V roce 1995 se poprvé ocitl ve vesmíru. V té době už dobře věděl, že nejdůležitější je umět být užitečný. Nikoli přehnaně, ale velmi obezřetně. Důležité je zkrátka nedělat nic, o čem si nejsme jistí, že tím prospěje našemu úkolu. Jako správný astronaut měl již od útlého věku vždy plán a pokaždé si za ním šel. Nikomu o takových plánech neříkal, pouze urputně a trpělivě činil všechny kroky, které si myslel, že jsou nutné, aby svůj plán mohl jednou naplnit. Jednoho dne, když mu bylo devět let, vydali se s matkou přes pole k sousedovi. Soused byl jediný v okolí, kdo měl televizi a tak se u něj v obývacím pokoji sešlo hodně lidí. Mladý Chris natahoval krk, aby viděl na malou obrazovku. Zrnitý černobílý obraz ukazoval muže v bílém skafandru, jak pomalu sestupuje po žebříku. Bylo právě 20. července 1969 a lidstvo poprvé vkročilo na jiné kosmické těleso. Tehdy se Chris rozhodl, že učiní všechny možné kroky, aby se stal astronautem. Byl to vskutku bláznivý sen. Vždyť on byl Kanaďan, tedy občan státu, který neměl ani vlastní kosmickou agenturu. To však nehodlal brát jako překážku. Rozhodl se, že podnikne všechno, aby v případě, že se naskytne možnost stát se astronautem, mohl říct, že je připraven. Někde tady začíná dlouhá cesta Christophera Hadfielda do vesmíru.

Z farmy ke hvězdám (1/4)

Christopher Hadfield se narodil 29. srpna 1959. Jeho otec byl pilot, který kvůli svému povolání netrávil doma mnoho času. Právě proto se jeho rodina přestěhovala blíže k torontskému letišti, odkud jeho otec startoval a vracel se na něj. Koupili si farmu u města Milton a začali pěstovat kukuřici. Chrisův otec vedl svého syna již odmala k odpovědnosti a učil jej, že nejdůležitější je být si vědom toho, co člověk aktuálně činí a že v případě nezdaru za to musí umět převzít odpovědnost. Chris patřil mezi děti, které mají vzácný dar a už v útlém věku se rozhodnou jít za nějakým cílem a nevzdají se, dokud ho nedosáhnou. A to nikoli brekem a řevem, ale tichým pomalým a nepřetržitým směřováním za tím, co si vysnily.

Jednou dostal Chris za úkol na jejich farmě posekat trávu traktorem. Byl mladý, ještě mu nebylo ani čtrnáct. Ve chvíli, kdy nabyl dojmu, že je nejlepším řidičem traktoru široko daleko, zachytil o sloupek plotu a zlomil jej. Jeho otec ho neposlal pryč, aby mu jeho syn nezpůsobil ještě více škody, ale naopak mu nakázal, aby zase opravil, co pokazil. Chris otce požádal, aby mu s tím pomohl. Společně pak se svářečkou dali plot dohromady. Když pak o hodinu později Chris opět zlomil ten samý sloupek, nadával už jen sám sobě a dobrovolně požádal otce, aby mu opět pomohl napravit škody, které způsobil.

Odmala ho bavila škola. Rád vstřebával všechny informace jako proschlá houba vodu. V té době na kanadských školách probíhal program pro vybrané žáky, kteří se během výuky neměli snažit najít rychlé odpovědi. Místo toho měli  pomocí analýzy, sledování dějů a dobře volených otázek samostatně objevovat řešení daných problémů. Chris patřil mezi ty, kteří se do tohoto programu zapojili. Rozhodnutí částečně patřilo přímo jemu a on věděl, že pokud se bude chtít stát astronautem, neměl by nechat utéct žádnou možnost nabrat zkušenosti.

Byl však také dospívajícím klukem. Měl rád sci-fi knihy a dobré filmy anebo hrál na kytaru. Mezi jeho oblíbené sporty patřilo vodní lyžování. Závodně lyžoval na sněhu, kde se učil hospodárně nakládat se svými silami, větrem a rychlostí. Tedy těmi zdroji a vlastnostmi, které se mu později budou hodit i při létání. Nikdy však nechtěl, aby v případě, že se mu jeho sen letu do vesmíru nesplní, jeho život skončil jako prohraný. Věděl, že bude chtít být pilotem a i to považoval za perfektní životní dráhu. Pokud se někdy objeví možnost stát se astronautem, prostě přijde a řekne, že je připraven. Když se tak nestane, žádná prohra to nebude. Tento pevný životní postoj mu umožnil dělat to, co aktuálně dělal s nadšením pro věc a přesvědčením, že to má smysl.

V roce 1977 dokončil Chriss ontarijskou střední školu a v rámci jejího absolvování nezískal zdaleka jen vzdělání. Jako přídavek poznal svoji lásku a celoživotní manželku Helene. Rok po absolvování střední školy nastoupil na Royal Roads Military College ve Victorii v Britské Kolumbii. Helene mezitím udělala úspěšnou kariéru v pojišťovně, svém prvním zaměstnání. Díky tomu mohli oba mladí lidé pořídit i první dům, který měli ještě před tím, než se vzali. Volba vojenské školy padla proto, že v té době obzvláště platilo, že pokud má člověk nějakou šanci dostat se do vesmíru, měl by mít vojenské letecké vzdělání. Zkrátka být pilotem. Navíc však považoval studium na této škole za dobrý způsob, jak sloužit vlasti a ještě k tomu si mohl vydělat nějaké peníze.

Po vysoké škole nastoupil základní výcvik v Moose Jaw Saskatchewanu, kde poprvé usedl do kokpitu proudových letadel. Začínal na stíhačkách CF-5 a CF-18. To mimo jiné znamenalo, že se příliš neviděl se svojí manželkou, která mezitím porodila jejich prvního syna. Výcvik pilota vyžadoval mnohaměsíční odloučení a cestování na velké vzdálenosti. Jejich vztah to však přežil. A to i ve chvílích, kdy Kanada prožívala hlubokou recesi a jejich manželský rozpočet se blížil bankrotování. Přesto vše se jim však tuto krizi podařilo překonat. Když ukončil základní výcvik, museli se i s Helene přestěhovat do severních oblastí Québecu, kde nastoupil jako stíhací pilot bránicí severní oblasti Atlantického oceánu, před pronikáním sovětských strojů. Původně však měli oba zamířit do Evropy a Chris měl sloužit v Německu na tamních základnách, ale vyostřená situace na hranicích Kanady změnila jejich plány.

Nějaký čas žili v těchto chladných oblastech Kanady, ale když se jim narodilo třetí dítě, usoudili, že si neumí představit, že by zde žili trvale. Práce stíhacího pilota nebyla jen časově náročná, ale přinášela také velmi malý finanční zisk. Hlavně však byla velmi nebezpečná. Průměrně každý rok zahynul jeden pilot a každý z letky byl v ohrožení během každodenního vykonávání své služby. Tehdy nabírala civilní společnost Air Canada nové piloty a Chris pragmaticky usoudil, že odejít do civilního sektoru by konečně mohlo přinést trochu více času na rodinu a také více peněz. Znamenalo by to ovšem téměř jistě, že cesta k vysněnému cíli, tedy stát se astronautem, by se nadobro uzavřela. Tehdy zasáhla Chrisova žena a důrazně mu řekla, že jeho snem je být astronautem a proto současnou situaci ještě nějaký čas vydrží. Christopher Hadfield souhlasil a skutečně se něco změnilo. Nastoupil na pozici zkušebního pilota.

Práce zkušebního pilota je odlišná od té proslavené profese stíhacích pilotů. Zkušební pilot celý svůj intelekt soustředí na to, aby pochopil, proč stroj, který zrovna pilotuje, dělá to, co dělá. Je to práce spíše pro inženýry, než pro po slávě toužící piloty. Chris musel nastoupit do školy zkušební pilotáže a získat titul inženýra, aby mohl tuto práci dělat naplno. Mnozí jeho kolegové piloti tento krok nechápali. Kanada však neměla svoji školu zkušebních pilotů. Každý rok však vybírala piloty a vysílala je buďto do Francie, Velké Británie, nebo USA studovat na temnějších školách. Chris byl v roce 1987 vybrán, aby jel studovat do jižní Francie. Bohužel však došlo k diplomatickým přím mezi oběma zeměmi a dva týdny před odjezdem do Francie, dohody padla. Pro Chrise to znamenalo velké zklamání. Najednou se zdálo, že neexistuje žádné rozumné východisko z jeho situace.

Naštěstí je však vše zlé k něčemu dobré. V roce 1988 byl vybrán, aby jel studovat do slunné Kalifornie do školy zkušebních pilotů na Edwardsově letecké základně. A tím se všechno změnilo. Během prvního roku měl možnost pilotovat 32 typů proudových letadel. Ostatně tato škola byla jednou z dobrých linek přímo do NASA. Mnoho astronautů bylo vybráno právě z tohoto místa. Piloti zde získávají nejen letecké zkušenosti, ale učí se podrobnému analytickému myšlení, poznávají různé druhy pohonů, musí rozumět mnoha typům letadel a pracují na návrzích, jak dané stroje vylepšit a udělat výkonnější a bezpečnější. Zkrátka ideální průprava pro to, stát se astronautem.

Jedinou skvrnou na tom všem bylo to, že dosavadní šestice prvních kanadských astronautů, které vybrala před pár lety kanadská kosmická agentura CSA, byli všichni vědci a specialisté z mnohých oborů. CSA prostě vsadila na to, že při letech raketoplánů nebude nouze o piloty, kterých má NASA dostatek, ale že budou potřeba specialisté. Pro Chrise to byl trochu problém, protože on byl právě hlavně pilotem. Navíc nebylo jisté, zda CSA bude nabírat další astronauty a tak sen stát se astronautem měl sice reálnější kontury, ale byl stále velice vzdálen. Bylo však již pozdě měnit nastoupenou cestu a tak se Chris rozhodl, že bude výborným zkušebním pilotem a uvidí se, zda dostane možnost podívat se do vesmíru.

Co by mělo být dalším krokem v cestě za svým snem? Chris věděl, že pro nabrání dostatku zkušeností hodných kandidáta na astronauta bude třeba zůstat v USA a být blízko jak práci zkušebního pilota, tak i NASA. Shodou náhod, ještě předtím než ukončil své studium, dostal příležitost nahradit svého kanadského kolegu, taktéž zkušebního pilota, který byl na výměnném pobytu na základně v Patuxent River v Marylandu. O tom, že má být vyměněn a stále ještě není znám nový kandidát, se Chris dozvěděl mezi řečí, ale rozhodl se toho ihned využít. Jeho pilotní manažer však jeho nadšení nesdílel a byl neoblomný. Za měsíc se měl Chris vrátit do Kanady. Před jeho odjezdem mu však z armády zavolali znova a nabídli mu, aby přeci jen v USA zůstal a sloužil právě v Patuxent River. Jistě mu k tomu dopomohlo i to, že byl ten rok nejlepším absolventem této americké školy.

Chris tedy začal pracovat jako zkušební pilot. Týral letadla, aby zjistil, co vše dokážou, nebo kde jsou jejich slabiny. Pomáhal zdokonalit jejich motory, záchranné systémy a systémy řízení. Byla to práce, kterou měl opravdu rád. Jeho sen být astronautem, tu byl však stále. Rozhodl, se, že k práci začne ještě studovat, aby se zvýšila jeho odbornost. Na Tennesseeské univerzitě si zvolil obor leteckých systémů a po večerech se připravoval na různé zkoušky. Všechno probíhalo hladce. V oddíle zkušebních pilotů byl vyhlášen v roce 1991 zkušebním pilotem roku. On i jeho rodina měli konečně dostatek peněz a zdálo se, že ho čeká celkem pohodlný život.

V polovině roku 1991 Kanadská vesmírná agentura vyzvala veřejnost k dalšímu kolu výběru astronautů. Nemožné se stalo skutečností. Helene i Chris se rozhodli, že nenechají opravdu nic náhodě a začali pracovat na životopisu, který odešlou. Rozhodli se, že tento životopis bude tak precizní, že ohromí na první pohled. Sepsali opravdu hutný mnoha set stránkový elaborát, kde byly veškeré kurzy, školy, postupy i vyznamenání, které Chris stačil za svůj život posbírat. Výsledek si nechali profesionálně vytisknout a svázat. Následně nechali celý životopis přeložit do francouzštiny a taktéž svázat do pevných desek. Oba exempláře pak odeslali a zavolali příjemcům, zda v pořádku dorazil. Dorazil a společně s ním dalších 5329 žádostí.

Dlouhých pět měsíců se vůbec nic nedělo. Až konečně dorazil dopis, že se Christopher Hadfield dostal do výběru pěti set kandidátů. Následovalo vyplnění několika psychologických dotazníků a opět dlouhé týdny čekání. Dokud Chris z vlastní vůle nezavolal na vedení CSA, netušil, že postoupil do stovky vybraných. Následoval pohovor s psychologem ve Washingtonu a byl to pohovor velmi důkladný. Postoupení do padesátky vybraných proběhlo úspěšně. Následovalo podrobné lékařské a psychologické vyšetření v Torontu, kde probíhaly i panelové diskuze na různá témata, aby se zjistilo, jak jsou na tom kandidáti se znalostmi různých problémů a vystupováním. A opět týdny čekání na vyřčení výsledků. Celý nábor byl hlavně o tom, být schopen vydržet ty týdny nejistoty a nezbláznit se z toho, nebo neudělat kvůli tomu nějakou chybu. Nakonec však zazvonil telefon a Chris postoupil do dvacítky vybraných. Na týden odjel do Ottawy, kde absolvoval nespočet diskuzí a zkoušek, jak budou kandidáti vystupovat na veřejnosti, jak budou zvládat odpovědi na opravdu složité otázky. Součástí bylo i velmi podrobné lékařské vyšetření. Chris to tušil a už měsíce před tím začal zdravěji jíst a každý den cvičit. Chtěl, aby jeho osud nerozhodl třeba jen zvýšený cholesterol. Nakonec všech dvacet kandidátů bez odpovědi poslali zase domů. Dostali informaci, že v daný den a hodinu mají očekávat telefon, kde se dozvědí, jak dopadli.

Byl to jistý druh úlevy. Nyní už nešlo udělat nic. Vše potřebné bylo vykonáno, rozhodnutí je na druhých. Chris se ten den, kdy měl přijít kýžený telefonát, musel nějak zabavit, protože čas utíkal opravdu pomalu. Šel si s přáteli zalyžovat na vodních lyžích a pak se vrátil domů a poobědval. Těsně po jedné hodině odpolední zazvonil telefon.

„Chcete být astronautem?“

Článek na pokračování…

Zdroje obrázků:
http://i.telegraph.co.uk/multimedia/archive/02561/hadfield-4_2561082k.jpg
http://images.spaceref.com/news/2012/Hadfield-age5-300×444.jpg
http://infoaeroquebec.net/wp-content/uploads/2014/04/CF-18s-In-flight-2014-04-12.jpg
http://www.vintagewings.ca/Portals/0/Vintage_Stories/News%20Stories%20G/Godspeed%20Chris%20Hadfield/Godspeed8.jpg
http://www.asc-csa.gc.ca/images/astro_14.jpg