Život námořníků je opředen mnoha mýty a má kolem sebe auru romantiky. Vůně exotických končin, bujarý přístavní život, bezstarostné polehávání na prosluněné palubě. Jenže to všechno je opravdu jen mýtus. Hlavní náplní života každého námořníka je tvrdá, nudná dřina, dny, které se podobají jeden druhému jako vejce vejci, špatné jídlo, spánek na uzounké palandě v dusném podpalubí a zápach snídaně, se kterou se před chvílí rozloučil kamarád vedle vás. Když devatenáctiletý Alan Shepard podstupoval tradiční plavbu na staré bitevní lodi, přesvědčoval se každým dnem stále více, že voda není jeho osudem. Zato když obrátil ve chvíli, kdy zrovna nedrhnul palubu, hlavu k obloze, měl pocit, že se dívá na svou budoucnost. Jak je to dávno, kdy s Carlem Parkem a posléze sám brázdil nebe nad New Hampshirem? Zdálo se to jako celá věčnost. Když konečně sestupoval z lodní lávky na pevnou zem, měl v hlavě vše srovnané. Stůj co stůj se musí dostat do pilotního výcviku. A ještě jednu emoci mu pobyt na lodi přinesl- stesk po Louise…

Alan Shepard- osudu navzdory (2/8)

Konečně ve vzduchu!

Tu posledně jmenovanou záležitost se mu podařilo vyřešit relativně brzy. Přestože on i Louise byli v době svého setkání zadaní, po nějaké době začalo být oběma jasné, že ve srovnání s dosavadními „oficiálními“ vztahy byl ten jejich něčím zcela jiným, vážnějším. Oba dali svým dosavadním partnerům vale a konečně se odvážili říci (či spíše napsat) si, co k sobě cítí a že jejich budoucnost se zdá být propojena.
Ovšem ta první věc- létání- vyžadovala mnohem větší úsilí a trpělivost. Ale i tento sen se nakonec Shepardovi začal pomalu zhmotňovat. Jeho vzestup ze dna studijních výsledků nebyl nijak závratný, ale na obměkčení akademické komise to stačilo. Shepard mohl pokračovat a Akademii dokončit.
Čtyřstý šedesátý třetí z devíti set patnácti kadetů- takový byl Alův závěrečný výsledek. Nic oslnivého, první krůček k létání to však byl. 6. června 1944, několik hodin poté, co na plážích Normandie začaly přistávat houfy vojáků, aby osvobodili zbídačenou Evropu, obdržel spolu s ostatními svůj diplom a mohl se několik hodin radovat se svou rodinou. Pak už následovala cesta na Floridu, kde strávil měsíc úvodním školením pro létající posádky. Válka v Tichomoří ale ani zdaleka nebyla u konce, proto jeho další štací bylo San Francisco a dlouhé čekání a hledání svého jména v seznamech živého nákladu na transportních lodích. Jedna z nich jej měla dovézt k jeho dalšímu působišti, torpédoborci USS Cogswell, na kterém měl strávit příštích dvanáct měsíců. V srpnu se dočkal: jeho jméno bylo na seznamu transportní lodi USS Williard A. Holbrook. Alan Shepard zamířil do válečné vřavy.
Po měsíci kodrcavé plavby Holbrook konečně přirazil k molu na ostrově Biak. Odtud musel Shepard chytit ještě jednu transportní loď a koncem října už kráčel po palubě Cogswellu, vyplouvajícím na volné moře. Ze začátku Shepard obsluhoval telefonické okruhy torpédoborce, pak požádal o přeřazení k dělostřeleckému oddílu. Za svou službu pomáhal několikrát vytahovat trosečníky z méně šťastných lodí, které se ocitly na dně oceánu po zásahu japonskými torpédy nebo byly převráceny tajfunem. Koncem února 1945 Cogswell dorazil na západní pobřeží USA, aby podstoupil nutné opravy.

Shepard využil pár dnů volna a poslal vzkaz Louise. Zněl přibližně v tomto duchu: „Chci si tě vzít. Hned.“  Louise nebyla proti a 3. března 1945 se v kostele ve Wilmingtonu v Delaware stala paní Shepardovou. Poté následovaly krátké líbánky, které oba očekávali s jistými obavami. Nikdy předtím spolu nestrávili delší dobu, než pár desítek hodin. Všechno ale klapalo, a těch několik dní strávených v severním Hampshiru bylo pro oba krásným začátkem. To už ale opravy Cogswellu končily a 5. dubna musel Al opět nastoupit na jeho palubu.
Bojovým stanovištěm USS Cogswell byla Okinawa, bojiště, na kterém padly nesčetné řady amerických vojáků i japonských obránců. Cogswell poskytoval pozemním jednotkám palebnou podporu. Samozřejmě neušel pozornosti „Božského větru“, tedy pilotů kamikadze. Během dlouhých týdnů se dařilo všechny jejich útoky včas zastavit. Nejtěsnější setkání s chmurným osudem proběhlo 6. června, kdy jeden sebevražedný letoun pronikl palebnou clonou lodí a zřítil se na palubu partnerské lodi Cogswellu, USS Porter. Během několika minut šla zasažená loď ke dnu a s ní desítky námořníků, uvězněných v podpalubí klesajícího kolosu.

Dobytí Okinawy na počátku července bylo pouhou dočasnou úlevou pro Sheparda a ostatní muže na Cogswellu. Všichni si byli vědomi toho, že válka pokračuje a nevyhnutelná invaze na japonskou pevninu přinese ohromné ztráty na obou stranách. Téměř veškeré námořní síly byly odveleny na pozice u pobřeží Japonského souostroví a začaly ostřelovat předpokládané pozice obránců. Nekonečný měsíc plný rachotu děl a obav z budoucnosti však náhle skončil během dvou srpnových rán. První z nich přišlo 6. srpna a přineslo smrt městu jménem Hirošima.
Cogswell v té době kotvil přibližně 160 km od města Nagasaki. Nikdo na palubě neměl bližší zprávy o tom, co se v Hirošimě stalo. A potom, o tři dny později, bylo slyšet i cítit i na palubě lodi jakousi vzdálenou ohromnou explozi. Opět nikdo nevěděl, o co jde, prý snad nějaká „hnusná bomba“, jak se vyjádřil jeden z námořníků. Toho dne zemřelo druhé město a spolu s ním i vůle japonského velení setrvávat v marném boji. 15. srpna zhruba o půl osmé večer obdržel velící důstojník torpédoborce rozkaz: „zastavit palbu“. Válka byla definitivně minulostí.
Shepard byl na palubě Cogswellu v okamžiku, kdy starý torpédoborec jako první z lodí US Navy vplul do Tokijského zálivu, aby byl přítomen ceremoniálnímu ukončení válečného stavu. Okamžik, kdy byla podepsána kapitulace Japonského císařství, pro něj znamenala nejen konec nočních můr, ve kterých figurovali sebevražední piloti a hořící lodě, ale také novou naději. Podle nových rozkazů, které obdržel, se mu totiž námořnictvo chystalo splnit jeho dávnou touhu. Co nejdříve se měl hlásit na jedné z texaských leteckých základen. Důvod byl jasný: Alan Shepard se měl stát námořním pilotem.

Listopad 1945 zastihl Ala a jeho manželku na základně Corpus Christi na pobřeží Mexického zálivu. Neuvěřitelně rozlehlý areál s více než devíti stovkami hangárů a tisíci letounů všeho druhu musel Shepardovi připadat jako zjevení. Konečně může ukázat, co v něm vězí, k čemu byl předurčen. Téměř vzápětí byl ale konfrontován se zdejší drsnou realitou- pouhé dva týdny po začátku jeho kurzu se základnou rozezněla poplašná siréna- havárie! O letecké nehody nebyla v přeplněném vzdušném prostoru Corpus Christi nouze, během dvanácti měsíců se siréna rozezněla 5532 krát a více než devadesátka mužů ztratila své životy.

Nic z toho ale Alovi nevadilo- hlavně, když se konečně zase dostane do vzduchu. Několik měsíců po začátku kurzu konečně skončila otravná teorie v učebnách, a přidaly se lety nejprve na dvouplošníku N2S Stearman, po základním výcviku pak na výkonnějších strojích SNJ Texan. Vyzkoušeli si také létání v obojživelných Catalinách- koneckonců jsou přeci budoucími námořními letci!
Možná to zní jako nějaká pohádka, ale procházka růžovou zahradou to rozhodně nebyla. Mnozí kadeti měli s pilotáží problémy. Překvapivě byl mezi nimi i Alan. Ve vzduchu byl suverénní, i když nepřesný, ovšem než se do vzduchu dostal, instruktoři jen kroutili hlavou. Buď letoun při odpoutání přetáhl, nebo nechal rychlost při rozjezdu narůst takovým způsobem, že se celou konstrukcí neslo drnčení týraných podvozkových kol. Shepard, přestože byl nakonec připuštěn k samostatnému letu, se dostal velmi blízko k vyloučení z výcviku. Jak napsal jeden z jeho instruktorů: „Student byl během orientace zmatený, díky čemuž se nedokázal rozhodnout. Slabé pojíždění na zemi, velmi neklidný a chybující. NEMYSLEL!“ V okamžiku, kdy měla nastat pokročilá fáze výcviku, byl Al po uši v průšvihu…

13. června 1946 jej čekal přezkušovací let s instruktorem. Tradičně zpackaný start, nepozornost při pojíždění a příliš brzy vysunuté klapky znamenaly strohé resumé instruktora: „Unsafe for solo (Není schopen létat bezpečně samostatně)“  Od tohoto verdiktu byl jen krůček k tomu, aby se z  Sheparda stal „Dilbert“- tedy kadet, vyloučený z pilotního výcviku. Jediná šance vedla přes dodatečné lety s instruktorem. Ani tehdy se však Shepardovy výsledky nezlepšovaly. Al měl pocit, že zná důvod: málo odlétaných hodin. Je pravdou, že někdy mezi jednotlivými „skoky“ uplynulo i osm dní, poválečná personální redukce letectva se týkala i mechaniků a často se nedostávalo vhodných letuschopných strojů.
Přestože námořnictvo nemělo důvěru k civilnímu leteckému výcviku, Al se tajně zapsal do kurzu k získání soukromé pilotní licence na jednom z malých letišť nedaleko Corpus Christi. Během několika týdnů měl licenci v kapse a se vzrůstající sumou času, stráveného ve vzduchu, se začaly lepšit i jeho výcviku za kniplem vojenského Texanu. Stejně, jako odvrátil hrozící katastrofu v Annapolisu, i tady jen těsně unikl potupnému převelení „to the lakes (k jezerům)“, jak se říkalo přeřazení zpět na paluby lodí US Navy.
Shepardovo letové hodnocení už ani jednou neneslo potupnou poznámku „nevyhovující“, a pokročilým výcvikem v Pensacole, kam odjel na počátku roku 1947, projel jako horký nůž máslem. Součástí pokročilého výcviku byly i vzlety a přistání z paluby letadlové lodi. Jak každý pilot potvrdí, tohle umění odděluje námořní „žokeje“ od všech ostatních. Není nic těžšího, než se trefit na zdánlivě malinkou palubu lodi, kymácející se uprostřed vodní pláně. Aby získal vytoužená pilotní křídla na uniformu, musel Al vykonat takovýchto přistání šest. Na palubě USS Saipan, kde se měl tento závěrečný test uskutečnit, byl přítomen i Alův otec Bart.
Jestliže až dosud Bart počínání svého syna nijak zvlášť neoceňoval (stále nemohl zapomenout na Alovu odmítavou reakci na ideu studia ve West Pointu), teď stál na palubě Saipanu s kamerou v ruce a tajil dech při pohledu na malou stříbrnou tečku, která se blížila k lodi. Z tečky se vyklubal Texan, za jehož kniplem seděl lehce nervózní Alan. Během několika sekund už letoun díky záchytnému lanu prudce zpomaloval na palubě Saipanu a Ala prostoupila všeobjímající euforie. Jeho přistání bylo jako z učebnice. A těch zbylých pět také. Následujícího dne Bart Shepard možná poprvé pocítil vlnu otcovské hrdosti, když oblečen ve své parádní uniformě svému synovi vlastnoručně připínal zlatá křidélka s kotvou na uniformu. Syn s otcem zdvihli ruce k vzájemnému zasalutování, a jak Al podotknul později, byl to „jeden z nejlepších okamžiků v životě…“
Před Shepardem mladším nyní stála důležitá životní křižovatka. Čekalo jej zařazení do některé ze složek námořního letectva. Mohla to být trysková letadla (velmi nepravděpodobně- k této nové technologii byli připuštěni jen nejlepší z nejlepších, a to v té době Shepard při vší úctě rozhodně nebyl), palubní letectvo, vícemotorové stroje, útočné stroje, torpédové stroje… Alan dlouho neváhal, a v zařazovacím dotazníku označil jednomotorové palubní stroje, v kolonce poznámek dole pak bylo vepsáno jeho rukou: „Upřímně toužím létat na stíhacích- bombardovacích Corsairech.“

A skutečně- zanedlouho se Al dočkal zařazení do přeškolovacího kurzu na tyto stroje, které obdivoval již během války. S křídlem, zalomeným do dvojitého vé a dlouhým, hrdým nosem, byl F4U- Corsair ztělesněním síly a zároveň jisté poťouchlosti. Mezi piloty se těšil pověsti skvělého, i když velmi náročného stroje. Mezi piloty se vyprávěl hořký vtip na jeho margo: „Jeden let v šest ráno, jeden let v jednu odpoledne, pohřeb ve tři odpoledne.“
V červenci 1947 se manželům Shepardovým narodila Laura- první ze dvou dcer. V té době už Shepard působil u své nové mateřské jednotky, stíhací palubní perutě VF-42. Její základna se nacházela v Norfolku ve Virginii, ovšem jako námořní peruť samozřejmě působila hlavně z paluby letadlové lodi USS Franklin D. Roosevelt (známé pod zkratkou FDR). Když Shepard, Louise a Laura do Virginie dorazili, byl FDR zrovna v doku a podstupoval nutné opravy. To dalo mladé rodině chvilku času na to, aby se zařídila a Alovi příležitost k lepšímu ovládnutí pro něj stále poměrně nového stroje. Pak ale nastal čas loučení.
Koncem roku 1947 se FDR vydal na plavbu po Karibiku. Nebyla to ovšem žádná prosluněná dovolená, ale hlavně pro piloty těžká a nebezpečná dřina. Už během této plavby si začal Shepard získávat respekt mezi ostatními. Jakoby zařazení do vysněné jednotky k vysněnému stroji Alana zbavilo pochybností o sobě samém, jeho dovednosti se začaly rapidně zlepšovat a pomalu, ale jistě se začal svým souputníkům vzdalovat. Jako první mezi nováčky dostal souhlas ke kvalifikačnímu nočnímu přistání na palubě FDR. Noční přistání na letadlové lodi jsou jedním z vrcholů umění námořních pilotů, a pilotů všeobecně. Shepard uspěl a stal se prvním nováčkem v historii US Navy, který měl povoleno létat s Corsairem z paluby v noci (normálně získávali piloti tuto kvalifikaci až při své druhé plavbě).
Krátká zastávka v domovském Norfolku uběhla jako sen a rok 1948 započal další plavbou FDR, tentokrát do oblasti Středomoří. Během ní bylo Shepardovi svěřeno nejprve velení sekce (2 letouny), pak divize (4 letouny). Tento fakt dodal Shepardovi, který už tak oplýval ne zrovna malým sebevědomím, vítr do plachet. „Dokonale okouzlující hajzlík“, tak jej nazval jeden z jeho přátel. Al se ostatním jevil jako naprosto suverénní, i když šarmantní, egoista. Do značné míry tomu tak bylo, ale mnoho z toho, co ostatní mohli navenek sledovat, bylo maskou. Za tu si Shepard pouštěl pouze nejlepší přátele. Ti pak mohli počítat s tím, že Al byl pro ně nablízku vždy, když to potřebovali.
Jenže svět letectví se mezitím posouval stále dál. USS Saipan, na jehož palubě se Shepard učil přistávat, nyní hostil první experimentální jednotky s prvními proudovými palubními letouny, na základně Edwards zase padal jeden letecký rekord za druhým. Shepard se pochopitelně chtěl dostat do středu dění. Cesta námořního pilota ke kýženému cíli vedla přes jedinou možnou instituci: Školu testovacích pilotů- Test Pilot School v Pax river, jak bylo přezdíváno základně Patuxent river. A Shepard měl opět obrovské štěstí- jeho přímý nadřízený, velící důstojník VF-42 James „Doc“ Abbot zaujmul svým výkonem při formování a výcviku perutě admiralitu natolik, že byl uprostřed tůry povolán na vyšší post do Pentagonu. Jemu pak Shepard směřoval svou prosbu: „Prosím, pomoz mi dostat se do Test pilot school!“
Po skončení tůry na FDR byl Shepard vybrán, aby se podílel na zkušebních letech v mrazivém počasí z paluby USS Midway. Když po několika týdnech tato tůra skončila, ostatní piloti mířili k dočasným úkolům na pevnině, nějaký čas měli létat za kancelářským stolem. Al Shepard se ale mohl usmívat, v kapse měl rozkaz, který mu zajišťoval mnohem více vzrušení, než klotové rukávy. Onen rozkaz znamenal, že v konkurenci 150 uchazečů uspěl a stal se jedním z dvou tuctů frekventantů kurzu číslo 5, který měl v létě 1950 začít v Marylandu, konkrétně v Patuxent river. Z Alana Sheparda se měl stát člen té nejprestižnější letecké komunity- zkušební pilot!

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:USS_Arkansas_BB-33.jpg
http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-004.jpg (kredit: American Academy of Achievement)
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Cogcolor.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:NAS_Corpus_Christi_NAN3_47.jpg
http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-005.jpg (kredit: American Academy of Achievement)
http://en.wikipedia.org/wiki/File:F4U-4_VF-1B_CVB-41_1947-48.jpg