Dnešní článek nebude patřit mezi ty běžné, které na našem blogu vychází. V této krátké úvaze na téma smysluplnosti kosmonautiky, prostředků do ní vkládaných a smyslu velkých vědeckých projektů obecně, se budu snažit nastínit odpověď na otázku, která se čas od času objevuje všude možně, ať už po internetu, nebo ve veřejných diskuzích: „Neměli by se lidé raději postarat o své problémy doma, než vyrazí do vesmíru?“ Nebo: „Má kosmonautika vůbec smysl, když obyčejnému člověku vlastně nic nepřináší?“ A další podobné otázky. Odpověď na ně je totiž obsáhlá a komplikovaná a nepostačí u ní pouhé konstatováním ano, či ne. Jako vše, skrývá mnoho aspektů, které jsou nutné k pochopení daných otázek. Nuže, pojďme na to.

Žijeme v době, která je velice těsně spjata s vývojem, pokrokem a aplikací nových technologií. Většina toho, co máte doma, ať už jde o počítač, nebo ledničku, nebyla ještě před celkem nedávnou dobou myslitelná. Konzumní způsob života a honba za neustále lepšími a dokonalejšími přístroji vyžaduje velké soustředění vzdělání, technologií a prostředků nutných k jeho zachování. Nese to sebou samozřejmě i negativní dopady, ostatně jako vše, ale má to na svědomí i stálé prodlužování života, nepřeberné možnosti, které může prakticky kdokoli využít k svému vzdělání či zábavě a stále dokonalejší poznání svého okolí a principů na kterých funguje život a příroda.

Tímto trochu rozsáhlým úvodem jsem chtěl jen nastínit některé základní principy fungování dnešní společnosti. Mohli bychom sice diskutovat, zda směrování naší civilizace a náš způsob života je dobrý, nebo ne, ale o tom tato debata není. Ptáme se totiž, zda v současných podmínkách má kosmonautika smysl a nebudeme uvažovat o tom, co by bylo, kdyby bylo vše jinak, to bychom se nikdy nedobrali výsledku. Ostatně dobrat se vyčerpávající odpovědi i za vyloučení této podmínky je také nemožné a je potřeba to mít stále na paměti, protože vždy bude existovat nějaký detail, myšlenkový směr, drobnost, která by naši diskuzi zase někam posunula. Nicméně to už tak prostě je a proto se budeme snažit dobrat se odpovědi, která nebude konečně odpovídat na vše, ale bude se snažit alespoň přiblížit stav věcí a poskytnout vám prostor k vlastním závěrům.

Proč vlastně létat do vesmíru, když máme tolik problémů tady doma? Otázka, která se stále a dokola objevuje všude kolem nás, alespoň kolem těch, kteří se jako my, snaží o popularizaci kosmonautiky. Je to otázka naprosto logická, není hloupá a je dobře, že čas od času někoho napadne se nad tím zamyslet. Mnoho lidí však zůstane u konstatování otázky a už se neponoří do hlubšího rozboru možné odpovědi, což je škoda. Pojďme to tedy zkusit my.

Kdybychom už od počátku dějin uvažovali způsobem, že je nejdříve potřeba vyřešit všechny aktuální problémy, které nás trápí a až po jejich vyřešení jsme se pustili do objevování a zkoumání něčeho jiného, pravděpodobně by obraz dnešní společnosti byl velice, hm, kamenný. To myslím tak, že by většina z nás stále seděla zadumaně na kamenu v jeskyni a přemýšlela by, jak to konečně vyřešit, aby se v jeskyni přestalo držet vlhko. Samozřejmě, je to trochu nadnesený příklad, ale poslouží nám alespoň jako obrazotvorný prostředek. Dosáhnout dokonalého vyřešení všech problémů jakékoli společnosti v jakékoli době je nemožné. Nemám rád takto konečná konstatování, protože jen málokdy mají pravdu, ale tohle by se použít dalo. Na příkladu z jeskyně jsme viděli, že pravěcí lidé by pravděpodobně nikdy nenalezli řešení, jak dostatečně zpohodlnit pobyt v jeskyni, protože ještě nepřišli na takové věci, jako jsou vysoušeče, sanace a plynové topení. Nepřišli na to, protože celou věčnost strávili tím, že seděli v jeskyni a přemýšleli jak se současnými prostředky jejich problém vyřešit. Občas ale nejde problémy řešit jen s tím, co známe a stejně jako kdysi pravěký člověk, musíme vyrazit z jeskyně na průzkum světa a pokusit se hledat odpověď mimo náš současný okruh znalostí. Nakonec, touha objevovat a zkoumat je jedna z těch věcí, které dělají člověka člověkem.

Opusťme imaginárního myslitele z jeskyně a podívejme se na bližší minulost. Historie je plná příkladů, které by nám s pochopením této otázky mohly pomoci. Vezměte si takové starověké Řecko a jeho filosofy. Mnoho z nich bychom nazvali matematiky, fyziky, nebo prostě vědci, ale tehdy byla filosofie stále ještě věda, která se snažila chápat vše, a proto se jejím dnes humanitně znějícím zařazením nedejme zmást. Ale zpět k Řekům. Sparťané považovali Athénské pojetí fungování městského státu za mírně bláznivé. Nechápali prostředky vynakládané do toho, aby se část obyvatel flákala, posedávala v Akademii a v případě války nebyli ani sto unést pořádný oštěp a trefit s ním nepřítele. Sparta věřila v sílu a současné dostupné prostředky. Dokázala je dovést do dokonalosti a stala se vojenskou mocností, která skutečně nakonec pokořila i ty Athény, ale díky tomu, že Sparťané nedbali příliš na vývoj a aplikaci nových poznatků, nakonec i je porazil nepřítel, mnohem mocnější, který pochopil, že městský stát není konečné státní zřízení a že je třeba vyzkoušet si třeba ovládnout více městských států a těžit z toho. Po Sparťanech nám zbyly legendy, ale po těch Athéňanech, vysedávajících v Akademii, nebo těch, kteří se rádi koupali a pozorovali při tom, co se kolem nich děje, po těch nám zbyly poznatky a základní fyzikální zákony, které používáme dodnes. Athéňané, možná tehdy nevědomky, investovali do budoucnosti, svůj čas, své prostředky a až teprve další generace, občas velice vzdálené, z jejich poznatků mohly těžit, protože už mohly stavět na tom, co vyzkoumali jejich Řečtí předci. A to nemluvíme o tom, že reálná aplikace většiny řeckých poznatků byla provedena také až dlouho po tom, co Athény byly srovnány se zemí a na jejich místě byla vesnice pasáků koz.

A takto bychom mohli pokračovat dále. Jak by vypadala Evropa, kdyby se jeden pošetilec jménem Kryštof Kolumbus nerozhodl vyrazit cestou, kterou nikdo neprošel? Pro Evropu objevení Ameriky mělo dalekosáhlé dopady, které jí z druhořadé světové civilizační sféry katapultovaly na první místo, čímž zapříčinily vznik toho, čemu dnes říkáme západní civilizace a čehož jsme součástí. A to díky tomu, že člověk zase využil své základní touhy – touhy objevovat.

Nebo třeba Johanes Kepler, či Tycho Brahe. K našim potřebám je lepší uvést příklad Keplera, který v době, kdy většina Prahy akceptovala, že jediný způsob, jak se vypořádat s odpadem, je hodit jej na dvorek, tedy v tom lepším případě. V době, kdy kanalizace bylo pro většinu Pražanů hodně sprosté slovo, jistý Kepler bádal nad mechanismy, které pomáhají pohybu nebeských těles. Doba byla plná mnohem důležitějších výzev, alespoň pro normální lidi, jako bylo třeba uspokojení hladu, nebo otázka kvalitní vody a tak dále. Nakonec, celý svět v šestnáctém a sedmnáctém století na tom nebyl zrovna nejlépe. Ale Kepler si bádal nad takovými věcmi, jakými byly pro většinu lidí zbytečná nebeská tělesa. Přesto, budoucí generace, byly mnohem vděčnější Keplerovi, který pomohl ustanovit základní zákony výpočtu pohybu nebeských těles, z kterých vlastně nakonec těžila i prvotní kosmonautika. O otázce nakládání s odpadem v šestnáctém století se ale dnes už moc nedozvíte, tedy rozhodně nic, co by pro nás bylo přínosem.

A můžeme pokračovat. Nikola Tesla a Thomas Alva Edison. V době, kdy většina lidí horečnatě přemýšlela, jak to udělat, aby jejich zaměstnavatelé pochopili, že za těch šestnáct hodin práce, by se jim hodila alespoň jedna přestávka na svačinu, tito dva pánové se hádali nad tím, zda je lepší rozvádět elektřinu střídavě, nebo stejnosměrně. Normální lidé, kdyby o jejich souboji ovšem věděli, by si klepali na čelo, že to jsou blázni a že nechápou, proč by se vůbec někdo měl hádat kvůli takové nesmyslné a ještě k tomu nebezpečné věci, jako je elektrický proud. Přesto nám tito pánové tolik ovlivnili náš každodenní život, že si to už jen stěží dokážeme představit. Nejlépe si to představíme, když nám na půl hodinky vypadne elektřina – schválně, jak kdo z vás reaguje na její absenci?

A co takový Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, Robert Goddard, Herman Oberth, nebo pokud opustíme klub výhradních kosmických myslitelů, Albert Einstein a jeho teorie relativity, která smysluplného uplatnění dosáhla až dlouho poté, co byla pro mnohé pouhou vysokoškolskou zajímavostí pro fyziky a matematiky (a ještě dlouho bude trvat, než bude využita prakticky naplno). Ti všichni dělali výzkum nad rámec potřeb společnosti a aktuální doby. Prováděli testy raket v době, kdy zuřila světová ekonomická krize, a Hitlerovi se zdálo, že by jednou mohl ovládnout svět. V době, kdy obyčejní lidé sháněli alespoň nějakou práci, aby se mohli uživit. Přesto jejich výzkumy do značné míry předurčily dějiny a nakonec, pomohly i těm normálním lidem. Jak? Pojďme se tedy podívat konečně na tu kosmonautiku a její dopady na nás všechny.

Kosmonautika vyžaduje obrovské soustředění vědeckého, technického a finančního potenciálu. Není to obor pro malé státy a nemůže si jí dovolit každý a to je právě to. Stát, který už nainvestuje všechny ty astronomické sumy do rozvoje kosmonautiky, zdaleka neinvestuje jen do továrny vyrábějící rakety a chemického závodu na výrobu paliv. Vůbec ne, když chce někdo do vesmíru, musí nejdříve nainvestovat do vědeckých institucí a škol, aby byl schopen si vychovat dostatek lidí, kteří budou schopni postavit něco tak komplikovaného jako je raketa, popřípadě kosmická loď. Dále to vyžaduje investovat do rozvoje infrastruktury, rozvoje průmyslu a výrobních kapacit. Výroba rakety s kosmickou lodí však zaměstná obrovské množství továren a výrobních podniků. Není to zdaleka jen raketa, jsou to počítače, chemický průmysl, strojní zařízení… prakticky snad vše, co si lze vymyslet, protože taková kosmická raketa je velice komplikovaný stroj, který třeba krásně ilustruje tato infografika rakety Saturn V.

No, a když už jsme u programu Apollo. Celý program měl dalekosáhlé dopady, kdy přistání lidí na Měsíci bylo jen příslovečným vrcholkem ledovce. Vědecko technický rozvoj, který v té době prožil průmysl USA, byl ohromný a do značné míry popohnal rozvoj v celém světě. Právě přelom šedesátých a sedmdesátých let je známý tím, že končí jakési poslední dozvuky průmyslové revoluce a je nahrazena vědecko-technickou revolucí, která se už nevyznačuje násobením jednoduché sériové výroby, ale hlavně zefektivněním a zapojováním moderních technologií do výroby i výsledných produktů, což je prvotní impuls vývoje, který vedl k současnému vědeckému rozvoji, osobním počítačům, mobilním telefonům a všem těm elektronickým hračkám, kterými jsme obklopeni.

Právě program Apollo byl jedním z nejsilnějších impulsů pro tuto změnu, která stála u zrodu vědecko-technické revoluce. Opět to byla investice pro budoucnost. Je zde krásně vidět, že čím více se investuje do rozvoje a vědy, tím rychleji jsou aplikované výsledky do běžného života. Navíc, program Apollo byl ziskový, pokud započteme všechny patenty, které díky němu vznikly a zisky z nich, dostaneme se ke konstatování, že přibližně každý investovaný dolar do programu Apollo, se vrátil šest až osmkrát. Tady je krásně vidět, jak takový finančně náročný obor, jakým je kosmonautika, může pomoci k rozvoji normálního života, protože zatímco doposud jsme kladli důraz na technické dopady kosmonautiky, tak nyní se můžeme podívat na jiné. Například lékařství. Díky financím investovaných do komického lékařství se výraznou měrou posunulo poznání mnoha aspektů lidského těla, nemocí a jejich léčby. Extrémní podmínky vesmíru, nebo stavu beztíže si žádaly obsáhlý výzkum lidského zdraví a způsobů, jak jim může člověk odolávat a výsledky těchto výzkumů už dnes cítí každý z nás.

Mohli bychom pokračovat stále dál, mluvit o každodenním užívání kosmických výdobytků, satelitních přenosech, vědeckém rozvoji, poznávání a objevování, rozšiřování rozhledu a filosofie, protože i na tu má kosmonautika vliv, ale to už není třeba, je myslím jasné, co jsem se snažil naznačit.  Investice do kosmonautiky má smysl, protože nikdy nevíme, co se nám bude v budoucnu hodit a co nám ulehčí cestu k poznání. Nakonec, kam by asi šly peníze, kdyby nebyly použity na vědu, nebo zkoumání vesmíru? Pravděpodobně do něčeho, co by se nám líbilo ještě méně.

Je těžké pojmout otázku, nad kterou jsme se zamýšleli komplexně, vynechal jsem spoustu pohledů a mnoho detailů, ale jako základní kostra významu kosmonautiky a konstatování, že skutečně smysl má, to snad stačit bude – proto tuto chvíli – diskuze je v této otázce nakonec velice důležitá a neměla by nikdy ustat.

Zdroje informací:
Ward, B. Doktor vesmír; BB/art s.r.o.: Brno, 2008
PACNER, Karel, Češi v kosmu. Praha 2011
http://cs.wikipedia.org/wiki/Albert_Einstein
OLIVA, Pavel. Kolébka demokracie : dějiny a kultura klasického Řecka 5.-4. století př.n.l. Praha: Arista, 2000

Zdroje obrázků:
http://www.antinovinky.cz/wp-content/uploads/2011/07/Apollo11a.jpg
http://www.greece-athens.com/gallery_images/56.jpg
http://specials-images.forbes.com/imageserve/06RygK7ddb1pg/0x600.jpg?fit=scale&background=000000
http://images.nationalgeographic.com/wpf/media-live/photos/000/194/cache/hubble-frisbee-m82-cigar-galaxy_19428_600x450.jpg?01AD=3q0C8SMYcZhm7cKNdP20tB-ElPhRoAmlczwD_JM6MY9kpMHTwD319hg&01RI=AEEEBF6065F6710&01NA=