Na oběžné dráze působí na lidský organismus stav beztíže, který přímo i nepřímo ovlivňuje celou řadu tělesných funkcí. Před počátkem vesmírné éry lidstva si lidé kladli mnoho otázek: Může člověk ve vesmíru vůbec přežít? Způsobí stav beztíže ztrátu vědomí? Budou lidé schopni konzumovat stravu? A jak to bude s jejich schopností vylučovat odpad? Na tyto i mnohé další otázky byly nalezeny odpovědi během prvních několika průkopnických letů na počátku šedesátých let. Avšak jak už pravil před stovkami let Sokrates, čím víc člověk ví, tím víc zjišťuje, že nic neví. S rozšiřujícím se poznáním nám vyvstala nekonečná řada otázek týkající se vlivů stavu beztíže na lidské tělo. Na mnohé z nich se snažíme odpovědět prostřednictvím výzkumu, který probíhá na ISS. Pojďme se tedy podívat, jaký má pobyt na oběžné dráze vliv na specifickou skupinu tělesných funkcí – 5 lidských smyslů.

ZRAK

Mnoho astronautů během svých dlouhodobých misí vnímá, že má rozmazané vidění. Vědci se domnívají, že by to mohlo být způsobeno buďto nadbytkem tekutiny v hlavě, která způsobuje tlak na zadní část oční bulvy a její následné zploštění, nebo otokem očního nervu, který způsobuje posun v našem vizuálním vnímání. Krev, která je obyčejně nahromaděna v nohou, se vlivem ztráty přitažlivosti přesouvá do horní části těla a v hlavě vytváří tlak na oči, které deformuje. Výsledkem je mírně rozmazaný obraz, který vzniká tím, že se jeho světelné paprsky sbíhají před nebo až za sítnicí. Na Zemi tomuto jevu říkáme krátkozrakost či dalekozrakost a korigujeme jej brýlemi či kontaktními čočkami. Otok očního nervu časem zmizí, avšak zploštění oční bulvy se často do normálu nevrací ani po delší době a to dokonce ani po návratu na Zemi.

Dalším podivným vizuálním efektem, který způsobuje pobyt v kosmu, jsou světelné záblesky při zavřených očích. Vypadají jako exploze světla, pruhy či hvězdy. Tento fenomén je způsoben kosmickým zářením. Zde na naší planetě jsme chráněni magnetickým polem a atmosférou, které velkou část veškerého kosmického záření pohltí či odrazí. Na Mezinárodní vesmírné stanici je však tato ochrana mnohonásobně menší, a tak si občas nějaký ten vysokoenergetický paprsek najde cestu do astronautova oka. Někteří jsou na tento jev citlivější než jiní a mohou záblesky spatřit i za světla při otevřených očích. Tyto světelné efekty pak u některých způsobují i zhoršený spánek.

Současná vědecká pozorování dokládají, že přibližně u jedné třetiny astronautů, kteří absolvovali dlouhodobý pobyt ve vesmíru, mnoho zrakových potíží přetrvává i po návratu na Zemi. U astronautů jsou pozorovány oteklé oční nervy, zploštění očí bulvy a dokonce i její zvrásnění. Opět platí, že tyto problémy jsou velice individuální a někdy časem zmizí, jindy zůstávají trvalé.

SLUCH

V prvních sekundách ukázky na film Gravitace je zobrazen nápis: „372 mil nad povrchem Země není nic, co by neslo zvuk.“ To je pravda, ve vesmírném vakuu je naprosté ticho. To ovšem neplatí o vesmírných lodích nebo Mezinárodní vesmírné stanici. Ty obsahují vnitřní atmosféru a zvuk v nich se přenáší také vibracemi jejich konstrukce. A jelikož zde musí být současně v provozu velké množství přístrojů starajících se o přežití lidí, astronauti ve vesmíru nevědí, co je to ticho. Neustále musí poslouchat hukot ventilátorů, pump a dalších přístrojů.

V rámci zdravého pracovního prostředí tedy musí být moduly stanice odhlučněny. Ta místa, kde astronauti pobývají nejvíce, jsou nejtišší, jiná místa, například některé moduly ruského segmentu jsou naopak velmi hlučná. Místy s nejmenší mírou hluku jsou pak na ISS kabinky pro spánek, logistický modul Leonardo a dříve to byla i zásobovací loď ATV, jejíž ticho si někteří astronauti doslova vychutnávali.

V současnosti lidé při dlouhodobých pobytech v kosmu netrpí žádnými poškozeními sluchu, ale v minulosti byla situace jiná. Zejména posádky, které delší dobu pobývaly na ruských stanicích Saljut a Mir utrpěly malé, ale trvalé poškození sluchu, nejčastěji částečné ohluchnutí. Tento problém zná mnoho profesionálních hudebníků, sportovních střelců či lidí, kteří pracují ve velmi hlučném prostředí. Ucho po čase úplně ztrácí schopnost vnímat vysoké frekvence a u těch nižších se posunuje práh slyšitelnosti. Tímto problémem trpěly dokonce i některé z posádek ISS v době, kdy stanice ještě nebyla dokončená. Dnes už je naštěstí intenzita hluku na stanici snížena.

Co se týče změn vnímání zvuku vlivem stavu beztíže, žádná nám není známá. Jediná tělesná změna v prostředí mikrogravitace, která souvisí s uchem, je rovnováha. Vestibulární systém umístěný ve vnitřním uchu umožňuje člověku vnímat polohu těla díky rosolovité kapalině, na kterou působí zemská přitažlivost. Díky tomuto systému vnímáme také zrychlení. Avšak na oběžné dráze na tuto soustavu nepůsobí v žádném směru žádná síla a tak člověk nevnímá rozdíly ve své poloze vůči okolí. Zjednodušeně řečeno, neexistuje pro něj nahoře nebo dole. Předrážděním vestibulárního orgánu vzniká tzv. mořská nemoc a ta je mnoha vesmírným cestovatelům známá jako nepříjemná nevolnost v prvních hodinách i dnech pobytu na oběžné dráze. Ovšem citlivost na podrážděný vestibulární aparát je opět vysoce individuální. Zatímco někteří astronauti si své první okamžiky ve stavu beztíže moc neužijí, u jiných se tento problém nevyskytuje vůbec.

ČICH

Stejně jako šíření zvuku ve vesmírném vakuu je to s šířením vůní a pachů. Ačkoli si nemůžeme přičichnout, neznamená to, že pachy vesmírných těles, kosmických lodí či sond neexistují. V přechodové komoře, ze které se uskutečňují výstupy do volného kosmu, například mnoho astronautů cítilo vůni spálených steaků, roztaveného kovu či střelného prachu. Existují ale i další možnosti, jak si přičichnout k okolnímu vesmíru. Když se k ISS před nedávnem připojila zásobovací loď Dragon, italská astronautka Samantha Cristoforetti si přičichla k jejímu poklopu a jejím čichový ústrojím projela ostrá vůně spáleniny a zatuchlosti. Ostatně, podívejte se na to sami v tomto videu.

I přesto, že Samantha cítila ostrý zápach vnějšího pláště, není to s čichem astronautů na oběžné dráze stejné jako na Zemi. Na vině je opět stav beztíže, při kterém se tekutiny přesouvají do hlavy, způsobují nateklé tváře, ucpání nosních dutin a ucpání nosu, z něhož tekutina odmítá vytéct. Proto je detekce jemnějších pachů v prostředí mikrogravitace obtížnější a lidský čich není tak citlivý jako na Zemi. To platí zejména při prvních dnech pobytu ve vesmíru. Po určité době se množství tekutiny v horní části těla snižuje a situace se tak částečně vrací do normálu.

CHUŤ

Konzumace jídla ve vesmíru je prý trochu jako jíst, když jste nachlazení. Tento dojem je opět vysoce individuální a u těch méně šťastných jedinců to pak způsobuje fakt, že vnímají chutě přijímané potravy jako poněkud mdlé, nevýrazné a tudíž nepřinášející z jídla takový požitek. U některých lidí se dokonce chuťové preference ve vesmíru výrazně liší od těch na Zemi. Jejich oblíbená jídla už najednou nejsou tak chutná jako dříve. Je dokonce znám případ astronauta, kterému káva při jeho misi tak moc nechutnala, že už ji nepil ani po svém návratu.

Proto mnoho astronautů dává na oběžné dráze přednost silně kořeněným jídlům a někteří dokonce konzumují kombinace, které by si na Zemi normálně nikdy nedali, nebo by je ani nenapadly. Oblíbenou pochutinou na ISS je například krevetový koktejl s křenem. Americký astronaut Mark Polansky si jej během své 12-ti denní mise STS-116 na ISS dával ke snídani, k obědu i k večeři!

Příčiny těchto změn ve vnímání chuti doposud nebyly objasněny. Vina se opět nejčastěji připisuje nahromaděným tekutinám v hlavě, některé teorie však označovaly jako příčinu degradaci potravin, jiné zase různé fyziologické změny v tělech astronautů, některé i změny v jejich psychice.

HMAT

Hmat je jediným z lidských smyslů, který ve stavu beztíže není nijak ovlivněn. I u hmatu, přesněji u lidské kůže, však při dlouhodobých pobytech v kosmu nastávají určité změny související se cizím prostředím mikrogravitace a zejména se změnami využívání nohou.

Lidé na vesmírné stanici pochopitelně nechodí, nýbrž se vznášejí. Ztvrdlá kůže na spodní části chodidla tudíž přestává být potřebná pro ochranu nohou a tělo se jí zbavuje. Po jednom až dvou měsících pobytu ve stavu beztíže začínají z chodidel ve velkém samovolně odpadat kusy odumřelé kůže. Představte si, jakou pak dokáže natropit spoušť neopatrné sundání ponožky! A zatímco stará kůže z nohou mizí, na jejím místě se objevuje nová jemná vrstva, která ji nahradí. Nejde o nic mimořádného. Vzpomeňte si na novorozence a batolata, jejichž chodidla jsou také jemná, jelikož je doposud nepoužili k chůzi.

K opačnému efektu ale u astronautů dochází na opačné straně chodidla, tedy na nártu a hřbetech prstů. Ty jsou naopak používány neustále. Astronauti se pomocí této části těla zaklíněné za madla udržují na místě nebo se přesunují. Tělo se této změně opět přizpůsobuje a to tím, že kůže na horní části chodidel začíná tvrdnout, aby tak poskytla větší ochranu a zároveň se stává i citlivější, aby si člověk okolní prostředí mohl více osahat.

Jak sami můžete vidět, některé změny lidského vnímání ve stavu beztíže jsou možná úsměvné, některé jen nepříjemné, avšak jiné mohou způsobit i vážné zdravotní problémy. Jak se asi tyto negativní dopady na lidské tělo projeví při mnohem delších pobytech v kosmu, kdy se člověk vydá za hranice zemského gravitačního pole? To prozatím nevíme, ale snažíme se to zjistit například tím, že jsme před pár týdny na ISS vyslali první dvojici, která tam stráví celý rok. Věřme tedy, že zkoumáním zdravotního stavu Scotta Kellyho, Michaila Kornijenka a dalších, kteří je budou následovat, zjistíme o negativních aspektech vesmírných letů více.

Tento článek z části vznikl na návrh našeho čtenáře Marka Vanzury, kterého zajímají zdravotní obtíže lidí ve stavu beztíže. Děkujeme za tip!

Zdroje informací:
https://www.youtube.com/user/canadianspaceagency/
http://www.newscientist.com/
http://www.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
https://www.flickr.com/
http://i.ytimg.com/
http://i.ytimg.com/
http://www.asc-csa.gc.ca/
http://www.armaghplanet.com/
http://www.viceland.com/
http://en.wikipedia.org/
https://pbs.twimg.com/