John Glenn, vlastní rukou
John Glenn byl frajer. V tom nejlepším slova smyslu. Mnohokrát dávat v sázku zdraví a život pro dobrou věc. Někdo může namítnout, že za to byl dostatečně odměněný platem senátorem, mnohými poctami, přístupem k vlivným tohoto světa, cestováním, životem na vysoké noze… Jenže on nežil ve své uzavřené bublině a byl ochoten se o svoji radost nezištně podělit. Třeba na žádosti o podpis reagoval (kladně) ještě několik měsíců před svými 94. narozeninami… Navíc za autogramy nechtěl nikdy ani cent. Srovnejte si třeba s Buzzem Aldrinem, jehož historický význam je nesrovnatelně menší, a cenami autogramů v jeho osobním e-shopu (https://store.buzzaldrin.com/english/autographed-photos.html). Mnozí astronauti pak na sběratele a nadšence zvysoka kašlou. Někteří mi odmítli podepsat i snímek, na němž jsou vyfotografováni s dětmi – jde tedy o artefakt, který absolutně není ke komerčním účelům, ale jenž patří na čestné místo do rodinného alba.
Foto NASA
Glenn takový nebyl – a přitom tisíce hodin, které nezištně věnoval například právě vyřizování pošty, mohl věnovat sobě, rodině, přátelům, kariéře…
Dopisní kalamita
Když se vrátil ze svého legendárního letu v únoru 1962, čekal na něj doma pytel pošty od známých i (především) neznámých lidí. Naoko se zděsil: „Kdo to bude vyřizovat?“
Přátelé, kteří byli u něj doma, mu ale obratem vysvětlili, že toto je jen vzorek. Že hlavní dávka dopisů stojí u pošty v přeplněném nákladním voze – a se jen čeká na informaci, kam to vysypat.
Aby bylo vůbec možné tuto lavinu korespondence zvládnout, tak na ni NASA nasadila šest sekretářek. Tři pouze otevíraly dopisy, tři pak poštu třídily. Glenn se snažil odpovědět všem, ale pochopitelně to nebylo v lidských silách. Dopisů bylo v prvních týdnech po letu zhruba sto tisíc, takže reagoval jen na ty nejzajímavější. Kdo ale žádal o autogram v první vlně, byl prakticky bez šance: až se ruch kolem kosmického hrdiny uklidnil, posílali opakované prosby o podpis jen skalní zájemci – a těm Glenn vyhověl.
Další masové šílenství
Foto Tomáš Přibyl
V následujících desítkách let byl Glenn vůči žadatelům o podpis maximálně vstřícný. S pomocí sekretářek odpovídal promptně a rychle (autorovi těchto řádků nedávno přišla odpověď na žádost o podpis jednoho astronauta z programu Apollo po osmi letech čekání!).
Další lavina zájmu se samozřejmě zvedla v roce 1998 – před návratem do vesmíru. Ve svých pamětech „John Glenn – A memoir“ vzpomíná, že když byli v rámci předletové přípravy v Kennedyho kosmickém středisku, tak všude, kam přišli, stály nekonečné fronty zaměstnanců NASA se žádostí o podpis celé posádky. Situace dokonce zašla tak daleko, že musel zasáhnout velitel letu Curtis Brown a vydat zákaz jakéhokoliv podepisování: „Jsme tady kvůli výcviku, ne kvůli podpisům!“
Podpis první: masový portrét po letu STS-95
Ovšem jen pár týdnů po návratu z letu Discovery STS-95 John Glenn s velkorysostí sobě vlastní vyřídil veškerou poštu. Sedl a napodepisoval tisíce oficiálních litografií NASA. Jeho sekretáři pak na každou z nich vytiskli na počítačové tiskárně osobní věnování „To [jméno] Best Regards,“.
Foto NASA
Podpis druhý: posádka STS-95
Kompletní podepsaná posádka letu Discovery STS-95 patří k těm nejvzácnějším z celého programu Space Shuttle. Bez mučení se přiznám, že ji ve sbírce nevlastním – ale mám litografii NASA podepsanou právě Johnem Glennem i s jeho osobním věnováním. A třeba se časem zadaří další členy přidat. Takto už byla litografie doplněna o podpis Čiaki Mukaiové; s dalšími třemi členy posádky (Scott Parazynski, Pedro Duque a Stephen Robinson) jsem se pak osobně setkal, ale bohužel jsem tuto litografii buď neměl u sebe, nebo nebyla vhodná příležitost k žádosti o podpis.
Foto NASA
Podpis třetí: kosmická loď Mercury Friendship 7
Ve vstupní hale National Air and Space Museum ve Washingtonu DC se nachází původní kabina Mercury Frienship 7 (referovali jsme o ní v pátém díle „Sedmi dní s Johnem Glennem“). A na co jiného byste chtěli osobní podpis od legendy, když ne na její vlastní kosmickou loď. Nejlépe i s osobním věnováním…
Foto Tomáš Přibyl
Podpis čtvrtý: obálka ze dne startu
Ve třetím pokračování našich „Sedmi dní s Johnem Glennem“ jsme podrobně psali o tajné realizaci známky připomínající první americký orbitální let a o peripetiích s tím souvisejících. Právě obálka se známkou, dodatečným přítiskem a razítkovaná na mysu Canaveral 20. února 1962 se stala nejikoničtějším materiálem, na který se John Glenn dlouhé roky neúnavně podepisoval. Existují jich tisíce, snad i desítky tisíc.
Foto archiv autora
Podpis pátý: přítisk ze dne startu
A opět třetí pokračování „Sedmi dní s Johnem Glennem“, kde jsme psali „Americká pošta vydala 20. února 1962 jen známku, nikoliv příležitostnou obálku. Filatelisté tak rychle vyráběli obálky s přítiskem (opět musíme hluboce smeknout, neb se tak dělo v době neexistence osobních tiskáren) připomínajícím událost.“ Jeden z přítisků, spatřil světlo světa onoho slavného 20. února 1962 – a ještě tentýž den byl i s nově vydanou známkou orazítkován – pochází z Los Angeles (právě kvůli onomu expresnímu vzniku se mu snad dá prominout i technická nepřesnost).
Foto archiv autora
Podpis šestý: časová schránka na mysu Canaveral
V pátém pokračování našich „Sedmi dní s Johnem Glennem“ jsme se kromě jiného věnovali časové schránce programu Mercury na mysu Canaveral. Podpis Johna Glenna na tomto poselství do roku 2464 je tak nesmírně symbolický.
Foto Tomáš Přibyl
Podpis sedmý: československá příležitostná obálka
Dne 27. dubna 1964 vydala Československá pošta sérii známek (a příležitostných obálek) s prvními kosmonauty a astronauty světa: známek bylo osm, vyobrazených deset (Popovič a Nikolajev plus Těreškovová a Bykovskij byli díky svým skupinovým letům na známkách v páru). Na příležitostné obálky pak byly některé známky spojené. – Každopádně na příležitostné obálce se známkou Johna Glenna nesmí jeho podpis chybět.
Foto archiv autora
Podpis osmý: československá obálka s Walterem Schirrou
A když už byla známka Johna Glenna (náklad 2270000 ks) spárovaná se známkou věnovanou Walterovi Schirrovi (náklad 1722000 ks), tak je pěkné mít oba průkopníky kosmických letů pěkně pospolu.
Foto archiv autora
Podpis devátý: exotický aršík
John Glenn se historicky objevil na desítkách (možná stovkách) poštovních známek na celém světě. Masově ho chrlily hlavně země, pro které je právě produkce filatelistických artefaktů vydatným zdrojem příjmu deviz. A tak je nepočítaně až kýčovitých aršíků ze Sierry Leone, Guiney-Bissau, Guiney, Marshallových ostrovů, Beninu, Šalamounových ostrovů a dalších filatelistických velmocí. Aršík ze Svatého Vincenta a Grenadin tuto situaci jen dokresluje.
Foto archiv autora
Podpis desátý: ještě jednou (vlastně dvakrát) Friendship 7
Na závěr znovu (a přece tak trochu jinak) kosmická loď Mercury Friendship 7.
Foto Tomáš Přibyl
Foto Tomáš Přibyl
Američtí astronauti, počínaje Scheperdem byli skuteční astronauté, kteří se na kosmickém letu aktivně podíleli a kteří i v přípravě testovali sami na sobě vývoj i fyziologické limity a aktivně se podíleli i na konstrukcí svých lodí. Ostatně jednou z podmínek byl i akademický titul.
Jejich první ruští/sovětští rivalové naopak byli jen pasivními pasažéry, Gagarin měl ruční řízení dokonce zablokováno kódem a měli k dispozici i tým “ lidských pokusných králíků“, kteří zhusta platili za “ výzkum“ svým zdravím. Oproti Američanům při výběru byl kladen důraz na dělnický původ, vysokoškolák byl v první dvacítce tuším jen jeden / Komarov/.
Honička po podpisech a fotkách musí být notně otravná, nechápu jak to mohou celá léta vydržet.
S vaší poslední větou nelze než souhlasit. Na fórum collectspace.com psal kdysi chlapík, kterému se vrátily fotografie, jenž poslal k podpisu McDivittovi. Astronaut doplnil pouze zelenou tužkou slovo „Ne“.
Každý člověk má nějakého koníčka a někteří ho nemusí chápat. Každý kdo je požádán o autogram se může svobodně rozhodnout zda odpoví a jak, nebo dopis hodí ho koše a ještě ho může vrátit neotevřený. Ale dost jsou vstřícní.
Pokud je to pravda, tak to vůbec nechápu. Jasně, autogram je jeho svobodné rozhodnutí, ale když už si dal práci s posíláním zpět, tak místo „No“ tam měl mrsknout podpis a hotovo. Tohle mi přijde jako divný rozmar.
Tam je otázka, jestli to „No“ připsal skutečně on: mnoho astronautů má osobní asistenty/sekretáře, takže je otázka, kdo za ně „vyřizuje“ poštu.
Třeba za Alana Sheparda sekretářky zaslané fotografie i podepisovaly. Jiný astronaut zase nepodepisoval zaslané věci, ale přikládal předtištěný dopis – „děkuji za pochopení, autogramy nerozdávám“ – a vlastnoručně to podepisoval. Podpisy kosmonautů jsou holt kapitola sama o sobě…
Tak zřejmě očekával, že se takhle ta informace, že podpisy nedává, prostě rozšíří i mezi ostatní lidi a ti už tedy ten svůj dopis pro to „no“ ani nepošlou.
Abych řekl pravdu, tak tohle sbírání podpisů taky moc nechápu. Je v tom ta magie, že ten papír co mám doma držela i ta slavná osobnost ve svých rukácha a já o tom mám potvrzení?
Na to můžu říct, že celý svět je spojenej a vzduch, který byl před třemi týdny v Americe je dnes třeba tady. Klidně můžu vdechovat molekulu dusíku, kterou před měsícem vydechla Taylor Swift a samozřejmě ona se zase může nadechnout vzduchu, který byl ještě před měsícem tady. Je to magické, nebo úplně normální?
Ad „Abych řekl pravdu, tak tohle sbírání podpisů taky moc nechápu.“) Důvody ke sbírání podpisů mohou být různé a vůbec nemá smysl je taxativně vyjmenovávat. To je stejné jako se sbíráním jakéhokoliv umění: někdo ho miluje obecně, někdo dokumentuje historii, někdo má osobní vztah k něčemu konkrétnímu, pro někoho je to „jen“ investice…
V mnoha muzejích jsem viděl (na rozdíl od plechovek se vzduchem vydechnutých Taylor Swift) obálky a fotografie podepsané kosmonautem nebo celou posádkou. Evidentně jde o dokument s nějakou hodnotou.
Ale, jo. Já nepsal o plechovkách 🙂 Já psal o vzduchu, který lítá okolo nás. Ale dobře. Nějakou historickou hodnotu to mít bude. Je fakt, že v muzeu taková podepsaná fotografie Neila Armstronga vypadá dost dobře.
Ano, plechovku jsem doplnil, abych ten příměr srovnal. Neb srovnávat prokazatelnou věc (která fyzicky existuje) s neprokazatelnou (možná dýchám stejné atomy dusíku, ale možná taky ne) mi nepřišlo úplně korektní.
Ono to není tak úplně pravda. I americké lodě byly zcela automatické, a to pro případ, že by pilot upadl do bezvědomí.
A i na americké straně byli dobrovolníci, kteří za posouvání hranic platili zdravím nebo životem. Například zkušební piloti. Nebo John Stapp a jeho výzkum přetížení na raketových saních.
Ono toho bude víc, pane Alois. Sovětští kosmonauté byli v průměru více jak o 10 let mladší, sověti preferovali spíše fyzické předpoklady a jejich Vostok byl přece jen velkoryseji dimenzován než maličká Mercury (američané mluvili v žertu při nástupu o „obouvání“). A samozřejmě, Vostok řízení měl.
Mercury sama byla původně plánována jen jako kapsle bez oken a ručního řízení, až po vzpouře kosmonautů se koncepce upravila. Tedy, pokud film Správná posádka nelže, což si nemyslím. Je to docela zábavná scéna. Doporučuji ke shlédnutí. Hrají tam taky herci Glenn a Shepard (též známý dramatik), ovšem jiné postavy.
Co se týče té vysoké, nehledě na rozdíly ve školství většina z sovětů studovala Leteckou akademii, a chtěl bych dodat, že i Komarov vzlétl v posádce s lékařem Jegorovem a konstruktérem Feoktistovem, tedy s představiteli civilních profesí. Nakonec i Těreškovová byla civil. Nepochopil jsem tedy Vaši poznámku.
Rozdílná koncepce přípravy kosmonautů vč. rozdílných nároků na přípravu .. to bylo přece logické v době, kdy o vlivu vesmírných letů na člověka byly známy jen zkušenosti s Lajkou a poté s psíky tuším Strelka atd. krátce před letem Gagarina Každý měl svůj důvod. Nakonec se ukázalo, že nejlepší je kombinace obou přístupů.
A máme tu zase našeho milého kecálka, co rád šíří lživé informace, pana Aloise. Že mu není blbé takhle lhát.
Samozřejmě, že Gagarin, Titov, Komarov byli trénovaní na to aby uměli řídit svůj stroj. Přestože na nic neměli šahat, bylo nutné aby tu kabinu uměli orientovat a zapnout brzdící motor a další funkce pokud by automat selhal. Proč myslíte, že Gagarin ten kód k odblokování ručního řízení dostal pro jistotu „tajně“ od Koroljova a i od jednoho technika? Počítalo se s tím, že normálně ho dostane v případě selhání automatu až ze Země. Jenže co kdyby selhalo i to rádiové spojení?
Takže se nebojte, že by ti kosmonauti nevěděli, co si počít, kdyby k selhání automatu došlo. Byli to piloti zrovna jako Američani. Ono 27 let už není zas tak málo. To už máte 5 let po vysoké škole, kdyby vám zas jednou vypnul mozek při počítání.
Díky moc za úžasný seriál obidvom autorom.