Téměř vše v historii lidstva začíná postupným vývojem, a proto někdy bývá velmi těžké označit či určit jednoznačný počátek. Podobné je to i s kosmonautikou a raketovou technikou. Když však nahlédneme do historie a budeme pečlivě hledat nějaký skutečný moment prvního praktického využití raket v letectví, tak to bude zřejmě legendární let raketové „kachny“. Letos od tohoto památného dne uplynulo již 90. let a my si nejen tuto událost v následujících řádcích připomeneme.

Psal se rok 1928 a od doby, kdy raketový průkopník Herman Oberth vydal svou, dnes již legendární, a na tehdejší dobu zcela průkopnickou práci: „Raketa v meziplanetárním prostoru“ (Die Rakete zu den planetenräumen), uplynulo teprve 5 let. Přesto se za takto krátký čas podařilo dojít k prvnímu praktickému použití raket v letecké historii. Poděkovat za to můžeme především neutuchajícímu nadšení Maxe Valiera (1895–1930), který aktivně propagoval možnosti využití raketových pohonů v praxi a nejen to. Max popularizoval především myšlenky a práci Hermana Obertha pro širokou veřejnost.

Měl také notnou dávku štěstí, protože jeho činnost zaujala Fritze von Opela (1899–1971). Toho správného muže, jehož dědeček Adam tuto světoznámou společnost založil. Fritz se ve společnosti Opel tou dobou staral o testování strojů a netrvalo dlouho a na podzim roku 1927 spolu s Maxem Valierem podepsal smlouvu, ve které se zaručil, že pro jeho činnost zajistí finanční podporu. Společně s inovativní a finanční oporou společnosti Opel, rozjel Max Valier své projekty naplno. Vzniklo partnerství, které již navždy změnilo pohled na konvenční rakety.

Oba vizionáři měli opravdu velké plány. K tomu, aby je však mohli realizovat, potřebovali ještě najít vhodného výrobce dostatečně účinných raket. Jako ideální se zdála volba společnosti H. G. Cordes z Wesermünde u německých Brém, která se zabývala výrobou signalizačních prachových raket pro lodní průmysl. Jejím majitelem byl konstruktér a pyrotechnický inženýr Freidrich Sander (1885–1938). Společná spolupráce již brzy začala „přinášet své ovoce“. V březnu 1928 trojice, zatím ještě zcela v tajnosti, testovala první raketový automobil na světě, ze kterého vznikl Opel RAK 1.

Opel RAK 1

Při prvních pokusech byly k automobilu Opel 4/12 připevněny pouze dvě prachové rakety v zadní části automobilu. Zkušební pilot se pohyboval velmi pomalu, asi 5 km za hodinu. Výsledek však tým neodradil, naopak motivoval je k pokračování, protože se ukázalo, že je takový pohon možný. V další fázi již tým z automobilu 4/12 vyndal kvůli hmotnosti motor a odebral i další součástky. Naopak k vozu přidali některé další prvky jako malá křidélka po stranách vozu, kvůli vztlaku. Nikdo tehdy totiž ve skutečnosti přesně netušil co se stane, až vůz odstartuje.  Výsledkem byl legendární raketový automobil Opel RAK 1.

Ten se poprvé veřejnosti představil na továrním polygonu Opelu v Rüsselsheimu nad Mohanem 11. dubna 1928. Za volant revolučního automobilu usedl testovací pilot Kurt Volkhart a v 16:30 konečně odstartoval. V zadní části vozu se nacházelo celkem 12 raket na střelný prach, které po sobě, pokaždé v páru pilot zapaloval pomocí pedálu a elektrické rozbušky. Použité rakety Sander byly 80 cm dlouhé a měli 12,5 cm v průměru.

Již odpálením prvního páru se automobil hezky rozpohyboval a uháněl i s Kurtem Volkhartem kupředu. Překotné tempo stavby prototypu si však vybralo svou daň, a nakonec se podařilo zažehnout pouze 7 raket. Zbylých pět selhalo vinnou přehoření zápalných šňůr. Přesto automobil nakonec překonal stokilometrovou rychlost během 8 sekund a vzhledem ke všem okolnostem se jednalo o fenomenální úspěch, který předčil všechna očekávání. Kurt později k této jízdě poznamenal jediné: „Ten tlak byl nechutný“.

Parametry raketového automobilu Opel RAK 1:
Výrobce: Opel
Typ: Vůz předělán ze závodní varianty Opel 4/12, jednomístný monopost, vpředu tuhá náprava a podélná listová pera, vzadu tuhá náprava a podélná listová pera, přední brzdy bubnové, zadní bubnové.
Pohon: Raketový pohon, 40 kg, celkem 12 raket na střelný prach značky Sander
Maximální rychlost: 150 km/h
Dojezd: 1,5 – 2,0 km
Rok výroby: 1928
Cena: 30 000 říšských marek

Zkušební prototyp, vůz neměl poháněná kola, pohyb vpřed zajišťoval tah raketových motorů. Po zapálení raket ujel vůz za 75 sekund vzdálenost 1,5 kilometru.

Zpráva o raketovém automobilu oblétla svět a z tria Opel, Valier, Sander se rázem stali populární celebrity. Velký mediální úspěch povzbudil von Opela k dalším investicím v tomto směru. Fritz von Opel totiž nebyl pouze testovací pilot a vizionář, ale byl především obchodník, který si dobře uvědomoval, že podobné akce napomáhají propagovat značku Opel. Již v květnu téhož roku se veřejnosti představil mnohem propracovanější raketový vůz Opel RAK 2.

Opel RAK 2

V dopoledních hodinách 23. května 1928 futuristicky vypadající vůz s křídly po stranách, který připomínal spíše torpédo na kolech než běžný automobil té doby, čekal na svůj premiérový start v proslulém berlínském autodromu AVUS.  Na 3000 diváků, včetně legendy boxu Maxe Schmelinga a jeho chotě, české herečky Anny Ondrákové, režiséra Fritze Langa a na mnoho dalších, čekala opravdu nevídaná podívaná.

Do otevřeného kokpitu futuristického vozu tentokrát usedl sám „raketový Fritz“, tak býval tou dobou von Opel přezdíván. V letecké kombinéze zdravil od vozu netrpělivě vyhlížející diváky, kteří na chvíli zcela utichli, když do vozu nasedal. Poté byla vyklizena závodní plocha. Pak už šlo všechno velice rychle. 29letý pilot sešlápl pedál a zažehl první raketu. Vůz okamžitě vystřelil kupředu a více nežli seriózní závodní automobil připomínal hořící kouli. Fritz sešlápl pedál podruhé, potřetí, počtvrté… Síla jej tlačila do sedadla a vůz i nadále akceleroval, dokud nevyhořelo všech 24 raket. Autodrom zahalil hustý dým. Sám „raketový Fritz“ na to později vzpomíná: „Šlapal jsem na pedál a zapaloval řvoucí rakety za mnou, které mne hnaly vpřed… Pak začalo po stranách vše mizet… Přestal jsem přemýšlet a spoléhal se pouze na instinkt a nekontrolovanou sílu burácející za mnou.“

Celé divadlo trvalo necelé tři minuty, než „asfaltová kometa“ projela cílovou čarou, pomalu zpomalovala až úplně zastavila. Velký oblak kouře nad tratí se konečně rozplynul a vystřídal ho bouřlivý potlesk diváků. Opel Rak 2 dosáhl rychlosti 238 km/h a dokázal zrychlit na stovku za méně než 8 sekund. A i když nepokořil rychlostní rekord, který byl tehdy 334 km/h, zapsal se do dějin.  Šlo totiž o obrovskou událost, která měla světový dopad. Utopie se stala realitou. Započala raketová éra.

Jak rizikové to ve skutečnosti bylo dokládá také fakt, že tehdy naposledy usedl von Opel do kokpitu raketového vozidla. Stačí si představit, že pouhý metr za zády pilota bylo 120 kg výbušnin.

Pár dní po tomto fenomenálním úspěchu, 28. května 1928 „raketový Fritz“ prohlásil: „Očekávejte s námi den, kdy první kosmická raketa, s jménem Deutchland na trupu, rychleji než Slunce naší Zemi obkrouží“.

Parametry raketového vozu Opel RAK 2:
Výrobce: Opel
Typ: Základem vozidla se stal vůz Opel 10/40 PS, přestavěn na jednomístný monopost s klasickým žebřinovým rámem a nápravami z odpruženými podélnými listovými pružinami.
Délka: 4,88 m
Šířka: 3,6 m včetně bočních aerodynamických křídel
Pohon: Raketový pohon, 120 kg, celkem 24 raket na střelný prach značky Sander
Výkon: 60 kN
Váha: 560 kg
Max. rychlost: 256 km/h
Zrychlení z 0 na 100 km/h: pod 8 s
Rok výroby: 1928

Paleta strojů poháněných raketovým pohonem se později rozrostla o kolejové vozy, motorky nebo saně. Vrcholem se však stal raketový letoun Opel Hatry RAK 1.

„Raketová kachna“ a Opel Hatry Rak 1

Myšlenka letu lidí k jiným planetám se tou dobou stávala čím dál tím více populárnější, a to i díky prvním úspěchům raketové techniky. Jedním z těchto úspěchů je jistě i první let raketového kluzáku, který Fritz von Opel vyvíjel souběžně s raketovými vozy. Jen to držel dlouhou dobu v tajnosti. Již 13. března 1928 navštívil spolu z Maxem Valierem a jak jinak než v naprostém utajení, školu bezmotorového létání ve Wasserkuppe, ve které hledaly vhodný typ letounu pro své budoucí plány.

Nejvíce je tehdy zaujaly kluzáky od leteckého konstruktéra a významného průkopníka aerodynamiky Alexandera Lippische. Při druhé návštěvě si jeden letoun definitivně vybrali. Zvoleným strojem byl právě dokončený Lippischův bezmotorový větroň „Kachna“ (Ente). Lippische samotného projekt obou pánů celkem zaujal a předvedl na modelu svého kluzáku, jak by mohl raketový pohon asi fungovat.

Von Opelův tým se rozhodl, že v první fázi vyzkoušejí pouze proveditelnost svého nápadu, a proto do zadní části „Kachny“ nechali namontovat, bez většího zásahu do kluzáku, pouze dvě prachové rakety Sander. Každá o tahu 0,1962 kN. Rakety se nacházely v zadní části za kokpitem, ze kterého je bylo možné postupně odpálit elektrickým spínačem. Každá měla hořet okolo 30 sekund, aby byl zaručen kontinuální a co nejdelší tah. Instalováno bylo také protizávaží kvůli změně těžiště po vyhoření paliva.

10. června byla „raketová kachna“ na letišti ve Wasserkuppe konečně připravena poprvé vzlétnout. Do kokpitu se vydal zkušený testovací pilot Fritz Stammer. Při prvním pokusu však došlo ke špatnému načasování. Letadlo se nezvedlo a čtyř kilogramové rakety vyhořely ještě na zemi. Další pokus už byl úspěšný. Kluzák byl pomocí vlečného lana uveden do pohybu a poté v přesném načasování došlo k zažehnutí raket. Stammer se octl asi 20 metrů nad letištní plochou a ulétl 1,5 km během 80 sekund. Úspěch zúčastněné nabudil natolik, že se rozhodli o třetí pokus, při kterém se chtěli pokusit zažehnout obě rakety naráz. Něco se však pokazilo a když se pilot pokusil o zapálení, došlo k výbuchu. Kusy střelného prachu se rozlétly do okolí a zapálily kluzák. Fritz Stammer však zůstal ledově klidný a s „raketovou kachnou“ dokázal bez většího zranění přistát. Ihned opustil kokpit stroje, který brzy poté zcela zničily plameny. Jen díky velkému štěstí nedošlo k nejhoršímu.

Parametry raketového kluzáku – RRG Raketen-Ente:
Výrobce: Alexander Lippisch, Max Valier
Posádka: 1
Délka: 4,31 m
Rozpětí křídel: 11,94 m
Plocha křídel: 20,3 m3
Štíhlost křídla: 7
Pohon: 2 rakety na střelný prach značky Sander o výkonu 0,1962 kN
Dolet: 1,5 km

Svět se však nezalekl, a i nadále probíhaly další pokusy v obdobném směru. V německém městě Düsseldorf předvedl Gottlob Espenlaub nepilotované raketové křídlo Espenlaub E-15 a zkoušel i jiné stroje. Studenti z Rigy vyzkoušeli na pláži raketový velociped a později se v Německu odehrál cyklozávod raketových kol pana Richtera. Větší využití raket se začalo objevovat také v dnešním Rusku. Nevzdal to ale ani von Opel, tentokrát však už bez pomoci Maxe Valiera.

Fritz von Opel požádal o pomoc při stavbě nového raketového kluzáku Juliuse Hatryho. Nový letoun nesl název Opel Hatry Rak 1 (Opel Sander RAK 1, Opel RAK 1) a jako základ posloužila, jak jinak než Lippischova „Kachna“. V roce 1929 došlo k sérii testů. Nejznámější se však stal let z 30. září 1929, ke kterému došlo u Frankfurtu nad Mohanem. Bylo to poprvé, kdy se před veřejností raketový kluzák představil.

Do kokpitu nového a vylepšeného letounu usedl opět sám „raketový Fritz“. O událost byl značný zájem a očekávání byla veliká. První zkouška se nepovedla, taktéž druhý skok skončil nezdarem, až na třetí pokus se podařilo z jednoduchého katapultu dostat kluzák do vzduchu a správně načasovat zažehnutí prachových raket. Letadlo dosáhlo rychlosti okolo 100 km/h a výšky okolo 25 metrů. Po 80 sekundách letu však došlo k selhání pohonu. Při přistání byl letoun vážně poškozen a nebyl schopen dalších pokusů. Fritz von Opel jen s notnou dávkou štěstí vyvázl bez větších zranění. Dav byl přesto nadšen a odměnil pilota bouřlivým potleskem. Jeho dalším pokusům však odzvonilo. Koncern Opel přešel pod General Motors a společnost již o podobné testy neměla zájem.  Fritz von Opel se zřejmě před tušením nadcházejících politických událostí přesunul do Švýcarska a v roce 1969 sledoval přistání člověka na Měsíci.

Parametry raketového kluzáku Opel Hatry RAK 1:
Výrobce: Opel, Julius Hatry
Posádka: 1
Délka: 5,411 m
rozpětí křídel: 11 m
Vodorovná ocasní plocha: 2, 743 m
Pohon: 16 raket na střelný prach značky Sander
Rychlost: 100 km/h

Freidrich Sander byl v nadcházejících letech dvakrát zatčen nacisty, kteří se velmi zajímali o jeho raketovou techniku. Nakonec zemřel ve vězení v roce 1938. A jak dopadl Max Valier? Vydal se vlastní cestou, a i nadále vyvíjel nejrůznější raketové stroje. Přitom nepřestával snít o letech do vesmíru. Jeho okolí ho však tehdy vnímalo spíše jako šoumena. On sám ale opravdu věřil v praktické využití raket a cestám za hranice Země. Dobře si však uvědomoval, že k tomu nestačí raketa na střelný prach.

Použití dostupných raket na střelný prach sice potvrdilo teze, že raketový pohon je proveditelný a účinný, ale Valier pochopil, že budou třeba mnohem složitější a výkonnější rakety. Nejlépe na kapalné palivo, aby splnil všechny sliby, které tehdy dal. To si vyžadovalo použití tekutého kyslíku, který byl ale nákladný a nebezpečný zároveň. Na jaře roku 1930 však přesvědčil Paula Heylandta, mistra výroby uměleckého skla, aby nově financoval jeho výzkum v tomto směru a poskytl mu zkušební laboratoř a asistenty.

Po několik let Valier sotva přežíval a musel odkládat svůj výzkum. Peníze vydělával formou přednášek a veřejných exhibic, a i když ani teď nedostal za svou práci žádný plat, byla to jeho nejlepší šance, jak se přiblížit svému snu.

Začal spolupracovat z Waltrem Reidelem, který se později stal vedoucím designu rakety V-2 v týmu slavného Wernhera von Brauna v Peenemünde. To se mu však také stalo osudným, když při jednom z testů motor selhal a vybuchl. Při incidentu přišel Max Valier o život a stal se vůbec první obětí moderní raketové vědy. „Zasel však semínko“, které v podstatě kvete dodnes. Ukázal světu možnosti raketových motorů i také to, jak mohou být nebezpečné. Během několika následujících let se německá armáda začala více zajímat o raketové pohony a učinila z raketové vědy státní tajemství. Mnoho z prvních průkopníků se později stalo součástí týmu, který vyvinul raketu V-2 nebo se podílelo na jiných inovacích v letectví. Max Valier postavil bránu kosmonautiky, kterou se později nebáli otevřít Wernher von Braun a Sergej Koroljov.

Zdroje informací:
https://www.gmhydrotec.com/
https://www.carrushome.com/
https://opelpost.com/03/2014/the-first-launch/
https://de.wikipedia.org/wiki/Fritz_von_Opel
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexander_Lippisch
https://en.wikipedia.org/wiki/Julius_Hatry
https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Valier
https://de.wikipedia.org/wiki/Lippisch-Ente
http://www.pilotenbunker.de/Unbek_Helden/Raketenm/raketen.htm#rak2

Zdroje obrázků:
http://3.bp.blogspot.com/.jpg
https://www.gmhydrotec.com/.png
https://opelpost.com/wp-content/uploads.jpg
https://cached-images.btdmtech.se/opel-rak-2.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Opel_RAK.1#/media/File:Opel_RAK1_2.jpg
Archív autora