Když člověku seberete to, co je podstatou jeho bytí, může zareagovat dvěma způsoby. Může se propadnout do apatie a pomalu chátrat, nebo se dokáže s novou realitou vyrovnat a najít si nový směr. Když Alu Shepardovi osud ustřihnul jeho křídla, ocitl se najednou na křižovatce. Má to vzdát? Má se potloukat kolem a čekat na zázrak, který by mu umožnil ještě jednou letět do vesmíru? Má odejít z NASA a vrátit se k námořnictvu? Před nedávnem oslavil čtyřicítku, což je pro službu v námořnictvu docela pokročilý věk. Na admirálské výložky může zapomenout, létat nemůže, takže by ho čekal jen kancelářský stůl… Ale říká se, že v nouzi poznáš přítele. Když se Shepard se svým dilematem svěřil Deke Slaytonovi, Deke mu poradil, ať zůstane v NASA. „Mám pro tebe prácičku,“ řekl tehdy Slayton, který nedávno povýšil na pozici velitele letových operací posádek. Narůstající stádečko astronautů jeho povýšením přišlo o svého pastýře a potřebovalo někoho, kdo se o ně postará a bude nad ním vládnout rukou pevnou, ale spravedlivou. Alan Shepard byl pro tuto práci ideálním kandidátem. Ještě na podzim roku 1963 tedy nastoupil do funkce velitele oddílu astronautů a stal se podle mnohých „ještě větším parchantem, než doposud“…

Alan Shepard- osudu navzdory (6/8)

Léta bez létání

Osobnost Alana Sheparda nebyla nikdy jednoduše uchopitelná. V jednu chvíli seděl se svými podřízenými v baru na Cocoa beach a poroučel jim pití na svůj účet, ráno druhého dne je pak v kanceláři seřvával na tři doby. Jeho reputace zašla až tak daleko, že mnozí při pohledu na jeho postavu, kráčející chodbami nově vybudovaného Manned Spacecraft Center (Centrum pilotovaných letů) v Houstonu, hleděli rychle zmizet v nějaké postranní chodbě nebo kanceláři. Podle svých slov se Shepard snažil udržet v řadách astronautů kázeň, ovšem v soukromí přiznával, že všechno je trochu jinak.
Frustrace ze ztráty letového statusu v něm hlodala více, než si kdy dokázal představit. A Alan se často vybíjel na lidech okolo sebe. Oblíbenou kratochvílí astronautů byly lety cvičnými T-38. Tento štíhlý dvoumotorový tryskáč byl pro ně ekvivalentem služebního auta. Astronauti létali po celých Státech mezi různými kontraktory a středisky NASA. Věrni své soutěživé povaze tito žokejové závodili, kdo doletí rychleji třeba z Los Angeles na Cape Canaveral. Je pochopitelné, že mezipřistání kvůli nutnému dotankování kazilo časový průměr, a tak zastávku na základně El Lago astronauti často vynechávali, aby přistávali na Cape doslova na výpary v nádržích svých strojů. Samozřejmě se tím během pravidelných pondělních porad náležitě chlubili, a Al se s nimi smál a vtipkoval. Tedy pokud měl dobrou náladu. Jestliže se však to ráno jeho snídaně rozhodla znovu podívat na světlo boží, Alan za ten samý kousek dokázal dotyčného odvážného pilota setřít a zadupat jeho ego do země.

Postupně se mu dostalo přezdívek „Had“, „Bastard“, „Vymahač“…  Jeho sekretářka vyvinula výborný systém včasného varování pro všechny, kteří mířili do jeho kanceláře. Na své dveře vyvěšovala střídavě dvě fotografie podle toho, jakou náladu měl její šéf při příchodu do práce. Pokud bylo vše v pořádku, byl vyvěšen Alův usměvavý portrét. Pokud ovšem Al při svém příchodu naštvaně prásknul dveřmi, na dané místo byl promptně umístěn portrét Alana s vážnou tváří a velmi, velmi pronikavým pohledem.
Onen pohled nepochybně strašil mnoho astronautů, zaměstnanců kontraktorů a ostatní personál i ve spaní. Přestože si Shepard nebral servítky, pokud bylo třeba někoho „sežvýkat“, jak se přezdívalo velmi hlasitému vytknutí nedostatků, jeho hlavní zbraní byl právě ledový pohled jeho lehce vypoulených očí. Ono „tiché zacházení“ bylo nejobávanější možností, pokud si vás Shepard pozval na slovíčko. S nohama na stole jen tiše sledoval vaše oči, dokud se vám nezačala třást kolena a nezačali jste blábolit z cesty. Pak vás Alan nasměroval k jádru věci, a následně vyhodil z kanceláře. Nejeden statečný dobyvatel kosmických dálav se změnil v nejistého chlapce s roztřeseným hlasem, když byl pohled směřován právě jemu.  „Měl jsem pocit, jako by se díval přímo do mého nitra“, svěřil se později Gene Cernan.
Alan ovšem rozhodně nebyl pouze oním parchantem, za kterého jej mnozí považovali. Stal se také mimořádně schopným manažerem velmi obtížně zvladatelné skupiny jedinců. Z podstaty věci byly první skupiny astronautů zajímavým mixem nadprůměrných schopností, žraločího instinktu stíhačů, neuvěřitelné soutěživosti a stejně neuvěřitelného ega. Každý z mužů, který se stal členem oddílu astronautů do poloviny šedesátých let, byl naprosto pevně přesvědčen o tom, že právě on je Bohem pomazaným nejlepším pilotem a astronautem široko daleko. Na tom nebylo nic špatného- přesně takových lidí, kterým se v angličtině přezdívá „overachievers (tedy něco ve smyslu- osoby, které dosahují mnohem lepších výsledků, než by se dalo předpokládat)“, bylo pro pionýrské lety do vesmíru třeba. Nezávislí, bleskurychlí a neomylní ve svém rozhodování, na druhou stranu také často připravení k různým žertíkům, výstřelkům a frajeřinám.
A právě Shepard se svou pověstí „Ledového kapitána“ byl tím pravým, kdo dokázal své muže zkrotit a udržet jistý řád. Záhy však zjistil, že své pracovní povinnosti zvládá poměrně hravě, a měl pocit, že jeho energie a intelektuální kapacita není využita na sto procent. Řešení bylo jednoduché- Shepard se paralelně se svojí funkcí v rámci NASA pustil do vod soukromého podnikání. Již dříve bylo sedm původních astronautů vlastnickými partnery hotelu Cape Colony Inn. Poté, co se média o záležitosti dozvěděla a spustila křik o střetu zájmů, byli astronauti nuceni své podíly prodat. Každý si tehdy přišel na sumu 49 000 dolarů. Tu většina Mercury 7 investovala prostřednictvím hoteliéra a velkého přítele astroanutů Henryho Landwirtha do pozemků na západě Floridy. Jejich prodej později vynesl zhruba dva miliony dolarů.
Díky získanému finančnímu „polštářku“ se mohl Alan pustit do investování a mohl si vybírat perspektivní podniky. První velkou investicí bylo zakoupení podílu v Baytown National Bank v roce 1963. Postupem času se Shepard stal jejím prezidentem. Mimo to se Alan angažoval v jisté losangeleské naftařské firmě, a v neposlední řadě se věnoval chovu závodních koní a dobytka. O spletitosti jeho povahy vypovídá fakt, že ostatní astronauty důrazně varoval před přijímáním darů od soukromých subjektů- koneckonců jsou přece vládními zaměstnanci, že ano! Na druhou stranu mu evidentně nečinilo problém angažovat se v soukromé sféře více, než okrajově. Vládní zaměstnanec? A co má být?
O jeho aktivitách se nakonec donesly zvěsti až k Jamesi Webbovi, administrátorovi NASA. Ten napsal Shepardovi dopis, ve kterém mu opatrně radil, aby zvážil své angažmá v Baytown National Bank a aby bral ohled na veřejnou image NASA. Překvapivě se nejednalo o oficiální napomenutí, spíše svého druhu radu a implicitní prosbu. Alan si o dopisu pomyslel své a dál se zabýval svými aktivitami. Notabene když se mu podnikání dařilo mnohem lépe, než ostatním z Mercury 7. I tady fungovala vzájemná soutěživost, a neúspěch Gorda Coopera a Guse Grissoma s podnikem na opravu lodí a jachet, nebo krach investice Scotta Carpentera, který se angažoval v komerčním chování vos (!) Sheparda pouze popíchnul k tomu, aby se snažil ještě více. „Jednoho dne budu velmi bohatý,“ řekl jednou novinářce Orianně Fallaci. A na tomto cíli velmi tvrdě pracoval.
Ovšem něco jakoby stále chybělo. Když se šplhal do zadního kokpitu T-38 a vepředu seděl jeden z aktivních astronautů, bylo na Alanovi znát, jak moc mu samostatné létání schází. Často si celý let odpilotoval vlastně sám, kolega v předním kokpitu jen dohlížel. Jenže pokud měl za sebou epizodu vertiga, po celý let se řízení nemohl ani dotknout. A ostatní astronauti zatím sbírali letové hodiny, zkušenosti, létali na stále složitější mise. A Alan zůstával na zemi, s výjimkou občasných letů na agenturním tryskáči, při kterých na něj dohlíželi jako ve školce.
Navíc mu spadly do klína i velmi nepříjemné povinnosti, které se týkaly smrti některého ze členů oddílu astronautů. Několik jich havarovalo v T-38. A pak, v lednu 1967, Al přišel o jednoho ze svých nejlepších přátel. Gus Grissom a jeho posádka zahynuli na rampě během testů Apolla-1. V období po katastrofě se Alan cítil být spoluviníkem, možná něco mohl udělat, možná něco přehlédl, možná… Postupně začal být pro své okolí téměř nesnesitelný. A to až natolik, že si ho jednoho dne pozval k sobě do kanceláře Deke Slayton: „Nemyslíš, že jsi na kluky trochu příliš tvrdý?“ Shepard váhavě připustil: „Asi jsem se na nich vybíjel…“ Po dlouhém rozhovoru se Shepard dostal opět do příjemnější polohy. Koneckonců přede všemi stála spousta práce…
Na začátku roku 1968 se ataky Meniérovy choroby náhle staly horšími, než doposud. Shepardovi a lékařům se do té doby dařilo symptomy jakž takž držet na uzdě, epizody vertiga byly méně časté a ne tak divoké, jako v roce 1963. Teď to však vypadalo, jakoby všechny osvědčené postupy přestaly fungovat. A ke všemu byl nyní Al na levé ucho prakticky hluchý. Propadl se do pochmurné nálady a začal zvažovat odchod z NASA. Jestliže předtím se mohlo zdát, že se věci velmi pomalu mění k lepšímu, a jednou by mohl přece jen startovat k vysněnému letu, nyní bylo jasné, že jeho nemoc si myslí něco úplně jiného.
Vše vypadalo beznadějně, až do jednoho jarního rána. Toho dne se k Shepardovi do kanceláře zaskočil podívat Tom Stafford. Shepardův partner z původní posádky GT-3 ovšem nepřišel s prázdnou. Doslechl se od jednoho známého, že kdesi v Los Angeles ordinuje lékař, který se pokouší léčit Meniérův syndrom operativně. Není to nic zaručeného, zatím provedl pouze pár zákroků, a existovalo dokonce riziko, že se po operaci projevy nemoci ještě zhorší. Alan okamžitě pochopil, že se jedná o poslední šanci a byl rozhodnut všechno vsadit na jedinou kartu. Pokud tohle nebude fungovat, pak už nebude fungovat nic. Okamžitě odletěl do LA, kde se setkal s doktorem Williamem Housem.

Doktor House Shepardovi předestřel postup během zákroku, rizika i procenta šance na úspěch. Když se Alan vrátil domů, bylo po krátké konzultaci s Louise jasno: zkusí to! A tak zanedlouho opět cestoval do Los Angeles, aby se nechal přijmout do nemocnice sv. Vincenta pod falešným jménem Victor Poulos. Chtěl tím předejít otravnému zájmu médií hlavně v případě, že by nastaly nějaké komplikace. 14. května ležel Al na operačním stole a modlil se, aby Dr. House svoji práci odvedl na sto procent.
Operatér se řezem za uchem dostal ke skalní kosti, do které pak vyvrtal malý kanálek. Tím se dostal k vestibulárnímu aparátu. Mezi třemi půlkruhovitými kanálky labyrintu na jedné straně a hlemýžděm na druhé je část, zvaná sacculum- kulovitý váček. A právě tam se skrýval Alanův problém. Nadbytek tekutiny, zvané endolymfa, způsoboval chronický zánět saccula a tím narušoval jemnou funkci vestibuláru. Když sacculum vyčistil, implantoval do něj Dr. House malou gumovou trubičku, jejíž druhý konec umístil ke kochleárnímu kanálku. Tím umožnil přebytečné endolymfě volně odtékat do kořene míšního kanálu, tedy do oblasti, kde její tlak nevadil a kde se mohla vstřebat.
Alan se po narkóze probudil s velkou bandáží na levém uchu a po nezbytné rekonvalescenci se vrátil do Houstonu. Vrátil se opět ke své práci šéfastronauta, ale okolí si všimlo podivných změn v jeho osobnosti. Nedosti na tom, že jeho nálady se pomalu upravovaly směrem k pozitivnímu konci škály, ale Shepard byl po mnoha měsících opět spatřen v tělocvičně! Na pravidelných pondělních poradách oddílu astronautů bylo najednou znát, že aktivně poslouchá, co ostatní říkají, a více než prohřeškům proti kázni se věnoval  technikáliím- procedurám, změnám ve specifikaci různých systémů, dokonce začal vysedávat na lekcích geologie, všeobecně považovanými za nejnudnější součást výcviku. Přes všechna svá očekávání neměl Shepard ještě zdaleka vyhráno. Neúspěch operace si vůbec nehodlal připustit, ale než se stav jeho vnitřního ucha dostane opět do normálu, zabere to pár měsíců. Po celou tu dobu se Alan potají opět vpravoval do rutiny výcviku, a doufal.
Měsíce mezitím běžely a na podzim se konečně projekt Apollo odpoutal od země. Inaugurační let Apolla-7 dopadl přes menší neshody posádky s řídícím střediskem na jedničku, a to přimělo plánovače k neuvěřitelně odvážnému kroku. Další mise poletí k Měsíci. V rekordním čase proběhly přípravy a na Štědrý den od Měsíce zazněla dnes již legendární slova: „’In the beginning God created the heaven and the earth…“ Citace z biblické knihy Genesis uvedla lidstvo do nové éry, do časů, kdy člověk nezkoumá další nebeská tělesa jen prostřednictvím automatů, ale osobně.
V březnu 1969 se na orbit vydalo Apollo-9, aby dlouho očekávaný lunární modul dokázal zatím jen u Země, zda je tak dobrým strojem, jak ho vykreslovali inženýři od Grummana. Spider, jak posádka svůj LM (zkratka Lunar Module) pojmenovala, fungoval na jedničku. A Alan Shepard zatím dole na Zemi tušil, že jeho čekání je u konce. Veškeré potíže krátce po operaci zmizely, ovšem poslední slovo budou mít lékaři NASA. A pak, jednoho dne uprostřed března se rozlétly dveře do kanceláře Deka Slaytona a dovnitř vpadl Shepard. „Dej mi let na Měsíc!“, řekl rozesmátý Alan. Lékaři jej podrobili zevrubným testům, a ať se snažili jak se snažili, nedokázali najít nic, co by Alana diskvalifikovalo pro lety v tryskových letounech, ale hlavně pro let do vesmíru.

Zatím neoficiálně dostal Alan od lékařů zelenou (oficiální razítko dostal až 7. května, byla to však pouhá formalita). Dr. House odvedl vynikající práci (mimochodem- ten samý lékař stál o pár let později u zrodu kochleárního implantátu). Shepard byl na růžovém obláčku a věren své buldočí povaze a ostrým loktům hodlal nasadit všechny páky k tomu, aby se na Měsíc skutečně podíval.
Deke, Shepardův přítel v mizérii, velmi dobře věděl, jaké to je, když člověku ustřihnou křídla a byl za Ala moc rád. A byl pevně přesvědčen, že si jeho kolega let zaslouží. Příležitost se k tomu nabízela. V polovině roku byl již poměrně zaběhnutý systém rotace posádek, kdy záložní posádka přecházela o tři lety později do statusu hlavní posádky. Záložní posádkou Apolla-10 byli Gordo Cooper, Donn Eisele a Ed Mitchell. Teoreticky se měli díky rotaci stát hlavní posádkou Apolla-13. Jenže Slayton a Shepard měli jiné plány. Později Slayton napsal, že Cooper ve své roli velitele záložní posádky nepřesvědčil. Nevěnoval své práci dostatek času a raději se vrtal v závodních autech a proháněl je na soutěžních okruzích. Proto byl Cooper promptně nahrazen Shepardem, který měl možnost sestavit si posádku podle své libosti.
Jednoho krásného dubnového dne se v Shepardově kanceláři sešli Edgar Mitchell a Stuart Roosa. Alan na ně čekal se svým typickým úsměvem od ucha k uchu, a bez okolků vypálil: „Jestli vám, chlapi, nevadí letět se starým dědkem, jsme hlavní posádkou Apolla-13!“ Nováček Roosa, který za sebou ještě neměl ani zkušenost v záložní posádce, nevěřícně pronesl: „Řekl jsi hlavní?“ Shepard po něm šlehnul svým ocelovým pohledem: „Řekl jsem hlavní!“
Poprask, který tato personální rošáda vyvolala v oddílu astronautů, byl neslýchaný. Mnozí považovali novou posádku Apolla-13 za posádku nováčků- Shepardových patnáct minut ve vesmíru se podle většinového názoru nedalo brát coby zkušenost vážně. Nevoli vyvolal také fakt, že byla narušena ustanovená rotace posádek a Shepardovi hoši si neodbyli svou službu v záložní posádce tak, jako ostatní. Navíc byl Shepard v té době nejstarším aktivním astronautem. Nemálo zainteresovaných mělo pochybnosti, zda ve svých sedmačtyřiceti letech na svůj úkol ještě stačí. Zřejmě nejtrpčí byla celá situace pro Gordo Coopera. Nejpohodovější a zřejmě nejvyrovnanější ze sedmičky Mercury (během odpočtu na start MA-9 v kabině usnul) už předtím sloužil jako velitel záložní posádky Gemini-12, což byla slepá ulička, protože další lety Gemini už nebyly v plánu. A teď jej jeho kamarádi Shepard a Slayton vystrnadili z velitelského křesla, které mu při troše štěstí zaručovalo procházku po Měsíci. Zhrzený Gordo ještě nějakou dobu fungoval jako Slaytonův asistent a poté v tichosti opustil NASA i USAF.
Záložní posádkou pro Shepardovy hochy se stal Gene Cernan spolu s Ronem Evansem a Joe Englem. Cernan vždy cítil z Alana chladný odstup, a rozhodl se, že se nedá zastrašit. Nakráčel do Shepardovy kanceláře, pogratuloval Alovi ke jmenování a potom pronesl krátkou řeč přibližně v duchu přesvědčení, že pokud Shepard z jakéhokoli důvodu nebude schopen svou misi vykonat, bude tu on se svou záložní posádkou a bude stoprocentně připraven. Alan celou dobu seděl na svém křesle se zkříženýma rukama a ledovým pohledem si drzého Cernana měřil. Pak Gene domluvil a v kanceláři se rozhostilo napjaté ticho. Cernan byl přesvědčen, že jej Al na místě zpraží, ten se však po chvíli začal šklebit od ucha k uchu, vstal a natáhl pravici: „Geno, pořádně si to užijem!“
Jenže Shepardovo nadšení nesdíleli manažeři NASA. Poprvé v historii neschválili Slaytonův rozpis posádek. George Mueller, šéf divize pilotovaných letů při ředitelství NASA, byl toho názoru, že Shepard byl příliš dlouho mimo hru a bude potřebovat delší čas pro trénink. Veškeré argumenty a přesvědčování bylo zbytečné, Mueller si trval na svém. Nakonec Slayton váhavě přiznal porážku a v srpnu posunul Alana a jeho posádku o jednu misi doprava, jejich novým hřištěm mělo být Apollo-14. Na uprázdněná místa v Apollu-13 měli usednout Jim Lovell, Fred Haise a Ken Mattingly. O několik měsíců později Shepard potají děkoval svému osudu, a  stejně jako miliony dalších sledoval boj Lovella a jeho posádky o život. Poté, co se vše obrátilo v jeden z největších úspěchů v historii NASA, Lovell směrem k Shepardovi trochu hořce žertoval na téma výměny posádek: „Kdykoli budeš chtít Apollo-13 zpátky, máš ho mít, Ale!“  Apollo-14 bylo odloženo o čtyři měsíce kvůli nutným úpravám a testům. Ale Alan Shepard si z toho nic nedělal. Byl zvyklý čekat, čekal sedm dlouhých, beznadějných let. A čtyři měsíce navíc nejsou nic ve srovnání s tím, co jej čeká potom. Potom si totiž splní svůj největší sen…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Donald_K._Slayton_(1960).jpg?uselang=de
http://wodumedia.com/wp-content/uploads/2012/11/Astronaut-Alan-B.-Shepard-Jr.-chief-of-the-astronaut-office-of-NASAs-Manned-Spacecraft-Center-in-Houston-chomps-vigorously-on-a-cigar-during-relaxing-moments-following-the-Gemini-6-liftoff-on-December-15-1965.-He-is-seated-650×427.jpg
http://cdn.images.express.co.uk/img/dynamic/1/590x/williamfhouse-366467.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Alan_B._Shepard_1970_cropped.jpg