Spojené státy se pozvolna měnily. Reforma školství, podpora průmyslu a velký cíl, kterým byl pokus o mírové přistání na Měsíci, odstartovaly obrovskou společenskou a ekonomickou proměnu, která měla nakonec vést k tomu všemu, co dnes denně používáme. Mezi mnohé změny, které musely nastat během tohoto obrovského projektu, bylo najít i nové hlavní středisko NASA. Skupina pro pilotované lety (Space Task Group – STG) měla představovat pracoviště, kde mělo vznikat vše podstatné pro program Apollo. Florida pak zůstávala branou do nebe. O městě, kde mělo stát toto nové středisko, se dlouho rozhodovalo. Byl to složitý výběr a bylo ve hře mnoho peněz, pracovních příležitostí, rozvoje a prestiže – ostatně proto o něj bojovalo více jak čtyřicet měst. V komisi, která o tom rozhodovala, seděl i toho času viceprezident Lyndon B. Johnson, rodilý Texasan, který věděl, kde zatlačit. A tak se NASA usídlila v Hustonu. Když tam probíhal čilý stavební ruch, navštívil místo i Eugene Cernan. Jel zrovna za manželkou, aby si užili společnou dovolenou a byl zvědavý, kam to právě poslal velký stoh formulářů, které mu zaslala NASA, aby je vyplnil a dostal se tak do výběru čtyř set možných adeptů astronautů pro program Apollo. Byl zrovna rok 1963 a Genovi začala nová etapa života.
3/7 Na cestě ke hvězdám
Max Peck – tak se hlásil Eugene Cernan, když si zajišťoval pokoj v hotelu Rice v Hustonu, kam přijel na pozvání NASA na pohovor. Po letu, kdy musel cestovat odděleně od svých spolužáků, kterými byli Dick Gordon, Bob Schumacher a Ron Evans, kteří všichni museli cestovat pod falešnými doklady a vymyšlenými jmény se tak jako v akčním filmu ocitl na pokoji se zbylými muži, kteří se taktéž měli pokusit o to projít při pohovoru na astronauta. Toto až komické maskování bylo součástí kampaně, která měla NASA umožnit vybrat nové astronauty, kteří měli stanout na Měsíci bez mediálního ohlasu. Gene se ocitl ve skupině ostřílených letců, zkušebních pilotů, aktuálních astronautů a zkušených mužů, kde se svými dvěma zkušenostmi z plavby po Pacifiku v roli bojového pilota, si připadal trochu nepatřičně a nedával si velké naděje.
Když došlo na avizovaný pohovor, ocitl se Eugene Cernan před komisí složenou z několika civilistů, mezi kterými byli i hrdinové kosmického věku: Alan Shepard, Deke Slayton a Wally Schirra. Všichni se v tu chvíli jevili jako docela sympatičtí lidé, až na Sheparda, který se za celý pohovor ani jednou neusmál. Kladli mu různé otázky, na které nemělo cenu odpovídat vykonstruovaně, vše podstatné už o něm věděli. Když došlo na otázku, kolikrát už letěl nad 15 000 kilometrů, odpověděl tehdy upřímně: „Jako bojový pilot létám spíše hodně nízko, ale vzhledem k tomu, že chcete na Měsíci přistát, bude třeba se k Měsíci přiblížit sakra blízko.“ Všichni se usmívali, samozřejmě až na Sheparda. Pohovor skončil a Gene se vrátil do svého domova v Monterey.
Poněkud překvapivě našel ve schránce další dopis od NASA, kde mu oznámili, že postoupil do dalšího kola, kde uchazečů zbylo už jen třicet šest, přičemž ti o kterých si myslel, že jsou favorité, už vypadli. V Brooksově letecké základně v San Antoniu prošli uchazeči složitými a náročnými zdravotními testy, které pro čtyři z nich znamenaly stop. Genův kamarád z Monterey, Bob Schumacher vypadl, kvůli tomu, že mu objevili nějakou malou srdeční vadu. I tak málo stačilo, abyste nedostali šanci. Bylo jasné, že jde o skutečné náročné testy, protože tento člověk prošel testy na to, aby se mohl stát stíhacím pilotem, ale už ne astronautem. A pak se začaly objevovat podivné telefonáty od dávných přátel, o kterých už Gene ani nevěděl, prý u nich byli agenti FBI a chtěli všechno vědět o jistém Eugenovi Cernanovi. Ptali se bývalých přítelkyň, bývalých vyučujících, věděli i to, kdy jste nezaplatili parkovací lístek. NASA chtěla mít ve všem jasno a její uchazeč musel být úplně čistý.
Poslední zkouškou před vstupem do programu, či konec nadějí měl být telefonát. Pravidla byla jasná, pokud zavolá Deke Slayton, ředitel operací letových posádek, vzali vás. Pokud by však na druhém konci byl jeho asistent Warren North, bylo po naději.
Avšak když Genovi zavolali domů, byla doma jen Barbara, jeho žena. Sekretářka od NASA dostala číslo do školy, kde Cernan studoval. Zpráva o telefonu z NASA jej zastihla společně s jeho spolužákem Ronem Evansem, kterému také volali, přímo při vyučování. Oba dostali vlastní místnost a Gene si šel zvednout telefon. Na druhé straně se ozval drsný hlas Deka a pravil něco o tom, že pokud ještě Gene neztratil zájem, tak by pro něj měl nějakou práci. Podle svých slov si Cernan přesná slova rozhovoru nepamatoval, protože byl příliš rozjařen a omámen, než aby vnímal tak podružnou věc. Dostal se do výběru kandidátů na astronauty, kteří zřejmě poletí na Měsíc. Bohužel však Ron tu šanci nedostal a tak následná oslava měla trochu kyselou příchuť. Samozřejmostí pak bylo, že slavila samozřejmě celá škola, která se složila na Genovi drinky a on tak bez jediného centu přišel k poněkud přehnaně alkoholové náladě.
Po oznámení jmen nových dvanácti astronautů se u Cernanovi schránky strhla hotová bouře, jejíž hlavními znaky bylo mnoho pošťáků a ještě více dopisů, telegramů a jako bonus neustále drnčící telefon. Z člověka, který byl doposud jen jedním z mnoha studentů jedné americké školy, se stal přes noc americký hrdina a to ještě nestačil nic vykonat. Celou radost však překazil jeden listopadový den roku 1963, kdy byl spáchán atentát na J. F. Kennedyho. Cernana tato zpráva zastihla ve škole, a když doběhl domů, našel Barbaru, jak vyděšená sleduje záběry v televizi. Pro Američany byl Kennedy nadějí a příslibem lepších časů a bylo těžké neprojevit emoce, když se něco takového stalo. Je pro nás dnes možná velice těžké pochopit, proč by někdo z nás měl plakat pro mrtvého prezidenta, ale tehdy to učinilo mnoho lidí a emoce a smutek, které tehdy proběhly americkou společností, nebyly hrané, ale hmatatelně upřímné. Mnoho lidí tehdy uvažovalo, zda společně s Kennedym nepohřbívá i sen o letu na Měsíc.
Eugene Cernan naskočil do vesmírného programu v době, kdy končily lety Mercury, lety Apolla byly na hony vzdálené a NASA se pokoušela tuto dobu překlenout takovým můstkem, který měly představovat lety dvoučlenných posádek v lodích Gemini, které měly získat zkušenosti s prací ve vesmíru, s potkáváním těles na oběžné dráze a zodpovědět mnoho z té nekonečné řady otázek, které bylo nutné ještě zodpovědět, než se v rámci programu Apollo vydají lidé k Měsíci. V té době byl let na Měsíc vzdálen podobně, jako je dnes pro nás. Nebylo nic jisté, bylo spousta neznámých a nový americký prezident Lyndon Johnson byl politik každým coulem a nebylo rozhodnuto, zda let k Měsíci bude podporovat. Astronauti však žili ve vlastním světě. NASA se snažila, aby byli ušetření nehezkého dění vně hranice agentury a soustředili se zcela na své úkoly. Spojené státy totiž procházely složitým obdobím sociálních a společenských bouří, černý mrak jménem Vietnam se začínal blížit a nic nebylo jisté. Svět procházel velkou změnou, na jejímž odstartování měl vliv i program letu člověka k Měsíci.
Dostat se však nahoru nebylo tak jednoduché. Když nepočítáme tvrdý výcvik, který se však předpokládal, že vybraní lidé zvládnou, bylo ve hře velice málo letů na poněkud hodně lidí. Musíme počítat, že z původní sedmičky astronautů nám zbylo ještě pět letuschopných, následovala nová devítka a nyní se k ní přiřadili ještě nováčci, kterých bylo čtrnáct. Plánovalo se, že v rámci programu Gemini proběhne celkem deset letů. To je celých dvacet volných míst. Když spočítáme devět plus pět, vyjde nám čtrnáct, pouhých šest volných míst na čtrnáct nových astronautů a to se muselo počítat s tím, že někteří ostřílení matadoři poletí vícekrát, naděje nováčků tak byly velice malé. Posléze však z pětky musel odstoupit Alan Shepard, kterému byla zjištěna vada ve vnitřním uchu, která občas způsobovala mrákoty. Shepard nyní nastoupil na popud Deka na pozici vedoucího Úřadu astronautů. Shepard byl neoblomný a svým uzemněním poněkud zahořklý muž, který dokázal z nováčků vymlátit víc, než by si mysleli, že zvládnou. Protipól mu dělal právě Deke Slayton, který naopak působil jako jistý, přímý a spravedlivý muž a opora. A vzhledem k tomu, že se Shepard měl vydat na premiérový let Gemini, bylo nutné posádky poněkud přeházet a někde v dáli se objevila naděje, že nováčci se dostanou do vesmíru už v rámci programu Gemini.
Výcvik se rozjel na plné obrátky. Čtyři týdny v lavicích a výuka všeho nutného pro takový kosmický let, způsoby řízení rakety, jejich materiálové vlastnosti, prostě vše tak, aby případní astronauté věděli, do čeho nastupují a na čem závisí jejich život. NASA měla pro budoucí astronauty připravený výcvikový program na sedm dní v týdnu a skoro na každou minutu. Co však naplánováno neměla, byl čas rodin a manželek astronautů, což často vedlo k velkým neshodám, dlouhému odloučení a nehezkému stavu rodin.
V rámci výcviku se NASA snažila z letců udělat i geology, což bylo trochu složité, protože technicky zaměření piloti moc radosti ze zkoumání kamenů neměli, ale měli to být právě oni, kdo bude sbírat kamení na Měsíci a vozit ho na Zem a jaká by to byla ztracená cesta, kdyby nějaký pilot nasbíral pár kamenů, které se mu líbí a ty skutečně zajímavé tam nechal, že. Ostatně na Měsíci bylo z dvanácti astronautů právě jedenáct pilotů, pouze jediný geolog. Součástí výcviku bylo také vyzkoušet si, co by se stalo, kdyby se loď vrátila na jiné místo, než se plánovalo a astronauti tak po přistání museli přežít třeba v pralese. NASA tak astronauty vysadila nad panamským pralesem a nechala je týden, aby se živili sami. K tomu se váže příhoda, kterou pak Gene rád vyprávěl. Při výcviku jim radili, aby nespali přes noc na zemi. Zavěsili si proto zbytky z padáku na stromy a spali v nich jako na zavěšených lehátkách. Jedné noci je překvapil sílící bzukot, který se neúprosně přibližoval stále blíž a blíž. Ve chvíli kdy byli oba nováčci astronauti vyděšení, rozsvítili své baterky a spatřili nejobávanějšího predátora džungle, kterým byla armáda mravenců. Temný koberec, který bez ustání proudil přímo pod nimi, pokryl vše. Co bylo v dohledu. Cokoli, co mu přišlo pod nohy, vstřebal. Když mravenci odešli, což trvalo nějakých patnáct minut, zbyla po nich šedá zem a klády oholené o veškerou kůru. Vytvořili tak během svého pochodu doslova mravenčí dálnici napříč džunglí. Kdyby se tam ocitl člověk, moc šancí by neměl.
Lety Gemini se mezitím začaly rozjíždět. Gemini dvě se potýkalo s nepřízní počasí, když jeho start musel, byl odložen kvůli blesku a následně kvůli třem bouřím, které zasáhly Floridu. Byly už známy posádky pro čtyři lety, ale ani v jedné se neobjevil nějaký nováček. Jediná naděje, která se nováčkům naskytla, bylo, když je zavolali, aby si od nich vzali míry na skafandr, to znamenalo, že s nimi počítají pro let, nebo budou v záložní posádce.
Program Gemini se však pomalu rozproudil. Gene se ocitl třikrát v roli kontrolora nádrží prvního stupně rakety a byl na prvních třech startech. To, že se program Gemini nakonec dotkne i jeho si povíme v dalším díle.
Zdroje obrázků:
http://trialx.com/curetalk/wp-content/blogs.dir/7/files/2011/03/gcelebrities/Deke_Slayton-3.jpg
http://62.90.138.233/blogim/ayeletmetayelet/images/3543642_912.jpg
http://abyss.uoregon.edu/~js/images/gemini15.jpg
http://www.spaceflightheritage.com/wp-content/uploads/2013/10/astronaut-group-3.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d4/Gemini_1.jpg
Skvely clanek, dekuji.
Pisete cim dal tim lepe!
Děkuji, jsem rád, že se vám článek líbil.
Děkuji opět poutavý článek ,pokračovat ,pokračovat !
Jsem rád, že se vám článek líbí a možná se stane to, že seriál o Genovi bude mít o jeden díl víc, příliš zajímavá osobnost na pouhých pět pokračování 🙂
Jako vždy díky za článek. Byl super výživný, včetně těch mravenců!
Děkuji. Mravenci ostatně byli velice nepříjemní i když jsem o nich četl já sám. To je možná věc, která mi jednou zabrání vstoupit do džungle. 🙂