Cesty za kosmonautikou: Bajkonur (2/2)

Sojuz MS-13 několik desítek minut před startem

Už jste někdy měli pocit, že jste se ocitli v příliš hezkém snu, který musí každou chvíli skončit? Pokud jste fanoušky kosmonautiky a pobýváte ve městě Bajkonur, je to zážitek sám o sobě. Ovšem pokud máte možnost zavítat do místní školy, která nese jméno Vladimira Čeloměje, tento pocit nabude exponenciálně na síle. Původně jsme se s bratrem divili, proč máme jet do školy, ale v zájmu udržování dobrých vztahů s místními bez odmlouvání nasedáme do auta a jedeme s ostatními. Na chodbě se nás ujímá sympatický učitel a vede nás do učebny plné modelů, převážně raketových. Po několikaminutovém diskurzu o historii školy a jejím fungování nás zve, abychom si prohlédli výstavku suvenýrů na katedře a v případě zájmu si nějakou maličkost koupili. „Tak odtud vítr vane,“ říkám si. Malá vzájemná výpomoc mezi školou a Ljubov. To ještě netuším, jak moc daleko jsem od pravdy. Učitel nás následně dělí na ruskojazyčnou skupinu, kam se s bratrem začleňujeme, a anglicky mluvící skupinu, kterou si přebírá jeho kolega. Následně je naše skupinka vedena po schodech do prvního patra a tam se před námi začíná otevírat skutečná pohádková pokladnice…

Dno nádrže okysličovadla prvního stupně Protonu

Dno nádrže okysličovadla prvního stupně Protonu

Uprostřed chodby mezi učebnami je jakási proluka (možná tady kdysi býval Leninský koutek) a v ní jsou… Nešálí mě zrak? Raketové motory a další hardware! Připadám si jako kluk v hračkářství a nevím, kam koukat dříve. Středu místnosti vévodí velký motor, který považuji za pohon pro německou střelu V-2, informační tabulkou u jeho paty jsem však vyveden z omylu – jedná se o jeho ruský klon. Přede mnou stojí originál motoru RD-100, který poháněl R-1, tedy sovětskou kopii V-2! V koutě stojí věrná maketa katapultážního křesla K-36D, jehož varianta K-36DM měla být používána pro raketoplán Buran. Co mě ale dostává do kolen, to je nenápadný kužel v opačném rohu. Vždyť to je vršek bočního stupně rakety Sojuz! Když se ptám učitele, jestli je to vzhledem k lehce omlácenému vzhledu originál, odpovídá: „Jo, je to z jedné z raket. Když to dopadlo na zem, našli to, nějak to odřezali a věnovali nám to.“ Krom několika dalších motorů a artefaktů je zde vystaveno například dno nádrže okysličovadla z prvního stupně Protonu, opět originál, který byl vyzvednut odkudsi ze stepi. Z místnosti vycházím naprosto omráčen. V duchu si říkám, že tohle byl úžasný zážitek.

Co se asi skrývá uvnitř Orlanu-D?

Co se asi skrývá uvnitř Orlanu-D?

Pan učitel nás ovšem vede dál po schodech nahoru do dalšího patra, přes velmi pěkně vybavenou učebnu chemie do stejných míst jako v minulém patře, kde v obdobné místnosti sedí další exponáty tohoto fantastického muzea. Je libo sáhnout si na oblek vodního chlazení skafandru Orlan? Není problém! Chcete nakouknout dovnitř Orlanu a zkusit si zavřít zádová dvířka? Prosím, jen račte! Přejete si zblízka prozkoumat kondenzátor, který ze vzduchu na stanici Mir a na ISS separuje vodu? Prosím, jen do toho!

Notoricky známé "ukazovátko" ruských kosmonautů, v pozadí rukavice obleku Forel

Notoricky známé “ukazovátko” ruských kosmonautů, v pozadí rukavice obleku Forel

Následuje návštěva na učebně, kde je na stole rozložen oblek Forel používaný pro případné přistání Sojuzu na vodě a vedle něj kompletní souprava pro přežití NAZ. Škole vše věnoval kosmonaut Fjodor Jurčichin, jedná se opět o originály. Nevydržím to a beru do ruky bájné „ukazovátko“, kterým velitel Sojuzu během dynamických operací mačká tlačítka na přístrojovém panelu návratové kabiny Sojuzu. Alespoň na pár sekund si představuji, jaké to musí být… Inu, malý chlapec se může skrývat i ve starém psu! O naši pozornost se ještě hlásí dokonalá maketa nosiče Sojuz, která je údajně věrná do nejmenšího detailu – když byla na jedné z výstav, rozhodčí prý dva dny počítali dvacet tisíc nýtů na aerodynamickém krytu. Navíc je tato raketa funkční a vyhrála už několik soutěží.

Jeden z panelů přístrojové desky návratové kabiny lodi TKS (foceno rukou rozechvělou, proto ta mizerná kvalita).

Jeden z panelů přístrojové desky návratové kabiny lodi TKS (foceno rukou rozechvělou, proto ta mizerná kvalita).

A následuje vrchol celé návštěvy – poslední místnost uprostřed chodby ve třetím patře. Opět motory, nejrůznější hardware, ovšem naprostý klenot trůní v rohu. Vypadá to jako návratová kabina VA lodi TKS! Ona to totiž je plně vybavená návratová kabina VA z lodi TKS! Tento kus údajně dokonce pobýval ve vesmíru (což se mi nepodařilo ověřit), když jej prý škola získala, její ohořelý zevnějšek „vylepšili“ veselým nátěrem. Nevím, zda to byl dobrý tah, nicméně skrze polykání naprázdno nemám chuť diskutovat. „Pokud chcete, můžete si sednout dovnitř, ale nejprve boty dolů!“ Čekám, až na mě přijde řada a velmi neobratně se soukám do trojmístné kabiny. Učitel podotýká: „Mnozí tvrdí, že je to stísněné, ale jestli je toto malý byt pro tři, tak návratová kabina Sojuzu je proti tomu ‚komunálka‘!“ Oproti Sojuzu je zde skutečně relativně dost místa a nevím, co mám dělat dříve, zda fotit přístrojové panely, snít o tom, že jsem ve vesmíru, nebo jen kroutit hlavou a štípat se, zda se mi vše jen nezdá. Až příliš brzy musím ven, anglicky mluvící skupina už má exkurzi za sebou a čeká nás na dvoře školy. Naposledy se ohlížím za VA a za chvíli už jsme na dvoře.

Výraz autora při posezení v návratové kabině lodi TKS určitě nepřipouští pochybnosti - toto je jeden z vrcholů celé cesty!

Výraz autora při posezení v návratové kabině lodi TKS určitě nepřipouští pochybnosti – toto je jeden z vrcholů celé cesty!

Tam je pro nás připraven „pusk“, start dvou modelářských raket. Zdejší škola si zakládá na modelařině a je to znát. Odpalu se ujímají dvě děti naší ruské rodiny, učitelé jim napovídají, který knoflík zmáčknout. První start končí nezdarem, když exploduje motor, druhý start je úspěšný a raketka klesá na padáku kamsi za školu. Učitelé se s námi loučí, podáváme si ruce a já i brácha slibujeme, že se ještě někdy určitě vrátíme. Pro mě se jedná o jeden z vrcholů zdejšího pobytu a v duchu se omlouvám Ljubov za své pochybnosti. Teď se jedeme na chvíli natáhnout na ubytovně (horko je skutečně ubíjející), následuje večeře a rychle na kutě, zítra nás čeká nabitý den, kdy musí všechno jít přesně podle časového rozvrhu – start Sojuzu nepočká!

V sobotu 20. července se scházíme se zbytkem skupiny v restauraci u snídaně a pak vyrážíme směr kosmodrom. V jeho areálu čekáme na francouzské kolegy, kteří bydlí v jednom z místních hotelů. Čekání se natahuje, není dost míst v mikrobusech a je třeba povolat ještě jeden vůz. Tohle je jediné větší zaskřípění v jinak velmi dobré organizaci, nakonec však vyjíždíme k ploščadce 2, kde nás čeká návštěva místního muzea kosmonautiky. Dnes se vzhledem ke startu očekává nával turistů, jsme zde však jako první a zatím je tu prázdno. Vítá nás ředitelka muzea a dělí nás opět na skupiny podle preferovaného jazyka.

Tady spal v noci z 11. na 12. dubna 1961 Jurij Gagarin...

Tady spal v noci z 11. na 12. dubna 1961 Jurij Gagarin…

Asi nemá cenu příliš se rozepisovat o místním muzeu, musí se to prostě zažít. Navštěvujeme Gagarinův a Korlojovův domeček, kde roztřeseně v duchu vzdávám hold pionýrům kosmických cest. Toto je skutečně svatá půda pro každého fandu kosmonautiky… Následuje prohlídka muzea samotného, kterou začínáme promítáním filmu o historii kosmodromu. Následuje nákup suvenýrů v malém krámku (kupodivu se nikde nedají sehnat nášivky mise Sojuzu MS-13, prý byl nějaký logistický problém a nášivky jednoduše nejsou) a pak vzhůru do sálů muzea, kde je vystavena přehršel artefaktů včetně motoru NK-33 pro lunární raketu N-1, katapultážního křesla Vostoku, hlavního pultu ovládání startu rakety R-7, osobní předměty klíčových osobností, skafandry, ovládací pulty, modely, trenažéry… Nestíháme projít všechny místnosti, honí nás čas.

Vycházíme před budovu muzea a míříme na dvůr, jehož dominantou je maketa Buranu OK-ML-1, použitá pro integrační testy na rampě a na dráze letiště Jubilejnyj. V jeho nákladovém prostoru se nachází maketa družice Helios a se zájmem si prohlížíme další vystavené artefakty.

Přiblížení Buranu na přistání zatím probíhá nominálně...

Přiblížení Buranu na přistání zatím probíhá nominálně…

Ovšem stále nás láká otevřený příklop do přídě, kde bývala pracovní paluba a hlavně pošilhávámě po žebříku, který vede vzhůru. Konečně s bratrem vychytáváme chvilku, kdy je zde volněji a šplháme nahoru. Rekonstruovaná pilotní kabina je dalším z mých splněných snů. Jedinou vadou na kráse jsou chybějící rukojeti řídicích pák, ale to je jen detail. Sedáme na křesla a na chvíli jsou z nás Igor Volk a Rimantas Stankjavičus.

Kabina Buranu

Kabina Buranu

Z klimatizovaného Buranu sestupujeme opět na dvůr, který se hemží dalšími exponáty. Originální odhozená věžička SAS ze Sojuzu, maketa urychlovacího bloku DM, maketa přístrojového modulu 37KB (jehož bratříček se stal modulem Kvant pro komplex Mir), motor RD-120 z centrálního stupně Energije… Opět zraky přecházejí a nelze se nabažit té krásy.

Čas nás stále tlačí a opět sedáme do mikrobusů. Nyní nás vezou na ploščadku 250, kde je zachován bunkr řízení startu komplexu Energija-Poljus (první start Energije vůbec). Naší skupiny se ujímá veterán, který zde sice nastoupil až po onom startu, je však charismatickou chodící encyklopedií. Na úvod nám sděluje, že budeme moci posedět u libovolného pultu, můžeme mačkat knoflíky a přepínat páčky, ale „prosím, vraťte je do původního nastavení a nemačkejte je příliš velkou silou, žádnou raketu tím dnes stejně neodpálíte!“

Bunkr řízení startu komplexu Energija-Poljus

Bunkr řízení startu komplexu Energija-Poljus

Když po cestě křivolakými chodbami přicházíme k samotnému sálu řízení startu, jsem překvapen jeho rozlehlostí. Fotíme o stošest, zkoumáme detaily na pultech, opět si představujeme, jaké to asi bylo. Zdržujeme se zde poměrně dlouho a ven se nikomu moc nechce. Ale musíme jet dál. Na cestě od bunkru náš celý konvoj zastavuje, abychom si mohli v klidu alespoň z dálky nafotit rampy, ze kterých startovaly rakety N-1 a následně Energija s Buranem na zádech.

Dopravníky N-1 a Energije

Dopravníky N-1 a Energije

Nebe je zataženo šedohnědým příkrovem mraků, když se blížíme znovu k hale MIK, ze které byla přede dvěma dny vyvezena raketa se Sojuzem. Tentokrát ovšem přijíždíme z druhé strany. Zastavujeme nedaleko obřích dopravníků pro N-1 a Energiji a vystupujeme z mikrobusů. Spouště opět cvakají jako houf splašených cvrčků, opět to nevydržím a alespoň pohladím jeden z dopravníků po kovu zahřátém od červencového horka. Tak neuvěřitelný gigantický mechanismus, tolik peněz, lidského umu a práce a teď tady oba stojí a čekají na raketu, kterou už nikdy neponesou. Jako symbolické memento stojí před vraty části MIKu, kde se v květnu 2002 zhroutila střecha a svými troskami krom lidí pohřbila i Energiju a jediný Buran, který stihnul vzlétnout do vesmíru…

V areálu sledovací stanice IP-5 známé pod názvem Saturn

V areálu sledovací stanice IP-5 známé pod názvem Saturn

„Nět vremeni,“ není čas, pohání nás Ljubov dál. Harmonogram dnešního dne je nahuštěný a teď směřujeme do města na oběd. Ještě předtím bychom ale měli mít možnost alespoň z cesty nafotit a obhlédnout sledovací stanici Saturn. Z nebe padá pár obřích cákanců vody – zřejmě nějaká místní variace na déšť trvající pár sekund, když odbočujeme z cesty směrem k Saturnu. Že by nás chtěli dovézt až k plotu? Ale ne, Ljubov a průvodkyně z Roskosmosu něco řeší s hlídkou u brány. Najednou se brána otevírá a my vjíždíme do areálu! Další z nečekaných překvapení našeho výletu. Asi dvacet minut se procházíme mezi polorozpadlými budovami a kolem obřích parabol na věžích. K nový budovám, kde se i dnes bude sbíhat telemetrie ze startující rakety nás samozřejmě nepustí, ale zážitek je to naprosto úžasný. Osobně jsem plný dojmů, ale, jak praví Cimrman, „něco malého by se do mě vešlo.“

Prostranstvím se nese píseň "Trava u doma"...

Prostranstvím se nese píseň “Trava u doma”…

Oběd absolvujeme v naší známé restauraci a pak honem k uzavřenému městskému okrsku Roskosmosu, kde stojí hotel Kosmonaut, v němž jsou ubytovány posádky. Jejich východ z hotelu se blíží. Po zběžné prohlídce příručních zavazadel nás milicionář odmávne a můžeme s bratrem vstoupit do areálu hotelu. Všichni se snaží zaujmout co nejlepší místo, po menším boji se nám daří prodrat se až do přední řady. Zpoza mraků vychází sluníčko a betonový povrch parkoviště před hotelem se stává refrakční pecí. Před námi jsou dva autobusy, jeden z nápisem „Bajkonur“ pro záložní posádku a druhý s nápisem „Hvězdný“ pro posádku hlavní. Mám pocit, že se na slunci rozpustím, ale nakonec se dočkáme. Začíná hrát tradiční skladba „Trava u doma“ a za pár okamžiků už kolem nás procházejí Alexandr Skvorcov, Luca Parmitano a Andrew Morgan. Speciálně přítomní Italové dokáží vybičovat atmosféru a přistihuji se, jak s nimi volám „Luca, Luca, Luca!“ Přítomný pop žehná kosmonautům i jejich rodinám, kosmonauti mávají, ale pochopitelně je zajímají hlavně jejich blízcí stojící odděleně před jejich autobusem. Trochu nesví za svými kolegy kráčejí ke svému autobusu Sergej Ryžikov, Thomas Marshburn a Sojči Noguči, kteří vědí, že dnes nikam nepoletí. Pak se autobusy dávají do pohybu, za branou hotelu zahýbají doleva a mizí nám z dohledu.

Gagarinův strom

Gagarinův strom

Nyní máme čas projít se Alejí kosmonautů, kde každý, kdo startuje z Bajkonuru, zasadí svůj strom. Největší je samozřejmě strom Jurije Gagarina, ale třeba strom Vladimíra Remka také nevypadá, že by jakkoli strádal.

Nečekané setkání - bratři Šamárkovi a Alexandr Samokutajev

Nečekané setkání – bratři Šamárkovi a Alexandr Samokutajev

Příjemným bonusem je setkání s kosmonautem Alexandrem Samokutajevem, který se přišel podívat, jak prospívá jeho strom. Fotíme se s ním a podáváme mu ruku. Tak tohle jsem opravdu nečekal! Ještě nezbytná zastávka u malé makety Sojuzu s výhledem na řeku Syrdarju a je čas popojet o kousek dál.

Stéla "Beztíž", ikona Bajkonuru.

Stéla “Beztíž”, ikona Bajkonuru.

Na moji prosbu nám Ljubov zařídila výjezd na opačnou stranu Bajkonuru, kde kousek za městem u vesnice Akaj stojí stéla s názvem „Beztíž“. Bez odpovídající propustky nebo průvodce Roskosmosu nelze z města tímto směrem vyjet, „propusk“ funguje jen u daného kontrolního bodu. Naštěstí průvodkyně Roskosmosu funguje jako magický klíč a my se můžeme o pár minut později kochat ikonickou stélou, bez jejíž fotky by mi kamarádi snad ani nevěřili, že jsem na Bajkonuru byl.

Nashledanou a šťastnou cestu vzhůru!

Nashledanou a šťastnou cestu vzhůru!

Vracíme se zpátky do Bajkonuru, projíždíme celé město směrem na sever a míříme ke kosmodromu, opět k ploščadce 112, kde hned vedle MIKu, odkud vyváželi raketu, stojí ještě jeden MIK, ve kterém se připravují lodě Sojuz a Progress a také zde probíhá oblékání skafandrů. Čeká nás další bod dnešního programu – hlášení posádky Státní komisi. Osobní prohlídky jsou zde ještě přísnější, přítomna je například hlava ESA Johan Wörner (ten byl už i u hotelu Kosmonaut), výrazná je také postava generálního ředitele Roskosmosu Dmitrije Rogozina. Nádvoří MIKu se plní lidmi, opět se probojováváme téměř do první řady. Před námi je sice ohrádka pro novináře, ale výhled máme slušný. Po dlouhém čekání se konečně z malého skleněného foyer vyloupávají tři postavy v bílých skafandrech. Kosmonauti si stoupají na nakreslené čtverce na zemi a jako jeden muž vykračují směrem ke Státní komisi, povzbuzováni halasem přítomných. Na své cestě musejí projít podél nás a daří se mi jak vlastním zrakem, tak na fotoaparát onu chvíli zachytit.

Šamárčí posádka ke startu připravena!

Šamárčí posádka ke startu připravena!

Po hlášení komisi kosmonauti nastupují do autobusu a dav překračuje zábrany a snaží se k němu dostat co nejblíže. Je to asi infarktový stav pro ochranku vysokých činitelů, ale nešť. Jestli mě zatknou, řeknu slovy slavného českého komixu: „Křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou! A stejně jsem nejšťastnějším chlapcem na světě – vždyť jsem viděl Rychlé šípy!“ Tedy vlastně posádku Sojuzu MS-13, ale vážený čtenář asi tuší, co mám na mysli. Když se mumraj utišuje, máme ještě možnost podívat se do místnosti se skleněnou přepážkou, kde před několika minutami probíhala tisková konference posádky a rozloučení s rodinami.

Dvojstan s občerstvením a suvenýry, vpravo toalety s umývárnou - organizace na jedničku!

Dvojstan s občerstvením a suvenýry, vpravo toalety s umývárnou – organizace na jedničku!

A teď už je před námi poslední štace tohoto dne. Přejíždíme na okraj ploščadky 2, kde je připraveno stanoviště pro sledování startu. Na velké ploše parkoviště je vztyčen dvojstan, přičemž v jedné části lze zakoupit suvenýry a ve druhé občerstvení. Je zde i televize, na které jede přenos Roskosmosu. Opodál jsou mobilní toalety a na poměry luxusní umyvadélka s vodou, mýdlem a papírovými ručníky. Voda je neustále dolévána a díky počasí je dokonce teplá. Je zde i wifi, kterou zajišťuje Roskosmos. Tak za takovou organizaci zaslouží CENKI (Centrum pro provoz pozemní infrastruktury, pod které spadá vše, co je na zemi – tedy od rampy až po onen stánek se suvenýry) a Roskosmos obří palec nahoru. Protože na všech ploščadkách platí „suchý zákon“ není zde k dostání pivo ani jiný alkohol, ale nanuk také dobře osvěží. Ljubov nám hned po příjezdu vydává večeři, každý fasuje tašku s polystyrenovou krabičkou, v níž je maso s rýží, sáček se dvěma masovými pirohy, příbor a ubrousek. Jako vždy je jídlo chutné a je ho dost.

Obslužné fermy jsou odklopeny, už jen pár desítek minut...

Obslužné fermy jsou odklopeny, už jen pár desítek minut…

Čekání si krátíme hovorem s bratry Slováky, kteří jsou součástí naší skupiny, navíc je zde krásný výhled na starý „koroljovský“ MIK a halu, kde byly kdysi připravovány jaderné hlavice k instalaci na vršek semjorek. Pomalu zapadá slunce a obloha tmavne. Na obzoru sem tam zazáří blesk, ale podle všeho je bouře příliš daleko na to, aby byl kvůli ní odvolán start. Raketa je asi dva kilometry od nás, částečně ji kryje malý kopeček, ale třetí stupeň s aerodynamickým krytem vidíme naprosto zřetelně. Rozsvěcují se reflektory na stožárech okolo rampy a pak se odklápí ramena obslužné věže. Tlampač přenáší komunikaci startovní čety a posádky, také díky občasným návštěvám ve stanu CENKI máme přehled o tom, co se děje. Dav kolem nás houstne, naštěstí jsme opět v první řadě a raketu máme jako na dlani. Pohled na hodinky ukazuje, jak rychle utíká čas, za chvíli by se mělo startovat.

"Zažigaňje!" Motory se rozeběhly, za pár sekund se raketa vydá vzhůru!

“Zažigaňje!” Motory se rozeběhly, za pár sekund se raketa vydá vzhůru!

Napjatě čekáme s připravenými fotoaparáty a mobily. Najednou se na trupu Sojuzu-FG objevuje oranžový odlesk a zespod začíná vycházet záře stejné barvy. Dav zašumí a všichni sledují, jak v naprostém tichu raketu začínají obklopovat chuchvalce oranžově prosvíceného dýmu. Pak k nám dolehne zvláštní zvuk, jako by někdo otevřel stavidla přehrady, něco mezi šumem a burácením vody. V první chvíli nemůžu věřit tomu, na co se to vlastně dívám. Pak se ale nosič dává do pohybu vzhůru a já se poddávám všeobecnému nadšení. Zvuk najednou zesiluje a přechází v typické staccato rázových vln. Raketa neuvěřitelně svižně stoupá vzhůru a nečekaně brzy svou dráhu zakřivuje směrem k obzoru. Z úst mi samy od sebe vycházejí expletiva, až posléze na nahraném záznamu zjišťuji, že tyto záběry rozhodně dětem ve škole nesmím pouštět se zapnutým zvukem.

Sojuz před okamžikem prolétl mraky a míří na severovýchod.

Sojuz před okamžikem prolétl mraky a míří na severovýchod.

Sojuz prořezává roztrhané mraky a uhání směrem na severovýchod. Za chvíli je z něj jen malá tečka, přes opar lze pozorovat malou změnu jasnosti – to se odpojily bloky prvního stupně a vytvořily na zlomek sekundy krásný Koroljovův kříž. Stopa za raketou se rozšiřuje, pak nám však definitivně mizí za mraky. Divadlo je u konce a, panenko skákavá (jak říká Dušan), jaké to bylo divadlo!

S kolonou ostatních aut odjíždíme směrem k městu, cestou se loučíme s některými členy skupiny, kteří bydlí v jiných hotelech, loučíme se i s Ljubov. Kolem jedenácti večer konečně vcházíme do našeho apartmá na ubytovně. Je před námi kratičká noc, ráno vstáváme před čtvrtou a krátce po půl páté už v mikrobusu spolu s ruskou rodinou naposledy projíždíme kontrolním bodem na kraji města a definitivně opouštíme Bajkonur. Čeká nás více než dvouhodinová cesta do Kzylordy. Škoda, že náš let startuje už ráno, přišli jsme o možnost prohlédnout si rampu po startu Sojuzu a také o prohlídku rampy číslo 31. Nevadí, i tak bylo zážitků dost a dost.

Pokud máte rádi sci-fi a netrpíte klaustrofobií, "kapslový hotel" rozhodně stojí za zkušenost.

Pokud máte rádi sci-fi a netrpíte klaustrofobií, “kapslový hotel” rozhodně stojí za zkušenost.

Zpáteční cesta je dlouhá a únavná. Embraer 190 nás převáží do Nursultanu, kde se nám daří trošku se prospat v „kapslovém“ hotelu Caps Lock přímo v terminálu na letišti (zajímavý zážitek relativně za pár drobných, vřele doporučuji!), já si navíc odvážím lehkou otravu jídlem (vřele nedoporučuji, pokud chcete dobrou radu, pak si nekupujte hamburger v jednom z bister na letišti v Nurslutanu). Boeing 757 společnosti Air Astana opět se skvělým servisem palubního personálu nás bezpečně převáží na letiště Charlese de Gaulla v Paříží. Zde se loučíme s naší známou ruskou rodinkou, s jejímiž dětmi jsme si užili spoustu legrace. Ovšem zdá se, že čím blíže se dostáváme k domovu, tím je vše chaotičtější. Bezpečnostní prohlídky jsou dost zmatečné, terminál špatně označený, k tomu ještě zpoždění odletu z důvodu kalamity nad Německem a můj žaludek je jako na vodě. A aby toho nebylo málo, rozhlas z nějakého důvodu vynechává výzvu k nástupu našeho letu. Naštěstí přicházíme k našemu gatu včas a tak můžeme na palubě Boeingu 737 společnosti Smartwings absolvovat poslední část cesty domů. V Praze ještě chvíli čekáme na kufry (přestože jsou příruční, nabídli nám jejich bezplatnou přepravu v podpalubí) a když vycházíme před terminál, je krátce před půl dvanáctou v noci. Naše zpáteční cesta trvala od odjezdu z ubytovny až po tento okamžik přes dvaadvacet hodin.

Přes všechno nepohodlí a únavu se ovšem s bráchou shodujeme: tohle byl naprosto skvělý zážitek a na Bajkonuru jsme určitě nebyli naposledy. A pokud je někdo fanda kosmonautiky, je pro něj při současné dostupnosti návštěva Bajkonuru cosi jako pro muslima cesta do Mekky. Protože zde se začala psát kapitola historie, během níž člověk opustil svou odvěkou kolébku a vykročil ke hvězdám…

Na závěr pár rad pro případné nadšence, kteří by chtěli Bajkonur navštívit:
• Bajkonur je uzavřené město, kam se lze dostat pouze s propustkou přes hlídaná stanoviště. Reálně je tedy možné město a kosmodrom navštívit jen s doprovodem Roskosmosu nebo s cestovní agenturou. My jsme využili služeb agentury Turan Asia, s níž jsme byli nadmíru spokojeni (Toto v žádném případě není reklama, pouze konstatování faktu. Agentur, které zajišťují cestu na Bajkonur, je skutečně mnoho a vybere si každý.).

• Cena zájezdu s cestovní agenturou se pohybuje v rozpětí od cca 1 000 dolarů do několikanásobku. My jsme u Turan Asia zvolili prodloužený pětidenní pobyt, protože jsme chtěli vidět i vývoz a vztyčování rakety. Pobyt včetně přepravy z letiště v Kzylordě a zpět na letiště, přepravy po městě a kosmodromu, ubytování, jídla a pití (neustále byla k dispozici balená voda) nás stál 1 500 dolarů na osobu, letenky jsme si zajišťovali sami (lze je pořídit v ceně do 20 000 Kč – s velkou rezervou). Kratší, třídenní, pobyt s touto cestovkou vyjde na 1 050 dolarů s tím, že do Bajkonuru přijíždíte den před startem. Samozřejmě pokud chcete luxusnější ubytování nebo západoevropskou cestovku, cena odpovídajícím způsobem naroste.

• Pokud neletíte přes Moskvu a nezdržíte se v Kazachstánu déle než 30 dnů, není třeba vízum (pokud přes Moskvu letíte, let z Moskvy do Kazachstánu se považuje za vnitrostátní, z čehož vyplývá potřeba ruského víza, alespoň prozatím). Ještě na palubě letadla (eventuálně po příletu) ovšem obdržíte imigrační formulář, který je třeba vyplnit, na letišti nechat potvrdit a následně uschovat. Formulář se odevzdává při odletu z Kazachstánu.

• Pokud pojedete s cestovní agenturou, bude po vás předem požadována kopie pasu, kterou prověřuje Roskosmos, který schvaluje nebo zamítá vstup na Bajkonur. Schvalování může trvat až 20 pracovních dní, proto je dobré začít plánovat a komunikovat s cestovní agenturou v dostatečném předstihu.

• Pokud ovládáte ruštinu, jste v obrovské výhodě, my jsme už během zařizování pobytu komunikovali s agenturou částečně rusky. Navíc (možná i kvůli oné komunikaci) byl tlumočník do angličtiny k dispozici až v pátek, kdy dorazila velká skupina, a jeho jazyková úroveň nebyla nejlepší. Jsme přesvědčeni, že jsme se díky ruštině dozvěděli řádově více než anglofonní turisté. Na druhou stranu se většinou lze v místních obchodech a restauracích částečně anglicky domluvit, takže se rozhodně s angličtinou neztratíte.

• Oficiální měnou Kazachstánu je tenge, na Bajkonuru však lze platit i rubly, neboť je to území pronajímané Ruské federaci. Ve městě je několik bankomatů, my jsme však utráceli víceméně pouze za suvenýry, o vše ostatní se starala cestovka. Pozor, na letišti v Nursultanu a pravděpodobně ani v Almaty už rubly neplatí, na druhou stranu lze i v malých letištních bistrech použít platební kartu.

• Zásuvky na Bajkonuru (stejně jako ve zbytku Kazachstánu) jsou kompatibilní s evropskými spotřebiči, využívají napětí 220 V, není proto třeba žádný adaptér.

• Na Bajkonuru není bezpečné pít vodu z kohoutků, voda je pitná pouze po převaření. Pokud bydlíte v hotelech CENKI přímo na kosmodromu, situace může být jiná a pokud je vaše cestovní agentura solidní, zajistí pitný režim z vlastních zdrojů.

• Navštívili jsme Bajkonur na vrcholu léta, pokud se rozhodnete pro stejný termín, je bezpodmínečně nutná pokrývka hlavy, opalovací krém a odpovídající oblečení (na rampě jsme zažili teploty přes 50 °C). Je vhodné mít také uzavřenou obuv, stepní flóra je proklatě pichlavá.

   
Rád bych poděkoval kamarádu Liborovi, který mi dodal odvahu, kontakty a důležité informace.
Obrovské poděkování si zaslouží také můj bráška Petr, se kterým jsem cestu na Bajkonur absolvoval a díky němuž tento zážitek získal na intenzitě. Brácho, díky!

   
Zdroje obrázků:
autor a Petr Šamárek

Cesty za kosmonautikou: Bajkonur (2/2), 5.0 out of 5 based on 41 ratings
Pin It
(Visited 2 895 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (41 votes cast)
(Visited 2 895 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


40 komentářů ke článku “Cesty za kosmonautikou: Bajkonur (2/2)”

  1. ptpc napsal:

    Tak zatial je to teda 4:0…
    Suhlasim, je to naprosto skvely zazitok a navsteva Bajkonuru je nieco ako cesta moslima do Mekky.
    Ondro, diky ale nemas zaco. Urobil som to rad. Naopak, ja dakujem kamaratovi Majovi, bez ktoreho by som Bajkonur nenavstivil…

  2. tonda napsal:

    Ondro parádní cestopis!Ty popsané emoce si dokážu, myslím, dobře představit!A ty nepopsané čiší mezi řádky,stejně silné!Doufám,že brzy od Tebe uslyším naživo a česky,doplňující komentář!Už se moc těším!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, Tondo! Určitě na sraz dotáhnu fotky a pokud budeš mít dva-tři dny volného času, rád povyprávím… 😀

      • tonda napsal:

        Nezapoměň,že my důchodci máme času habaděj!A cestou do ESTECu budeš moci vyprávět pro pár nadšených posluchačů,kteří to dokáží ocenit!

  3. Jenda napsal:

    Hezký a zábavný cestopis. Po narážce na školu v minulém díle jsem si ji našel na Googlovských mapách a prošel si fotogalerii, která je k dispozici. Trochu mi to zkazilo překvapení v druhém díle, ale i tak to stálo za to. Doporučuji každému k nahlédnutí jako doplněk k fotogalerii k tomuto článku.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu!
      Škola je úžasná a pokud bych mohl doporučit – ještě lepší než fotogalerie je osobní návštěva… 😉

  4. agnes napsal:

    Dočetl jsem bez dechu a totálně nadšen. Za ty Rychlé šípy ještě 0,5 bodu k max. ocenění. Moc děkuju za (i když zprostředkovaný) zážitek.

    • Radim Pretsch napsal:

      Narážka na RŠ mě taky pobavila, dobrý test ze znalostí subkultury.
      Vždycky tleskám, když to někdo dokáže takhle vtipně propojit 😉

  5. cudla napsal:

    Tak dneska jsem to hltal jak divej…super článek a urcite i zážitek…

  6. Yirina napsal:

    Moc krásné čtení, děkuji moc. I za fotky 🙂

    Já si myslím, že pro nadšence kosmonautiky, kteří si nemůžou dovolit jet přímo na start rakety, jde v dnešní době udělat light verze bez startu s návštěvou jen města Bajkonur. Tam ta státní cestovka vyřídí vstup asi za 500 Kč. Do Nursultana teď létá z Prahy přímo kazašský Scat asi za 7500 Kč, pak se dá pokračovat s Bek Airem za 2000 CZK do Kyzyl Ordy zpátečka, pokud se to koupí včas. Ve městě je taky velmi zajímavé muzeum (a stejně opečovávané jako to na kosmodromu), alej kosmonautů (je v uzavřeném objektu, ale věřím, že tam by cestovka vstup dokázala zařídit), spousta památníků ve městě (Korojlev, Gagarin, letadla, maketa Sojuzu atd)….Určitě je tam zajímavý program na několik dní a hlavně se tam člověk může pohybovat volně, bez průvodce. My tam takhle “svobodně” strávili asi 3 dny a bylo to super, prolezli jsme tam kde co. A hotely typu Studentskaya jsou velmi cenově příznivé.
    Chápu, že když už člověk bude tak blízko, je to škoda, nepodívat se na kosmodrom, ale ta možnost tady je. Nebo třeba pro někoho, kdo byl na startu v rámci skupiny a i tak by si to tam chtěl doprohlídnout v klidu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za zajímavý tip!
      Myslím ale, že jet až na Bajkonur a nevidět kosmodrom je minimálně pro ty, co jdou poprvé, až skoro proti ženevské konvenci… 🙂

  7. Streda napsal:

    Bajkonur, slušná komedie z prostředí kosmodromu a asijského okolí, kosmonautika.

    https://uloz.to/file/eXiB9kePBgVg/bajkonur-baikonur-2011-hc-titulky-cz-avi?showDialog=1&_fid=mrfu

  8. ptpc napsal:

    Inak, čo je to TKS?

  9. Racek napsal:

    Jako malí kluci … sakra, jak Vám závidím. Já to už nestihnu. Sice jsem měl šanci, ale … a taky zrovna nic neletělo.
    Ale tahle reportáž se tak skvěle čte, že mi to docela vynahradí (už takové cesty nezvládnu), takže dík, pánové.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jsem rád, pokud článek alespoň částečně dokázal přenést pocity a zážitky směrem ke čtenářům. A řekl bych, že jestli bude realizován bezvízový styk s Ruskem (hovoří se o příštím roce, snad), že ani pro Vás to nebude takový problém, cesta pak bude trvat pár hodin. Určitě to stojí za to…

  10. fourge napsal:

    Pan Samarek velka vdaka za tento clanok (vlastne za vsetky clanky). Dal ste mi velku inspiraciu na buduce cestovanie, perfektne ste na zaver zhrnul prakticke rady a odpovedal na vsetky moje otazky uz priamo v clanku. Mam ale este jednu, v pripade odkladu startu nastava aky postup zo strany cestovnej agentury ?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Pokud je start odložen (což se u pilotovaných moc nestává), cestovka za to samozřejmě nenese žádnou odpovědnost, což je uvedeno i v podmínkách.
      Start většinou bývá ke konci pobytu, takže podle mého názoru na hluchá místa, která nastanou v programu, najde delegát nějaký náhradní program (a na Bajkonuru je toho k vidění opravdu dost). Myslím, že záleží na domluvě.

  11. Milko napsal:

    Diky .oc

  12. Goodman napsal:

    Pane Šamárku, pokud Vaše slova o návratu do Bajkonuru nebyla jenom frází nebo ještě nevyprchaným nadšením z vesmírné kocoviny, tak kdy byste zhruba uvažoval o come backu ? Já jenom, že jste mě Vaším cestopisem neskutečně namlsal a rád bych se tam také podíval. Problém je v tom, že z mého okolí nikdo nesdílí takové nadšení, aby tam jel se mnou. Čili bych se rád přidal k nějaké české skupině. Zejména pokud by v té skupině byl nějaký Bajkonurský mazák, tak by to bylo super.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Na Bajkonur se určitě vrátit chci, vzhledem k tomu, že si nemůžu moc vybírat termíny, bude to zřejmě někdy během letních měsíců. Ale jestli to bude příští rok nebo za delší dobu, to bohužel zatím nejsem schopen říct.
      Pokud se ale na Bajkonur chcete podívat, klidně můžete jet sám, původně jsem tam měl také jet sólo. 😉

  13. Brach napsal:

    Bratříče, díky, byl to fenomenální trip! 🙂

    Pár doplňujících komentářů:
    Určitě je dobré vyrazit s nějakým nadšencem, jako je brach – být svědkem zanícených debat, jestli daná posádka letěla v dubnu nebo květnu v roce 1970 rozhodně stojí za to:)

    Jazykově plašší typy bych rád povzbudil: já osobně jsem 30 let rusky nemluvil a rozumněl jsem celkem dobře.
    Přece jen jsou to slovanští bratři!
    Takže Ну погоди! jak říkával Gagarin a vzhůru do Bajkonuru!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Nápodobně, bratře!
      Jsem Ti moc vděčný, že jsi to moje neustálé nadšené hýkání dokázal přežít! 😀

    • Goodman napsal:

      Moje řeč! Sólo to není ono. Navíc já vůbec neumím rusky. Jediné ruské slovíčko co znám je durak. A to úplně nejde použít ve všech situacích.

  14. Streda napsal:

    “Takže Ну погоди! jak říkával Gagarin”
    A zajíc říkal vlkovi: “Pojechali” – Jedeme.

  15. Fx napsal:

    Vdaka za skvely clanok! To sa citalo same. Parada!

  16. Nemo napsal:

    Krásné čtení Ondro. Z každé řádky je jasné, že to musel být naprosto senzační zážitek. Díky za jeho zprostředkování. 🙂

Zanechte komentář