„Mezi řidiči je rozšířena řada omylů, polopravd a mýtů o řízení vozidla…“ Právě těmito slovy začínaly před několika lety televizní spoty kampaně za bezpečnější provoz na silnicích. Mnozí čtenáři by mohli hned zkraje namítnout – a co mají tato slova společného s misí Apolla 11, kterou se v letošním seriálu Top 5 zabýváme? Mnohem více, než by se mohlo zdát. O historickém letu Apolla 11 totiž také koluje nejen mezi laickou veřejností mnoho dlouho tradovaných omylů a nepravd, které jsou hluboce zakořeněny ve všeobecném povědomí. A přestože je dnes k dipozici poměrně hodně materiálů, které tyto mýty vyvracejí, mnozí lidé se jich nehodlají vzdát. V dnešním dílu Top 5 se podíváme na pět nejrozšířenějších a pokusíme se je vyvrátit. Autor ovšem upřímně uznává, že hned první mýtus má velmi tuhý kořínek a je mezi populací zdaleka nejrozšířenějším.

   
5. místo – Apollo nikdy nepřistálo na Měsíci
Ještě předtím, než se Apollo 11 vydalo na svou cestu do učebnic dějepisu, objevovaly se hlasy, že je celá záležitost pouze nakašírovaným divadlem a astronauti ve skutečnosti nikam neletí. V roce 1976 pak vyšla kniha Billa Kaysinga „We Never Went to the Moon: America’s Thirty Billion Dollar Swindle (Nikdy jsme neletěli na Měsíc: americký podvod za třicet miliard dolarů)“. Ta dodala příznivcům konspiračních teorií impuls, který byl následně posílen sci-fi snímkem Petera Hyamse „Capricorn-1 (Kozoroh-1)“ v roce 1978.

Od té doby si konspirační teorie žily a žijí vlastním životem, nehledě na důkazy o reálnosti přistání na Měsíci, které jsou přinášeny nejen agenturou NASA, ale také nezávislými subjekty. Mnoho „věřících“ – a zde je nutno tento pojem použít, protože ony konspirační teorie nejsou nic jiného než víra – stále dokola opakuje tytéž stokrát vyvrácené argumenty a odmítají se byť jen na chvíli zabývat tím, co přinese protistrana.

Asi nemá cenu zde rozpitvávat jednotlivé „důkazy“ o tom, že lunární mise jsou spiknutím americké vlády, sovětské vlády, iluminátů a podobně, postačí jen uvést, že přímý přenos vycházky na lunární povrch v podání Neila Armstronga a Buzze Aldrina, stejně jako vycházky následujících misí, viděly na Zemi miliardy diváků. A v žádném případě nebylo v silách tehdejší technologie například věrně simulovat chování prachových částic ve vakuu (že ani dnes neexistuje dost velká vakuová komora, ve které by bylo možné například filmovat jízdu vozítka LRV, snad není třeba ani psát).

Každopádně myslím, že nejpádnější odpověď všem konspiračním teoretikům přinesl svého času Buzz Aldrin. Toho jednou obtěžoval samozvaný vůdce těchto blouznivců Bart Sibrel tak dlouho, až se dočkal argumentu, který rozhodně nepředpokládal (doporučuji vyčkat do času cca 0:50)…
   

4. místo – Přistát mohlo už Apollo 10
V květnu 1969 se k Měsíci vydala trojice astronautů Tom Stafford, John Young a Eugene Cernan, aby prověřili lunární modul a nezbytné postupy přímo na oběžné dráze Měsíce. Jejich letový plán počítal s tím, že se vše bude odehrávat přesně tak, jako u přistávací mise, tedy až do okamžiku, kdy by měl být zapálen motor sestupového stupně lunárního modulu a ten by začal brzdit a klesat k povrchu při manévru zvaném „powered descent (motorický sestup)“. Tento klíčový zážeh Apollo 10 v repertoáru nemělo, místo toho měli Stafford a Cernan otestovat scénář přerušení sestupu.

Dodnes ovšem kolují zkazky o tom, že Apollo 10 tehdy mohlo vykonat i onen poslední krok ve formě motorického sestupu a Stafford se Cernanem se mohli stát prvními pozemšťany na Měsíci. Nutno dodat, že ony zkazky občas přiživili i sami astronauti, ať už záměrně nebo nechtěně. Podle těchto mýtů měli astronauti chuť přistát, pročež jim bylo schválně do nádrží vzletového stupně lunárního modulu natankováno méně paliva, aby měli jistotu, že v případě přistání se nedostanou zpět, což měl být dostatečný odstrašující prvek. To je samozřejmě nesmysl. Lunární modul Apolla 10 nazvaný astronauty Snoopy měl skutečně v nádržích méně paliva, nicméně bylo to z důvodu co nejvěrnější simulace, kde specialisté vypočítali, kolik paliva bude v nádržích zbývat v době kdy by se hypoteticky modul budoucí expedice ocitnul ve výšce a rychlosti, kterou měl Snoopy v okamžiku zahájení přerušení sestupu.

Důvodů, proč Snoopy nemohl v žádném případě na Měsíci přistát, však bylo více. Jedním z nich byla nadváha. Suchá hmotnost Snoopyho činila 4 301 kg, tedy téměř o metrák více, než tomu bylo u lunárního modulu Apolla 11. Pokud bychom připočetli i hmotnost paliva a dalšího vybavení nutného pro práci na povrchu, Snoopy by pravděpodobně ani s plnými nádržemi nemusel povrchu dosáhnout.

Další jednoznačnou stopkou byl software navigačního počítače. Ten v květnu 1969 ještě nebyl dostatečně připraven a otestován. Stejně tak ještě nebyly dostatečně zmapovány koncentrace měsíční hmoty, takzvané „mascony“ a jejich vliv na trajektorii letu jak mateřské lodi, tak lunárního modulu. Navíc Stafford a Cernan motorický sestup vůbec netrénovali.

A ještě jeden důležitý faktor bránil přistání Apolla 10, které by astronauti provedli „na vlastní triko“. Stafford a Cernan během přípravy na misi neprošli žádným výcvikem výstupu na měsíční povrch a navíc byl na palubě Snoopyho pouze jeden „batoh“ PLSS pro zajištění životních podmínek. Jen velmi těžko si lze představit, že by astronauti přes výše uvedené překážky přistáli na Měsíci a pouze se dívali z okének na lunární povrch, který by byl tak blízko a současně tak daleko…
   

3. místo – Neil Armstrong byl speciálně vybrán pro první přistání na Měsíci
Každý milník nebo významný čin, který byl v dějinách lidstva vykonán, vyvolává dojem, že ten, kdo onen čin uskutečnil, musí být výjimečný jedinec s nadlidskými schopnostmi. A u prvního přistání lidí na jiném nebeském tělese se nabízí lehce romantická představa, že posádka Apolla 11, a zejména velitel Neil Armstrong, byli speciálně vybráni pro tento epochální výkon.

V průběhu let se vynořilo hodně spekulací o důvodech, proč byl velitelem mise a tím pádem i prvním člověkem stanuvším na měsíčním povrchu právě Neil Armstrong. Spekulovalo se o tom, že Armstrong byl vybrán proto, že byl civilním zaměstnancem NASA. Nevypadalo by prý dobře, kdyby prvním pozemšťanem na Měsíci byl voják (astronauti se většinou rekrutovali z aktivních příslušníků ozbrojených složek, které je NASA pouze „zapůjčily“ a po svém angažmá se astronauti vraceli zpět do armádních řad). Další spekulace zmiňovaly Armstrongovu povahu s absencí byť jen náznaku přebujelého ega. Ještě další spekulace zase operovaly s Armstrongovým chladným úsudkem v krizových situacích, které projevil například během mise Gemini VIII nebo při havárii simulátoru LLRV.

Pravda je mnohem méně romantická. Šéfastronaut Deke Slayton měl původně místo v první přistávací misi rezervováno pro svého přítele Guse Grissoma. Po jeho smrti v lednu 1967 bylo toto místo de facto přístupné komukoli, kdo se ocitl ve správný čas na správném místě. Slayton zastával názor, že každý astronaut by měl být schopen odlétat jakoukoli misi, nicméně někteří astronauti měli dispozice k tomu, aby misi veleli. Mezi tyto jedince spadal Armstrong a několik desítek dalších mužů.

Slayton v březnu 1967 vybral Armstronga coby velitele záložní posádky pro misi, kterou mělo odlétat trio Borman-Collins-Anders. Armstrongův tým tvořili Buzz Aldrin a Jim Lovell. Tato mise byla provizorně značena jako Apollo 9 s tím, že se mělo jednat o test lunárního modulu na vysoce eliptické oběžné dráze Země. Jenže přibližně po roce, ještě než se výcvik stačil pořádně rozběhnout, začaly velké rošády. Na začátku července 1968 byl Mike Collins kvůli výrůstku na jednom z obratlů dočasně postaven mimo letový status. Na jeho místo posunul Slayton Jima Lovella a v Armstrongově záložní posádce se na místě pilota lunárního modulu usadil Fred Haise.

O měsíc později proběhla další, pro Armstronga klíčová, změna. Protože vývoj lunárního modulu měl výrazný skluz, Bormanův let dostal nový cíl a termín: let na oběžnou dráhu Měsíce bez lunárního modulu. Let se měl uskutečnit v prosinci 1968 a aby byla zachována číselná logika, byl název mise změněn na Apollo 8. Přesun se týkal nejen Bormanova tria, ale i záložníků, tedy Armstronga, Aldrina a Haiseho. Rotace posádek, kterou Deke Slayton zachovával, znamenala pro záložní posádky relativně jistý status hlavní posádky o tři mise později. Do srpna tedy měli Armstrong a spol. figurovat coby hlavní posádka Apolla 12, nově měli dostat šanci na Apollu 11. Shodou okolností se jednalo o první misi typu „G“, tedy pokus o přistání na Měsíci…

Fred Haise měl ovšem smůlu – Slayton už předem avizoval, že o první přistání se pokusí posádka tvořená veterány a chudák Fred zatím neměl ani jeden „zářez na pažbě“. Místo něj se na sesli pilota lunárního modulu přesunul Aldrin a na post pilota velitelské sekce byl jmenován Mike Collins, jenž se po operaci onoho kostního výrůstku vrátil do letového statusu.

Jak lze z předcházejících řádků vyčíst, Armstrongova historická role pramenila z pouhé náhody, nicméně všichni zúčastnění přiznávali a přiznávají, že náhoda si nemohla vybrat lepšího adepta na onu důležitou úlohu. Armstrongova klidná a nekonfliktní povaha spolu s naprostou absencí pocitu vlastní důležitosti zaručila, že první člověk na Měsíci byl nejen důstojným reprezentantem lidstva, ale hlavně se mu z následné slávy nezamotala hlava.

Krásným důkazem výše řečeného je historka z jednoho galavečera, který se konal zhruba na začátku milénia a na který dostaly pozvánku mimo jiné i významné osobnosti vědy a techniky. Armstrong prý celou dobu postával nenápadně vzadu a když se s ním dal do řeči jeden z hostů, prohodil, že nechápe, proč pozvali právě jeho. Všichni ti lidé kolem dokázali velké věci vlastním úsilím a jsou hodni obdivu. Ale on prostě jen letěl tam, kam jej poslali. Asi žádná historka nevypovídá lépe o tom, že osud a náhoda občas dokáží vsadit na správného člověka…
   

2. místo – Buzz Aldrin schválně nefotografoval Armstronga na Měsíci
Velitelský modul Apolla 11 přivezl 24. července 1969 zpět na Zem předměty nevyčíslitelné hodnoty. Nejvzácnějšími byly samozřejmě vzorky lunárního prachu a kamenů, v přepravních boxech bychom však našli také například fólii experimentu, který zachytával sluneční vítr. A v neposlední řadě také v kabině byly kazety s exponovaným fotografickým materiálem. Největší pozornost pochopitelně poutaly snímky pořízené Armstrongem a Aldrinem během vycházky na lunární povrch. Jenže po vyvolání filmů vyšla najevo zarážející skutečnost: zatímco snímků s postavou Edwina Aldrina bylo na filmech povícero (včetně ikonické „fotografie století“), téměř zcela chyběly záběry na prvního pozemšťana, který stanul na Měsíci – Neila Armstronga. Kompletní postava Neila Armstronga (pokud nepočítáme jeho odraz v hledí Aldrinovy helmy u zmiňované nejslavnější fotografie) byla na fotografiích zachycena pouze jednou, na několika málo dalších snímcích byl pak Armstrong zachycen jen částečně.

Mnozí lidé mají za to, že za podivnou absencí fotografií Armstronga je nějaký záměr. Jak by, probůh, někdo mohl opomenout pořídit fotografii jednoho z nejslavnějších pozemšťanů jen pár okamžiků poté, co vykonal zřejmě největší čin v historii lidstva? Z nejrůznějších dezinformací a domněnek nakonec vybublalo dost nepěkné obvinění: Aldrin svého kolegu nefotografoval schválně. Za vším měla být závist, nebylo tajemstvím, že Aldrin velmi usiloval o to, aby na povrchu stanul jako první právě on, a když se mu to nepodařilo, chtěl se Armstrongovi takto pomstít. Skutečnost je, stejně jako u předchozích případů, zcela odlišná a naprosto prozaická: Aldrin jednoduše Armstronga vůbec cíleně fotografovat neměl.

Časová osa činností během vycházek na měsíční povrch byla rozplánována doslova na minuty a speciálně to platilo pro vycházku Armstronga a Aldrina. Na palubě lunárního modulu Eagle se nacházely dva fotoaparáty (nepočítám specializovaný stereoskopický fotoaparát určený pro pořizování snímků regolitu z bezprostřední blízkosti). Oba byly postaveny na bázi přístroje Hasselblad 500 EL, přičemž jeden byl určen pro pořizování fotodokumentace v kabině a druhý byl upraven pro venkovní použití a měl přípravek pro uchycení na ovládací konzoli skafandru. Pouze tímto fotoaparátem bylo možné fotografovat během vycházky. Astronauti se měli v jeho používání střídat a letový plán mise poměrně přesně uvádí kým, kdy a co mělo být fotografováno.

Fotografickou kampaň začal Armstrong, kterému měl zhruba deset minut po sestupu po žebříku Aldrin poslat improvizovanou lanovkou fotoaparát. Prvním Armstrongovým úkolem bylo zachytit Aldrinův sestup z modulu na povrch. Následně měl Armstrong fotografovat rozložení experimentu pro zachycování solárního větru a pořídit snímky míst, odkud byly odebírány vzorky.

Následně měl fotoaparát převzít Aldrin a pořídit panoramatický snímek místa přistání. Poté měl vyfotografovat detaily lunárního modulu, které zajímaly jeho tvůrce, zejména motorky manévrovacího systému a přistávací nohy. Mezitím měl také pořídit několik fotografií míst, odkud byly odebírány vzorky prachu a kamenů a také pořídit snímky dokumentující vlastnosti regolitu. Právě z této sekvence pochází další slavná fotografie Aldrinovy šlápoty v lunárním prachu (snímek u titulku článku). Aldrin měl pořídit ještě jeden panoramatický záběr z odlišného místa. Načež měl fotoaparát putovat opět k Armstrongovi, tentokrát už nastálo.

Armstrong měl dokončit fotografickou inspekci stavu lunárního modulu a pořídit další panoramatický snímek. Dále bylo v letovém plánu předepsáno pořizování fotografií pilota lunárního modulu, přičemž hlavním motivem bylo mimo jiné zachycení stavu skafandru v prostředí téměř absolutního vakua. Další fotografické úlohy se týkaly dokumentování kontejnerů se vzorky, posledním Armstrongovým úkolem bylo fotografování Aldrina před a během návratu do kabiny lunárního modulu.

Z výše uvedeného přehledu naplánovaných činností je jasné, že Aldrin neměl k cílenému fotografování Armstronga mnoho příležitostí. Přesto na několika fotografiích můžeme alespoň částečně velitele Apolla 11 spatřit. Jak je však možné, že nebylo v plánu pořídit jeho celkový snímek, jako tomu bylo v případě Aldrina? Jedním z hlavních argumentů byl čas. Každá sekunda během výstupu byla nesmírně nákladná (což ovšem nebránilo prezidentu Nixonovi uskutečnit neplánovaný telefonický rozhovor s astronauty a zdržet je v jejich časovém plánu zhruba o 2 minuty a 50 sekund). Jedním z hlavních úkolů pro Aldrina bylo ustavování sady přístrojů EASEP, při kterém mu mohl fotoaparát překážet. Předávka fotoaparátu několik sekund zabere a jedná se o zbytečně promarněný čas. A nelze také opomenout jednu důležitou okolnost: NASA pracovala pod obrovským tlakem jak zevnitř, tak zvnějšku. Většina pracovníků zpětně přiznávala, že měli tak trochu klapky na očích a existoval pro ně pouze jediný cíl – zabezpečit úspěch mise. Oficialitám bylo učiněno zadost vztyčením vlajky, odhalením pamětní plakety a odhozením několika upomínkových předmětů na povrch a cokoli navíc bylo nechtěným rozptylováním. Každopádně chybějící fotografie člověka, který pro historii znamená tak mnoho, z odstupem času nesmírně mrzí…
   

1. místo – Astronautům zbývalo při dosednutí na povrch Měsíce palivo na několik sekund letu
Každý, kdo byť jen jednou sledoval třeba na některém z globálních videoportálů záznam z přistání lunárního modulu Apolla 11, určitě slyšel CapComa Charlieho Duka: „Sixty seconds… Thirty seconds…“ Ony údaje se týkaly zbývajícího paliva, ovšem ne tak, jak si většina lidí myslí. Když Armstrong posadil lunární modul do měsíčního prachu, z onoho odpočtu zbývalo zhruba dvacet sekund a mezi mnohými je dodnes rozšířen mýtus, že právě tolik času Armstrong měl, než by byly vyčerpány pohonné látky v nádržích sestupového stupně Eaglu a následoval by neodvratný pád na lunární povrch, destrukce modulu a pravděpodobná smrt astronautů. Ve skutečnosti astronautům zbývalo palivo ještě na několik desítek sekund letu. Svou roli ve všeobecném zmatku hrály dva faktory.

Prvním z nich bylo nepochopení podstaty onoho odpočtu ze strany veřejnosti. Šedesát sekund a posléze třicet sekund nebyl čas do úplného vyčerpání paliva, ale do okamžiku tzv. „bingo stav paliva“. Termín „bingo fuel“ pochází z vojenského letectví, kde znamená dosažení takového stavu paliva, který při okamžitém přerušení dané mise postačí k návratu na základnu. Stejně tomu bylo i u lunárních modulů. Zde okamžik dosažení „bingo fuel“ pro velitele znamenal rozhodnutí – buďto urychleně přistát, nebo incializovat přerušení přistání.

Stisknutí tlačítka přerušení přistání na palubní desce mezi Armstrongem a Aldrinem spouštělo poměrně komplikovanou sekvenci, kterou není zde třeba rozepisovat, nicméně důležitým prvkem této sekvence bylo zvýšení tahu motoru sestupového stupně na 100 % po dobu 5 sekund. V době před přistáním byla většina pohonných látek spotřebována a tím pádem byla pryč i velká část hmotnosti lunárního modulu. Proto byl motor v sestupovém stupni přiškrcen na 25 % nominálního tahu, což postačovalo k udržování výšky. Zvýšení tahu na maximum bylo nutné zejména pro scénáře, kdy by lunární modul prudce klesal a poskytlo by několik drahocenných okamžiků pro natlakování nádrží vzletového stupně, zažehnutí jeho motoru a oddělení od přistávacího stupně.

Pokud tedy při stavu „bingo fuel“ zbýval v nádržích dostatek pohonných látek na 5 sekund maximálního tahu motoru, při přiškrceném tahu na čtvrtinu to znamenalo 20 sekund letového času. Jen pro rekapitulaci – oznámení „60 seconds“ přišlo v okamžiku, kdy byl Eagle zhruba 20 metrů nad povrchem, „30 seconds“ oznámil Charlie Duke, když byl Eagle od povrchu už jen 7 metrů. V okamžiku kontaktu tyčové sondy na levé noze Eaglu s povrchem Měsíce zbývalo do stavu „bingo fuel“ zhruba 20 sekund. Znamená to, že v nádržích zbývaly pohonné látky na přibližně 40 sekund letu (následná technická zpráva o letu uvádí hodnotu 43 sekund). Jenže ve skutečnosti to bylo ještě více. Jak je to možné? Do hry totiž vstupuje druhý faktor – onen odpočet byl zahájen v nesprávnou dobu.

V nádržích sestupového stupně Eagla bylo měřicí zařízení na bázi kapacitance, které poté, co se ocitlo nad hladinou, spustilo signál „low level (nízká úroveň)“, který upozorňoval, že hladina v dané nádrži klesla pod určitou úroveň. Ona úroveň představovala 5,4 % objemu paliva nebo okysličovadla, což odpovídalo 116 sekundám letu v přiškrceném režimu do okamžiku „bingo fuel“. Firma Grumman coby výrobce lunárního modulu počítala s tím, že palivo v nádrži se může převalovat a vířit, proto byly do nádrží instalovány malé přepážky, které měly těmto dějům zamezit. Ty ovšem nepočítaly s poměrně dynamickým manévrováním, které musel Armstrong ručně provádět během závěrečné fáze letu před přistáním. Výrazné a neplánované převalování hladiny v nádržích způsobilo předčasné odhalení senzoru v jedné z nádrží a tím spuštění signálu „low level“ o mnoho dříve, než bylo zapotřebí. Podle pozdějších analýz se jednalo o 30-45 sekund!

Z výše uvedeného vyplývá, že v okamžiku, kdy Eagle dosedl na lunární povrch, zbývaly v jeho nádržích pohonné látky na 73-88 sekund letu s motorem přiškrceným na 25 %. Uvedená fakta však nic neubírají na dramatičnosti posledních okamžiků před přistáním Eaglu na povrch Měsíce a potažmo i na stránky učebnic dějepisu.

Stejně jako u ostatních dílů letošního seriálu Top 5 musí autor přiznat, že řazení jednotlivých položek bylo zřejmě nejtěžším oříškem při psaní. Pokud jsem některé mýty vynechal nebo na žebříčku umístil jinak, než by si vážený čtenář představoval, není nic jednoduššího, než svůj názor sdělit ostatním v diskusi pod článkem. Pokud tak někdo bude chtít učinit, poprosím o alespoň základní míru slušnosti a respektu, jaký přísluší jedné z největších událostí lidských dějin…
   

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo11/html/as11_40_5878.html
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Stanley_Kubrick_-_WB_promo.jpg (kredit: Warner Bros.)
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/apollo/apollo10/html/s69-32615.html
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Neil_Armstrong_reviews_flight_plans.jpg
https://ww.flickr.com/photos/projectapolloarchive/21472218070/in/album-72157658601662068/
archiv autora
https://www.hq.nasa.gov/alsj/AntiSloshBaffleInstall.jpg