Vesmírné závody mezi Spojenými státy a Sovětským svazem byly jako každé jiné závody. Šlo především o to trumfnout protivníka a tolik neřešit vše okolo. Když už měl Sovětský svaz na svém kontě první družici, prvního kosmonauta, první průlet sondy kolem Měsíce i navedení umělého tělesa na jeho oběžnou dráhu, tak na řadě byla také první žena, která se vydá do vesmíru. Zatímco američtí astronauti neměli v rámci programu Mercury ve svých řadách žádné ženy, tak Sověti chtěli ukázat, že oni se nebojí ani takového kroku a že sovětské ženy jsou schopnější, než ty americké. Navíc, vyvrcholení programu Vostok chtělo nějaké prvenství, ty měl Nikita Chruščov velice rád. Příběh první kosmonautky v sobě skrývá mnoho neuvěřitelného, ukazuje dobu a intence, ve kterých probíhal závod o dobývání vesmíru v těch nejjasnějších barvách.

Prvenství plné strachu 1/2

Příběh první kosmonautky začíná na venkově. Valentina se narodila 6. března 1937 ve vesnici Maslenikovo asi 250 kilometrů severně od Moskvy. Její otec byl pracovník kolchozu, slavného sovětského pokusu o lidové a společné zemědělské družstvo. Matka pracovala v textilní továrně. Vzdělání bylo v této době v Rusku trochu na okraji zájmu, tedy, obecně se mluvilo o dostupném vzdělání pro všechny, ale realita venkova byla trochu jiná. Valentina například na základní školu nastoupila až v devíti letech. Mezitím vypukla rusko-finská válka, to se psal rok 1940 a otec Valentiny byl prohlášen za nezvěstného. Samozřejmě později byl tento údaj upraven a to na to, že statečně padl v této válce. Osud jejího otce však zůstává nejasný.

Po smrti otce se její matka i s ní přestěhovala za babičkou do města Jaroslavl, kde Valentina dokončila sedmou třídu základní školy. Poté nastoupila do textilní továrny, aby také přispěla do hubeného rodinného rozpočtu. Při práci si večerně dodělala osmou třídu a podařilo se jí nastoupit i na textilní průmyslovku. Učitelé uvádějí, že se vzdělávala průměrně, měla ráda dějepis a zeměpis, ostatní předměty jí už tolik nešly.

Velkým koníčkem a snem bylo pro Valentinu už od mala létání, ke kterému se přidal i parašutismus, kterému se později věnovala jako koníčku. Navíc se jí podařilo studovat i pilotáž. Poprvé seskočila padákem 21. května 1959. V srpnu 1960 u tkalcovského stavu skončila a stala se placenou tajemnicí výboru Komsomolu – Komunistického svazu mládeže. Byl tak uvařen ideální stav pro správný kádrový profil. Dělnice z venkova s dělnickou rodinou a členka Komsomolu, navíc měla zkušenosti s létáním a seskokem padákem. Co více by si svá doba mohla žádat.

Mezitím odstartoval Jurij Gagarin a rozběhl se program Vostok. Poprvé se na orbitě setkaly dvě lodě (Vostok 3 a 4) a komunistické vedení hledalo další rekord, který by mohlo překonat. Sedmička amerických astronautů pro program Mercury byla dobře známá a sovětské vedení si všimlo, že tam není žádná žena. Nápad byl na světě. Začal výběr vhodných kandidátek, přičemž do užšího výběru pro let Vostok 6 se krom Valentiny dostaly ještě Valentina Ponomarjovová a Irina Solovjovová (Oddíl kosmonautek měl však pět žen a chystal se třeba i let dvoučlenné ženské posádky s výstupem do kosmu.). Tyto tři ženy pak prodělaly zjednodušený kosmonautický výcvik a byly připraveny k letu. O tom, kdo nakonec poletí, rozhodl osobně Nikita Chruščov. Valentina byla jeho favoritkou proto, že měla tak čistý dělnický původ, volba tedy padla na ní.  Do oddílu kosmonautů jí přijali 12. března 1962.

16. června 1963 po několika odkladech, způsobených zvýšenou sluneční aktivitou, špatným počasím i unikajícím palivem z rakety, se k obloze vznesla raketa Sojuz s lodí Vostok s pořadovým číslem 6. Na její palubě byla jen Valentina a čekal jí třídenní let, během kterého měla za úkol různé vědecké experimenty. Během svého letu měla proletět i kolem lodi Vostok 5, kterou řídil Valerij Bykovskij, který vytvořil nový rekord v pobytu ve vesmíru. Už během nastupování do lodi se ukázalo, že Valentina má poměrně velký strach, nastupovala ztěžka a její tep vyskočil na 140 za minutu, to byly první ukázky toho, že něco není v pořádku. Je však nutné podotknout, že podobně to měli kosmonauti při všech letech Vostok, přičemž hodnoty Těreškenovové byly přeci jen nakonec o něco lepší, než při předešlých letech. Roli spojaře tehdy převzal Jurij Gagarin a snažil se na Valentinu klidně mluvit.

Během 48. obletů kolem Země, které měl vykonat Vostok 6, však proběhlo mnoho nečekaných situací. První byla chyba v programování systému orientace, která byla zavčas odhalena samotnou Valentinou a ušetřila tak v podstatě její život, protože kdyby to odhaleno nebylo, mohlo dojít k tomu, že při brzdícím manévru, by se loď nepřiblížila k atmosféře, ale naopak by se od ní vzdálila. Další problémy byly však spíše psychické a únavové.

Už krátce po startu přestala Těreškovová odpovídat, což vyděsilo řídicí středisko. Nepodařilo se s ní navázat kontakt až do doby, co vletěla na odvrácenou stranu Země, a nebylo tedy možné spojení. Po půl druhé hodině, při dalším přeletu nad Ruskem se ukázal obraz z videokamery, kde Valentina spala. Museli použít zvukový signál sirény, aby se probudila. Zmateně reagovala, že je příliš unavená a že usnula. Po této události se pokoušeli v kooperaci s řídicím střediskem provádět nějakou vědeckou činnost, ale Valentina se dožadovala ukončení letu a přistání. To však nepřipadalo v úvahu, proto začala prosit, později i zoufale plakat, ale když k mikrofonu přistoupil Sergej Koroljov, zůstal naprosto neoblomný. Při druhém dni letu a po schválení, že celý let musí proběhnout dle původního plánu a v plné délce se už na protesty nezmohla, ale v řídicím středisku zaslechli, jak zoufale pláče a volá dokonce maminku. Byl to pro ni velký psychický nápor a zřejmě nesnášela ani nepohodlí kabiny Vostok, kde po celou dobu zůstala připoutána ke katapultovacímu křeslu.

Mimochodem, oficiálně byla do médií vypuštěna zpráva, že Vostok 5 a Vostok 6 budou manévrovat po oběžné dráze a pokusí se setkat. To byla naprostá hloupost, protože lodě Vostok neměly žádné manévrovací motory a úpravy oběžné dráhy byly takřka nemožné. To však nikdo nevěděl, v té době nebyl znám ani tvar lodi, natož její technické parametry. Ve skutečnosti Vostok s Těreškovovou minul při jednom obletu Vostok 5 ve vzdálenosti pěti kilometrů, ale lodě se nesetkaly, ani neupravily své dráhy, nebo vzájemnou polohu.

Let se zatím nevyvíjel pro Valentinu nijak příznivě. Stěžovala si na bolesti hlavy, což je průvodní znak kosmonautů, kteří si zvykají na podmínky mikrogravitace, což doplňovala i neustálá nevolnost, dnes známá kosmická nemoc se zde zřejmě rozvinula na plno. Stěžovala si dále na bolest nohy a tlačení některých částí skafandru, prý to bylo nesnesitelné, alespoň to tvrdila. Proto si přála přistát dříve. Nezvládla ani ruční orientaci lodě, která by byla nutná, pokud by selhala přistávací automatika a ona by musela navést loď do atmosféry sama. Což neuvěřitelně rozlítilo Sergeje Koroljova, který neskrýval hněv. Na obranu Těreškenovové je však nutné dodat, že takto neprobíhal celý let. I přes nepohodlí a zjevné známky psychického trýznění dokázala během letu i pracovat.

Třetí den se však podařilo s podporou řídicího střediska a několika kosmonautů zkušebně zorientovat kabinu Vostoku 6. Těreškovové to zvedlo náladu a na chvíli si přestala stěžovat na všechny své bolesti a nepříjemnosti. A pak přišel zlomový okamžik, kdy měla přistát. Lodní automatika skutečně úspěšně provedla orientaci lodě, nasměrování do atmosféry Země a zapálení brzdících motorů, nicméně řídicí středisko ztratilo s kosmonautkou spojení. Lépe řečeno, ona jim přestala odpovídat. Když nakonec počítače přijaly správné údaje z lodních aparatur, trochu se uklidnili, ale nikdo nevěděl, co se děje s Valentinou na palubě.

Vysvětlení bylo zase veskrze lidské. Dostala opět velký strach s vědomím toho, jak nebezpečný nyní provádí loď manévr, jí právě strach sevřel hrdlo a ona nebyla schopna slova.

Loď úspěšně vstoupila do atmosféry, oddělil se přístrojový úsek a loď nasměrovaná tepelným štítem k zemi začala procházet hustšími vrstvami atmosféry. Kolem kabiny se rozohnilo peklo a na kosmonautku působilo přetížení až 8G. Pak ohnivé inferno za okny ustalo a přetížení povolilo. Kosmonautce se automaticky sklopilo hledí skafandru, přitáhly se popruhy, zapnul přívod kyslíku do skafandru a o pár vteřin později ve výšce 7 kilometrů se odstřelil poklop průlezu. Následovalo vystřelení katapultovací křesla a otevření padáku.

Tehdy tak přistávali všichni sovětští kosmonauti. Zatímco oni na padáku přistáli při přijatelných 5m/s, loď na svém padákovém systému přistávala mnohem tvrději rychlostí 10m/s. Avšak pro správnou katapultáž bylo nutné zaujmout velice přesnou polohu těla a hlavy, protože katapultovací křeslo bylo rozměrné a průlez měl v průměru jeden metr. Těreškovová však zaujala špatnou pozici hlavy a její přilba zavadila o okraj průlezu. Tím si způsobila rozsáhlé modřiny na tváři a čele. Kdyby povolila hlavu ještě o kousek víc, mohla o ní  bez nadsázky přijít.

Přistání proběhlo při kraji jezera, což taky nebylo nic, co by bylo příjemné. Na oddíl pro její vyzvednutí nakonec čekala více jak tři hodiny, což jí na náladě také nepřidalo. Nicméně, podařilo se jí přežít a pro světová média to byl díky dobré propagaci a mlčení o problémech úžasný let. Valentina se stala podobnou legendou jako Gagarin a čekal jí ještě zajímavý životní příběh, na který se podíváme v druhém díle.

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/61/RIAN_archive_612748_Valentina_Tereshkova.jpg
http://rt.com/files/galleryitem/59/3b/00/00/tereshok-8.jpg
http://users.flightgear.ru/vitos/Vostok-1-Exterior.png
https://kosmonautix.cz/wp-content/uploads/2017/06/2013/07/2013/05/2012/11/1-tereskova-saje.jpg
http://i.lidovky.cz/12/031/lnorg/SK419972_IZUIZ.JPG