Není příliš obvyklé, aby článek začínal omluvou, leč nemohu jinak. Cítím potřebu omluvit se čtenářům za emoce, v jejichž područí jsem tento článek psal. Na svou obranu však musím podotknout, že před několika dny jsem se ocitl v ráji. Doslova. Ale začněme od začátku. Minulý týden byl pro hlavní město Rakouska ve znamení vesmíru, historie, současnosti a budoucnosti pilotované kosmonautiky a také ve znamení zajímavých setkání. Vídeň totiž hostila několik desítek kosmonautů, astronautů a taikonautů, kteří se sjeli na pravidelný Planetární kongres Asociace kosmických výzkumníků (ASE – Association of Space Explorers). Je možné, že někdo o těchto názvech čte vůbec poprvé, sluší se proto alespoň pár slovy přiblížit podstatu věci.

Asociace kosmických výzkumníků je nezisková organizace, jež byla ustavena v roce 1985. Jejím členem se může stát každý, kdo vykonal alespoň jeden oblet Země v minimální výšce 100 km, jinými slovy orbitální let. Organizace byla založena společně Sověty, Američany a Francouzi, v současné době bohužel ze zakládajících členů žijí pouze čtyři – Alexej Leonov, Jurij Romaněnko, Russel Schweickart a Jean-Loup Chrétien. Každým rokem se členové ASE sjíždějí na Planetární kongres, aby propagovali kosmický program a setkávali se s veřejností. Letošní 29. ročník měl motto „Born to explore (Zrozen ke zkoumání)“ a ve Vídni jej formálně hostil rakouský kosmonaut Franz Viehböck.

29. Planetární kongres měl pro našince dvě velké výhody: konal se doslova „za humny“ a mělo se jej účastnit přibližně sto kosmických cestovatelů. Jeho program byl rozložen do pěti dnů – v pondělí coby první den mělo být na pořadu slavnostní zahájení a technické prezentace, druhý den byl opět ve znamení prezentací, ve středu se pak účastníci v rámci komunitního dne rozjeli do různých institucí a škol po celém Rakousku, na čtvrtek byl naplánován krátký program složený z prezentací a privátní prohlídky Vídně pro astronauty a jejich rodinné příslušníky, pátek pak uzavřel Planetární kongres uzavřeným jednáním členů ASE.

Pro veřejnost je účast na kongresu dostupná po bezplatné registraci, tím pádem nebylo třeba se dlouze rozmýšlet. V mém případě přicházela v úvahu účast pouze na pondělním programu, neboť, pokud parafrázujeme slova českého velikána JdC: „Jak někdo pár dní v práci chybí, už si za něj ředitel hledá náhradu.“ Po menších peripetiích s registrací (aneb co můžeš udělat hned, neodkládej na poslední chvíli před odjezdem) jsem v neděli 2. října osedlal vlak do Brna, odkud jsem měl pokračovat dále coby člen posádky Tomáše Přibyla.

Cesta do Vídně probíhala v poklidném a příjemném duchu, Tomáš přibral oba své syny (mimochodem velmi zkušené cestovatele za kosmonautikou) a proto bylo neustále o čem povídat. Ubytování v hostelu proběhlo bez problémů, jen jsem netušil, k čemu všemu se na pokoji dá nalepit cedulka s tím, že je cosi zakázáno. Večerní procházka čtvrtí Favoriten nás naladila na velký den.

Pondělní ráno nás zastihlo ve vídeňském metru, kterým jsme se přesunovali na náměstí Karlsplatz, odkud to bylo k místu konání programu prvního dne kongresu ASE pár minut cesty pěšky. Oním místem byla nádherná budova Haus der Industrie (Dům průmyslu) na náměstí Schwarzenbergplatz. Po kratičkém bloudění jsme na náměstí dorazili právě ve chvíli, kdy k Haus der Industrie kráčel podivný průvod několika desítek postav. Přestože nás od vchodu do budovy dělila rušná ulice, okamžitě nám bylo jasné, o co jde. Ve spořádaném procesí k budově právě přicházela část členstva ASE! Už letmým pohledem bylo možné rozpoznat některé osobnosti – například typickou Leonovovu postavu (a hlavně jeho hlavu) v ranním slunci nebylo možné přehlédnout.

Po vstupu do budovy jsme zamířili k registračním stolkům, kde se nám podařilo miniaturní lstí vyřešit problém stran mé registrace pro slavnostní zahájení (opět opakuji – co můžeš udělat hned, neodkládej na poslední chvíli před odjezdem) a po nalepení propustek ve formě nálepky na oblečení jsme byli vpuštěni po schodech do prvního patra kde měl program probíhat.

Chvíli mi trvalo, než jsem se v mumraji rozkoukal – schody vedly do jakéhosi předsálí, kde se pohybovali lovci autogramů, ale hlavně – KOSMONAUTI a ASTRONAUTI! Po chvilce dorazila druhá skupinka kosmických cestovatelů a když kolem nás procházel například Rusty Schweickart (Apollo 9), měl jsem dojem, že každou chvíli mě odveze sanitka na koronární jednotku.

Do zahájení programu zbývalo ještě několik desítek minut a proto se můj průvodce Tomáš vrhnul do davu sbírat chybějící podpisy do sbírky. Já jsem mezitím nenápadně nasával atmosféru a pokoušel se ji zachytit svým fotoaparátem. Byl to velmi obtížný úkol, když se kolem mě neustále hemžila jedna legenda za druhou. Na rozdíl od většiny přítomných fanoušků jsem po vesmírných cestovatelích nechtěl podpisy, vystačil jsem si s fotografií dotyčného.

Atmosféra byla naprosto fantastická, fanoušci se v davu volně mísili s astronauty a kosmonauty, čemuž napomáhalo i strategické umístění stolu s občerstvením uprostřed přísálí. Přesto byl prostor chvílemi poměrně nahuštěn a mnozí kosmonauti tak prchali do oddělené místnosti, kam měli přístup pouze zástupci tisku, nebo na okraj kypícího davu. To byl také případ Williama Readdyho (STS-42, STS-51, STS-79), který poté, co ochotně zapózoval pro společné foto, se mnou prohodil pár slov. V momentě, kdy jsem si uvědomil, že jen tak nezávazně „tlachám“ s člověkem, který mimo jiné velel raketoplánu, jež se spojil s ruskou stanicí Mir, jsem měl pocit, že jsem se dostal do nebe.

Na devátou hodinu bylo plánováno zahájení kongresu v přilehlém Velkém tanečním sále. Zatímco Tomáš s tiskovou akreditací zamířil v doprovodu syna Michala do sálu, já s druhým synem Markem jsme byli nasměrováni na balkón. Chvilkové zklamání vystřídalo vbrzku nadšení poté, co se ukázalo, že z balkónu máme skvělý výhled na celý sál a můžeme identifikovat velkou většinu přítomných kosmických celebrit. Nebylo to vůbec jednoduché. Od dob, kdy byly pořízeny fotografie dotyčných u příležitosti přijetí do oddílů kosmonautů či v rámci jejich kosmických letů přeci jen uplynulo pár let, pár čtverečních centimetrů vlasů a u většiny naopak připlynulo pár kilogramů navíc. Naštěstí byli všichni ozdobeni obří jmenovkou, proto při případných pochybnostech o identitě dotyčného stačil letmý pohled správným směrem.

Slavnostní zahájení bylo velmi formálním aktem, který vedl „domácí“ Franz Viehböck (Sojuz TM-13/-12). Přítomní mohli krom jeho projevu vyslechnout také projevy některých postav průmyslu a vlády, ovšem největší pozornost se samozřejmě (alespoň co se fanoušků kosmonautiky týče) upírala k úvodnímu slovu předsedy ASE Sojči Nogučiho (STS-114, Expedice 22/23), poznámkám Stephanie Wilson (STS-120, STS-131, STS-121) a Alexeje Leonova (Voschod-2, Sojuz-19 ASTP). Zejména projev posledně jmenovaného byl, přes jistou neurčitost tématu, neuvěřitelně strhující a na jeho konci se Leonov dočkal mohutného potlesku vestoje. V ten moment jsem byl moc rád, že alespoň trochu vládnu ruštinou. K dispozici byly přijímače se sluchátky pro simultánní překlad, ale ani sebelepší tlumočník nedokáže přenést na posluchače tu záplavu emocí, jimiž Leonov posluchačstvo doslova bičoval. Alexej je zkrátka živoucí legenda se vším, co k tomuto statusu patří.

Po slavnostním zahájení se konalo společné fotografování členů ASE, nejprve s drahými polovičkami, posléze bez nich. Strategická pozice na balkónu mi umožnila zachytit kosmické stádečko z podobného úhlu jako oficiální fotograf, čímž odpadla starost o autorská práva pro obrazový doprovod tohoto článku. Z přiložené fotografie na konci asi nejlépe vynikne to, co se podařilo organizátorům vídeňského setkání. I podle přítomných fanoušků byl počet „vesmířanů“ unikátní a jen těžko jej budou další ročníky překonávat.

Přestávka na oběd přinesla do přísálí trochu klidnější atmosféru, kdy se prostorem prolétali kosmonauti a astronauti v daleko menší intenzitě, proto nebyl problém poprosit je o zapózování nebo společné foto. Někdy byl zrod obrázku až trochu komický. V jednu chvíli jsem u dveří sálu zpozoroval staršího pána, který se trochu bezradně rozhlížel po přísálí. S trochu roztřesenýma rukama jsem se k němu přišoural, abych jej zneužil ke společné fotografii. A pan Vjačeslav Zudov se skromným úsměvem řekl: „Da.“ Samotný fakt, že mohu podat ruku muži, o jehož anabázi jsem před několika roky psal jeden z dílů Kritických momentů kosmonautiky, vyvolával mrazení v zádech a nádech neskutečna.

Velmi příjemné bylo také setkání s Mikem Finckem (Expedice 9, Expedice 18, STS-134). Vždy jsem měl tak trochu podezření, že jeho všudypřítomný široký úsměv je lehce kašírovaný. Mike mě dokonale vyvedl z omylu.

Nejenže byl neobyčejně přátelský a bezprostřední, ale svůj smysl pro humor předvedl ve chvíli, kdy jsem se s rozklepanými koleny odhodlal oslovit Lorena Shrivera (STS-46, STS-51-C, STS-31). V okamžiku, kdy jsem stál před objektivem fotoaparátu s velitelem mise, která umístila na orbit Hubblův teleskop, Mike se ke mně nenápadně přikradl a předvedl dokonalý „fotobombing“!

Po pauze následovaly dvě sady technických prezentací. Během nich vystoupili se svým příspěvkem Pascale Ehrenfreund (ředitelka DLR), Dr. Andreas Geisler (vedoucí rakouské Národní agentury pro letectví a kosmonautiku), Oliver Juckenhövel (Airbus Industries) a astronauti Mike Fincke, Dominic „Tony“ Antonelli (STS-119, STS-132), Mark Brown (STS-28, STS-48) a Michael López-Alegría. Úroveň prezentací byla značně kolísavá, od motivačních „pohádek pro laiky“ po velmi zajímavé a fakty nabité přednášky. Nutno říci, že obecenstvo nezůstalo řečníkům nic dlužno. Zejména Ulf Merbold (STS-9, STS-42, Euromir 94) a Rusty Schweickart kladli během diskuzí přesně cílené otázky, s nimiž měli řečníci chvílemi problém.

Ještě před koncem druhé sady prezentací jsem se musel potichu vykrást ze sálu, abych stihnul svůj vlak, který mě měl odvézt z vídeňského snu do severomoravské reality. Upřímně řečeno, dosud vstřebávám fakt, že jsem se mohl dotknout svých hrdinů, jejichž mise jsem od dětství hltal v knihách a dokumentárních filmech. Podat si ruku s Owenem Garriottem Skylab SL-3, STS-9), Brucem McCandlessem (STS-41-B, STS-31), potkat Shanon Lucid (STS-51-G, STS-34, STS-43, STS-58, dlouhodobý pobyt na stanici Mir), Jerryho Rosse (STS-61-B, STS-27, STS-37, STS-55, STS-74, STS-88, STS-110), oslovit k zapózování Sergeje Krikaljova (Sojuz TM-7, Sojuz TM-12/13, STS-60, STS-88, Expedice 1, Expedice 11), Vladimira Kovaljonka (Sojuz-25, Sojuz-29, Sojuz T-4), Alexandra Ivančenkova (Sojuz-29, Sojuz T-6) nebo se na toaletách jen tak mimochodem potkat s Frankem De Winnem (Sojuz TMA-1/TM-34, Expedice 20/21) a Bertalanem Farkasem (Sojuz-36/-35) – jak jistě vážený čtenář sám uzná, to jsou zážitky, které dlouho nevyblednou.

Obří dík patří Tomáši Přibylovi, Markovi Přibylovi a Michalu Přibylovi za to, že jsem ve Vídni vůbec byl, za skvělou společnost a také trpělivost při mém žadonění o zvěčnění s tou či onou legendou. Děda Drchlík se klaní! 😉

(A pokud jsem někoho snad navnadil na setkání s muži a ženami dobývajícími vesmír, jubilejní třicátý kongres se bude konat 16.-20.10.2017 ve francouzském Toulouse.)

Zdroje obrázků:

http://www.collectspace.com/images/news-072116b.jpg (kredit: ASE)
autor, Tomáš Přibyl