Mys Canaveral byl od samého začátku srdcem amerického vesmírného programu. Sloužil jako středisko nejen pro kosmické lety a výzkum, ale také pro programy vývoje raket. S tolika projekty bylo východní pobřeží poseto startovními komplexy a dominovala mu ikonická řada startovních ramp pro rakety Atlas a Titan. Mnoho startovních ramp na Mysu Canaveral už je nepoužívaných, ale díky společnostem Astra Space (která z Floridy už startovala), Firefly Alpha a Relativity Space, které plánují startovat z Mysu Canaveral, se pohled na rakety startující z této řady startovních komplexů, už brzy vrátí.

Osm startovních komplexů bylo postaveno v padesátých letech, aby odtud mohly startovat střely Atlas a Titan, z nichž každá využívala čtyři startovní rampy. Na jižním konci byl postaven Startovní komplex 11 (LC-11) asi kilometr severně od původních ramp na Mysu Canaveral, které v posledních letech před výstavbou LC-11 využívaly střely Snark, Bomarc a X-17. Zbylých sedm ramp se nacházelo severozápadně od LC-11, přičemž rampy LC-12, 13 a 14 stejně jako LC-11 sloužily ke startům střel Atlas. Řada komplexů pokračovala čtyřmi komplexy pro starty střel Titan. Konkrétně se jednalo o startovní komplexy s čísly LC-15, 16, 19 a 20. Komplexy LC-17 a 18 byly postaveny jihozápadně ve vzdálenosti vzdušnou čarou zhruba 3,7 kilometru od LC-11 a sloužily pro starty raket Thor a Vanguard.

Rampy pro střely Atlas a Titan od sebe byly vzdálené něco málo přes 610 metrů a tvořily linii podél východního pobřeží. V době jejich největší slávy by nebylo neobvyklé vidět několik raket, připravených na startovní rampě, které čekaly, až na ně přijde řada. Testování střel Atlas a Titan z těchto startovních ramp skončilo v roce 1964, ačkoliv rakety Atlas a Titan dále používaly rampy k letům na oběžnou dráhu a suborbitálním výzkumným letům.

Mezi lety 1964 a 1966 bylo z rampy LC-19 odpáleno dvanáct raket Titan II v rámci programu Gemini. První dva starty, které měly za úkol ověřit chování kosmické lodi i samotné rakety Titan II. Následovalo deset letů s lidskou posádkou, které pomohly NASA získat znalosti a vyvinout technologii a techniku, které později umožnily realizaci programu Apollo. Po ukončení programu Gemini se rampa LC-19 přestala používat. Start Gemini 12 dne 11. listopadu 1966 byl poslední start z LC-19. Celkem se z rampy LC-19 startovalo sedmadvacetkrát.

Rampa LC-16 také sloužila ke startům raket Titan a aktuálně jí chce využívat firma Relativity Space ke startům svých raket Terran. První start z rampy LC-16 se uskutečnil v roce 1959 a jednalo se o první let rakety Titan po nehodě při prvním startu z rampy LC-19 na začátku téhož roku. Bohužel ale tento start selhal hned na startovní rampě stejně jako ten první. Ukázalo se, že selhání způsobily velké vibrace při startu. Ty způsobily aktivaci autodestrukčního systému. LC-16 byla nejméně využívanou rampou a spíše byla používána jako testovací stanoviště. Testoval se zde například motor SPS, který se používal na servisních modulech při misích Apollo. Mezi lety 1974 a 1988 byl komplex LC-16 znovu uveden do provozu jako startovní rampa pro rakety Pershing. Šlo o střelu krátkého doletu a startovala z mobilního odpalovacího přívěsu, který byl zaparkovaný u startovní rampy. Rakety Pershing z komplexu LC-16 odstartovaly celkem 150×.

Společnost Relativity Space si zajistila pětiletý pronájem rampy už v roce 2019 a právě probíhá její přestavba, aby odsud mohla startovat raketa Terran. V souladu se standardizací označení startovních ramp amerického letectva přijatou v roce 1997, je nyní rampa známá jako SLC-16 (Space Launch Complex 16). Relativity Space očekává, že první mise s názvem Good Luck Have Fun by mohla proběhnout už koncem tohoto roku. Firma také plánuje rampu SLC-16 použít pro starty své větší plně znovupoužitelné rakety Terran-R, která je aktuálně ve vývoji.

Poslední vybudovanou rampou pro starty raket Titan, byla rampa LC-20 a právě ta bude teď domovem raket od firmy Firefly Aerospace. LC-20 byla jediná rampa, která nebyla upravena pro rakety Titan II, ale byla to jediná rampa, kterou využívaly rakety Titan III, přičemž od září 1964 z ní odstartovaly čtyři rakety Titan IIIA. Titan IIIA byla třístupňová raketa odvozená od Titanu II, ale byla doplněna o třetí stupeň.

Firefly Aerospace si zajistila pronájem rampy SLC-20 stejně jako Relativity Space už v roce 2019 s plány na využití rampy ke startům na oběžnou dráhu s nízkým a středním sklonem. Firefly Aerospace má v provozu také jednu rampu na Vandenbergově základně pro starty na oběžné dráhy s vysokým sklonem vůči rovníku.

Raketa Firefly Alpha poprvé startovala minulý rok z Vandenbergovy základny, ale nedokázala dosáhnout oběžné dráhy. Další let této rakety by mohl proběhnout z Kalifornie už v květnu, přičemž první start z Mysu Canaveral by mohl proběhnout do konce roku. Raketa Alpha bude schopna vynést na nízkou oběžnou dráhu náklad o hmotnosti přibližně 1000 kilogramů. Stejně jako Relativity Space má i firma Firefly ambice rozšířit svou flotilu nosných raket a oznámila plány na větší raketu (Beta) a znovupoužitelnou raketu Gamma.

V tomto článku jsme se zaměřili především na startovní rampy, které využívaly rakety Titan. V příštím článku se tedy podíváme například na rampy, které sloužily raketám Atlas. Podíváme se také, jaké využití našel komplex LC-13, nebo na přestavbu komplexu LC-36, aby odsud mohly startovat rakety New Glenn od Blue Origin.

Přeloženo z:
https://www.nasaspaceflight.com/

Zdroje obrázků:
https://www.nasaspaceflight.com/…/NSF-2022-03-28-17-08-17-544-1170×852.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/Canaveral.png/800px-Canaveral.png
https://upload.wikimedia.org…/Titan_II.jpg/384px-Titan_II.jpg
https://www.nasaspaceflight.com/…/Terran-1-launch-below-nov-2021-NSF-1920×1152.png
https://spacenews.com/wp-content/uploads/2021/09/alpha-prelaunch-879×485.jpg