Čas, strávený v Pax river, byl pro Sheparda jako splněný sen. Denně mohl usedat do různých letounů, nezřídka zcela nových a nevyzkoušených. Al získával cit pro rozmanité stroje a jeho zprávy o výkonech a chování těchto technologických zázraků své doby se staly předmětem respektu mezi kolegy i nadřízenými. Bylo jasné, že Shepard má cosi, co později Tom Wolfe ve své knize pojmenoval „the right stuff“. Tedy mix osobního šarmu, drzosti, odvahy, instinktu a schopností. Někdy měl drzosti možná až příliš, zejména když provozoval svou oblíbenou kratochvíli. „Buzzing“, „flathatting“, „hedge-hopping“, tato všechna pojmenování patří velmi nízkému letu značnou rychlostí. A právě tento styl létání si Shepard užíval asi nejvíce. Zejména, když měl diváky, ať už to byli návštěvníci místních pláží, účastníci vojenské přehlídky, nebo Louise a Laura v jejich malém domku, který si v Pax river postavili. Přestože měl Al věci vždy pod dokonalou kontrolou, v jednom případě vystrašil jistého admirála, a ten požadoval jeho hlavu na stříbrném podnose. Shepard dostal desetidenní distanc od létání a uvažovalo se o vojenském prokurátorovi. Ale Alovo charizma a jeho skvělé výsledky během testování nové techniky mu zachránily kůži. Alan Shepard mohl zůstat v řadách létajícího personálu, a jeho ego se o něco více načechralo…

Alan Shepard- osudu navzdory (3/8)

Máte stále zájem pro nás pracovat?

V Pax river se z Alana stal špičkový pilot, schopný zkrotit jakýkoli létající stroj. Podílel se také na zkouškách nového konceptu letadlových lodí se šikmou letovou palubou. Do jeho rodinného hnízda přibyla čtyři roky po Lauře druhá dcera- Juliana. Ovšem ve stejnou dobu se svět po krátkém výdechu po 2. světové válce plnou parou vřítil do dalšího konfliktu velmocí. První výstřely na 38. rovnoběžce korejského poloostrova padly 25. června 1950, tedy přibližně v době, kdy Al začínal své studium v Test pilot school. Po jeho ukončení na začátku roku 1953 byla Korejská válka stále v plném proudu a Shepard neunikl očím vojenských plánovačů. Jako čerstvý frekventant Pax river bude výborným příspěvkem válečnému úsilí coby člen nové perutě palubních tryskových stíhačů.

Jeho novým domovem se stala letadlová loď USS Oriskany a strojem, který měl sedlat, nebyl starý dobrý Corsair, ale McDonnell F2H Banshee. Nově zaváděný přírůstek do inventáře palubního letectva US Navy byl něčím zcela jiným, než nekomplikované jednomotorové vrtulové stíhačky předchozích generací. Těžký dvoumotorový tryskáč měl plnit roli stíhače pro každé počasí, a Al Shepard byl určen jako jeden ze zkušených žokejů, majících za úkol uvést Banshee do užívání perutě VF-193 „Ghostriders“.
Létání na novém typu z paluby Oriskany bylo samo o sobě velmi nebezpečným podnikem (ostatně dodnes jsou námořní piloti vedle testpilotů uctíváni jako naprostá elita letectva). Shepard se však těšil hlavně na setkání s Korejci a také s „Honchos“, jak se přezdívalo sovětským pilotům. Teprve proti nim bude moci ukázat, co v něm je. Ale jak to bývá, dějiny se otáčí bez ohledu na přání či tužby jednotlivců. Než mohl Alan naostro zkusit své štěstí proti nepřátelským strojům, byla 27. července 1953 v Panmunjeomu podepsána dohoda o příměří, platná od desáté hodiny večerní onoho dne. Shepard si tedy nestačil ani vystřelit, natož připsat sestřel. Ještě po mnoha letech toho litoval, zejména při srovnání s jistým pilotem námořní pěchoty, jehož F-86F Sabre s přezdívkou „MiG Mad Marine“ nesl na trupu tři hvězdy za tři sestřelené korejské stroje. Onen pilot se jmenoval John Glenn…
Když Oriskany skončila svou pouť v Pacifiku, Sheparda čekal další rozkaz z říše snů: měl se hlásit v Pax river, aby tam zahájil svůj druhý turnus, tentokrát coby hotový testovací pilot. Jakoby se vrátily zlaté časy. Alan měl možnost létat s nejnovější technikou a osedlal mimo jiné F-7U Cutlass, F-3H Demon, F-8U Crusader, F-4D Skyray, a F-11F Tiger, tedy stroje, z nichž některé se staly legendami samy o sobě.

Zřejmě nejoblíbenějším strojem byl pro Sheparda Tiger, skvělý letoun, který používala skupina Blue Angels, a který proslul incidentem, při kterém sestřelil sám sebe- testpilot Tom Attridge prováděl pokusnou střelbu a když po vypálené dávce potlačil letoun do střemhlavého letu, podařilo se mu vlastní projektily předehnat. V momentě, kdy začal Tigera srovnávat, projektily zasáhly překryt kabiny, nasávací otvory motoru a přední část trupu. Attridge přistál s nefunkčním motorem na břicho a událost přežil (a mimo jiné byl o dekádu později projektovým manažerem stroje s názvem LM-3, který byl s přezdívkou „Spider“ hlavní hvězdou mise Apollo-9!).
Na počátku roku 1957 byly Shepardovy výjimečné výkony oceněny nabídkou, která se neodmítá- byl jmenován instruktorem Test pilot school, takže se po čtyřech letech od svého slavnostního vyřazení na pět měsíců ocitl na opačné straně barikády.  Jeho osobní život ovšem také pokračoval v duchu změn. Louisina sestra zemřela v roce 1956 na blíže neurčenou nemoc, podobnou chřipce. Zanechala svému manželovi tři děti- dva chlapce a holčičku. Poté, co bylo jasné, že jejich otec se o ně nedokáže (nebo nechce) postarat ani s pomocí prarodičů, byli chlapci posláni do internátní školy. Co ale s malou Judith? Řešení se našlo záhy. Manželé Shepardovi si ji vzali k sobě. Nechali ji přejmenovat na Alice, aby se její jméno nepletlo s Julianou, a ač ji nikdy oficiálně neadoptovali, vychovávali ji jako vlastní.
Když v polovině padesátého sedmého Alova služba v Pax river končila, námořnictvo si bylo velmi dobře vědomo, jaký personální poklad se v osobě Lieutenant Commandera Sheparda skrývá. A protože námořnictvo se o své lidi odjakživa dokázalo postarat, bylo Shepardovi nabídnuto studium na věhlasné Naval War College v Newportu na Rhode Islandu. Starobylá instituce měla za úkol vychovávat perspektivní kádry pro velitelské pozice. I když se Al ze začátku myšlence na další rok strávený ve škamnách bránil, nakonec usoudil, že cesta na vyšší posty jinudy nevede.
Sotva měsíc po začátku studia byl ovšem Alan a s ním celá Amerika konfrontována s šokující zprávou. Kdesi v pustině pouště okolo Aralského jezera se dosud neznámým ruským specialistům podařil husarský kousek- dostali na oběžnou dráhu kovový míč se čtyřmi prutovými anténami. Sputnik-1 zasáhl americké ego přímo do středu. Ačkoli prezident Eisenhower ze začátku nechtěl připustit, že by se mohlo jednat o zásadní zlom ve vnímání sovětské techniky, natož že vypouštění družic je k něčemu dobré, byl nucen rychle změnit názor. Závody v dobývání kosmu začaly. A Alan se na to díval pouze zpovzdálí, aniž by tušil, že za necelé čtyři roky bude hlavním americkým želízkem ve výhni tohoto závodu…
Teď ovšem jen ze zápraží svého domu sledoval svítící tečku, pohybující se nad jeho hlavou noční oblohou a snažil se, aby studium dopadlo co nejlépe. Koneckonců úspěch by mu mohl přinést i velení vlastní peruti. Všechno ale dopadlo jinak. Po absolutoriu na něj čekalo zařazení na pozici ve štábu Atlantické flotily, kde dostal na starosti dohled nad bojeschopností letounů. Nevzrušivá práce ve Virginském Norfolku jen málo připomínala adrenalinem nabité dny v Pax river…
A pak, v lednu 1959, se Alan úplnou náhodou začetl v New York Times do článku o tehdy sotva tři měsíce staré NASA. Psalo se v něm o plánovaném letu člověka do vesmíru, a o tom, že agentura má v plánu oslovit 110 špičkových amerických testovacích pilotů a z nich vybrat pár těch, kteří by mohli tuto misi naplnit. Okamžitě mu bylo jasné, že ani on neunikne pozornosti NASA. Přestože momentálně jako testpilot nepůsobil, jeho dosavadní kariéra a výsledky Alana podle jeho vlastního mínění řadily k favoritům výběru.
O to větší zklamání přišlo ve chvíli, kdy se začal ze všech stran dozvídat o kamarádech, kteří dostali pozvánku do Pentagonu, a jeho schránka stále zela prázdnotou. Shepard to nechápal, podle jeho názoru měl být on jedním z těch nejpovolanějších pro tuhle práci. Rozmrzelost byla na Alově chování hmatatelná a Louise měla co dělat, aby jej alespoň trochu ukonejšila. Ale pak, jedno pondělí, mu pobočník přinesl obálku. „Nějak se ztratila, přišla už před týdnem“, zahanbeně hlesl mladý muž. Pak šokovaně sledoval Shepardův výraz poté, co zjistil, že obálka je z NASA. Alova intuice byla správná- byl mezi stodesítkou pozvaných!
Kandidáti byli rozděleni do tří skupin a dostalo se jim zasvěcení v podobě brífingu v Pentagonu. Následovaly pohovory, které měly zjistit ochotu a motivaci kandidátů. Přechod pod křídla NASA nebyla jen formalitou. Agentura byla oficiálně civilní, což znamenalo, že budoucí astronauti se musejí rozloučit s kariérou v ozbrojených silách. Navenek sice zůstanou důstojníky, ale zatímco jejich vrstevníci budou stoupat v žebříčcích funkcí a povýšení, oni zůstanou se stejnou hodností. A jestliže celá záležitost vyšumí do ztracena, nebo skončí blamáží, je možné, že celá vojenská kariéra, pro kterou tolik obětovali, bude pryč. Alespoň tak to viděli Alan Shepard, Jim Lovell, Wally Schirra, Pete Conrad, když se večer sešli na hotelovém pokoji a nad lahví bourbonu celou záležitost probírali. Jenže pokud celá záležitost vyjde, možnosti pro účastníky budou nevídané. Shepard a spol. byli rozhodnuti během třiceti minut.
NASA byla velmi překvapena, když 90% kandidátů vyslovilo zájem na účasti v programu. Původní odhad počítal s 20-25% zájemců. Bylo nutno řady uchazečů zeštíhlit. Nastoupil tvrdý výběr. 30 hodin pohovorů s psychiatry, následovaný pečlivou lékařskou prohlídkou včetně analýzy detailní anamnézy kandidátů, a nakonec psychologické písemné testy. Prvotním sítem prošlo 32 kandidátů: 15 z USAF (letectvo), 2 z USMC (námořní pěchota) a 15 z USN (námořnictvo). V posledně jmenované skupině se ke své velké radosti ocitl i Alan Shepard. To ještě netušil, že jej čeká peklo, zvané Lovelace clinic. Tato klinika v Novém Mexiku měla být dějištěm další fáze výběru.  Lékaři během ní obdrželi bianco šek a hodlali toho náležitě využít.
6. února 1959 se první ze šesti skupin kandidátů sjela do Albuquerqu, aby se na druhý den hlásila na místní kliniku Lovelace. Tyto uchazeče a jejich následovníky čekalo sedm a půl dne těch nejbizarnějších, nejvíce ponižujících a podle lékařů naprosto nezbytných testů, na jejichž konci bude vybráno šest konečných kandidátů a budoucích amerických hrdinů. Onen týden byl naprosto pekelný. Praktiky lékařů sahaly od prostého sbírání vzorků výměšků přes zkoumání veškerých tělesných otvorů, nesčetné klystýry až po absurdní požadavky „mozkoškrabů“, jak se přezdívalo psychiatrům. V souboji s psychiatry zvolil zajímavou taktiku Pete Conrad, který měl jednou interpretovat list bílého prázdného papíru. „Je to vzhůru nohama“, prohlásil s anglickým klidem Pete.
Ovšem ten samý hrdý žokej US Navy v jednom momentu nevydržel zacházení, jakému byl podroben a práskl s vakem, používaným na klystýr, o stůl generála Schwichtenberga, administrativního šéfa výběrového procesu. Conrad dal hlasitě najevo, že to byl poslední klystýr, který si aplikoval, a vysloužil si do záznamů poznámku „Nevhodný pro dlouhotrvající mise!“ (o pět let později ustavil na palubě Gemini-V s Gordo Cooperem rekord v trvání kosmického letu- téměř osm dní!). Ale ani Shepard se nedal zahanbit a do všeobecného povědomí vstoupila jeho epizoda s „ocelovým úhořem“. Tak se přezdívalo sondě, pomocí které se vyšetřovalo rektum nebohých kandidátů. Během vyšetření Shepard usoudil, že je pravý čas do neveselé atmosféry vnést trochu humoru a v okamžiku, kdy ocelový úhoř pronikl do příslušného místa, začal sténat, kolébat boky a dožadovat se pokračování. Kolega, který čekal, až na něj přijde řada, se začal hlasitě hihňat a vyšetřující lékař změnil barvu v obličeji až k temně rudé.
Klinika Lovelace ale nebyla poslední štací budoucích astronautů. Po pekelném týdnu je čekalo ještě dalších sedm dní na základně Wright- Patterson v Ohiu. Tam Shepard dorazil opět v první skupině 15. února a podrobil se testům, které ještě více připomínaly středověkou torturu. Vstřikování ledové vody do vnitřního ucha a sledování následného pohybu očních bulv, dvě hodiny při teplotě 54°C, balanční a vibrační křeslo, běh na pohyblivém pásu, test reakcí na zvuk, to byla část arzenálu, který si lékaři v Pattersonu připravili. Psychotesty samozřejmě také nesměly chybět.
Na konci března byli všichni zbývající kandidáti se svými testy hotovi a výběrová komise mohla analyzovat výsledky. Sítem neprošlo 8 kandidátů, nároky splnilo 13 kandidátů, výtečné výsledky s výhradami prokázali 3 kandidáti a výtečné výsledky bez výhrad vykázalo 7 kandidátů. NASA původně plánovala vybrat šestičlennou skupinu, ale vzhledem k výsledkům bylo rozhodnuto, že sedmička taky není špatné číslo, a tak také první tým astronautů vstoupil do historie.
Shepard se po náročném kolečku testů vrátil ke své každodenní práci a čekal. Napětí bylo téměř nesnesitelné. Až přišel čtvrtek 2. dubna. Toho dne se Shepard chystal na prodlužený víkend v Bostonu, kde měla proběhnout svatba jednoho z příbuzných. Telefon zazvonil v okamžiku, kdy se Shepard už chystal odejít z kanceláře. Na drátě byl Charles Donlan z NASA. „Máte stále zájem pracovat pro nás?“, zněla jeho otázka. Po kladné odpovědi se ještě Donlan zeptal, zda může Shepard nastoupit v pondělí do své nové práce. Když Alan zavěsil, stěny kanceláře se zatřásly jeho hlasitým zavýskáním.
9. dubna 1959 se nenápadný žlutý třípatrový dům zvaný The Dolley Madison House na náměstí Lafayette square ve Washingtonu stal svědkem nevídané aktivity novinářů. Ty pozvala NASA, aby národu mohla představit sedm budoucích hrdinů, kteří zastaví drtivý nástup Sovětů v kosmických závodech a pozvednou morálku Ameriky na příslušnou výši. Zájem sdělovacích prostředků agenturu malinko zaskočil a novináři a fotografové se tísnili v každém myslitelném koutku bývalého tanečního salonu.

Ve dvě hodiny odpoledne se konečně dočkali: za konferenční stůl v čele místnosti usedlo sedm mužů v civilním oděvu- sedmička astronautů Mercury: Deke Slayton, Alan Shepard, Wally Schirra, Gus Grissom, John Glenn, Gordon Cooper a Scott Carpenter.
Zástupci tisku jakoby naráz přišli o rozum, strkanice o nejlepší místo pro pořízení fotografií byla frenetická. Shepard se opřel o židli a s nevěřícným výrazem prohodil k Schirrovi a Slaytonovi: „Neuvěřitelné. Ti lidi se zbláznili!“ „Jo, jako červí farma“, souhlasil Slayton. Konference trvala dvě hodiny, a zatímco se většina budoucích astronautů spokojila s krátkými a stručnými odpověďmi na položené dotazy, jeden z nich si zájem médií doslova užíval. John Glenn se od ostatních odlišoval nejen tím, že díky účasti v jakési televizní soutěži už byl zapsán ve všeobecném povědomí. S motýlkem na krku, modrým kukučem, širokým úsměvem a dlouhými patriotickými odpověďmi se stal miláčkem masmédií a tedy i celé Ameriky. Jako první pochopil, že závod o první let do vesmíru se nebude odehrávat pouze prostřednictvím výsledků během výcviku.
Ani rodiny nových celebrit nebyly ušetřeny zájmu sedmé velmoci. Louise si toho dne v Norfolku naplánovala malou vyjížďku s dcerami autem k blízkému moři. Z ničeho nic se na pláži objevil párek mužů a namířil si to přímo k ní: „Paní Shepardová? Jsme z magazínu Life. Rádi bychom si s vámi udělali pár snímečků.“ Louise tedy neochotně zapózovala a po chvíli se sebrala, naložila dcery do vozu a zamířila domů. Cestou přemýšlela o tom, co právě zažila. Když dojela k Brandon road, kde stál jejich dům, spadla jí brada. Ulice byla ucpaná přenosovými dodávkami a kolem jejich obydlí se hemžily desítky reportérů, fotografů a kameramanů. V momentě, kdy zabočila na příjezdovou cestu, jakoby se opakovala situace, kterou před pár desítkami minut prošel o několik set mil dále Alan. „Držte se mě“, hlesla Louise směrem k holčičkám a vyrazila ke dveřím. Stejně jako pro jejího manžela, i pro ni začal zcela nový život. Ne vždy bude příjemný, ne vždy na něj budou připraveni a krom radosti přinese oběma i mnoho slz…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://3.bp.blogspot.com/-5HjS8BYDp58/TnE_qVXs9EI/AAAAAAAABZE/N1YLHE-PEuA/s640/Pax+River+Mar50+web.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:F2H-2N_VC-4_on_USS_FD_Roosevelt_(CVB-42)_1950.jpg
http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-007.jpg (kredit: American Academy of Achievement)
http://library.osu.edu/projects/friendship-7/photos/01%20Selection%20and%20Training/G080-07-1%20copy%20copy.jpg