V posledních letech se stalo pravidlem, že jste se každý pátek během července a srpna setkávali se seriálem, který se snažil odhalit pět největších, nejnebezpečnějších, nejhezčích…, zkrátka 5 nej ve spojení s kosmonautikou. Proto jsme se v redakci dohodli, že ani letos tomu nebude jinak. Témat je v zásobě ještě dost a jedinou změnou je, že se u těchto článků setkáte s více autory, než doposud. Věříme, že to pro čtenáře bude příjemné zpestření letních dnů. A nyní už se pojďme podívat, jaké bizarní objekty ve Sluneční soustavě vyfotografovali naši robotičtí průzumníci.

5) Srdce na Plutu

Povrch Pluta zůstával dlouho záhadou. Při vstupu do nového tisíciletí jsme už dávno věděli, jak vypadá svět velkých planet, co obnáší blízký pohled na planetku nebo jádro komety. Ale Pluto, jako zástupce vzdálených těles Kuiperova pásu prostě unikal naší pozornosti. Je to pochopitelné. Už jen vyslat k němu sondu trvalo deset roků. A než tam New Horizons doputovala, stala se z planety pouze ta trpasličí. A tak se z pár světlých a tmavých skvrn spatřených na fotografiích Hubbleova dalekohledu stal svět prozkoumaný. Svět neuvěřitelně různorodý a je otázkou, kdo i v té nejbujnější fantazii vůbec takový očekával. Navíc když se na jeho tváři objevilo něco tak roztomilého, jako je srdce.

Od začátku se této světlé oblasti začalo přezdívat Tombaugh Regio na počest objevitele Pluta a jméno bylo v létě 2017 oficiálně posvěceno. New Horizons byla naštěstí vybavena velmi dobře a tak jsme se o tomto útvaru mohli dozvědět mnoho podrobností. A byla to samá překvapení. Barevná kamera MVIC (viz snímek vpravo) odhalila, že ani srdce samotné není všude ze stejného ledu. Infračervený spektrometr LEISA ukázal, že i když je celý útvar složen převážně z ledu metanového a ledu oxidu uhelnatého, tak v levé části ještě výrazně převažuje led dusíkový. Pomocí kamery LORRI se podařilo zachytit detaily, které nápadně připomínaly útvary známé z polárních oblastí. Výrazné polygony byly hlavně v levé horní části srdce, známé jako Sputnik Planum. Dusíkový led sem proudí z vyvýšených oblastí v pravé dolní části a dále stéká po okrajích srdce. Přímo na povrchu byly objeveny stopy působení větru a to jednak v podobě tmavých vleček od některých míst a především díky pozorování metanových dun na povrchu Sputnik Planum.

Jak je popsáno výše, na Plutu probíhá nepřetržitá geologická aktivita. Povrch je tedy mladý s málo impaktními krátery. Jak si ji ale vysvětlit? Pokud by ledy na povrchu byly důsledkem vymrzání z atmosféry Pluta, potom by se vysvětlení mohlo hledat v jeho protáhlé dráze kolem Slunce. V období kolem přísluní, které nastalo v roce 1989, unikne do atmosféry velké množství plynů, uhlovodíků a především dusíku. Když se pak Pluto začně od Slunce vzdalovat, plyny postupně desublimují zpátky na povrch. Mění se tedy rovnou v led. Vzhledem k poloze Plutonovy rotační osy bude pro usazování ledu rozhodující i tento fakt, protože Pluto se po své dráze jakoby převaluje, když osa leží zhruba v rovině oběhu (sklon 120°).

Další možností, kde se taková aktivita na Plutu bere, lze hledat pod povrchem. Je prakticky jisté, že pod povrchem Pluta bude rezervoár kapalné vody. To by bohatě stačilo na pohon kryovulkanismu, tedy sopečné činnosti na bázi ledu. Koneckonců takové sopky byly na Plutu také fotografovány. Typickým příkladem je Wright Mons.

4) Hexagon na Saturnu

Po pravdě, o existenci tohoto útvaru už vědci uvažovali od doby návštěv Voyageru, ale na jejich snímcích je tento útvar, pokud vůbec, jen obtížně viditelný (všimli si jej prý až dodatečně koncem 80. let 20. století). Takže když konečně v roce 2004 přiletěla k Saturnu sonda Cassini, stal se polární útvar jedním z velkých překvapení nejen pro širokou veřejnost.

Doposud nikde na žádném tělese Sluneční soustavy nebyl spatřen takový útvar, pro mnohé překvapivě ani na Jupiteru. Hexagon začíná asi na 72° severní šířky, jeho rozměr je kolem 32 000 km a podle měření v tepelném oboru sahá asi 100 km do hloubi Saturnovy atmosféry. Největším problémem je pochopitelně najít vysvětlení, jak může takový útvar vůbec vzniknout.

Z pozorování Cassini víme, že útvar rotuje stejnou rychlostí, jako zbytek atmosféry planety. Zdá se být tvarován jet streamem, větrem vanoucím u okrajů rychlostí 360 km/h. Z počítačových simulací vyplývá, že když se nechá kolem Saturnova pólu vanout jet stream, jemné meandry v něm později vedou ke vzniku hexagonální struktury, která má dokonce podobnou rychlost proudění, jakou pozorujeme na Saturnově severním pólu. Na udržení struktury se podle simulací musí podílet i větry v hlubších vrstvách atmosféry. To dobře podporuje pozorování Cassini, která se v infračerveném oboru uměla podívat i do větších hloubek.

Možná je tedy Saturnův hexagon záhady své existence zbavený, ale o to je krásnější. Šestiúhelník v oblasti severního pólu je už dokonce běžně dostupný i normálnímu smrtelníkovi, respektive dobře vybavenému amatérskému astronomovi. Když je Saturn vysoko nad obzorem a použije se citlivá kamera na dalekohledu několik desítek centimetrů velkém, není problém tento útvar zachytit. Dobře se to povedlo našim astrofotografům už v roce 2015, kdy byla i u nás planeta hodně vysoko na obloze. Letos k tomu přispívá i velký sklon, pod kterým severní polokouli Saturnu pozorujeme. Příkladem jsou snímky Christophera Go z Filipín.

3) Útesy na Mirandě

Další útvar není ani tak bizarní svým vzhledem, jako spíše neuvěřitelný a snad i záhadný svým vznikem. Miranda fascinuje už od průletu Voyageru 2 kolem Uranu. Tento měsíc je jako žádný jiný a určitě by ho někdo jen tak nehledal právě u této planety. Na první pohled připomíná slepenec několika objektů. Jakoby zde kdysi došlo ke gigantické srážce, jejímž důsledkem je současný vzhled Mirandy.

Jde o poslední větší měsíc za okrajem vnějších Uranových prstenů. Jeho velikost je kolem 236 km. Ještě dál obíhají velké měsíce Ariel, Umbriel, Titania a Oberon. Uvnitř prstenců potom mnoho malých měsíčků.

Útvar, který budí dnes naši největší pozornost, je útes zvaný Verona Rupes. Už dlouho se považuje za nejvyšší takový útvar ve Sluneční soustavě. Jestliže dřív se odhadovala jeho výška do deseti kilometrů, dnes panuje shoda, že jeho výška je až 20 km.

Jak mohl takový pozoruhodný útvar vůbec vzniknout? Jako nejpravděpodobnější se opravdu jeví srážka, případně alespoň výrazný tektonický pohyb.

Jaký by to byl pocit stát nad takovým svislým svahem? Těžko si to vůbec představit. Jeho výška přesahuje asi desetinásobně hloubku velkého kaňonu řeky Colorado v USA. Kdybychom prý začali na Mirandě padat dolů, dosáhli bychom nakonec rychlosti kolem 200 km/h. To by se možná s patřičným airbagem dalo přežít.

Níže uvedený záběr Mirandy z ledna 1986 je mistrovsky složený Tedem Strykem, protože mezi prvním a posledním pořízeným snímkem mozaiky se Miranda znatelně pootočila a tak je tento složený záběr opravdu parádním pohledem na tento pozoruhodný měsíc.

2) Ahuna Mons

Když začala v roce 2015 sonda Dawn svůj detailní průzkum trpasličí planety Ceres, nestačili jsme se divit. Jestliže z dálky bylo patrné, že jde o těleso kulového tvaru pokryté krátery, v detailu se náš pohled začal měnit. Přispěly k tomu nejen záhadné bílé skvrny, které jsou zdá se projevem kryovulkanismu, ale asi nejvíce překvapil pohled na kopec uprostřed kráterového pole, zvaný dnes Ahuna Mons.

Ve skutečnosti nejde ani tak o kopec, jako spíše o velmi vysokou horu, jejíž základna má kolem 20 km a výška je asi 4 km nad okolní planinou. Ještě pozoruhodnější je, že hned vedle je hluboký kráter. Převýšení je tak na tomto malém prostoru značné.

Už od počátku zaujaly její přesně definované tvary. Na svazích je patrné řícení materiálu a vůbec celý vzhled hory ukazuje na její malé stáří, protože zde chybí jakékoli impaktní krátery. To jednoznačně vede k myšlence o jejím vulkanickém původu. V tomto ledovém světě, kde pod povrchem Ceresu očekáváme velké množství tekuté vody, by to nemělo být překvapením.

Jak popisuje Petr Scheirich, „hlouběji pod povrchem může být teplota na rozhraní kůry a pláště kolem -20 stupňů Celsia a to je pro směs vody se solí hodnota, kdy nezamrzá. Od 110 km hlouběji se může dokonce vyskytovat i souvislá vrstva kapaliny. Postupné zamrzání tohoto „oceánu“, případně kapalných kapes pod povrchem, může dobře vysvětlovat kryovulkanismus na povrchu. Led má větší objem než voda, při zamrzání se tedy zvyšuje tlak na okolní kapalinu a ta prostupuje prasklinami a póry k povrchu. Navíc se při mrznutí z ledu do okolní vody vylučuje sůl; její koncentrace ve zbylém roztoku tedy stoupá, což ještě více usnadňuje jeho prostup chladnější kůrou. K výstupu kapaliny na povrch dochází preferenčně podél již existujících puklin, které jsou ovšem ovlivňovány impakty, proto řada světlých skvrn koresponduje s krátery.“

Výše uvedené vysvětlení vede snad nejen k vysvětlení vzniku Ahuny, kde musel led vystupovat po dlouhou dobu, ale především krásně sedí na světlé skvrny solných uloženin, jaké najdeme nejen v kráteru Occator.

1) Útvary na povrchu Marsu

Původně by zde asi stačilo napsat jen Tvář na Marsu. Jenže to by bylo při dnešních možnostech velmi neúplné a zkreslené. Přesto nelze začít jinak, protože Mars často figuruje na stránkách vědeckofantastické literatury a přiznejme si i na stránkách záhadologů právě kvůli útvarům na povrchu Marsu. Díky moderním robotickým průzkumníkům máme už k dispozici detailní a reálné záběry nejen známé tváře a tak v nich neshledáváme nic podivného. Tedy pokud samotné skalní útvary nepovažujeme za něco zvláštního.

Jenže díky hře světla a stínu a hlavně rozmanitosti přírodních útvarů, spatřujeme často na povrchu neuvěřitelné až bizarní útvary a tak se na závěr můžeme pokochat hned několika příklady. Předně bychom si měli ujasnit, že vše, co zde uvidíte, je pouze produktem větrné eroze v mrazové pustině na Marsu. O tom, že příroda dokáže i na Zemi vykouzlit nejrůznější prapodivné tvary, jistě nemusím přesvědčovat nikoho, kdo se často dívá po krajině. Dobrým příkladem je lidská představivost na názvech útvarů našich skalních měst. A odtud je vlastně jen krůček k tomu vidět totéž i na Marsu.

Například ze 604. solu (dne na Marsu od přistání) poslalo vozítko Curiosity opravdu zajímavé záběry. Jak je vidět na snímku vpravo na celém snímku kamery s ohniskem 34 mm, jeden kámen byl dokonale vytvarován a zrovna i nasvícen, že nápadně připomíná symbol Paříže. Kdopak si asi tento suvenýr na Marsu zapomněl?

Mezi další podobné útvary můžeme zařadit lebku ze solu 513, fotka roveru Spirit (v úvodním obrázku článku), malého mimozemšťana, nebo zkamenělou knihu. Takový útvar už vůbec nepřekvapí v lokalitě, kde je množství vrstevnatých usazených hornin. Některé vrstvy pak visí jen tak do prostoru a vytváří zajímavé útvary v podobě australského kontinentu nebo lžičky. Lidská představivost prostě nezná hranic.

Ani jeden z těchto útvarů sice není projevem života na Marsu, ale je hezkou ukázkou toho nejbizarnějšího, co dokázala příroda ve Sluneční soustavě vytvořit. A tak je Mars asi právěm jedničkou na našem seznamu TOP5.

Náš přehled pěti bizarních míst ve Sluneční soustavě je u konce, ale ruku na srdce, příroda je mocná čarodějka a takových míst je mnohem více. Vůbec se v našem přehledu nenašlo místo pro strmé útesy na jádře komety 67P/Čurjumov-Gerasimenková, fascinující svět sopek na Jupiterově měsíci Io, surrealisticky vypadající obrazy, připomínající Van Goghovu Hvězdnou noc, které mají být povrchem oblačnosti Jupiteru, jak nám je ukazuje Juno. Nedostalo se ani na podivuhodné měsíce Saturnu, jakými jsou například Japetus, Mimas, nebo Atlas, ani na Neptunův měsíc několika tváří Triton. Pro mnohé mohou být bizarními útvary třeba i jasně ohraničené černé díry do povrchu Měsíce nebo Marsu, i když i zde jde jen o vstupy do obyčejných lávových tunelů. Zkrátka výběr pěti míst byl čistě subjektivní záležitostí. Jaká místa byste vybrali vy? Na jaké se v přehledu vůbec nedostalo?

Zdroje informací:
https://www.space.com/43-pluto-the-ninth-planet-that-was-a-dwarf.html
https://voyager.jpl.nasa.gov/galleries/images-voyager-took/saturn/
https://www.space.com/30608-mysterious-saturn-hexagon-explained.html
http://www.astro.cz/apod/ap110404.html
http://www.astro.cz/clanky/slunecni-soustava/ceres-po-roce-se-sondou-dawn-3-dil.html
http://www.astro.cz/clanky/slunecni-soustava/bizarni-vytvory-eroze-na-marsu.html

Zdroje obrázků:
https://mars.nasa.gov/mer/gallery/all/2/p/513/2P171912249EFFAAL4P2425L7M1.JPG
https://qph.fs.quoracdn.net/main-qimg-a74714475c81e71a68279d7b44fd8117.webp
http://pluto.jhuapl.edu/News-Center/Press-Conferences/2015-07-24/resources/highRes_1920x1080/01_Stern_03_Pluto_Color_TXT.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/nh-mountainousshorline_0.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/styles/full_width_feature/public/thumbnails/image/colorized_wright_mons_cropped.png
http://d1jqu7g1y74ds1.cloudfront.net/wp-content/uploads/2012/11/SaturnHex-RGB-11-28-12-JMajor.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/Poles_of_Saturn#/media/File:Colorful_Hexagon.gif
http://www.imagehosting.cz/images/saturnjgj.png
https://apod.nasa.gov/apod/image/1611/mirandascarp_vg2_1016.jpg
http://www.erikwernquist.com/wanderers/images/gallery/WANDERERS_verona_rupes_02.jpg
http://planetary.s3.amazonaws.com/assets/images/z_changeover/miranda_global_mosaic_stryk.jpg
https://www.jpl.nasa.gov/spaceimages/images/largesize/PIA21919_hires.jpg
http://antidotumtarantulae.altervista.org/Daniele_Bianchino_ArtGEO_volcano_planet_alien_pianeta_cerere_ceres_ahuna_mons_crater_cryovolcano_criovulcano_5.jpg
https://cdn2.collective-evolution.com/assets/uploads/2017/07/FACE.jpeg
http://www.astro.cz/_data/images/news/2014/04/21/sol_604_eiffelovka.jpg