Stu Roosa byl dokonale soustředěný. Věděl, že v sázce je více, než jen jeho reputace pilota „Kitty Hawk“- velitelské sekce Apolla-14. Jako nováček byl postaven před mnoho nelehkých úkolů a jeden z nich má právě před sebou. Musí otočit Apollo přídí k S-IVB, vyhořelému třetímu stupni ohromného Saturnu, který je dostal na dráhu k Měsíci. Potom se musí spojit s lunárním modulem, pojmenovaným „Antares“, který zatím odpočívá v útrobách S-IVB jako v garáži, a pomalu jej vytáhnout ven.  Teď měl Stu obě ruce na pákách ovládání polohy a směru pohybu Apolla. Obrat už měl za sebou, teď jen lehce pošťouchnout velitelský modul k S-IVB, o záchyt a spojení se postará automatika. Levou rukou lehce stlačil páčku ve tvaru „T“. Apollo se poslušně vydalo ke svému cíli. Roosa sledoval přibližující se stykovací uzel pomocí malého zaměřovače v okénku Kitty Hawku. Vše běželo hladce, během pár příštích sekund uslyší bouchání tří západek ve špici dokovací sondy, které ohlásí záchyt. Kitty Hawk jel jako po kolejích, na nováčka je to hodně slušný výkon, pomyslel si Stu. Teď! Ale místo cvakání západek se od sebe obě lodi jemně odrazily a pluly dál samostatně. Že bych se přibližoval příliš pomalu? Roosa s Apollem trochu „zacouval“ a zkusil to znovu. Tentokrát držel během dotyku ruku na ovladači a tryskami tlačil Apollo, aby dotyk s Antaresem trval déle. “No joy!“, hlásil Shepard do řídícího střediska neúspěch. Během následující hodiny to Stuart Roosa zkusil ještě třikrát, pokaždé se stejným žalostným výsledkem. Shepard byl zoufalý. Po letech čekání to vypadalo, že jeho vysněný let na Měsíc skončil dříve, než pořádně začal…

Alan Shepard- osudu navzdory (7/8)

Splněné sny

Apollo-14 odstartovalo za ohromujícího rachotu 31. ledna 1971 ve 21:03:02 UTC, tedy krátce po čtvrté hodině odpolední místního času.

15 minut po startu vstoupil Al Shepard na pro něj neprobádanou půdu, veškerá jeho dosavadní kosmická zkušenost zde končila, a dál už se skutečně jednalo o posádku zelenáčů, jak jim zlé jazyky v Houstonu přezdívaly. Teď to ale vypadalo, že mnoho dalších zkušeností nenasbírají. Jestliže se jim nepodaří spojit velitelský modul a lunární modul, z jejich mise se stane osekané torzo, a domů místo kilogramů měsíční horniny povezou pouze fotografie, pořízené během kroužení okolo Měsíce, na jehož povrch se nikdy nedostanou.
Shepard se ale odmítal vzdát. Jeho návrh byl jednoduchý: Roosa co nejvíce přiblíží „nos“ Kitty Hawku k Antaresu a Al zatím otevře příklop na špici velitelského modulu. Pak vlastníma rukama přidrží soulodí u sebe, a západky na „límci“ okolo příklopu určitě fungovat budou a poskytnou kýžené pevné spojení, v hantýrce astronautů zvané „hard dock“. Nápad byl řídícím střediskem samozřejmě promptně zavržen, nicméně dával tušit, jak moc byl Al odhodlán nevzdat se svého snu.

Nakonec posádka Kitty Hawku uslyšela ve sluchátkách spásná slova Gene Cernana: „Hej, Stu, tady Geno. Máme tady ještě jeden nápad…“ Procedura, jejíž popis putoval nahoru, byla poměrně jednoduchá. Roosa měl límec velitelského modulu přitisknout k límci Antaresu, tryskami je držet u sebe a Al měl v ten samý okamžik přepínačem na přístrojovém panelu zatáhnout dokovací sondu, jejíž západky, umístěné ve špici, pravděpodobně nefungovaly správně. Inženýři v Houstonu byli toho názoru, že 12 západek v límci Kitty Hawku bude naproti tomu fungovat bezchybně a tím bude pevné spojení uskutečněno.
S bušícím srdcem nasměroval Stu Roosa čumák Apolla pošesté k límci Antaresu a v momentě, kdy se límce dotknuly, přitlačil je tryskami k sobě. Necelých šest sekund poté stiskl Shepard příslušný přepínač a dokovací sonda Apolla se začala zatahovat. Sekunda… Další sekunda… Od okamžiku, kdy Shepard začal zatahovat sondu uběhlo pět sekund, dlouhých jako celé roky. A najednou se ozvalo stakato úderů- dvanáct západek na dokovacím límci Kitty Hawku ohlašovalo úspěšné pevné spojení. Roosa pak opatrně vytáhl LM z jeho „garáže“ ve třetím stupni Saturnu a pomalu se od zbytku nosiče vzdálil. Bylo zhruba pět hodin po startu a Shepard, Mitchell a Roosa si mohli oddechnout- jejich mise teprve teď začíná. A dál už všecho půjde jako na drátkách. Doufejme…
4. února vstoupilo Apollo-14 na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Posádka hleděla z okének na rozdrásaný povrch našeho souputníka a vstřebávala vědomí, že jsou nyní členy exkluzivního klubu těch, kteří viděli odvrácenou stranu Luny na vlastní oči. A zítra se Al a Ed stanou členy ještě exkluzivnější společnosti- teprve pátým a šestým pozemšťanem, kteří otisknou své stopy do prachu, starého miliardy let…
Druhý den na lunárním orbitu začal stejně, jako ty předešlé- rychlou kontrolou stavu lodi, hygienou a snídaní. Pak začaly přípravy na oddělení Antaresu a jeho přistání. Hektické tempo se zklidnilo pouze v okamžiku, kdy Mitchell se Shepardem naposledy podali Roosovi ruku a uzavřeli příklop lunárního modulu. Až se uvidí příště, bude hlavní část jejich mise za nimi. 103 hodiny, 47 minut a 42 sekund po startu (tento údaj se označuje jako MET- „mission elapsed time- čas od začátku mise“) se z jednoho soulodí staly dva samostatné stroje- Antares se oddělil od Kitty Hawku. Shepard byl pouze několik desítek minut od vyvrcholení sedmi let frustrace a odříkání. Jenže, jak už to u Ala Sheparda chodívalo, ani teď nebylo všechno tak přímočaré.
Do okamžiku, kdy se zažehne sestupový motor Antaresu, zbývalo zhruba 90 minut. Řídícím střediskem najednou proběhlo zašumění. Během kontroly sestupového programu najednou počítač Antaresu ohlásil, že obdržel příkaz k přerušení přistání. Ovšem ani Shepard, ani Mitchell se tlačítka s nápisem „abort“ ani nedotkli! Po chvíli dostal Mitchell příkaz poklepat baterkou na přístrojový panel Antaresu v blízkosti onoho přepínače. A signál přerušení zmizel! A za chvíli se objevil zase. Tentokrát to vypadalo opravdu špatně. Jestliže se onen bludný signál, který má na svědomí zřejmě zbloudilá kulička pájky v obvodu spínače, objeví v průběhu sestupu, počítač během několika milisekund udělá to, k čemu byl naprogramován- odhodí sestupový úsek Antaresu a zažehne motor ve vzletovém modulu. Astronautům pak nezbude, než se opět spojit s Kitty Hawkem a zamířit domů. Navíc teď Antares zalétával za měsíční kotouč a na několik desítek minut bude mimo spojení s řídícím střediskem.
Tentokrát řešení poskytl mladý muž jménem Don Eyles- programátor na MIT (Massachusetts Institute of Technology), který se na tvorbě programů pro navigační systém Apolla podílel. Během šedesáti minut, po které byl Antares za Měsícem, dokázal napsat softwarovou záplatu, která počítači přikazovala signál přerušení přistání ignorovat. Středisko záplatu upravilo, zjednodušilo a nadiktovalo Mitchellovi. Dál už to bylo jen na něm. Své renomé kouzelníka se systémy LM teď měl potvrdit bezchybným naťukáním potřebných příkazů a údajů na klávesnici počítače. Po pěti minutách měl hotovo. Když se 108:02:27 MET zapálil sestupový motor Antaresu, oba astronauti zadrželi dech. Záplata však fungovala bezchybně. Konec problémů? Ale kdeže!
Když byl Antares přibližně deset kilometrů nad povrchem, měl palubní radar „nahmatat“ povrch Měsíce a začít přesně měřit jeho vzdálenost od modulu. Jenže příslušné kontrolky ne a ne zhasnout- radar byl slepý. Čas nabral ďábelské tempo, bez radaru by museli Shepard s Mitchellem letět naslepo, přistání by bylo téměř nemožné a přinejmenším velmi, velmi riskantní. „No tak, radare,“ mumlal Mitchelll, „tak už se zaměř, no táááák!“
Minimální výška, kdy radar měl začít dodávat data, byly zhruba tři kilometry nad povrchem. Jestliže se v této výšce nezaměří, pravidla mise jasně diktovala přerušení přistání. Capcom Fred Haise připomenul astronautům: „Antaresi, měli byste začít procházet procedury pro přerušení přistání!“ Shepard odsekl: „Jsme si vědomi pravidel, Houstone!“ Ale pak se obrátil k Mitchellovi na vnitřním interkomu: „Jestli se radar nenakopne, poletíme až dolů.“  Naštěstí hned poté se ozval Haise: „Zkuste vypnout a zapnout jistič radaru!“ Alan udělal, co mu Haise poradil, a dlouhou sekundu se nedělo nic. Náhle kontrolky před jeho obličejem zhasly a počítač hlásil, že má perfektní data od zmrtvýchvstalého radaru.  Zanedlouho poté (v čase 108:15:11 MET) se nohy modulu dotknuly panenského prachu pahorkatiny Fra Mauro. Byli na místě. Ed Mitchell se obrátil na Sheparda: „Ale, co bys dělal, kdyby radar nenaskočil?“ Shepard se na něj tajemně usmál: „To se nikdy nedozvíš, Ale…“

Pět a čtvrt hodiny po přistání se Al pustil žebříku na přední noze Antaresu , a vykročil na měsíční povrch. „Byla to dlouhá cesta, ale jsme tady…“ Alan Bartlet Shepard jr. se chystal pořádně si užít několik desítek nejlepších hodin svého života…
Každá minuta na měsíčním povrchu stála daňové poplatníky stovky tisíc, možná miliony dolarů, proto byla práce astronautů naplánována na minuty. Když po pěti hodinách tvrdé práce Al s Edem uzavřeli průlez Antaresu a natlakovali jeho kabinu, byli unavení, jako nikdy v životě. Najedli se, připravili si závěsná lůžka a šli na kutě. Ale jejich myslím, stále pulsujícím adrenalinem, se spánku nedostávalo. „Jseš vzhůru?“ zašeptal Shepard do šera, které poskytovaly kryty na okénkách modulu. Za nimi stále panoval zářivý lunární den, který předá vládu temnotě až po čtrnácti dnech. „Sakra, jo, jsem vzhůru!“, zašeptal Mitchell. „Máš pocit, jako bychom se nakláněli?“ „Jo!“, zněla Edova odpověď. Antares přistál na lehce nakloněné planině. „Ede, slyšel jsi to?“ ozval se za pár okamžiků Shepard znovu. „Jo, slyšel.“, ozval se Mitchell. „Co to k čertu bylo?“, otázal se opět šeptem Shepard. „Nevím!“. A za chvilku Shepardův šepot proťal přítmí nanovo: „Ede?“ „Co je?“ „Proč sakra šeptáme?“ Oba se zasmáli a pokusili se alespoň na chvíli zavřít oči. Jediné dvě živé bytosti na tomto cizím světě si zvykaly na skřípání, vrzání, hučení a další zvuky, které vydával jejich křehký příbytek jménem Antares.
Druhý den na Měsíci začal velmi časným budíčkem. Al s Edem nemohli dospat, a proto se ohlásili Houstonu o dvě hodiny dříve oproti plánu. Dnes byl na řadě kráter Cone- bonanza pro geology, kteří doufali na základě vzorků horniny a prachu odhalit mnohá tajemství, dosud lunou skrývaná.

Poté, co sestoupili na povrch, zkontrolovali astronauti MET (Modular Equipment Transporter- modulární transportér vybavení) a připravili jej pro jeho druhý pracovní den. Vznosný název náležel malé rikše, nebo spíše dvoukoláku, který jim měl usnadnit výstup na okraj Conu. Po chvíli příprav se oba muži vydali na východ, kde se tyčil jejich dnešní cíl. Velmi brzy zjistili, že orientace v měsíčním terénu bude obtížnější, než čekali. Možná malinko podcenili přípravu, nicméně krajina kolem byla bludištěm kráterů, rýh a pahrbků. Po nějaké době dorazili ke svahu Conu. A tady nastala řehole. Za každé tři kroky nahoru po svahu tady byl jeden krok dolů po uvolněném prachovém koberci. Dvě postavy v zašpiněných skafandrech klopýtaly mezi kameny a MET nadskakoval takovým způsobem, že Shepard a Mitchell měli obavy, aby se vozík nepřevrhnul. Nakonec Mitchell popadnul držadlo, Shepard zase zadek vozíku a nesli jej dále jako nosítka.
A šlo se jim stále hůře. Neměli vůbec potuchy, jestli je okraj kráteru jen pár kroků od nich, nebo ještě několik stovek metrů daleko. Blízký měsíční horizont a sluneční záře, bušící do krajiny a vymazávající jakékoli orientační body, mařily veškerou snahu o orientaci. Shepard si začal pohrávat s myšlenkou na ústup. Mitchell byl ale rozhodnut nakouknout do nitra dávného kráteru. Geologové na Zemi byli napnutí jako struny, tak moc by chtěli nějaké vzorky materiálu z okraje kráteru, kde se daly očekávat odkryté nejstarší vrstvy hornin, kontroloři u svých konzolí zase tušili, že tenčící se zásoba vody v sublimátorech PLSS (Primary Life Support Systém- systém udržení životních podmínek, tedy známé „batohy“ na zádech astronautů) zanedlouho zavelí k obratu. Právě voda byla hlavním limitujícím faktorem, určujícím trvání vycházek.
Nakonec se éterem ozval hlas Freda Haise, nařizující astronautům vykonat naplánované experimenty tam, kde právě jsou a pak se otočit a začít scházet dolů, směrem k Antaresu. Zklamání obou mužů bylo hmatatelné. (Na Zemi se potom Shepard a Mitchell dozvěděli, že ve skutečnosti pravděpodobně stáli přibližně 20-30 metrů od okraje kráteru, a nevěděli o tom.) Posbírali vzorky, pořídili fotografie a snažili se zapamatovat si každý detail tak, aby jej mohli při debriefingu na Zemi popsat. Potom se vydali dolů, směrem k LM. Zpáteční cesta byla mnohem zábavnější, než dřina při výstupu po úbočí Conu. Shepard i Mitchell si naplno užívali obrovských klokaních skoků, které umožňoval sklon svahu a šestinová gravitace. Zdálo se, že se snad nikdy nevrátí zpět nohama na zem, jakoby se brodili melasou, jen bez pocitu těžkosti a kavitace. Ten extatický pocit si budou pamatovat celý život.
Konečně tady byl Antares. Zbývalo pár posledních úkolů a pak se najednou Shepard objevil před kamerou. „Houstone, mám v ruce rukojeť lopatky na nouzový vzorek a úplnou náhodou je na jeho konci šestka železo. V levé ruce mám malý bílý míček, který důvěrně znají miliony Američanů. Teď ho pustím na zem.“ Desítky milionů očí fascinovaně sledovaly v přímém televizním přenosu, jak Shepard pustil z dlaně cosi bílého. Pak se rozkročil, napřáhl rukojeť a máchl. Nebylo pochyb- Alan Shepard se rozhodl zahrát si na Měsíci partičku golfu!  Napoprvé Shepard promáchnul a improvizovaná golfová hůl zvedla jen obláček prachu. Napodruhé se míček pohnul jen o kousek a třetí rána jej pošťouchla jen o pár metrů.
Ale Alan byl připraven na všechno a okamžitě se vytasil s dalším míčkem: „Ještě jeden!“ rozkročil se, sevřel rukojeť v pravé ruce, namířil a… „Míle a míle a míle!“ Ještě chvíli sledoval pohledem dráhu míčku, než se vrátil zpět ke své práci a k přípravám na návrat do Antaresu. Nejen na Zemi, ale i na Měsíci visel nad hlavami přihlížejících obrovský otazník. Ani Ed Mitchell neměl o Shepardových úmyslech stran golfu ani tušení. Možná si všiml, že se Al v období před startem několikrát pokradmu vytratil z ubytovny posádek, ovšem nemohl vědět, že zapřísáhlý golfový fanatik si jde obléknout skafandr a trénovat golfové údery. Blamáž před celým přihlížejícím světem- tu nehodlal Alan připustit, a věren své metodické povaze, zahrnul do svého výcvikového programu i nácvik drivu šestkou železem…

První partie golfu mimo naši planetu

Aby byly první olympijské hry na Měsíci kompletní, vyzkoušel si Ed Mitchell o něco později ještě improvizovaný hod oštěpem- tedy vlastně žerdí lapače solárního větru. Pak už nezbylo, než zabalit 43 kilogramů získaných vzorků do přepravních boxů, dostat je do Anatresu a rozloučit se s podivnou krajinou, plnou podivných tvarů, odstínů šedé a dokonalých kontrastů. 141 hodin, 45 minut a 40 sekund od okamžiku, kdy se vznesli k modré floridské obloze, stiskl Alan Shepard na klávesnici počítače tlačítko „proceed“, a spolu s Edem Mitchellem se vydali na dlouhou cestu nejdříve za Stu Roosou v Kitty Hawku, a pak k té nádherné malé modré kouli, kterou si zvykli pozorovat zarámovanou na dokonale černé obloze. Alan měl pocit dobře vykonané práce, jako tehdy před deseti lety. Tentokrát ale věděl, že jeho mise je skutečně u konce. Vrací se do náručí rodné planety, ke všem, na kterých mu kdy záleželo. Svůj čas pro vesmír už vyčerpal. Vrací se domů, už napořád…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
http://www.honeysucklecreek.net/images/images_Apollo_9/AS09-19-2925_det.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_14_crew.jpg
http://www.hq.nasa.gov/alsj/a14/a14picture.jpg
http://www.hq.nasa.gov/alsj/a14/AS14-68-9404.jpg