Sovětská propaganda vždy ukazovala jen ty pozitivní stránky života v Sovětském svazu. Na veřejnost se tak téměř nikdy nedostaly poloprázdné pulty obchodů, úroveň občanské vybavenosti v porovnání se západním světem, nekoncepčnost vedení ve všech oblastech jak v civilní, tak vojenské sféře. Navenek Sovětský svaz ukazoval fasádu jednoty, dostatku a promyšlených kroků směřujících k lepším zítřkům. O nedostatku běžného zboží se mohl přesvědčit každý sovětský občan, o zmatených krocích „věrchušky“ a často nesmyslných rozhodnutích však vědělo jen pár zasvěcených. A výjimkou nebyl ani kosmický program. Pro pozorovatele zvenčí se mohlo v roce 1961 zdát, že program Vostok postupuje podle jasně daného scénáře, kdy každý další let je kulminací mnohaměsíčního intelektuálního úsilí odborníků. Onen pozorovatel by asi byl překvapen skutečným stavem věcí. Každý další let byl ve skutečnosti výsledkem často velmi tvrdých sporů mezi různými skupinami a, jak již bylo řečeno v souvislosti s letem Germana Titova, nejednou sloužily coby politická páka. Tato improvizace se stala jakousi „značkou“ sovětského kosmického programu a jen velmi těžce a dlouho se jí odpovědní činitelé zbavovali. Na druhou stranu je však nutno uznat, že výsledky se dostavovaly a minimálně první dva až tři roky Sověti jednoduše ohromovali svět jedním kosmickým spektáklem za druhým…

Trojice, nebo dvojice? A kdy?

Sergej Koroljov byl nepochybně vůdčí postavou nepilotované i pilotované sovětské kosmonautiky až do své smrti v roce 1966. Díky své tvrdohlavosti a současně organizátorskému a politickému talentu dokázal doslova vykřesat ze země impérium, které na několik let zcela opanovalo nejen domácí, ale i světovou kosmickou scénu. Na druhou stranu však řízení mnoha projektů současně přinášelo svá úskalí. Koroljov byl nucen žonglovat se zájmy vojáků, pro něž konstruoval balistické rakety a rozvědné družice, současně dohlížel na program lunárních a planetárních sond, vyvíjel svou mamutí raketu s duálním využitím – coby obří nukleární nosič a současně nosič pro lunární a meziplanetární expedice. Do toho přihoďme pilotovaný program a je s podivem, že Koroljov měl vůbec čas na takové věci, jako byl například spánek.

Takto široké portfolio působnosti se také neobešlo bez opatrného našlapování mezi špičkami vedení armády a státu. Tlak, který byl na Koroljova vyvíjen ze všech stran, byl enormní a občas bylo nutno obětovat jeden dílčí krok proto, aby bylo možné uskutečnit krok vpřed v jiném programu. Navíc mu poznenáhlu rostla konkurence ve formě Michaila Jangela a Vladimira Čeloměje, kteří hodlali ukousnout podstatné sousto ze šťavnatého kusu masa, který představoval civilní i vojenský raketový a kosmický program.

Není divu, že jakákoli střednědobá koncepce byla v takovém prostředí de facto nerealizovatelná. A tak, přestože měl Koroljov k dispozici okruh výborných spolupracovníků, průmyslovou základnu, pravomoci a konexe, o nichž se jiným mohlo jenom zdát, postupně se stále více odhalovala jedna z jeho slabin. Přestože byl velkým snílkem a přesně věděl, kam směřuje, jeho představa o bezprostřední návaznosti kroků, jež ho měly ke kýženému cíli v podobě meziplanetárních letů dovést, již byla lehce zamlžená. Zda tomu tak bylo z vnitřních pohnutek daných obrovským tlakem a tempem událostí, nebo v důsledku vnějších okolností a rozhodnutí „shora“, to je námět na zcela jiný příběh, faktem však je, že po letu Germana Titova se při pohledu zvenčí sovětský kosmický pilotovaný program až překvapivě dlouho odmlčel. A když znovu proskočily zprávy o nadcházejícím startu kosmonauta (nebo spíše kosmonautů) do vesmíru, mise nakonec vypadala jinak, než jak ji Koroljov původně zamýšlel.

První ideou, s níž hlavní konstruktér přišel někdy na přelomu srpna a září 1961, byl skupinový let tří lodí. Lodě měly startovat s jednodenním odstupem, přičemž let první z nich měl trvat celé tři dny. Ostatní dvě lodě by měly provést let v trvání dvou až tří dnů podle aktuální situace s tím, že třetí den mise první lodi by se měly nacházet na orbitální dráze všechny současně. Nemělo se v žádném případě jednat o žádné aktivní sblížení, koneckonců Vostok nebyl schopen manévrovat a měnit svou dráhu, mělo jít čistě o současný let tří pilotovaných strojů, nic více. I tak se však mělo jednat o podnik, který by byl býval napnul síly všech zúčastněných na maximum. A to nebylo všechno – termín ambiciózního skupinového letu Koroljov načrtnul na listopad toho roku!

Proti tomuto plánu se zvedla vlna odporu zejména ze strany lékařů, ale také z řad vedení letectva. Bylo pro to hned několik důvodů – přechod z jednoho hned na tři dny byl podle mnohých až příliš radikální. Velitel letectva spolu s Kamaninem naznali, že rozumnější bude provést let maximálně dvou lodí, přičemž délka trvání letu by neměla přesáhnout jeden až dva dny. Nebyl to zcela nerozumný názor. Problémy Titova během jeho letu fyziology malinko postrašil a panoval vcelku pochopitelný názor, že bude lepší získat více dat během kratších misí, než bude opodstatněné postoupit k náročnějším letům.

Koroljov se však nevzdával a jeho další návrh předpokládal let jediné lodi, ovšem opět s trváním něco málo přes tři dny. Tentokrát se kupodivu Kamanin příliš nevzpěčoval, podle všeho se Koroljovovi podařilo na svou stranu přiklonit jak špičky letectva, tak lékaře v čele s Vladimirem Jazdovským. Kamanin vyčlenil z oddílu Andrijana Nikolajeva, Pavla Popoviče, Georgije Šonina a Borise Volynova. Tato čtveřice začala v září s přípravou k letu s tím, že stále platí listopadový termín.

Tentokrát však obrazné vidle do špic hodilo vedení státu. Státní komise rozhodla, že nyní dostane přednost rozvědná bezpilotní verze Vostoku s označením 2K a krycím názvem „Zenit-2“. Pilotované lety měly být odloženy na dobu po letových zkouškách špionážního stroje. Koroljov nicméně nepřestával doufat, že pilotovaný let stihne ještě během zimy a požádal Kamanina, aby kosmonauty udržoval v „měsíční hotovosti“, tedy v takové formě, aby mohli být do jednoho měsíce plně připraveni k letu.

Realita však nakonec byla zcela jiná. Objevily se dvě závažné skutečnosti: jedna část techniky nebyla připravena, další část zase selhala. Co se týče prvně jmenované skutečnosti – během úprav Vostoku, jež byly prováděny na základě výsledku Titovova letu, se ukázalo, že dopracování lodi bude o něco složitější, než se čekalo. Navíc se 26. prosince objevily problémy při testech padákového systému a skafandru při zkouškách ve Feodosii na Krymu. Bylo zjevné, že si celá věc vyžádá mnohem více času, než všichni původně předpokládali.

Druhou závažnou skutečností byl nepodařený první start špionážního Zenitu-2. 11. prosince se raketa s lodí 2K N^o1 vydala vzhůru, nicméně na stanovenou dráhu nedoputovala. Vinou selhání třetího stupně dosáhla jen suborbitální dráhy a autodestrukční systém APO, přesně tak, jak byl koncipován, loď rozmetal na kousky. Přitom ten samý typ nosiče vynášel a ještě měl vynášet i pilotované Vostoky. Z pilotovaného letu v zimě tak nebylo pochopitelně nic.

Rok 1961 se pomalu přehoupl do roku 1962 a stále nebylo jasné, jak bude vypadat další krok Sovětů v jejich kosmickém programu. Vedení země se nyní místo vesmíru zabývalo problémy se zásobováním obyvatelstva základními potravinami. Jak ve svém deníku poznamenal Kamanin, od druhého únorového týdne v jídelně velitelství letectva začaly být dodržovány „postní čtvrtky“, protože jednoduše nebylo k dostání maso. Jenže souhlas vyšších míst byl pro další pilotovaný start nutný.

A opět se projevila váhavost vedení letectva. V tu dobu již byly dvě lodi 3KA upraveny podle nových specifikací, proto bylo rozhodnuto o uskutečnění nikoli samostatného letu, nýbrž o skupinovém letu těchto dvou strojů. Termín ovšem stále nebyl stanoven a velitel letectva Veršinin na to konto přikázal opět dodržovat „měsíční pohotovost“.

Zatímco se „načalstvo“ nedokázalo rozhoupat k činům, Kamanin původně čtyřčlennou skupinu kosmonautů pro další start doplnil ještě o věčného dubléra Grigorije Něljubova, Valerije Bykovského a Vladimira Komarova. 20. února z jejich středu vybral Nikolajeva, Popoviče, Něljubova a Bykovského pro intenzivní přípravu. Z vyšších míst byl o den později neoficiálně upozorněn, že je možné, že start se uskuteční někdy v období 10.-12. března. Za náhlým pohybem ledů na dosud velmi zamrzlé řece rozhodování sovětských špiček stál nejspíše let Johna Glenna, který 20. února třikrát obkroužil planetu a Chruščov a jeho spolupracovníci se pravděpodobně konečně začali obávat o svůj náskok v kosmickém programu.

Co ovšem bylo udivující, a do jisté míry zrcadlilo zmatky před letem Titova, přestože podle všeho zbýval měsíc do startu, stále ještě nebylo jasno, jak dlouho má let dvou lodí vlastně trvat. Zatímco Koroljov pevně stál na svých třech dnech, velení letectva zase prosazovalo jeden den. Veršinin nakonec přišel se šalamounským návrhem: lety budou trvat jeden den s tím, že bude možné je operativně v průběhu mise prodloužit na tři dny rozhodnutím Státní komise na základě toho, jak se oba kosmonauti budou cítit. Ani to se však Koroljovovi nezamlouvalo a stále trval na trojdenních misích. Letectvo opět učinilo ústupek a Kamanin navrhnul kosmonautům dvoudenní mise a požádal je o podporu tohoto scénáře. Přestože mu byla přislíbena, Koroljov je dokázal zviklat a tak se jejich mínění několikrát převážilo na jednu i druhou stranu.

Termín startu na počátku druhé březnové dekády se nakonec dodržet nepodařilo. Mohly za to zmíněné Zenity-2, jejichž starty se neustále posouvaly doprava a doslova před sebou „hrnuly“ i pilotované lety. Ještě v únoru to vypadalo, že kosmonauti odstartují někdy na přelomu března a dubna. Na začátku března už start spadl do první poloviny dubna. O měsíc později už bylo vypuštění dvojice Vostoků plánováno až na květen.

V takovéto situaci Kamanin nechal Nikolajeva, Popoviče, Něljubova a Bykovského odjet do Feodosie, kde se čtveřice kosmonautů zabývala seskoky padákem ve skafandru s kompletním vybavením tak, jako tomu mělo být u nadcházejících letů. Skoky byly prováděny jak na souš, tak do vody a výsledky byly oproti předchozím testům z prosince minulého roku obecně velmi uspokojivé. 27. dubna se čtveřice vrátila do Moskvy, shodou okolností zrovna v den, kdy byl konečně úspěšně vypuštěn první Zenit. Družice oficiálně dostala nicneříkající označení „Kosmos-4“. Družice měla ve vesmíru létat čtyři dny, nicméně únik dusíku z nádrží pro orientační systém si vyžádal návrat už po třech dnech. 29. dubna návratová kabina Zenitu úspěšně přistála v kazašské stepi.

Před pilotovanými starty měla být provedena ještě jedna letová zkouška Zenitu-2. Počítalo se s tím, že pakliže start bude proveden mezi 10.-15. květnem, mohly by pilotované starty proběhnout mezi 20. a 30. květnem. Jenže druhý start Zenitu se z technických příčin opět posouval doprava. Družici měla vynést nová verze semjorky s označením 8A92, a právě u ní se objevovaly nové a nové problémy. Nakonec se start uskutečnil až 1. června.

Let nové rakety probíhal normálně celých 1,8 sekundy. V tu chvíli se vypnul motor na jedné z „bokovušek“, tedy bočních stupňů a vzápětí se bokovuška od sestavy odtrhla. Nosič dopadl zhruba 300 metrů od rampy. Co však bylo horší, ona odtrhnutá bokovuška si za místo svého dopadu zvolila přímo rampu samotnou. Následný výbuch zařízení rampy vážně poškodil a na opravu bylo zapotřebí minimálně dvou měsíců, načež musel být pokus o start Zenitu zopakován. Starty Vostoků opět visely ve vzduchoprázdnu.

Turbulence se však nevyhnuly ani skupince mužů, kteří se ke skupinovému letu připravovali. V průběhu dubna procházeli všichni kosmonauti pravidelnou roční lékařskou prohlídkou. Během jízd na centrifuze se objevily jisté nesrovnalosti u Grigorije Něljubova. Lékaři mu vystavili „stopku“ a Grigorij byl dočasně odstaven od přípravy k letům. Nikdo nemohl tušit, že ono „dočasně“ se za pár týdnů překlopí do „trvalého“ a než se rok s rokem sejde, Něljubov již nebude členem oddílu, byť za jeho odchodem neměly stát zdravotní důvody. Spolu s ním lékaři dočasně vyřadili z výcviku i Georgije Šonina, byť ten se posléze k výcviku vrátil a do vesmíru se nakonec podíval. Takto ve skupině kosmonautů připravujících se ke skupinovému letu zbyli pouze Nikolajev, Popovič, Bykovskij, Komarov a Volynov.

Práce na poškozené startovní rampě číslo 1 mezitím probíhaly velmi rychlým tempem a v polovině července hlavní konstruktér startovního komplexu Vladimir Barmin na zasedání Státní komise ustavené pro skupinový let uvedl, že komplex bude plně připraven se začátkem srpna. Tento slib se podařilo dodržet a 28. července z rampy vzlétla nosná raketa s novým Zenitem, který po úspěšném navedení na oběžnou dráhu dostal opět známé mlžící označení „Kosmos-7“. Tentokrát fungoval na jedničku jak nosič, tak samotný Zenit a po čtyřech dnech návratová kabina úspěšně přistála v Kazachstánu. Nyní mohli přijít na řadu lidé.

Ještě v průběhu července se však objevila velmi vážná otázka, která hrozila narušit přípravy. 9. července Spojené státy odpálily jadernou nálož ve vesmírném prostoru v oblasti Johnstonova atolu. Objevily se poměrně opodstatněné obavy, aby v důsledku tohoto experimentu kosmonauti neobdrželi nebezpečné dávky záření. Vědci totiž předpokládali, že podstatná část záření byla zachycena magnetickým polem Země a pro živé bytosti by tak let na orbitální dráze mohl mít velmi negativní zdravotní dopady. Naštěstí data zejména z družice Kosmos-5, jež měřila radiační situaci na nízké oběžné dráze nad Pacifikem, dovolila dojít k závěru, že pokud by Američané odpálili další nálož, odstup tří dnů by pro kosmonauty snížil riziko na minimální úroveň.

Během zasedání a porad byl finalizován letový program obou lodí. Lodě 3KA N^o5 a 3KA N^o6 měly být vypuštěny s odstupem jednoho dne a na oběžné dráze měly zůstat tři dny. V průběhu letu mělo krom pozorování zemského povrchu a sledování stavu obou mužů proběhnout ještě několik unikátních experimentů. Prvním z nich bylo sledování startu lodě 3KA N^o6 přímo z oběžné dráhy kosmonautem, který se ve vesmíru již nacházel. Vzhledem k zornému úhlu kosmonauta a velmi omezeným zásobám dusíku pro orientační trysky však bylo již předem velmi sporné, zda se podaří zahlédnout alespoň něco.

Druhým velmi důležitým experimentem byl volný pohyb v kabině. Kosmonauti obou lodí měli rozepnout pásy, které je poutaly ke křeslu a pokusit se v kabině vznášet. Následně se měli opět spolehlivě připoutat tak, aby na závěr letu mohla proběhnout jejich katapultáž. Tento experiment byl důležitý pro další možnosti práce člověka ve vesmíru. Jestliže by po odpoutání z křesla nastaly nějaké potíže ve formě dezorientace nebo výrazné nevolnosti, pro konstruktéry by to znamenalo velmi těžké dilema v tom, jakým způsobem koncipovat kokpity budoucích kosmických lodí. Navíc podle zkušeností Gagarina a Titova bylo ovládání prvků na palubní desce a ovládacím pultu z křesla poměrně nepohodlné a větší volnost pohybu by byla bývala velmi přispěla ke komfortu během letu.

Bylo zajímavé, že se v tomto ohledu konal všehovšudy jediný nácvik v podmínkách mikrogravitace. 27. července odstartoval ze základny Ramenskoje (dnešní Žukovskij) letoun Tu-104LL, na kterém byly již v minulosti při parabolických letech prováděny seznamovací nácviky kosmonautů na mikrogravitaci. Tentokrát bylo obsazení doslova hvězdné: na palubě byl přítomen generál Kamanin, Jurij Gagarin, Boris Volynov a v roli „pokusného králíka“ Vladimir Komarov. Krom toho na nácvik dohlíželo a jeho hladký průběh zajišťovalo několik pracovníků LII (Leteckého výzkumného institutu).

Nicméně nácviky nešly tak, jak si jejich protagonisté představovali. Během první třicetisekundové periody se Komarov jen tak tak stačil odpoutat z přívazného systému křesla. Během druhé periody pak měl, aniž by se oddělil od křesla, řemeny opět zapnout. Jenže, jak známo, každá akce znamená reakci a nikde to není očividnější, nežli ve stavu mikrogravitace. Nešťastný Komarov se vznesl nad křeslo a poté, co do něj byl pohotově opět pomocníky usazen, marně bojoval s řemeny a zámky, jež jej měly opět pevně připoutat na místo. Celý proces odpoutání a opětovného připoutání obsahoval přibližně po deseti úkonech a záhy vyšlo najevo, že krátká perioda mikrogravitace nedovolí uskutečnit všechno podle plánu. Na odpoutání v průměru padla jedna parabola, na opětovné usazení a připoutání pak 4-5 parabol. Částečně pomohla rada jednoho z pracovníků LII, aby Komarov před rozepnutím pásy povolil, budou tak trochu delší a nebude tak obtížné je „lovit“. Celý test byl pak předčasně ukončen, protože Kamaninovi se, řečeno slovy klasika, neudělalo volno, proto byly poslední dvě paraboly vynechány a letoun zamířil na základnu.

Během zkoušek vyšla najevo ještě jedna nepříjemná okolnost: při každém vyplutí Komarova nad křeslo se samovolně odpojoval element ORK, což byla zásuvka, jež propojovala komunikační a vzduchové systémy křesla a skafandru. Pakliže by se tak stalo v průběhu letu a kterýkoli z více než padesáti pinů elektrické přípojky by se ohnul, nemusela by zástrčka ORK zapadnout správně do zásuvky. To by znamenalo, že by mohl selhat komunikační kanál nebo by se kosmonaut ocitl ve výšce 7 kilometrů bez dodávky vzduchu do skafandru. Naštěstí pracovníci závodu 918 pracovali přesčas a zvládli během několika dní ORK příslušně upravit tak, aby vše bylo připraveno pro nadcházející lety.

30. července se konalo další zasedání Státní komise a předběžně byl určen termín startu na 9. a 10. srpna. O tři dny později se třemi letouny na kosmodrom přepravili kosmonauti a jejich doprovod. V té době již bylo zřejmé, že hlavními pretendenty na křesla v následujících lodích jsou Andrijan Nikolajev a Pavel Popovič. Všechno se pomalu začínalo dostávat do již známého předstartovního rytmu a každý zúčastněný si nejspíše oddechl, že měsíce nejistoty a nicnedělání jsou konečně pryč.

Ale ani v této době ještě nebylo vše tak, jak mělo být. Zatímco loď 3KA N^o5 prošla komplexními testy na kosmodromu bez problémů, její sesterská 3KA N^o6 zkušebníky trochu pozlobila. Bylo třeba úprav, které pozdržely její přípravu a tím i start. Až 5. srpna loď napotřetí prošla všemi zkouškami „bez ztráty kytičky“ a mohla být uznána připravenou k letu. V souvislosti s tím bylo datum startu přeneseno na 10. respektive 11. srpen.

Budoucí kosmičtí cestovatelé zatím ani na polygonu nepřestávali udržovat svou připravenost k letu. 3. srpna všichni spolu procházeli letové instrukce a byl domluven také kódový systém, pomocí něhož mohli kosmonauti Zemi informovat o svém stavu, aniž by dali nezasvěceným možnost zjistit, jak jim ve skutečnosti je. Jestliže tedy kosmonaut ohlásil, že se cítí „výtečně“, bylo vše v pořádku. Hlášení, že se cítí „dobře“, znamenalo to, že jeho pocity jsou nedobré a bude třeba zkrátit let. Pokud v éteru zazněla slova „bouře“ nebo „kvadrant“, mělo se přistávat při nejbližší příležitosti. 4. srpen pak byl věnován úpravám skafandrů a také nácviku provádění předstartovních úkonů přímo v interiéru lodi.

Mezi prací a přípravami byl také čas na koupání v řece Syr-Darja, proběhly výlety na loďce, nicméně těžiště dění samozřejmě reflektovalo pokročilé stádium příprav k letu. V hangáru MIK Nikolajev s Popovičem prováděli nácviky odpoutání z křesla (bylo zvláštní, že ani jeden z nich se neúčastnil zmíněného nácviku na palubě Tu-104), připravovali palubní dokumentaci a také byli filmováni štábem Vladimira Suvorova, který byl již tradičně na kosmodromu přítomen, aby zachytil co nejvíce z předstartovní atmosféry pro budoucí generace.

7. srpna se konalo zasedání Státní komise, na níž bylo mimo jiné oficiálně potvrzeno obsazení pilotních křesel Vostoků. Loď 3KA N^o5 měl pilotovat Nikolajev, jehož dublérem byl určen Bykovskij, do lodi 3KA N^o6 měl pak usednout Popovič, jehož náhradníkem byl určen Komarov. U obou letů figuroval Boris Volynov jako druhá záloha. Během zasedání došlo k lehkému faux-pas, když první zástupce velitele vzdušných sil maršál Ruděnko opakovaně oslovoval Popoviče jako „Popova“. Vše bylo zaznamenáno na kameru a pro výsledný dokumentární film musely být Ruděnkovy proslovy vystřihnuty.

Přípravy byly stále lehce „hrbolaté“ a vyšlo najevo, že ne všechny závady na lodi 3KA N^o6 byly zcela odstraněny. Koroljov proto rozhodl starty odložit ještě o jeden den, aby byl dostatek času na nalezení chyb. 9. srpna v devět hodin ráno místního času byla nosná raketa s lodí 3KA N^o5 vyvezena na startovní rampu. Původně se tak mělo stát o dvě hodiny dříve, poslední prohlídka však na záložním exempláři katapultážního křesla odhalila podložky pod šrouby, jež měly nesprávné rozměry. K hrůze všech přítomných se ukázalo, že stejné podložky se nacházejí i na křesle pro Nikolajeva! Křeslo bylo nutné vymontovat z lodi a po výměně podložek jej zase instalovat zpět. Stejně tak musely být podložky vyměněny i na křesle pro 3KA N^o6…

10. srpna proběhlo také již tradiční setkání kosmonautů s bojovým odřadem. Pro jeho členy bylo dobré a motivující vidět na vlastní oči ony mladé muže, kteří usednou do křesel na špici raket, jež právě oni připravovali ke startu. Na jejich bezchybné práci bude záviset úspěch letu a obrazně řečeno, život kosmonautů byl v jejich rukou. Pak nadešel večer, na nějakou dobu poslední večer Andrijana Nikolajeva na pevné zemi…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://rgantd.ru/vystavki/titov/pages/titov_43.htm (kredit: RGANTD)
http://epizodsspace.narod.ru/bibl/vetrov/korolev-delo/72.jpg (kredit: RKK Energija)
https://warspot-asset.s3.amazonaws.com/articles/pictures/000/067/075/content/ris05-759206ee6860e278004972ad58fb52c2.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Vladimir_Pavlovich_Barmin.jpg
L.A.Kitajev-Smyk, repro z knihy „Мои встречи с Юрием Гагариным“