Dva mladí muži naslouchali s otevřenými ústy. Otevíral se před nimi příběh, o kterém neměli ani tušení. Hlavní konstruktér byl vždy trochu tajuplnou osobou a o jeho soukromém životě toho nikdo příliš nevěděl. Ale to, co se nyní dozvídali přímo z jeho úst, to bylo… to bylo… šokující? Hanebné? Ostudné? Poprvé v životě slyšeli slovo „Ljubljanka“ nebo „Kolyma“ v naprosto příšerných souvislostech. Copak je tohle možné? Copak tohle můžou mocní provádět s těmi nejlepšími lidmi, jaké tato zem měla? Hlavní konstruktér vyprávěl dál a dál. Z lahve koňaku na stole ubývalo a za okny byla černočerná tma, stejná, jaká se nyní snášela na duše oněch dvou posluchačů. Vypadalo to, že se ten zdánlivě všemocný a vševědoucí muž chce vyzpovídat z útrap svého nelehkého života. Byl pro ně jako otec, nyní však byli jeho důvěrníky. Sergej Pavlovič odkrýval stránky svého životního osudu až do časného rána. Z jeho večírku na oslavu nadcházejících 59. narozenin odcházeli Jurij Gagarin a Alexej Leonov za ranního šera hluboce otřeseni a zbavení iluzí o své zemi.

Sergej Koroljov- architekt snů (5/5)

Sny o Měsíci

Léta šedesátá jsou ve znamení velkého závodu. Ten se má odehrávat zcela jinde, než na Zemi. Když několik dní po Shepardově balistickém letu Kennedy oslovuje americký kongres, možná tuší, že jeho řeč se zapíše do dějin. Vyzývá v ní svou zemi, aby vyslala člověka na Měsíc a bezpečně jej dopravila zpět. Po Shepardově startu se Amerikou šíří úžasný optimizmus, na Měsíc určitě doletíme! Jenže v oné historické Kennedyho větě zazní i noticka: „…before this decade is out… (…než skončí toto desetiletí…)“. Tak tedy do konce dekády, to je skutečně šibeniční termín. V první chvíli jsou všichni zainteresovaní nadšením u vytržení. Vzápětí si ale uvědomují, jak obrovské sousto k ukousnutí jim tato výzva předhodila. NASA začíná bzučet jako včelí úl a na všech úrovních se rozbíhá horečná aktivita.

V Sovětském svazu mají tou dobou za sebou první let člověka na orbit, pilotované mise jsou ještě v plenkách, ale vedoucí osobnosti kosmického programu jsou si dobře vědomy toho, že Kennedyho výzva platí i pro ně. Nelze připustit, aby opovrhovaný kapitalistický systém zahanbil svým technologickým triumfem stát dělníků a rolníků.

Pro Koroljova to je příležitost k uskutečnění dlouholetého snu- už dlouho přemýšlí o letech člověka k jiným kosmickým tělesům. A ještě před Kennedyho výzvou dostává v létě 1960 od vlády výzvu k zahájení projektu rakety, která by byla schopna vyslat pilotovaná i nepilotovaná tělesa k nejbližším planetám a k Měsíci. Na podzim 1961 jsou pak požadavky upřesněny- až 50 tun na nízkou oběžnou dráhu a časové ohraničení vývoje do roku 1965. Rozbíhá se práce na superraketě. Ta dostává označení N1 (N jako„носитель“, nosič). Pro Koroljova je to stroj, který jej, respektive kosmonauty, dostane na Měsíc a možná i dál. Ovšem armáda pro ni také hledá své uplatnění.

V říjnu 1961 vybuchuje nad ostrovem Novaja Zemlja nejsilnější vodíková bomba všech dob- „Царь-бомба (bomba- car) o síle 50Mt. Je schopná vybuchnout se silou až 100Mt, ale pro tento shoz byl její výkon snížen na polovinu. Nad cílovou oblast ji dopravil upravený bombardér Tu-95. Upravený proto, že výjimečná síla s sebou nese i výjimečné rozměry zbraně. Ale letoun je jen nouzové řešení, je třeba najít vhodnější nosič „Car- bomby“. Proto několik týdnů po úspěšném testu sedí její konstruktéři v kanceláři Sergeje Koroljova a dojednávají detaily ohledně umístění „Car- bomby“ na špici vznikající rakety N1. Celý projekt nakonec nedostane posvěcení z vyšších míst, přesto pokračuje projekt N1 (a jejích menších derivátů N2 a N3) dále.

Vyvstává ovšem zásadní překážka: kde vzít dost silné motory, které by dokázaly zvednout mamutí raketu z rampy a urychlit ji na 2. kosmickou rychlost? Přirozenou volbou je pro Koroljova Gluškova kancelář OKB-456. Je tady ovšem velké ale: už od třicátých let doutná mezi Koroljovem a Gluškem fundamentální spor. Jedná se o palivo, používané v motorech. Zatímco Koroljov je „zamilovaný“ do kryogenik, tedy kapalného kyslíku a vodíku (případně kerosinu), Gluško objevuje svět hypergolických paliv. Jedná se o paliva, které se zažehují prostým smísením dvou složek, paliva a okysličovadla. Lze je poměrně dlouho skladovat v nádržích rakety (na rozdíl například od kapalného kyslíku, který během krátké doby vyvaří), mechanizmus jejich zažehování je z principu jednoduchý a proto méně náchylný k poruchám a hlavně- dávají vyšší výkon při stejném rozměru spalovací komory. Každá mince má ovšem dvě strany- nevýhodou těchto paliv je jejich vysoká toxicita. Koroljov těmto palivům přezdívá „ďáblův jed“.

Poprvé se s Gluškem v praxi střetává nad tímto problémem na konci padesátých let, během vývoje balistické rakety R-9A. Každý z obou mužů má svým způsobem pravdu- na jednu stranu by v případě použití hypergolik u pilotovaných letů znamenala jejich toxicita riziko pro posádku a pro obsluhu rampy; na druhé straně se Gluško obává rezonancí ve vysokých frekvenčních pásmech, které jsou nepříjemným průvodním jevem u motorů na kerolox. Oba stojí pevně za svým a celý spor pozvolna přechází do osobní roviny. Koroljov není zvyklý ustupovat, on je přece předsedou rady konstruktérů, navíc někde v hloubi duše nedokáže zapomenout Gluškovi podíl na svém odsouzení a strádání na Kolymě. Naproti tomu Gluško závidí Koroljovovi jeho impérium a moc. Jak se vyjádřil jednou během návštěvy Bajkonuru: „Co všichni pořád máte, stále jen samé- Koroljov, Koroljov! Ale co to vlastně je, ten Koroljov? Je to tenká kovová roura. Já do ní dávám své motory, Piljugin své přístroje. Barmin ji připraví na start a ona letí.“ Z rozhádaných mužů se stali nepřátelé, kteří nadále spolupracovali pouze z donucení. Sám Chruščov se je osobně pokusil usmířit, ale nedokázal to.

Kde má ale Koroljov vzít motory pro svou N1? Hypergoly v žádném případě nedovolí použít, musí se proto poohlédnout jinde. Obrací se naprosto neočekávaným směrem- na OKB-276 Nikolaje Kuzněcova. Ten je známým konstruktérem tryskových motorů, jeho agregáty pohání mnohé typy stíhaček, bombardérů a například i nadzvukový linkový Tu-144. Ale raketový motor? S tím nemá žádné zkušenosti.

Koroljov však naléhá a nakonec Kuzněcov podlehne. Začíná vývoj nového motoru na kerolox úplně od začátku. Vznikají pohonné jednotky NK-15, NK-21 a NK-19. Jejich výkon je však poměrně nízký, proto je třeba instalovat jen do prvního stupně rakety ne méně, než 30 motorů! Sověti nemají k dispozici testovací stolici, která by dokázala odzkoušet kompletní stupně rakety, proto bude nutné konfiguraci otestovat až za letu. Jaké potíže budou například se systémem ovládání, synchronizace a kontroly motorů, je nabíledni.

Čeloměj, v té době ještě v přízni mocných, ostentativně navrhuje svou „rodinu“ těžkých nosičů UR-200/500/700 s Gluškovými motory řady RD-253 a pozdějšími následovníky v podobě RD-275 a RD-275M, spalujícími hypergoly. Koroljov cítí obrovský tlak na úspěšné dokončení projektu N1. Jakékoli škobrtnutí by znamenalo jeho zrušení- kolem se začíná profilovat nová generace raketových konstruktérů, v polovině 60. let už Koroljov a jeho OKB-1 zdaleka nejsou takovými hegemony, jako o pět let dříve a koláč financí z armádních kapes se začíná dělit na více kousků. Sergej Pavlovič je však přesvědčen, že N1 je jeho životním dílem: „Bude to raketa mých snů, raketa mého života!“

Paralelně s vývojem N1 a vojenskými projekty pracuje OKB-1 také na nové kosmické lodi řady 7K, určené pro oblet Měsíce a pro úlohu „mateřské lodi“ během přistání na jeho povrchu. Stroj dostane později název „Sojuz“ a stane se sám o sobě legendou, přežívající půl století v činné službě. Ale jeho vývoj se opožďuje a začíná být jasně patrné, že Sovětskému svazu dochází zdroje. Konkurenční projekty měsíčních nosičů a lodí vyčerpávají ekonomiku státu, a úsilí se tříští a rozbíhá různými směry. A Koroljov minimálně od roku 1965 začíná tušit, že čas neúprosně pracuje proti němu.

Lékařská vyšetření u něj totiž odhalila útvar v konečníku. Je pravděpodobné, že se jedná o rakovinu. Koroljov si nedělá iluze, při jedné příležitosti si povzdechne: „Mít tak ještě deset let, jen deset let…“ Od člověka, který zatím nedosáhl ani šedesáti let věku, to zní podivně, v souvislosti se zdravotními problémy se ovšem rýsuje jasný obrázek. Mnohé z problémů si Koroljov přivodil sám- mohlo za ně jeho neuvěřitelné pracovní tempo, přecházení nemocí a minimum volného času (například na zahraniční dovolené byl pouze jednou v životě- v létě 1964 pobýval soukromě v Československu). K tomu se přidala stará zranění a oslabené srdce z dob gulagu, a onen obrázek je kompletní.

I Koroljov si uvědomuje, že se bude muset lékařům nakonec podvolit. Na počátek roku 1966 je naplánována operace v Kremelské nemocnici, během které má být vyjmut útvar z jeho konečníku. Koroljov si jde lehnout na nemocniční lůžko 5. ledna. Po několika vyšetřeních jej lékaři 10. ledna pouštějí na jeden den domů, aby mohl oslavit své nadcházející narozeniny. Toho večera se v jeho vilce v Ostankinu koná narozeninový večírek, na který jsou pozváni jeho nejbližší, někteří spolupracovníci a několik kosmonautů. Na konci večírku Koroljov zatáhne své dva oblíbence- Jurije Gagarina a Alexeje Leonova stranou a do časného rána jim vypráví svůj životní příběh. Kosmonauti jsou zděšeni, zdrceni a přimraženi, když poslouchají jeho vyprávění. Zdá se, že se Sergej Pavlovič chce za každou cenu někomu svěřit…

Přestože o Koroljovovi a jeho úloze vědělo jen několik zasvěcených, jeho důležitost je zřejmá z péče, které se mu v elitní nemocnici v Kremlu dostává. Jeho ošetřujícím lékařem je akademik Boris Vasiljevič Petrovskij- ministr zdravotnictví SSSR. Sám provádí 11. ledna biopsii, sám dělá histologickou analýzu vzorku (s negativním onkologickým nálezem), a sám také vede osudnou operaci.

Původně nekomplikovaný zákrok však neprobíhá podle plánu. Čáru přes rozpočet operatérům činí prudké krvácení, které nedokáží zastavit. Útvar, ze kterého se vyklubal nezhoubný polyp, se proto nedaří odstranit. A spícímu Koroljovovi začíná stávkovat jeho lety strádání oslabené srdce. Lékaři během hledání zdroje krvácení naráží na zhoubný sarkom v tlustém střevě, po dlouhém úsilí jej dokáží vyjmout. Ale 30 minut po skončení operace Sergej Pavlovič Koroljov na operačním stole vydechuje naposledy- zabil jej masivní infarkt. O pár hodin později patolog prohlásí: „Nechápu, jak vůbec mohl se srdcem v takovém stavu žít…“

Je 14. leden 1966 a Sovětský svaz, a vlastně celý svět právě přišel o dosud anonymního, přesto však nesmírně významného člověka. Ironicky jej nakonec přece jen dostali vyšetřovatele NKVD, i když jinak, než si původně mysleli- špatně srostlá čelist, kterou mu při výsleších úderem karafy zlámali, bránila intubaci a jeho srdce už nedokázalo nápor během operace snést…

Mnozí si po jeho smrti potichu kladou otázku, zda bylo dobře, že operatérem byl sám ministr zdravotnictví. Faktem ale je, že Boris Petrovskij se stal ministrem asi pět měsíců před osudovou operací, a podle svých slov před jmenováním ministrem (a i po něm) prováděl operace poměrně často. Inkriminovaný zákrok mimoto neměl původně být vůbec náročný, vždyť přece šlo jen o odstranění polypu. Pokud by operace nebyla provedena, Koroljov by podle vyjádření lékařů mohl žít ještě několik měsíců a pak by podlehl buďto vnitřnímu krvácení, nebo neprůchodnosti střev.  Dnes už je těžké někoho soudit a hlavně- veškeré úvahy o tom, co by bylo, postrádají smysl. Sergej Pavlovič odešel od nedokončeného díla.

Sny o věčnosti

Sergej Pavlovič Koroljov zemřel jako anonymní postava, zahalená rouškou tajemství. Až po smrti se mu dostává zasloužené pozornosti. List Pravda přináší 15. ledna, den po Koroljovově smrti, dvoustránkový nekrolog, ve kterém se občané Sovětského svazu poprvé dozvídají, komu vděčí za úspěchy v dobývání vesmíru, na které mohli být dlouhá léta hrdi. O dva dny později je jeho rakev vystavena ve Sloupovém sále Kremlu, aby se s ním mohla veřejnost rozloučit. 18. ledna je urna s jeho popelem uložena do kremelské zdi. Smuteční řeč pronese Gagarin, který v té chvíli ještě nemůže tušit, že za dva roky budou na stejné místo ukládat i jeho ostatky…

Ředitelská židle OKB-1 osiřela, ale ne nadlouho. Novým šéfem obrovského průmyslového komplexu, kterým kancelář OKB-1 byla, se stal Koroljovův zástupce Vasilij Pavlovič Mišin. Nejdříve pouze jako designovaný ředitel, až v květnu 1967 je ve funkci oficiálně potvrzen. Do klína mu spadla raketa N1 a plány pro let lidské posádky k Měsíci. Ani jeden z těchto dvou cílů se Mišinovi nepodařilo naplnit. Mnozí mají za to, že se pro funkci hlavního konstruktéra nehodil. Ano, byl fenomenálním inženýrem a konstruktérem (traduje se historka, kdy byl Mišin v ne zrovna střízlivém stavu konzultován ohledně selhávajícího systému jedné družice. Vrávoravým gestem zapíchl prst do schématu systému a prohlásil, že chyba je právě tam. A nemýlil se, skutečně to tak bylo!). Příliš však holdoval alkoholu a vyhýbal se důležitým rozhodnutím. Navíc mu chybělo charizma a jistá „sedlácká“ vypočítavost, s jakou jeho předchůdce dokázal odolávat tlakům vedení státu, svých konkurentů i armády. První pilotovaný let po smrti Sergeje Pavloviče Koroljova se uskutečnil na jaře 1967. Kosmonaut Vladimir Komarov zahynul v troskách roztříštěné návratové kabiny Sojuzu-1 ve stepi poblíž Orska. Mnoho lidí ukazovalo prstem právě na Mišina, který podlehl tlakům zvenčí a povolil start nevyzrálé lodi s lidskou posádkou.

Let na Měsíc po červenci 1969 pro Sověty ztratil smysl, historie se nikdy neptá po tom, kdo byl druhý. Raketa N1, Koroljovovo poslední dílo, trpěla po jeho smrti fatálním nedostatkem financí a celkově byl projekt, na němž se podílelo přibližně 500 továren a 26 vládních agentur a konstrukčních kanceláří, příliš obtížným testem pro manažerské schopnosti Vasilije Mišina. Po stoprocentní neúspěšnosti při čtyřech startech jí dal ránu z milosti Mišinův nástupce. Osud dokáže být někdy hodně ironický a krutý. Oním nástupcem totiž nebyl nikdo jiný, než Koroljovův úhlavní nepřítel posledních let- Valentin Petrovič Gluško. Jeho přičiněním se pak z OKB-1 stal gigantický podnik NPO Energia, který funguje dodnes.

Co po sobě vlastně Sergej Pavlovič Koroljov zanechal? Mimo nesporná prvenství bylo jednoznačně jeho nejdůležitějším počinem položení základů kosmického průmyslu.  Ve fyzickém smyslu slova je pak cenným dědictvím hlavně jeho R-7. Přestože hlavní konstruktér považoval za vrchol svého tvůrčího úsilí raketu N1, jeho životním dílem se stala právě skromná semjorka, jejíž vylepšené verze vynášejí lidi i náklady na oběžnou dráhu ještě dnes, téměř po šedesáti letech. To samé se dá říci o Sojuzu. Půlstoletí stará koncepce dokazuje svou životaschopnost i nyní, v době psaní tohoto článku je jediným prostředkem pro dopravu lidských posádek na orbit.

I tyto stroje se ale dříve nebo později ocitnou ve výslužbě. Koroljov nám však nechal mnohem trvalejší odkaz v podobě svých snů. Protože překonat tolik překážek k dosažení svého cíle, to dokáže pouze člověk, který své sny nadevše miluje. A právě ve zhmotněných snech se zrcadlí jeho nesmrtelnost…