Wernher von Braun snil o letu na Mars, snil o něm dlouho a celý život se svého cíle snažil dosáhnout. Když se ho však jeden americký novinář na počátku šedesátých let zeptal, co je pro něj důležitější, zda letět na Měsíc, nebo na Mars, odpověděl: „Mars je větší výzva, ale osobně bych raději letěl nejdříve na Měsíc. Doletět na Měsíc je totiž pouze otázka peněz a dostatečné motivace.“ A zdá se, že ani jedno v šedesátých letech nechybělo. Poslední díl našeho putování životem von Brauna se bude zabývat obdobím, které je všeobecně hodně známé, proto se v něm pokusíme podívat na ty aspekty života von Brauna, které až tak známé nejsou. Přesto tento seriál i po sedmi dílech končí jaksi neúplný. O životě von Brauna i o historických souvislostech by se dalo napsat ještě mnohé. Proto přiložený seznam použité literatury zároveň doporučuji i jako ideální materiál k prostudování těm, které téma zaujalo. Je toho ještě dost zajímavého, co by vás mohlo zajímat.

 VII. Na Měsíc a dál

Na skok do vesmíru

 1. července 1960 bylo v Marshallově centru pro balistické rakety vyčleněno více než sedmdesát hektarů výrobní plochy pro NASA a toto nově vzniklé středisko bylo pojmenováno Marshallovo centrum kosmických letů (Marshall Space Flight Center – MSFC). Toto centrum se tak co dopočtu zaměstnanců a financí stalo největším pod hlavičkou NASA. Ředitelem se stal Wernher von Braun, což bylo vlastně poprvé, kdy byl nejvyšším šéfem svého týmu. Právě v tomto centru se začaly rodit plány na velké nosné rakety typu Saturn. První z těchto raket byla rozpracována pod názvem C-1, tehdy pojmenovaná jako Juno V, kterou posléze von Braun přejmenoval na Saturn I. Proč právě Saturn? Von Braun na to měl jednoduchou odpověď: „Protože po Jupiteru je další planeta na řadě právě Saturn.“

Už v září navštívil nové středisko prezident Eisenhower. Prezident konečně přehodnotil své názory na vesmírný program a rozhodl se konečně podívat, co se pod NASA vlastně tvoří. Von Braun později rád vyprávěl, jak prezidenta prováděl po středisku, když se najednou zastavil u vystaveného prvního stupně rakety Saturn I. Osm velkých motorů bylo impozantních a prezident si je dlouho prohlížel, následně se von Braunovi svěřil, že když mu o osmi motorech říkali jeho poradci, vůbec si nedokázal představit, jak je to vlastně poskládané, jestli třeba těch osm motorů není nad sebou.

Devatenáctého prosince 1960 se uskutečnil první bezpilotní test lodi Mercury. Jako nosič připravili vědci z von Braunova týmu raketu Redstone. Loď vystoupala do dvou set kilometrů a následně přistála do Tichého oceánu. První test byl úspěšný. Následovaly další dva úspěšné testy, tentokrát už s pasažérem na palubě. Prvním byl opičák Ham, druhým byl šimpanz Enos. Byl únor 1961 a v Marshallově centru byli připraveni vyslat člověka. V Sovětském svazu se však také připravovali na podobný let. 12. dubna 1961 se z Moskvy ozvala zpráva, že jejich kosmonaut Jurij Gagarin obletěl Zemi v pět tun vážící kosmické lodi. Američané opět prohráli – i když jen těsně. Už tři týdny po Gagarinově úspěchu se Allan Shepard ocitl na vrcholu rakety Redstone v lodi Mercury, pojmenované Freedom 7. Jeho krátký sub orbitální skok na samou hranici vesmíru ukázal, že Američané se jen tak nevzdají.

Nový Americký prezident John F. Kennedy byl ve své funkci jen krátce a už čelil několika nepříjemnostem. Po neúspěchu s vyloděním na Kubě v zátoce Sviní, musel nyní čelit kritice, jak je možné, že Sověti opět předhonili Ameriku v dobývání vesmíru. Chtělo to nějaký cíl, národní vesmírný program s vrcholem, který Sověti jen tak nepřebijí a USA jim bude schopno ve vesmírných závodech uštědřit rozhodující porážku. Kennedy tedy pověřil viceprezidenta Lyndona Johnsona, aby stanovil konkrétní národní vesmírný program s dramatickými výsledky, kde by v soupeření se Sověti mohli USA vyhrát.

Johnson napsal třem lidem dopis, kde se ptal, co by USA mohli na poli vesmírných závodů zvládnout a konečně tím porazit Sověty. Dopisy poslal von Braunovi, Bobu Gilruthovi a generálu Benniemu Schrieverovi. Von Braun v dopise píše, že Američané mají v následujících letech „slušnou šanci“ dosáhnout několika menších prvenství, přičemž do roku 1970 by bylo možné, aby národ přistál na Měsíci a tím definitivně vyhrál vesmírné závody. Johnson von Braunovi ještě ten den odepsal s tím, že jeho návrhy doporučí prezidentovi. Kennedy tedy dostal jasné doporučení, že by se Američané měli pokusit o let na Měsíc do konce desetiletí. I ostatní dva dopisy navrhovaly podobné cíle, ale konečné prezidentovo rozhodnutí vycházelo hlavně z von Braunova návrhu.

Kennedy se rozhodl. 25. května 1961 přednesl před oběma komorami parlamentu svůj slavný projev, ve kterém stanovil, že ještě v tomto desetiletí Američané přistanou na Měsíci. Neopomněl zdůraznit, že se tam neletí proto, že by to bylo jednoduché, ale proto, že je to těžké. Slavný projev si můžete poslechnout zde.

Amerika v době tohoto velkého prohlášení měla asi patnáctiminutovou zkušenost s letem člověka do vesmíru. Je nutné upozornit, že šlo jen o sub-orbitální skok, ještě nikdo z Američanů neletěl na oběžné dráze a už se začalo s přípravou letu člověka na Měsíc. Byl to velký a ambiciózní cíl, který si našel mnoho odpůrců, ale ještě více těch, kteří ho vzali jako výzvu a rozhodli se jej uskutečnit. Ve všech pracovištích NASA se ten den slavilo. Von Braun, jeho nejbližší spolupracovníci a většina z jeho týmu z dob Peenemünde se sešla v hlavní zasedací místnosti Marshallova centra, aby si poslechli Kennedyho projev, když zaznělo, že se USA vydají na Měsíc, zasedací místností se rozlehly nadšené výkřiky a Německá zvolání slávy.

Kennedyho projev způsobil živou diskuzi. Objevilo se mnoho kritiků, včetně bývalého prezidenta Eisenhowera, který desetiletý limit považoval za bláznivý a dle svých slov nechápal, proč by se mělo utrácet čtyřicet miliard jen proto, aby Američané byli první na Měsíci. Von Braun v jedné z reakcí oponoval, že každá pence vložená do tohoto projektu se několikrát vrátí a projekt přinese obrovský rozvoj hospodářství, vzdělání a vědy.

Priorita: Měsíc

Už v říjnu 1961 proběhl první test rakety Saturn 1. Byl úspěšný. Její úctyhodný tah 5,8 MN ukazoval, že USA bude mít k dispozici konečně rakety, které už dokáží do vesmíru dostat objemnější náklad. Na tomto testu se však zrodil jistý fenomén, který pak provázel celou dobu programu Saturn a Apollo. Jednotlivá centra a skupiny mezi sebou soupeřily a často mezi nimi bývala silná nevraživost. Například pro první let Saturnu 1 se pokusil nový ředitel pro nosné rakety ve Washingtonu generálmajor letectva Donald Ostrander Haeussermann prosadit jiné řídicí počítače, které se tehdy teprve zkoušely na raketách Centaur. Von Braun byl zásadně proti a chtěl využít osvědčených počítačů z Redstonu a Juna. Musel až do Washingtonu a hrozit svojí rezignací, aby se mu podařilo prosadit osvědčenou techniku. Jak se později ukázalo, počítače z Centaurů měly ještě hodně much.

Von Braun v těchto třenicích byl častou postavou, protože byl známý svým odhlodáním získat pro svůj tým v Marshallově centru co nejvíce financí, přístrojů a personálních zdrojů. Za svými požadavky si pevně stál a prosazoval je mnohdy velice energicky na úkor jiných. Navíc měl v očích mnohých nálepku celebrity a jeho výjimečné postavení vyvolávalo žárlení. Avšak právě díky von Braunovi vytrvalosti se podařilo s nosnými raketami hýbat rychlostí, která byla nevídaná. Avšak to nakonec museli všechny složky programu Apollo, protože času bylo skutečně málo. Později si však von Braun vytvořil korektní vztahy s mnohými svými prvotními odpůrci, protože dokázal, že jeho snaha získat pro svůj tým co nejvíce, přinášela plody i jiným.

Von Braun si velice oblíbil astronauty. Měl k nim blízko, sám byl nadšený letec a technik a často s nimi probíral technické záležitosti lodí, na kterých létali a které i oni sami utvářeli. Sám von Braun dlouho snil o tom, že i on se jednou podívá na špičce některé ze svých raket do vesmíru a svého snu se nevzdal do konce života. Nikdy se mu to však nepodařilo, možná právě proto udržoval velmi vřelé vztahy s astronauty.

Dvacátého února 1962 se v projektu Mercury konečně uskutečnil první orbitální let. V lodi Freindship 7 seděl John Glenn a během letu prokázal svoji chladnou logiku a odhodlání, když při návratu bojoval s brzdícími tryskami, které ho měly poslat zpět na Zemi. Nakonec vše dobře dopadlo a von Braun s ním strávil dlouhý rozhovor o tom, co se vlastně dělo. Později ho často chválil za jeho brilantní úsudek a chování během letu.

Prezident Kennedy navštívil Marshallovo centrum vesmírných letů dvakrát. Poprvé v roce 1962, kdy mu von Braun ukázal model prvního stupně rakety Saturn V. a upozornil na to, že právě tohle je ta raketa, která dopraví Američany na Měsíc a ujistil prezidenta, že to budou oni, kdo tam bude první. Kennedy si s von Braunem rozuměl a spontánně ho pozval, aby jej doprovázel na jeho cestě na cape Ceneveral. V roce 1963 navštívil Kennedy Marshallovo centrum podruhé. Tentokrát si pro něj připravili statický test prvního stupně Saturnu V., uši rvoucí zážitek prezidenta velice potěšil a neopomněl zdůraznit, že by si přál, aby právě tohle bylo předvedeno v Kongresu a konečně to přesvědčilo ty věčné pochybovače.  O pár měsíců později byl Kennedy zavražděn. Von Brauna to velice zasáhlo, protože si byli s Kennedym velice blízcí. V den Kennedyho pohřbu byl von Braun a jeho sekretářka v práci a dodělávali některé administrativní resty, bylo to von Braunovo přání, ač většina Američanů tehdy v práci nebyla. Jeho sekretářka Holmesová později říkala, že to bylo snad jedinkrát, co viděla von Brauna plakat. O smrti Kennedyho později von Braun prohlásil, že to byl velký vůdce a muž, který této zemi bude hodně chybět.

Novým prezidentem se stal Lyndon Baines Johnson, který byl v podstatě ještě větším stoupencem vesmírného dobývání, než Kennedy. Byl to také dlouholetý přítel von Brauna a často spolu trávili čas na různých banketech a společenských setkání. Při jednom z nich dostal od Johnsona v roce 1964 pravý Texaský klobouk, který si pak von Braun často bral při různých výjimečných příležitostech, tedy hlavně při startech svých raket.

Během roku 1964 se uskutečnilo několik úspěšných bezpilotních startů nové rakety Saturn I. Von Braun prosazoval, aby se postupovalo po malých krůčcích až ve chvíli, kdy předchozí krok bude řádně ozkoušen měl následovat další. Také právě proto se rakety Saturn staly tolik spolehlivé. Von Braun si získal pověst ultrakonzervativního opatrného inženýra, který měl sklon všechno testovat víc, než chtěli ostatní. Rád se spoléhal na vyzkoušené a bezpečné věci. U raket prosazoval rozfázovaný testovací systém zavádění do provozu. Nejprve vyzkoušení prvního stupně, pak teprve dalšího s tím prvním a tak dále. Jedině u raket Saturn V to nakonec takto nešlo, protože nedostatek financí a jistá snaha postupovat rychle vedla k tomu, že už první testovací let Saturnu V, byl v plné sestavě. Nakonec o tom se blíže dozvíte v přednášce od pana Ing. Tomáše Přibyla, kterou si připravil při setkání našeho fóra.

Po projektu Mercury se začalo s realizací projektu Geminny, který Spojeným státům přinesl velice cenné zkušenosti s letem dvoučlenné posádky, ale hlavně se spojováním dvou těles na oběžné dráze, což byl nutný manévr, který se měl během letu uskutečnit a na kterém v podstatě záviselo, zda se na Měsíci přistane, nebo ne.

V roce 1966 proběhl první nepilotovaný test rakety Saturn IB, tedy jakési zkrácené verze těžkotonážního Saturnu V. Tento test je zvláštní tím, že je to vlastně asi jediný znovuobnovený zrušený start. Připravovaný start byl zrušen kvůli závadě na palivovém potrubí. Bylo oznámeno, že se start ruší a oprava bude probíhat několik dní. VIP hosté a novináři se pomalu sbalili a odešli. Mezitím však Lee James a jeho tým z Hunstvillu na závadu přišli a opravili jí. Usoudili, že nic nebráním tomu, aby byl odpočet obnoven a tak ho obnovili. Ředitel letových operací George Mueller a von Braun byli velice zaskočeni, ale po Leeově ujištění, že je vše v pořádku, s tím souhlasili a start proběhl. Let byl naprosto perfektní a nevyskytla se žádná chyba.

Raketa Saturn V začala vznikat někdy kolem roku 1960 a zpočátku se počítalo s tím, že v prvním stupni budou čtyři výkonné motory F1 s tahem 6,7MN. Jak však rostly požadavky na loď Apollo a s tím i její váha, začalo být jasné, že čtyři motory stačit nebudou. Traduje se historka, že na jedné z porad v roce 1961 se von Braun ptal, o kolik by bylo nebezpečnější, kdyby měl Saturn V v prvním stupni pět motorů. Bylo prý spočítáno, že by se tím naopak zvedla bezpečnost letu a tak von Braun rozhodl, že těch motorů tam bude pět. Dnes už je naprosto nepřestavitelné, že by v moderní byrokracii vzniklo takhle jednoduše takové rozhodnutí. Ovšem pravdivost této historky bude také jen částečná, protože takový Hugh Downs vzpomíná, že on prosazoval pět motorů už před tím. Říkal, že ta díra uprostřed prvního stupně si o ten motor přímo říkala, čtyři motory přeci nejsou vůbec logické, říkával často. Každopádně Saturn V měl nakonec pět motorů a zkušenosti ukázaly, že byly třeba.

Raketa Saturn V byl ve své době velice odvážný projekt. Sami inženýři z Marshallova centra říkali, že když viděli první nákresy rakety, jen stěží dokázaly uvěřit, že něco takového bude vůbec létat. Raketa měřila i s lodí Apollo 111 metrů a při startu měla více jak tři tisíce tun. Z toho 2 700 000 kilogramů patřilo pohonným látkám. Tah prvního stupně měl mít úctyhodných 33,4MN. Raketa obsahovala přes 110 kilometrů kabelových vedení a desítky kilometrů trubek, čerpadel, potrubí… Byl to neuvěřitelný stroj a představit si tohoto macka při letu byla hodná pohádce, přesto se tak však stalo.

Von Braun raketu nerad označoval jako měsíční raketu, neměl to označení rád, protože bylo příliš limitující. Tvrdil, že Saturn V nepostavil proto, aby s ní doletěl k Měsíci, nabral hrst prachu a přistál na Zemi. Postavil jí proto, aby lidstvo doletělo ke hvězdám a dál. V jeho vizích byla však i silnější raketa, která nesla označení Nova a nikdy nedošla konečnému vzhledu a technickému popisu. Von Braunovi vize však viděly, že Saturn V a projekt Apollo je jen prvním skutečným krokem do vesmíru a že skutečné zkoumání sluneční soustavy a cesta člověka do vesmíru teprve začne. Když v prosinci 1968 oblétala loď Apollo 8 Měsíc, von Braun byl nadšený a dojatý zároveň. Tehdy se však svěřil, že tohle bylo jen malé nakouknutí do toho, co by všechno lidstvo dokázalo, kdyby opravdu chtělo. V červnu 1969 se Neil Armstrong prošel jako první člověk po Měsíci. Von Braun sledoval jeho první kroky se slzami v očích, ale také s velkým snem, že se jednou dožije toho, že lidé přistanou na Marsu, jeho Saturn V by to jistě dokázal. Avšak už tehdy tušil, že financování NASA a celého vesmírného programu je v troskách. Už když se první Američan procházel po Měsíci, bylo jasné, že Apollo bude rázně osekáno a další velké plány, které po Apollu měly následovat, jsou ve značném ohrožení. Von Braun se během druhé poloviny šedesátých let a na počátku let sedmdesátých mnohokrát nechal veřejně slyšet při kritice krácení rozpočtu NASA. Často vystupoval v kongresu a ještě častěji v medicích. Upozorňoval na to, že pokud USA chtějí, aby se jim Apollo skutečně vyplatilo, tak nesmějí dopustit postupnou destrukci infrastruktury, která byla pro projekt Apollo tak těžce a draze vybudována. Její návratnost tkví v tom, že se bude využívat, nikoli likvidovat. Jeho projevy však často nenacházely dostatečné pochopení. Svět se začínal potýkat s jinými problémy, blížila se válka ve Vietnamu, Američané nakonec skutečně byli první na Měsíci před Sověty a svět se tak nějak začal věnovat více pozemským problémům. Von Braun z toho byl velice unavený a nijak dobře se to nepodepisovalo na jeho zdravotním stavu.

16. července 1969 se zvedl mohutný Saturn V k obloze a na svoji triumfální cestu vynesl Apollo 11. Von Braun tehdy s úsměvem novinářům řekl, že by si samozřejmě přál, aby mohl i on letět na Měsíc a projít se po něm, ale jeho šedivé vlasy, zdraví a věk mu to už asi nikdy neumožní. Pár minut po startu potkal von Braun svého učitele, který ho k raketové technice přitáhl nejvíce Hermanna Obertha, jak se nepoznán novináři prochází před řídícím střediskem. Tehdy spolu mluvili o tom, že když bude vše dobře pokračovat, v roce 1982, nejpozději v roce 1986 vyrazí lidstvo k Marsu.

Von Braun byl během celé mise Apolla 11 co nejvíce přítomen v řídicím středisku kosmických letů a sledoval vše, co se při misi děje. Když Neil Armstrong pronášel svoji slavnou větu:  „Je to malý krůček pro člověka, ale obrovský krok pro lidstvo.“ Seděl von Braun tiše u jednoho z monitorů a po tváři mu tekla slza štěstí. Jeho dávný sen o letu k Měsíci se stal skutečností. Těžko soudit, co si v té chvíli myslel a hlavně co prožíval. Jeden z jeho snů se právě naplnil.

Cesta nikdy nekončí

Von Braun byl po úspěšném programu Apollo odvolán z Hunstvillu a začal pracovat pro NASA přímo z Washingtonu. Nebyl z toho zrovna nadšený, přál si dál pracovat s technikou, ale malý rozpočet NASA a jiné priority potřebovaly v současné době spíše zdatné byrokratické hráče, než výborné techniky, von Braun byl obojím a tak šel bojovat na tu frontu, kterou zrovna NASA potřebovala udržet více.

Hunstvill na svého von Brauna velice rád vzpomínal. Město pěstitelů bavlny s velkou nezaměstnaností a s venkovským vzhledem se za dobu desetiletého působení von Brauna a jeho týmu neuvěřitelně změnilo. Bylo to město plné prvotřídních inženýrů, vysokých technických škol a místo, kde se velice dobře žilo. Von Brauna a jeho tým inženýrů zde považovali za hrdiny a při každém kosmickém úspěchu se slavilo na hlavním Hunstvillských náměstí. Odchod von Brauna do Washingtonu tak místní brali velice těžce. Těžké to bylo však i pro samotného von Brauna. Měl se stát plánovačem dalšího směřování NASA, měl připravovat plány a cesty, kterými se NASA vydá a dle jeho pohledu k tomu měl ve Washingtonu tu nejlepší pozici. Avšak velké plány na let k Marsu braly postupně za své. Bílý dům, Kapitol i americká veřejnost ztrácela o NASA zájem, na pořadu dne byly jiné problémy.

V roce 1970 byl Nixonovou administrativou odmítnut plán na další vývoj NASA, prý na to nebyla vhodná doba, dále měli dělat jen to, co dokáží s ročním rozpočtem pět a půl miliardy dolarů. Sen o letu na Mars se definitivně rozplynul.

V roce1970 rezignoval na post ředitele NASA Tom Painea a uvažovalo se o tom, že novým ředitelem se stane von Braun, ale to se nestalo, protože proti tomu byla většina kongresu. Von Braun najednou vypadl z úzkého vedení agentury a nikdo s ním nepočítal. Bylo proto logické, že se rozhodl z agentury odejít a zkusit to v soukromém sektoru.

I nadále však popularizoval myšlenku kosmických letů, snažil se přesvědčovat veřejnost, že lidstvo může najít nové velké cíle a důvod a smysl své existence právě vesmíru, že je to výzva, která za to stojí. Pokud lidé chtějí, aby zůstali lidmi, musí stále objevovat, cesta přeci nikdy nekončí…

16. června 1977 po těžké a dlouhé nemoci von Braun zemřel. Je pohřben v Ivy Hill v Alexandrii a jeho hrob zdobí jednoduchý nápis:

WERNHER VON BRAUN, 1912–1977

Kniha žalmů: 19,1

Žalm uvedený na hrobě je ze starého zákona a zní takto: „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvětšuje.“

Zdroje informací:
WARD, Bob. Doktor vesmír, Brno 2008
POLÁK, Martin. Vzhůru do vesmíru, Brno 2011
WALTERS, Henry Beauchamp. Werner von Braun: Rocket engineer, New York 1964
DORNBAGER, Walter. V-2; Viking press: New York 1954
HUZEL, Daniel. Z Peenemünde na mys Canaveral, Praha 1996

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/ff/Wernher_von_Braun.jpg/225px-Wernher_von_Braun.jpg
http://asaa-avart.org/exhibits_forums/2010/John_Glenn_and_Friendship_7.jpg
http://latimesphoto.files.wordpress.com/2011/06/6nasa-shuttle-78enterprise21.jpg
http://exploration.grc.nasa.gov/education/rocket/gallery/saturn/Saturn1.jpg
http://www.jfklibrary.org/~/media/assets/Museum%20Objects/Crops%20and%20Not%20Museum%20objects/AV%20crop%20images/VBM_JFKjpg
http://astronautics.ic.cz/pictures/people/braun/braun_saturn.jpg
http://imgc.allpostersimages.com/images/P-473-488-90/37/3730/IPQAF00Z/posters/wernher-von-braun-july-1-1969.jpg
http://www.sis2004-dresden.de/img/apollo11.jpg