Apollo-14 ukončilo svou úspěšnou misi hlasitým šplouchnutím do vln Pacifiku 9. února 1971 ve 21:05:00 UTC na dohled od čekající lodi USS New Orleans. Právě uplynuvších devět dnů ve vesmíru, z toho 33 hodin na povrchu Měsíce bylo pro Alana Sheparda labutí písní. Už před startem tušil- ne, vlastně  věděl, že se tam nahoru už nikdy znovu nepodívá. Proto byl rozhodnut užít si každou minutu, každou sekundu času mimo naši Zemi, kterou mu osud dopřál. Ledový kapitán byl náhle pryč a místo něj tady byl zvídavý a usměvavý chlapík, jemuž životní zkušenost umožňovala dívat se na vše okolo s nadhledem a vsakovat do sebe každý detail. Po devět dní mu byl vesmír domovem. Pak ještě 17 dnů povinné karantény, která byla oproti plánu o několik dní zkrácena (astronauti Apolla-14 byli poslední, kteří museli karanténou projít), a Alan a jeho posádka se mohli vrátit do svých skutečných domovů, těch pozemských. Vrchol Alanova života byl náhle minulostí a on si musel začít klást stejnou otázku, jako všichni ostatní astronauti měsíčních misí: kam dál?

Alan Shepard- osudu navzdory (8/8)

Kousek historie…

Cesta zpátky na rodnou planetu byla klidná, jak jen může být klidným plachtění v hlubokém vesmíru. Jediným vzrušeným okamžikem bylo připojování Antaresu k stykovacímu uzlu Kitty Hawku při návratu Sheparda a Mitchella z měsíčního povrchu.  Při vědomí toho, jaké problémy dělalo první spojení těchto strojů před necelým týdnem, všichni tři muži byli trochu napjatí. Ale všechno proběhlo bez jakéhokoli zaškobrtnutí, později byly problémy při prvním dokování přisouzeny blíže neurčené kontaminaci stykovacího uzlu Kitty Hawku- jednoduše se do něj dostalo nějaké smetí, které se během pokusů o připojení postupně uvolnilo a odplavalo pryč.
Na palubě USS New Orleans čekala navrátilce od Měsíce zevrubná prohlídka a pak přesun do komplexu LRL (Lunar Receiving Laboratory- Měsíční příjmová laboratoř), tedy do karantény. Během lékařských testů bylo zjištěno, že zatímco ostatní astronauti se vraceli zpět lehčí i o několik kilogramů, Shepard i přes úmornou dřinu výstupu na kráter Cone za oněch devět dní přibral půl kila. To bylo jednoznačné prvenství. Vesmír mu tedy rozhodně svědčil. Al měl teď na tváři skoro neustále úsměv. Ten se mu ale téměř vytratil jednoho rána během prvního týdne v LRL při čtení ranního tisku.
Al pročítal noviny a najednou se začal chichotat. V jedněch novinách narazil na titulek: „Astronaut prováděl během letu na Měsíc pokusy s mimosmyslovým vnímáním!“ Alan se podíval přes stůl na Eda Mitchella a utrousil: „Hej, Ede, viděls‘ to? Neskutečné, co všechno si ti lidé nevymyslí…“, a začal se řehtat nahlas. Pak se rozhostilo podivné ticho. Ed hleděl na Sheparda, který začal mít ve tváři zmatený výraz. Po chvíli Ed Mitchell hlesnul:  „Já jsem to udělal, šéfe…“ Shepard na něj chvíli ohromeně hleděl, pak ale Mitchell v jeho pohledu začal cítit potlačovaný smích, a velitel Apolla-14 se obrátil zpět ke svým novinám, aby se už k této záležitosti nikdy nevrátil.

Faktem je, že Ed Mitchell měl sklony k zahrávání si s podobnými záležitostmi už během výcviku. Tehdy se dohodl se svými dvěma přáteli, jež sdíleli zájem o tento fenomén, na zajímavém pokusu. Pomocí Zennerových karet se měli pokusit přenášet myšlenky na vzdálenost několika stovek tisíc kilometrů. Byly dohodnuty časy seancí podle palubních hodin (tzv. MET- tedy „Mission Elapsed Time“- čas od začátku mise), a pokus proběhl jednou na cestě tam a podruhé na cestě zpět. Mitchell dodnes tvrdí, že výsledky byly velmi přesvědčivé. A to i přes fakt, že časy, které byly dohodnuty, vzaly zasvé během cesty k Měsíci, kdy byly vzhledem k rychlejší trajektorii než u předchozích letů posunuty palubní hodiny napřed, což Mitchell zapomněl kolegům na Zemi říci. Z celé záležitosti se stal svého druhu skandál, ten však byl posléze zastíněn skutečným skandálem ohledně prodeje orazítkovaných obálek, které na Měsíc dovezl Dave Scott a jeho posádka Apolla-15. Buď jak buď, Ed Mitchell ničeho nikdy nelitoval, a připomínal Shepardův golf na měsíčním povrchu: „On si udělal tu jeho věc, já zase tu svou.“

Po propuštění z karantény se stejně jako jejich předchůdci dostali astronauti Apolla-14 do víru společenského života. Byli ozdobou slavnostních večeří a setkání. Tradicí bylo také automatické povyšování. Během návštěvy Bílého domu povýšil Nixon Eda Mitchella na námořního kapitána a Stu Roosu na podplukovníka. Jenže u Sheparda nastal malý prblém- námořnictvo neumožňovalo povýšení z hodnosti kapitána do admirálského stavu. Nakonec se však jakási klička našla a v dubnu se z kapitána Alana Sheparda stal kontradmirál Shepard.
Jeho otec Bart se nadouval pýchou, když zjistil, kam to jeho syn dotáhnul. Jestliže ještě v sobě choval zbytky zklamání ohledně dávného Alanova rozhodnutí nenastoupit na West Point, nyní jistě veškeré negativní pocity vzaly zasvé. Při tiché rodinné večeři v Derry se Bart obrátil k Alanovi a zeptal se: „Pamatuješ si ještě, jak jsi v roce 1959 přišel s tím, že budeš astronautem?“ Shepard se usmál: „Ano, pane!“  „A pamatuješ si, co jsem ti tenkrát řekl?“ Jak by si Alan mohl nepamatovat Bartova slova o neuváženém kroku, který zničí jeho kariéru u námořnictva a poškodí celou rodinu. „Ano, pane, samozřejmě si to pamatuju“, usmál se znovu Alan. „No,“ zvedl Bart sklenku brandy k přípitku, „mýlil jsem se!“ Tato slova Bart Shepard snad ještě nikdy nevyslovil, a pro Ala to byl moment, který si bude pamatovat do konce života.
Alanovi přátelé čekali, co výjimečná zkušenost udělá s jeho povahou a hodnotami. Nebylo velkým tajemstvím, že po návratu z Měsíce prošli mnozí astronauti zarážející změnou osobnosti- někteří se propadli do depresí, jiní se stali alkoholiky, další byli zase naplněni náboženským zápalem. Míra rozvodovosti v oddílu astronautů povážlivě narůstala- jako první prolomil stavidla Donn Eisele, jehož toto rozhodnutí stálo další lety do vesmíru, ale po něm následovali další, a kdyby měl Deke Slayton vyhodit všechny, kdo měli doma problémy, moc zkušených lidí by mu nezůstalo. Prostě vesmír jakoby mnohým nahlodal duši. Ne tak Alanovi. Přes své dřívější zálety i nadále zůstával se svou ženou Louise.
Po několika měsících na „společenském okruhu“, jak bylo přezdíváno společenským povinnostem, vklouznul Al do svého starého způsobu života. Nastoupil zase do práce jako šéfastronaut, a v době, kdy Deke Slayton dostal zelenou od lékařů a začal trénovat na misi Sojuz- Apollo, zastával funkci ředitele operací posádek pro Skylab.  A samozřejmě se věnoval svému byznysu. Nebyl rozhodně milionářem, ale po prodeji podílů Baywater Bank se mohl považovat za zajištěného muže.
Postupem času se těžiště jeho zájmu začalo přesouvat právě do soukromé sféry. Ta mu poskytovala vzrušení a výzvy, na rozdíl od převážně kancelářské práce v NASA. Proto se Alan rozhodl k 1. srpnu 1974 z agentury odejít. Na stejný termín naplánoval i svůj odchod z námořnictva. Špičky námořní hierarchie to nenesly nejlépe- od relativně novopečeného kontradmirála se očekávalo, že svou hodnost využije v některé z vysokých pozic velení US Navy. Místo toho ale Shepard vzal svoji penzi a dal vojně vale. O hladkou práci ostatních se staral už dost dlouho. Teď bylo načase postarat se o sebe.
Už během svého fungování coby vedoucího oddílu astronautů byl Shepard potají kritizován za vyřizování soukromých obchodních záležitostí v pracovní době. Nicméně teď díky tomu disponoval hustou sítí kontaktů a známostí. Fakt, že byl prvním americkým astronautem a navíc „moonwalkerem“, tedy členem exkluzivního hloučku těch, kteří se procházeli po Měsíci, mu také nebyl na škodu. Alan měl na výběr mnoho různých nabídek. Ty se mu hrnuly ze všech stran, přičemž mnohé byly natolik finančně lákavé, že bylo velmi těžké jim odolat. Shepard zakusil několik neúspěšných obchodních pokusů předtím, než se stal spoluvlastníkem Winward Beverage Co., která krátce poté získala jako první v jihovýchodním Texasu smlouvu na distribuci piva Coors. A Alanovo nadšení a šarm dokázaly značku prosadit proti zavedeným markám. Ovšem Al se nespokojil pouze s distribucí piva.
Angažoval se také v prodeji nemovitostí a realit. Tady ovšem přestřelil, a podle slov jednoho ze zklamaných investorů, jakéhosi Chrise Krafta, mimo jiné letového ředitele MSFC (Manned Spaceflight Center- centra pilotovaných kosmických letů) v Houstonu, mohl být rád, „že neskončil v kriminále.“ Jiné Alovy podniky ovšem už byly v mezích zákona a posléze mu vynesly jmění, jež ho zařadilo mezi milionáře.
Shepard si mimo vydělávání peněz také užíval života. Stal se známou společenskou figurou v Texasu a dalších státech, věnoval se svým koníčkům- vodním lyžím, závodům motorových člunů a golfu. Přestože jej časopis Sports Illustrated zařadil mezi sto nejhorších sportovců století, pravděpodobně na základě jeho golfového spektáklu na Měsíci, který v jednu chvíli hrozil blamáží, Alan se nenechal odradit. Jenže na názoru redaktorů známého sportovního časopisu bylo něco málo pravdy. Tedy- ve skutečnosti poměrně dost. Shepard se přes veškerou snahu nedokázal vymanit z nedostatků ve své technice úderů. Přesto byl zván na některé turnaje, ovšem spíše jako ozdoba, než jako vážný kandidát na vítězství.

Po celou dobu byl také atakován ohledně oněch dvou golfových míčků na Měsíci. Každé deko, dopravené na Měsíc, stálo neuvěřitelné sumy, a doprava oněch míčků údajně přišla daňové poplatníky na 11 000 dolarů. Shepard odrážel útoky s úsměvem: „To nic není proti Edu Mitchellovi a jeho bowlingové kouli, čince a billiardovému stolu, které propašoval na palubu!“ Přes tyto žerty se však nevyhnul další otázce: jakou značku míčků tehdy použil? Shepard to neřekl ani své ženě, podle jistých zvěstí to byly míčky z řady Titleist firmy Spalding. Díky nim se mohl Shepard humorně vypořádat s otázkou, kterou mu položil snad každý, kdo jej potkal. Dotaz „Na co myslíš, když se podíváš na Měsíc?“ znamenal pro Ala signál k jasné odpovědi: „Myslím na to, kde asi je můj golfový míček…“
V roce 1979 se na pultech knihkupectví objevila knížka „The Right Stuff“. Spisovatel Tom Wolfe v ní popisuje éru prvních amerických letů do vesmíru. Jakkoli je tato publikace, napsaná bez byť jediné konzultace s těmi, kterých se týkala, do značné míry založena na „dojmologii“ a někdy i čiré fabulaci autora, její úspěch a následně úspěch filmové verze probudil opět zájem o sedmičku Mercury. Znovuobnovená popularita přivedla bývalé kolegy zpět k době. Začali se při různých příležitostech scházet a během jednoho ze setkání vyvstala idea založit charitativní nadaci. Shepard zastával pouze funkci čestného předsedy, přece jen, při řízení své korporace „Seven Fourteen Enterprises, Inc. (Sedm Čtrnáct- tedy číselná označení jeho dvou letů)“ se mu příliš volného času nedostávalo. Nicméně po katastrofě Challengeru v roce 1986 se začal v nadaci Mercury Seven začal angažovat více. Za prvních patnáct let existence nadace rozdala přes milion dolarů…
Tato práce mu dodala jinou perspektivu bytí- Alan nezůstal pouze u nadace Mercury Seven, většinou anonymně věnoval nemalé částky na různé dobročinné účely, od organizací až po jednotlivce. Dříve nelítostný obchodník začal ukazovat svou laskavou tvář. Když například dlouholeté hospodyni jeho otce vyschla studna, Al nechal na vlastní náklady vyvrtat novou. Ze svého podporoval jisté dítě v texaském Seabrooku, kterému diagnostikovali leukémii. Pomáhal Stu Roosovi rozjet podnikání.
Největší porci volného času mu ale zabírala nadace Mercury Seven. Ta se v roce 1990 přejmenovala na Astronaut Scholarship Foundation, a jak její název napovídá, specializovala se na stipendia pro nadané studenty technických oborů. Shepard využíval naplno všechny možnosti, aby pro tento bohulibý účel získal finanční prostředky i od velkých korporací- například Coca Cola věnovala sto tisíc dolarů.

V roce 1992 začal Alan spolu s Dekem Slaytonem pracovat na společné knize. Slayton se však jejího vydání nedočkal. Zemřel v roce 1993, rok předtím, než se „Moonshot“ objevil na pultech knihkupců. Sheparda jeho smrt velmi zasáhla. Začal si uvědomovat vlastní smrtelnost, a rozhodl se zvolnit. Ještě na sklonku osmdesátých let prodal veškeré podíly ve svých podnicích a s Louise se přestěhovali do Pebble Beach nedaleko Carmelu v Kalifornii. Nyní, v polovině let devadesátých, oslavili půlstoletí v manželském svazku (mezi prvními astronauty věc nevídaná) a téměř ničím se nelišili od davů spokojených důchodců na kalifornském pobřeží.
Celý život si Shepard zakládal na svém zdraví. Roky s Meniérovým syndromem byly pro něj noční můrou, a Shepard byl vděčný osudu, že ve svém pokročilém věku netrpí žádným vážným neduhem. Osud mu ale zatím chystal svou potměšilou odpověď: v roce 1996 byla Alu Shepardovi diagnostikována leukemie…
Po prvních cyklech léčby se zdálo, že nemoc se ocitá v remisi a Alan opět zvítězí, stejně jako nad Meniérem. Na jaře 1997 ale leukémie udeřila naplno. Svým přátelům Al říkal: „Doktoři říkají, že mám krapítek leukémie, ale já ji porazím.“ On sám však věděl, že neříká pravdu, ve skutečnosti mu odtikávaly poslední měsíce na tomto světě. „Ničeho nelituji.  Nebojím se. Ale nejsem ani připraven boj vzdát,“ svěřoval se v soukromí. Transplantace kostní dřeně vzhledem k věku nebyla možná, jedinou terapií byly krevní transfuze, které vždy na pár dnů Alovi dokázaly ulevit.
V létě 1998 se zdálo, že je Shepardovi lépe. Byl sice stínem sama sebe, přesto sršel optimizmem a tvrdil, že jeho krevní testy se začaly lepšit. Když ho pak 20. července Louise přivezla do nemocnice v Monterey s bolestmi žaludku, zdálo se, že nebude třeba nic víc, než klid a možná trocha antacidu. K večeru však Al usnul a postupně se jeho stav zhoršoval. O den později, asi o půl desáté večer, pak Alan Bartlet Shepard jr. nastoupil na svůj poslední let. Jeho životní láska a opora Louise jej na poslední cestě následovala o 35 dní později, 25. srpna, v pět hodin odpoledne. Ve stejný čas, v jakém jí Al volával, když byl na služebních cestách mimo domov…
Psal se 18. listopad 1998, když nad Pebble Beach zakroužily dva vrtulníky. Pak zamířily nad malou zátoku Stillwater Cove a ze dveří každého z nich se spustilo lano s nádobou. V jedné byl popel Alana, ve druhé popel Louise, oba smíchány se suchými květy. Vrtulníky se obrátily čumáky k sobě a ve stejný okamžik se popel amerického národního hrdiny a jeho manželky pomalu snesl spolu se sušenými květinami na mořskou hladinu.
Al Shepard byl symbolem, který dal Americe naději v kosmickém závodu se Sovětským svazem. Jako první člověk aktivně ovládal ve vesmíru svoji loď. Byl jedním z pouhých dvanácti lidských bytostí, které kráčely po povrchu jiného světa. Podílel se na směřování americké kosmonautiky v šedesátých a sedmdesátých letech. Ale jeho skutečná velikost spočívá v něčem jiném. Alan Shepard dokázal sobě i celému světu, že ani tehdy, když nám osud staví do cesty zdánlivě nezdolatelné překážky, bychom neměli zapomínat na své sny. Jestliže do něčeho vložíme své srdce a touhu, stanou se naše sny skutečností. I osudu navzdory…

„I must admit, maybe I am a piece of history after all.“
Musím připustit, že zřejmě nakonec přece jen budu kouskem historie…
Alan Bartlet Shepard jr.

Zdroje informací:
N. Thompson „Light This Candle- The Life and Times of Alan Shepard“
Dr. Edgar Mitchell, D. Williams „The Way of the Explorer“
B. Evans „Foothold in Heavens- Seventies“
A. Chaikin „A Man on the Moon“
D. Slayton, M. Cassut „Deke!“
E. Cernan, D. Davis „Polední muž na Měsíci“
A Vítek „Stopy na Měsíci“
F. French, C. Burgess „Into That Silent Sea- Trailblazers of the Space Era 1961-1965“
J. Barbree „Live from Cape Canaveral
http://www.hq.nasa.gov/alsj/a14/a14mr.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Alan_Shepard
http://www.astronautix.com/astros/shepard.htm
http://www.jsc.nasa.gov/Bios/htmlbios/shepard-alan.html
http://www.collectspace.com/ubb/Forum29/HTML/001181.html

Zdroje obrázků:

http://www.hq.nasa.gov/alsj/a14/ap14-S71-18753.jpg
http://cabinetmagazine.org/issues/5/assets/images/evil/backstrom.jpg (kredit: Fia Backström)
http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-033.jpg (kredit: UPI/ Bettmann/American Academy of Achievement)
http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-001.jpg (kredit: American Academy of Achievement)
http://www.ronmasak.com/images/Alan_LouiseShepard.jpg (kredit: Ron Masak)
http://www.nasa.gov/sites/default/files/images/515423main_020411b.jpg