Předposlední týden první části základního výcviku byl zaměřen opět na HBP, tedy Human Behaviour and Performance, neboli něco jako lidský faktor či výkonnost. Nemalou část ale zabraly i přednášky ohledně EVA, tedy Extravehicular Activities, neboli výstupů do volného kosmického prostoru. Asi nejzajímavější z celého týdne bylo školení o kosmických prostředcích zajišťujících dopravu posádek a nákladu na ISS (tzv. Visiting Vehicles). Konec týdne pak patřil administrativě a exkurzi do nového zařízení pod názvem LUNA, které simuluje měsíční povrch a bude zanedlouho sloužit k testování technologií a výcviku astronautů programu Artemis.
Kredit: NASA
Týden 6
Pondělí 2. prosince
Týden začal právě školením o Visiting Vehicles, a to jak „cargo“ tak „crewed“. Týkalo se kosmických prostředků historických i současných – tedy Space Shuttle, Soyuz MS, Crew Dragon a Starliner. Z těch nákladních pak Progress, ATV, HTV, Cygnus, Cargo Dragon a budoucí Dream Chaser. Kromě nich jsme probrali ale i jednotlivé systémy pro „docking“ a „berthing“, neboli pro spojení prostředku s ISS pomocí dokování, kde ke spojení dochází aktivně ze strany kosmické lodi, a pro spojení kde je prostředek pasivní, jeho sblížení končí v těsné formaci s ISS, a k finálnímu spojení dochází s využitím robotického ramene ISS.
Konkrétně jsme tedy měli možnost se seznámit s mezinárodním dokovacím systémem IDS, s ruským RDS a se společným Common Berthing Mechanism (CBM). Jedním z rozdílů mezi systémy je velikost portů – zatímco dokovací porty mají průměr 80 cm, porty pro berthing (tj. mechanismus CBM) mají čtvercový průlez o délce strany 1,3 m. Umožňují tedy přemístění rozměrných nákladů, jako například jednotlivé racky z modulů ISS. Poměrně zajímavá je i skutečnost, že ruský systém RDS, oproti mezinárodnímu IDS, umožňuje po zadokování transfer paliva a vody mezi kosmickou lodí a servisním modulem. Co se týče nákladu, který se na ISS vozí, ten je vždy omezen kapacitou kosmického prostředku – a to jak hmotností, tak objemem. Zajímavé je, že objemového limitu je téměř vždy dosaženo dříve než limitu hmotnostního – průměrná hustota nákladu se pohybuje okolo 200 kg na m3.
Odpoledne jsme pokračovali přednáškou Hervé Stevenina, instruktora EVA, o posloupnosti EVA výcviku zde v Evropském středisku astronautů. Probrali jsme historii výstupů do otevřeného vesmíru, od Alexeje Leonova a Eda Whitea, přes program Apollo, až po současnost. Za celou dobu bylo provedeno skoro pět set výstupů do kosmického prostoru (konkrétně 468), z čehož více než polovina proběhla na ISS. Většina přednášky však byla věnována schématu výcviku EVA zde v bazéně NBF (Neutral Buoyancy Facility) a spolupráci s NASA. Za zmínku stoj i testování technologií pro lunární mise právě v NBF.
Úterý 3. prosince
Kredit: NASA
V úterý jsme se již téměř celý den věnovali HBP. Začali jsme přednáškami o metodách debriefingu, o týmové spolupráci a pokračovali počítačovou simulací a praktickými aktivitami, kde jsme si mohli vše vyzkoušet v praxi. V rámci školení HBP bylo asi nejpřínosnější setkání s Lucou Anniciello a s Lucou Parmitanem (zde pouze online), kteří se s námi podělili o svůj úhel pohledu na výcvik astronautů a na spolupráci v rámci jednotlivých týmů během přípravy na let i během letu samotného.
Den byl proložen další přednáškou Hervé Stevenina o skafandru EMU (Extravehicular Mobility Unit). EMU je americký skafandr určený pro výstup do volného kosmického prostoru. Je v něm tlak pouze 0,3 bar, tedy ani ne třetina atmosféry. To proto, že příliš velký přetlak oproti okolnímu téměř vakuu by znemožňoval pohyb ve skafandru – byl by nafouknutý jak postavička Michelin. Díky nižšímu tlaku je však ve skafandru atmosféra tvořená 100 % kyslíkem, aby parciální tlak kyslíku byl stále nad fyziologickou normou, která zabezpečí kyslíkovou výměnu v plicích.
Přednáška byla zaměřená nejen na technický popis jednotlivých částí, tedy na Space Suit Assembly (SSA), Portable Life Support System (PLSS) a bezpečnostní zařízení SAFER (Simplified Aid for EVA Rescue), ale i na to, jak probíhá tzv. fitting skafandru na konkrétního astronauta – tedy přizpůsobení, aby všechny části SSA (tj. části pro nohy, ruce, rukavice apod.) měly tu správnou délku. Celý spacesuit, včetně zařízení SAFER, pak váží okolo 145 kg.
SAFER je poměrně zajímavá věc. Je to taková odlehčená varianta ikonického zařízení MMU (Manned Maneuvering Unit), která slouží pro záchranu astronauta v případě, že dojde ke ztrátě všech jistících lan, která ho spojují se stanicí během výstupu do otevřeného vesmíru. SAFER je vybaven 24 tryskami (tzv. cold-gas thrusters) používajícími dusík, které umožňují manévrovat se šesti stupni volnosti – tedy rotaci i translaci ve všech osách. Používá se pouze v případě nouze a je ovládán pomocí ručního ovladače HCM (Hand Controller Module).
Část přednášky byla věnována i zraněním, ke kterým dochází při výcviku EVA. Práce ve skafandru EMU není příliš komfortní záležitost. Každý výcvikový „run“ ve skafandru v Houstonském bazénu NBL trvá velice dlouho – standardně je to 6 hodin. K tomu je však třeba přičíst dobu strávenou ve skafandru před ponorem a po něm. Snadno se tak dostaneme k osmi hodinám. Zhruba při každém čtvrtém výcvikovém ponoru v EMU dochází ke zranění – většinou o drobná zranění rukou.
Středa 4. prosince
Středa patřila kompletně HBP. Nejprve několik přednášek na téma „feedback“, tedy jak efektivně předávat zpětnou vazbu. Následovala přednáška „error management“, popisující vliv lidského faktoru a management chyb v organizacích. Naprostá většina technik a metod HBP pochází z letectví – částečně civilního, částečně vojenského. Koncepty jako „model švýcarského sýra“, který je velice dobře znám v oblasti bezpečnosti letů, nebo metody pro briefing, debriefing či feedback, nejsou pro profesionální piloty ničím novým. Například procesy, které jsou běžně zavedené u bojových letek (tedy těch západních), a které velice dobře fungují i u našeho taktického letectva, jsou perfektním příkladem toho, jak lidské chyby lze využít ke zvyšování výkonnosti a efektivity organizace a ke zvyšování bezpečnosti letů. Místo toho, aby tak byly příčinou selhání organizace, stávají se jedním ze zdrojů úspěchu. Úzce to souvisí s podnikovou kulturou v organizaci, s kvalitou vedení a s nastavenými procesy pro dobrovolné reportování vlastních chyb, sdílení zkušeností s ostatními a hledání systémových řešení namísto ukazování prstem na jednotlivce. Moderní stíhací letky a jejich „fighter pilot culture“ známá extenzivním využíváním debriefingů a podnikovou „no blame“ kulturou, vytvářející prostředí důvěry pro sdílení chyb, jsou toho excelentním příkladem.
Školení bylo opět proloženo počítačovými simulacemi a praktickými nácviky. V závěru dne jsme pak měli možnost se na dálku spojit s naším švédským kolegou Marcusem Wandtem a poslechnout si jeho pohled na věc, co by nejčerstvějšího evropského účastníka pilotované mise na ISS, konkrétně jeho mise Muninn v rámci letu Ax-3.
Čtvrtek 5. prosince
Čtvrtek patřil částečně HBP – tentokrát tématu „self care“, neboli management dlouhodobého stresu a vycházení s ostatními členy kolektivu v časech, kdy jsme my nebo naši kolegové pod větším, často osobním, stresem. Odpoledne pak bylo věnováno školení o vzdělávacích programech Evropské kosmické agentury a zapojení astronautů do nich. Nejzajímavější byla přednáška o aktivitách astronautů na ISS, směřovaných právě ke studentům a dětem. Tedy demonstrace různých fyzikálních principů v beztížném stavu, videohovory se školami přímo z ISS či spojení pomocí rádia s radioamatérskými stanicemi na zemi.
Pátek 6. prosince
Závěr týdne patřil poslední ze série přednášek o EVA. Tentokrát se jednalo o seznámení s průběhem EVA výcviku v americkém Houstonu a tamním bazénu NBL (Neutral Buoyancy Lab). Ten je o něco hlubší a větší než NBF v Německu – má hloubku 12 m a rozměry asi jako hokejové hřiště. Výcvik v NBL sestává, kromě teoretických přednášek a seznámení se s EMU a technickými nástroji používanými při EVA, z celkem 9 „runů“ ve skafandru pod vodou. Začíná se zpravidla v 6:30 ráno přípravou skafandru, briefingem a oblékáním. Pod vodu se jde zhruba dvě a půl hodiny poté. Samotná náplň výcvikového „runu“ začíná zhruba půl hodiny po ponoření a trvá většinou šest hodin. Poté následuje sundání skafandru, sprcha a zhruba hodinový debriefing. Celý proces tak trvá bez přestání (tedy i bez pauzy na jídlo) okolo devíti hodin. Každý astronaut může provádět maximálně jeden „run“ týdně, neboť se jedná o fyzicky extrémně náročnou činnost.
Na úplný závěr dne jsme měli možnost absolvovat exkurzi v nově budovaném zařízení LUNA, které simuluje měsíční povrch. Nyní se v něm nachází simulant měsíčního regolitu (prachu) a měsíčních kamenů. Zanedlouho bude nainstalován i systém osvětlení, který má simulovat přesnou polohu a intenzitu svitu Slunce a Země, ale také systém pro odlehčení zátěže, který zase bude simulovat nízkou gravitaci na Měsíci (jedna šestina té zemské). Zařízení bude využíváno k výzkumu, testování, ale především také k výcviku astronautů.
Kredit: NASA
Díky Aleši, že jste se s námi zase podělil o své zážitky. Musí to být sice náročné, ale určitě velice zajímavé. Nejraději mám informace ze zákulisí, o kterých my „běžní smrtelníci“ nemůžeme mít ani ponětí, nebo takové detaily, jako třeba o těch drobných zraněních rukou ve skafandru – to mě dost překvapilo. Rád bych se dozvěděl víc podrobností a okolností, ale chápu, že už takhle je za článkem nemalé úsilí. A co třeba nějaká „veselá historka z natáčení“? Našla by se? Ještě jednou děkuju, držím palce a přeji lift-off s vámi na palubě co nejdříve!
Michal
Problémy s rukavicemi ve skafandru byly od samotného začátku – Leonov i White měli problémy. Při návratu z Měsíce vypadaly ruce astronautů jako po boxerském zápase. Rukavice musí být stejné jako u skutečného výstupu.Je ve skafandrech při výcviku pod vodou přetlak 0,35 atmosféry vůči okolí? Vodě v dané hloubce?
Je to 0,3 bar (zhruba 4 psi) vůči okolí. Ve vodě je kromě toho potřeba regulovat i vztlak, aby byl stále neutrální (jako při normálním potápění) a simuloval tak beztížný stav.
Během výcviku v NBL v Houstonu dochází k (menším) zraněním zhruba u každého čtvrtého „runu“. Ve zhruba polovině případů se jedná o poranění rukou. Většinou jde o nehty a prsty. Zpravidla je to v důsledku nedokonale padnoucí rukavice, kdy je buď „prst“ rukavice moc dlouhý nebo naopak příliš těsný. Dále se jedná o poškození nervu na vnitřní straně ruky v oblasti dlaně a zápěstí. Mezi běžná poranění patří i odřeniny na nohou, nebo podráždění kůže či otlačeniny na hrudníku a zádech – ponory trvají okolo 6 hodin.
Také moc děkuji za zajímavý popis toho, jak probíhá výcvik astronauta a za čas, který nám tím věnujete. Přeji úspěšné dokončení výcviku a hlavně brzkou úspěšnou misi.
Děkuji za zajímavé informace, je skvělé dozvědět se podrobnosti.