Když 31. prosince 1991 nahradila na kremelském paláci vlajka Ruské federace rudý prapor v ten okamžik již bývalého Sovětského Svazu, vnímal svět především politický rozměr této události. Nový rok ale připomněl nutnost řešit řadu praktických dopadů této změny. Jeden se pak přímo týkal rodinného stříbra, či ještě lépe výstavního drahokamu zaniklé říše i nové republiky – kosmonautiky. Stát, který vypustil na oběžnou dráhu první družici, prvního člověka či kosmickou stanici totiž ze dne na den „přišel“ o svůj kosmodrom. Proslavený Bajkonur se ocitl na území Republiky Kazachstán, od 1. ledna 1992 samostatného státu a hrdé Rusko si jej od tohoto okamžiku musí pronajímat.

Po téměř čtvrtstoletí začínají z nejistoty vystupovat pevné obrysy definitivního řešení této situace. Následující řádky vám přiblíží dvě desetiletí, která předcházela roku 2014, označovanému v této souvislosti za zlomový. Zlomový pro nový ruský kosmodrom VOSTOČNY.

Bajkonur

Vztahy mezi republikami bývalého SSSR nebyly ani zdaleka idylické a o to svébytněji osamostatněné státy jednaly nebo se alespoň snaží jednat se svým bývalým poručníkem.

Ruská federace si ve světle tohoto stavu dobře uvědomuje rizika spojená se skutečností, že její, či spíše pro ni, nejdůležitější kosmodrom leží na území cizího státu. V případě Bajkonuru Kazaši navíc jak se zdá drží v ruce všechny trumfy.

Je sice pravda, že kromě Ruské federace není nikdo, kdo by kosmodrom dokázal využívat a to staví kazašskou vládu před rozhodnutí buď se dohodnout s Rusy, nebo Bajkonur zavřít. Jenže k uzavření v horizontu desetiletí nejspíš stejně dojde. A osud společného rusko-kazašského projektu na rozšíření Bajkonuru pro nové rakety Angara, ukazuje, že provoz na kosmodromu není pro Kazachy nijak důležitý neřku-li zásadní.

Vedle ryze praktické otázky „K čemu by nám kosmodrom bez Rusů byl?“, jsou ve hře i peníze za pronájem – 115mil dolarů ročně do roku 2050. Částka ovšem objektivně neodpovídá skutečné poskytované hodnotě a je předmětem neustálých sporů mezi oběma státy.

Spíš než o ekonomiku, Kazachstán je 9. největším producentem ropy a zemního plynu na světě a příjmy z Bajkonuru jsou pro jeho hospodářství zanedbatelným kapesným, či zájem udržet provoz na Bajkonuru tak jde (v první řadě) o politiku. Respektive možnost občas ukázat „svaly“.

Praktickou ukázkou bylo například v roce 2012 pozastavení startů kvůli „obavám“ z ohrožení bezpečnosti v dopadových oblastech prvního (potažmo druhého) stupně Sojuzů. To, že se tyto obavy objevili po šedesáti letech provozu kosmodromu (z toho 19 let v rámci samostatného Kazachstánu) je dostatečně výmluvné.

Obdobně jako náhle probuzené „zelené“ svědomí Kazachů v následujícím roce, kdy jim začalo vadit toxické palivo nosných raket Proton.

Situace, kdy v pro ně velmi důležité i prestižní věci tahají za výrazně kratší konec, Rusy nepochybně dráždí, a proto již v únoru 1993 začalo na základě nařízení vrchního velitele Ruské armády hledání možné náhrady na území Ruské federace.

Plesetsk

Nejznámějším ryze ruským kosmodromem je Plesetsk, ležící v evropské části Ruska 1.000 kilometrů severně od Moskvy. Právě ono „severně“ jej však diskvalifikuje coby možného nástupce Bajkonuru. Kosmodrom leží na 63^o severní šířky (Kourou/ Guiana SC na 5 ^o sš, Kennedy SC na 28 ^o sš a čínský Jiuquan SLC 40 ^o sš; Bajkonur na 46 ^o a Vostočny na 51^o).

Tato poloha snižuje nosnost odsud vypouštěných raket (snižuje efekt rotace Země) a spolu s omezeným rozsahem dosažitelných sklonů oběžné dráhy odsud vypouštěných satelitů a chybějící rampou pro rakety Proton jej diskvalifikuje pro pilotované a zejména komerční lety.

Svobodny 18/ Vostočny

Výsledkem hledání proto byl 1.3.1996 výnos tehdejšího ruského prezidenta Borise Jelcina měnící bývalou raketovou základu Svobodny 18 na Dálném východě na kosmodrom.

Základna (původně uzavřena v roce 1993 na základě dohody START 2) leží ve v amurské oblasti v dálně-východní části Ruska, poblíž měst Blagovešensk či známějšího Chabarovsku.

V roce 1996 se tedy začala psát její nová, nepochybně proslulejší historie. Její perspektiva se však vynořovala jen pomalu a nejistě.

Do roku 2006 odsud odstartovalo pouze pět raket (typ Start 1/ Topol), byť i s tak prestižními náklady jakými byly satelity pro dálkový průzkum Země izraelské Eros A a B nebo americký Early bird 1.

V roce 2005 byl ale podepsán dlouhodobý pronájem Bajkonuru do roku 2050 a v jeho důsledku, v únoru 2007, byl Svobodny prezidentským dekretem oficiálně, podruhé ve své historii, uzavřen.

Jeho osud však připomíná jízdu na horské dráze. Již v červenci téhož roku Svobodny znovu postoupil do výběru místa pro budoucí nový kosmodrom a tento jeho staronový osud byl nakonec definitivně zpečetěn prezidentským výnosem Vladimíra Putina 6. listopadu 2007.

Stávající infrastruktura základny se tak stala základním kamenem nového ruského kosmodromu Vostočny. V té době vypadal harmonogram stavby následovně:

• 2010 – dokončení finální studie
• 2015 – dokončení výstavby kosmodromu
• 2015/ 2016 – první, nepilotovaný start
• 2018 – první pilotovaná mise
• 2020 – přesun celého pilotovaného programu z Bajkonuru na Vostočny

Je třeba mít na paměti, že motivací pro výstavbu Vostočného není jen přesun kosmického programu na území Ruské federace a zbavení se závislosti na Kazachstánu.

Důležitým, ne-li nejpádnějším, argumentem je hospodářský rozvoj ruského Dálného východu. Tato oblast totiž v posledním desetiletí čím dál víc podléhá ekonomickému vlivu Číny a Japonska, což oslabuje vazby s příliš vzdáleným centrem v Moskvě.

Součásti projektu je tak i příslib Kremlu, že v této oblasti podpoří rozvoj moderní výroby nezbytné pro kosmický výzkum a to včetně možností vzdělávání. Doposud je totiž téměř veškerá průmyslová základna soustředěna v evropské části Ruska.

Související investice a ekonomický rozvoj, financované z centrálního rozpočtu (a o peníze jde vždy až v první řadě), jsou pro místní gubernátory a samosprávu mnohem zajímavější perspektivou, než pouhý dobrý pocit, že z jejich území startují ruské rakety.

Síla tohoto argumentu pomáhá zvládat také jedno z dalších rizik ohrožujících uskutečnění tohoto projektu. Poprvé v raketové historii Ruska se totiž jedná o ryze civilní projekt a všemocná armáda v něm vidí nevítaného konkurenta v tahanici o podíl ze státního rozpočtu.

Snaha Kremlu podpořit projekt zahrnula i nabídku jihokorejským a francouzským firmám podílet se na jeho výstavbě. Ta však nepřekročila hranice diplomatických prohlášení a s ohledem na současnou krizi v rusko-západních vztazích je nejspíš uzavřenou kapitolou.

2011 – začátek a všechno je jinak

První krize přišla již v okamžiku zahájení výstavby roce 2011, kdy byl zrušen program vývoje nového nosiče Rus-M, který měl létat právě z Vostočného. Téměř současně s položením základního kamene tak nový kosmodrom přišel o raketu, pro kterou byl projektován. Jako náhradní řešení rozhodl Roskosmos o výstavbě jedné rampy pro rakety Sojuz-2.

To by sice mohlo zajistit splnění politického zadání vypustit první satelit v roce 2015, nicméně význam tohoto kroku pro pilotované lety je sporný. Podle některých informací jsou totiž přistávací oblasti pro případ nouzového přerušení startu pilotované mise při použití nosné rakety Sojuz nedostačující.

Faktem ovšem je, že Sojuzy budou sloužit ještě několik (desítek?) let a ve světle tahanic kolem Bajkonuru je pro Roskosmos přinejmenším zajímavé mít alespoň jednu rampu na novém kosmodromu.

Rampa na Vostočném bude navíc podstatně modernější než její bajkonurský protějšek. Stejně jako obdobné zařízení ve francouzské Guianě bude vybavena mobilní obslužnou věží, což má, spolu s dalším, zajistit kapacitu až 20! startů ročně. A to v průběhu celého roku bez ohledu na denní dobu a pro všechny uvažované verze Sojuzů. Nosné rakety pro Vostočny budou navíc upraveny tak, aby i po natankování mohly zůstat na rampě až 100 hodin.

Zároveň se do hry vrátila možnost vybudovat dvě startovací rampy pro nově vyvíjené rakety Angara zde, místo na původně uvažovaném Bajkonuru v rámci projektu Baiterek. To by umožnilo kritický přesun pilotovaného programu na ruské území a Vostočny by se tak stal opravdu alternativou či dokonce náhradou Bajkonuru.

Po nejrůznějších peripetiích výstavba naplno rozjela v roce 2012 a do konce roku bylo prostavěno 654mil USD.

2013 – kolos nabírá setrvačnost

V následujícím roce výstavbu ohrozily rozsáhlé letní záplavy. Ne přímo zatopením staveniště, ale naopak odčerpáním pracovních sil a materiálu pro popovodňové rekonstrukce. Toto nebezpečí zažehnala návštěva vice-premiéra Rogozina 21. srpna 2013, v jehož gesci výstavba probíhá. Rogozin navíc striktně požadoval dokončení rampy pro Sojuzy do roku 2015 tak, aby byl dodržen závazek prvního startu do prosince 2015. Jakékoliv zdržení výstavby označil za kriminální nedbalost.

I přes tuto motivační pobídku problémy projektu přetrvávaly. Kromě notorického boje o příděl prostředků z podfinancovaného ruského kosmického rozpočtu se kupily i praktické potíže.

Nízké mzdy sice pomáhaly snižovat náklady, zároveň se ale nepodařilo dosáhnout plánovaného stavu 10.000 pracovníků. Na konci roku 2013 se na projektu podílelo 5.200 lidí, včetně managementu. Přímo na stavbě jich z tohoto počtu pracovalo 3.500., včetně 500 inženýrů.

2014 – práce v plném proudu

Ve snaze nenavyšovat tříměsíční zpoždění prací oproti plánu, práce pokračovaly i v lednu 2014 a to navzdory 40 stupňovým mrazům. Vedle mezd se tak do palby kritiky dostaly i pracovní podmínky.

Betonáž rampy v těchto podmínkách si navíc vynutila zakrytí celé stavby vyhřívanými stany, aby beton nemrzl. Co to znamená vytápět staveniště kosmické rampy pří -40^o C si nejspíš ani nedovedeme představit, náklady počínaje a kvalitou konče.

Další vice-premiérova návštěva vyústila v jeho požadavek na navýšení počtu pracovníků na 15.000! Bez ohledu na fakt, že stávající zázemí (ubytování, stravovací prostory, etc.) nestačí ani pro stávající třetinový stav. Přesunuti sem měli být například stavbaři z čerstvě dokončeného olympijského komplexu v Soči. O něco realističtější odhady generálního dodavatele stavby, společnosti Spetsstroj, počítají s 8.000 ve třetím čtvrtletí.

V dubnu letošního roku se opět připomněla matka příroda. Po loňských záplavách letos zahrozila rozsáhlými lesními požáry, tentokrát v bezprostřední blízkosti kosmodromu.

Podle tiskového vyjádření Spetsstroje z 2. května však stavební práce nadále pokračují a to i o víkendech či v období květnových státních svátků. Jediná poznámka týkající se vysokých teplot se týkala ukončení nutnosti elektrického vyhřívání a vysoušení čerstvého betonu. O zuřících požárech se zpráva nezmiňovala…

2014 a dál

23. října 2013 vyhlásil Roskosmos tendr na návrh startovacího komplexu pro Angary ve Vostočném. V zásadě se jednalo o úpravu projektu již realizovaného v Plesetsku. Do konce prosince tak mohl být ukončen průzkum na místě a definitivně stanoveno umístění staveb.

Angary by měly mít k dispozici dvě rampy. Dokončení první je plánováno na rok 2018 (pokud stavební práce začnou již v příštím roce). Poslouží pro starty družic, přičemž ve hře zůstává možnost její případné modifikace pro pilotované mise. Druhá rampa, pro kterou momentálně není stanoven časový harmonogram, bude sloužit letům s lidskou posádkou.

Impulzem pro stavbu Vostočného byla politika. Ruský kosmodrom ukončí každoroční wrestling kolem provozu na Bajkonuru.

Silnou váhovou kategorii v praktické argumentaci představuje ekonomika a vesmírný obchod. Hospodářský rozvoj oblasti zajišťuje podporu místní samosprávy. Angary pak z Vostočného vynesou na nízkou oběžnou dráhu až 24 tun ve srovnání s 18 tunami při startu z Plesetsku, zatím jediného ruského kosmodromu s příslušnou startovací rampou.

Rozhodnutí o Angarách ve Vostočném se stalo „nezbytnou třešinkou“ na dortu. Situace, kdy s pýchou prezentovaný národní kosmodrom disponuje pouze jednou rampou pro nosné rakety Sojuz by totiž předčila i proslulé vesnice knížete Potěmkina.

Nový ruský kosmodrom, hodný toho označení, tedy bude. Zda-li odtud opravdu vzlétne první satelit již v příštím roce, to je, poněkud příznačně, „ve hvězdách“.

Pravděpodobně nás ještě čeká dávka pesimistických zpráv, které ale budou souviset spíš s typickým ruským přístupem než s reálnými hrozbami kolapsu tohoto projektu.

Troufám si odhadnout, že po roce 2020 bude kosmodrom schopen převzít štafetu od Bajkonuru (otázkou samozřejmě zůstává situace kolem nosných raket Proton). A i při nejistotě kolem dalšího směřování ruského pilotovaného programu, bezpilotní lety a kosmický byznys nepochybně dokáží naplnit jeho kapacitu.

Zdroje informací
http://www.russianspaceweb.com
http://novosti-kosmonavtiki.ru
http://www.federalspace.ru
http://www.kosmo.cz
http://rt.com

Zdroje obrázků:
http://www.russianspaceweb.com/images/centers/vostochny/soyuz/construction/block_a_foundation_1.jpg
 http://www.russianspaceweb.com/images/centers/vostochny/soyuz/construction/sat_sk_tp_2013_01_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/centers/vostochny/processing/tp_sat_projecttion_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/centers/vostochny/development/2014/satellite_2013_12_1.jpg
http://rt.com/files/news/russian-moon-program-vostochny-033/ria-novosti-belozerov-ivan-375.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/centers/vostochny/soyuz/construction/2014_spring_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/vostochny_downrange_2.jpg