Podle pamětníků byl unikátem. Svými znalostmi a schopnostmi budil velký respekt, díky své osobnosti však tento respekt u mnohých povýšil takřka na bezbřehou oddanost. Byť rozhodně nebyl flegmatikem a o jeho výbuších hněvu se tradovaly zkazky, jen velmi výjimečně se stalo, že by onen výbuch byl na osobní bázi. Vždy mu šlo o celek. A pokud někdy udělal chybu a „seřval“ někoho tam, kde to nebylo opodstatněné, dokázal svůj omyl přiznat a omluvit se.

Bylo jasné, že navázat na podobnou osobnost bude pro Mišina extrémně těžké. Navíc měl jednu velkou nevýhodu, a tou byly některé rysy jeho osobnosti. Tam, kde Koroljov uměl na věci jít taktně a po lišácku, používal Mišin hrubou sílu. V kontaktu se svými spolupracovníky a podřízenými býval zhusta neomalený a přehnaně suverénní. Další vadou na kráse byl jeho vztah k alkoholu. Koroljov nebyl zdaleka abstinentem, nicméně podle všeho by se dal zařadit do kategorie velmi střídmého konzumenta. Mišin se na druhé straně alkoholu neostýchal, byť v pracovních záležitostech se od etanolu držel zpátky.

Poslední kaňkou na volbě Mišina bylo jeho zdraví. Ať už ze skutečných důvodů nebo pouze jako „kapric“ býval Vasilij Pavlovič ve srovnání se svým předchůdcem až příliš zhusta mimo kancelář a relativně často také pobýval v nemocnicích a lázních. Pokud vážený čtenář zná historii OKB-1 (později CKBEM) trochu blíže, pak ví, že se například právě v době jeho nepřítomnosti konal částečný palácový převrat, kdy jeho podřízení na konci roku 1969 doslova na koleně ukovali plán na urychlené vypuštění orbitální stanice a tím de facto odsunuli do pozadí lunární program. Že to byl nečekaně moudrý krok, to ukázaly další roky a dekády. Bez ohledu na to byl však Mišin svými podřízenými obejit a lze si jen těžko představit, že by se něco podobného stalo Koroljovovi.

Nicméně vraťme se do začátku roku 1966. Mišin se nyní musel srovnat s nelehkou situací, v níž se OKB-1 v té době nacházela. Na jedné straně měly pomalu do provozu přicházet nové lodě 7K „Sojuz“, jejichž vývoj se neustále zpožďoval, na straně druhé zde pak byl program Voschod, který byl svého druhu jakýmsi nárazníkem mezi Vostokem a Sojuzem, současně však Sojuzu odčerpával poměrně značné množství lidských a materiálně-ekonomických zdrojů.

Podle plánů z předchozího roku se zpočátku měl provoz Voschodů a Sojuzů překrývat předtím, než Sojuz získá ostruhy a vyléčí své nevyhnutelné dětské nemoci. Že by něco podobného bylo velmi náročné i pro nesrovnatelně bohatší Spojené státy, asi není třeba příliš mluvit. Buď jak buď, Mišin neměl moc na výběr. Musel se řídit rozhodnutím z nejvyšších míst, kterým na rozdíl od svého předchůdce nedokázal vzdorovat. To všechno ale měla přinést až budoucnost. Vraťme se do roku 1966.

Příchod Mišina do vedoucí funkce jako by svým způsobem předznamenával jisté změny, které proběhly v celém kosmickém a raketovém průmyslu. V červnu toho roku se úředníci ministerstva všeobecného strojírenství rozhodli přejmenovat de facto všechny konstrukční kanceláře. Do té doby byly kanceláře označovány zkratkou „OKB“ (Opytno-konstruktorskoje bjuro), tedy Zkušební (nebo také „experimentální“) konstrukční kancelář. Za touto zkratkou následovalo číslo, jež identifikovalo konkrétní organizaci. Například OKB-1 byla konstrukční kancelář Sergeje Koroljova, OKB-52 kancelář Vladimira Čeloměje, OKB-456 zase byla motorářská kancelář Valentina Gluška. Nově byly zavedeny poměrně zmatečné zkratky. OKB-1 dostala pojmenování CKBEM (Centralnoje konstruktorskoje bjuro eksperimentalnogo mašinostrojenija), tedy Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství. Sám Mišin se také chystal na změny v organizaci kanceláře. Ty provedl na podzim a zahrnovaly reorganizaci struktury CKBEM na deset „komplexů“, tedy cosi jako divizí, přičemž každá se zabývala svým vlastním projektem.

Ještě dlouho předtím ale na Mišina čekala rozhodnutí, jež mu nebyla příliš k závidění. Krom problémů se zpožděním výroby Sojuzů jej také čekala otázka, co dál s Voschody. Plány byly veliké, ale stále více bylo jasné, že tato přechodná konstrukce pro překlenutí mezery mezi Vostokem a Sojuzem začíná být koulí na noze. Zdroje, které Voschod odsával z projektu Sojuz, byly nepřehlédnutelné, a pakliže měl tento program mít opodstatnění, musel hrát i nadále na notu „sovětských prvenství“.

Dalším pilotovaným letem měla být dlouhodobá mise lodi 3KV N^o6 plánovaná na dobu zhruba 18 dní. Nové plány umisťovaly termín startu někam do druhé březnové dekády 1966. Tato mise v daném okamžiku získávala také jistý nádech revanše, protože fakt, že posádka Gemini VII strávila v prosinci na oběžné dráze dva týdny, nedával mnohým spát.

Zatímco hlavní posádka Volynov-Šonin a záložní posádka Beregovoj-Šatalov ladily svou formu, na konci ledna Kamanin stáhl z výcviku rezervní duo Gorbatko-Katys. Svůj krok odůvodnil tím, že trenažéry jsou natolik vytížené, že rezervní posádka by beztoho neměla šanci se dostatečně připravit.

Zejména pro Georgije Katyse to byla velká rána. Možnost podívat se do vesmíru se mu vůčihledě vzdalovala a na rozdíl od kariérních kosmonautů nemohl počítat s tím, že svou šanci na let jednoduše „vysedí“. Přesto se nevzdával naděje a vrhnul se do projektu předpokládajícího zformování oddílu kosmonautů z řad Akademie věd.

Zatím probíhaly přípravy techniky k letu třetího pilotovaného Voschodu. Jak již bylo řečeno několikrát, velkým problémem se ukázal být environmentální systém. Teprve několikeré opakování komplexních testů nakonec přineslo přijatelný výsledek. Vrásky na čele členům Státní komise také kreslil padákový systém. V průběhu času Voschody nakynuly a hmotnost návratových kabin se pohybovala mezi 2,9 a 3,2 tuny. I díky tomu došlo při testech ve Feodosii k několika případům protrhnutí vrchlíku jednoho z padáků. I to se nakonec podařilo vyřešit, přesto byl při nezaujatém pohledu Voschod stále více riskantním podnikem.

Právě proto Sergej Koroljov již v únoru předešlého roku naplánoval pro dlouhodobý let s lidskou posádkou generální zkoušku. Let lodi 3KV N^o5 měl proběhnout bez lidí. Na palubě měla být zvířata, konkrétně dva psi. Jejich přípravou se zabýval IMBP (Institut medicínsko-biologických problémů) v Moskvě, konkrétně laboratoř 29B. Z osazenstva vivárií IMBP bylo vybráno sto pejsků, přesněji řečeno – fenek. Feny byly využívány již od padesátých let pro svou vyrovnanější povahu oproti samcům, drobnější fyziognomii a navíc pro fenky bylo možné mnohem snadněji zkonstruovat zařízení pro odvod odpadů.

Všech sto fenek se podrobilo nevyhnutelným chirurgickým zákrokům, které měly usnadnit jednak jejich přebývání na orbitální dráze, ale také realizaci medicínsko-biologických experimentů. Pejskům byla zavedena sonda do žaludku, s jejíž pomocí měli být jedenkrát denně krmeni. Mimo to jim byla levá karotida vyvedena do podkoží a byla na ni fixována manžeta, jež měla snímat arteriální tlak. Dále byla do karotidy zavedena elektroda, jež měla dráždit sinus caroticus. Do podkoží byly pejskům zavedeny elektrody EKG a do několika cév katetry k aplikaci farmak a odebírání vzorků krve. Jak vidno, nejednalo se zrovna o banální zásahy do organismu malých chlupáčů.

Zdálo by se, že tím nepříjemné aspekty přípravy čtyřnohých kosmonautů končily, to nejhorší je však teprve čekalo. Ještě předtím, než byli vybráni dva kandidát na let, proběhlo něco, čemu se rusky říká „otsidka“. A u ní zřejmě narazili výzkumníci na hranice možností psího organismu a psychiky…

(článek má pokračování)

Váženým čtenářům přeji klidné a šťastné prožití Vánoc a podotýkám, že za týden dočasně převezme úterní štafetu silvestrovký článek. Další osudy programu Voschod přijdou na řadu opět v lednu.

Zdroje obrázků:

https://cdn.viqeo.tv/storage/ab/65/f22cb2513300b5248aea8cdb0b140f08.webp (kredit: https://www.osnmedia.ru)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Korolyev_kremlin_wall.jpg (kredit: Charles C. Watson, Jr.)
https://i0.wp.com/www.spacerockethistory.com/wp-content/uploads/2016/01/1-Mishin-at-Baykonur-in-1967.jpg
https://warheroes.ru/content/images/heroes/after/Volynov_B_V_0.jpg