Spektr byl považován za jakési hlavní energetické centrum Miru. Jeho solární panely o celkové ploše přes 130 metrů čtverečních měly pro komplex, jehož energetická bilance byla dlouhodobě velmi nepříznivá, vyrábět porci tolik potřebné elektrické energie. Před jeho příletem bylo běžné, že pokud chtěli kosmonauti provádět experiment náročný na spotřebu elektřiny, typicky například tavbu v píckách modulu Kristall, museli přerušit provádění méně důležitých pokusů a pozorování. Asi není třeba dodávat, že toto neustálé žonglování s příkonem neprospívalo časovým plánům jednotlivých expedic. Situace se navíc s postupem času pozvolna horšila s tím, jak pomalu degradovaly solární články na stávajících panelech komplexu. Podepsalo se na nich stáří, znečištění motorky stanice samotné i přilétajících a odlétajících lodí, své udělala i neuvěřitelně jemňoučká, přesto však permanentní vrstvička atmosféry, kterou kolem sebe stanice generovala, mnoho článků také trpělo kolizemi s kosmickým smetím a mikrometeoroidy. Těsně před příletem Spektru navíc přestalo poslouchat jedno křídlo solárních baterií na Kvantu-2. Křídlo se zaseklo v jedné poloze a neotáčelo se za Sluncem, takže jeho účinnost byla výrazně nižší. Podle všeho byl za zaseknutím onoho křídla manipulátor Strela, který byl tak, jak bylo předepsáno, uchycen ke Kvantu-2 a zřejmě se smekl nebo pohnul a bránil otáčení solárního panelu. To posunulo střelku energetické rovnováhy ještě o kousek blíže potenciálnímu kolapsu, proto není divu, že na přílet Spektru čekalo vedení letu i kosmonauti jako na smilování. Během samostatného letu Spektr rozvinul dvě křídla solárních panelů po stranách úseku PGO, což bohatě stačilo na zajištění energie pro částečně spící modul. Tím nejdůležitějším kouskem techniky na Spektru ovšem byla, minimálně pro specialisty zabývající se energetickou sítí komplexu, dvě doplňková křídla na nehermetickém úseku „Olega“, jak byl Spektr přezdíván, a ta měla být rozložena až poté, co modul bude na svém permanentním místě. Když pak byl modul v sobotu 3. června 1995 přenesen manipulátorem Ljappy na spodní port přechodového úseku základního bloku Miru, lze si představit, jak oni specialisté téměř nadskakovali nedočkavostí. Jejich chvíle měla přijít 6. června, ovšem tento den všem nachystal v souvislosti se solárními panely velmi nepříjemné překvapení…

S tím, jak se blížil moment příletu nového modulu Miru, na posádku začal tlačit čas. Bylo třeba provést několik nezbytných operací, bez nichž bylo připojení Spektru nemožné. V první řadě bylo zapotřebí „udělat pořádek“ s panely na modulu Kristall. Ten měl se Spektrem sousedit a jeho solární panely v rozvinutém stavu zasahovaly do pomyslného obrysu solárních panel Spektru. Již od počátku se počítalo s tím, že panely na Kristallu nezůstanou na svém místě a budou přesunuty na Kvant-1. Ovšem práce se odkládaly a protahovaly souběžně s tím, jak se odkládal start Spektru – kosmonauti měli většinou na práci důležitější věci, než se mořit s panely modulu, když důvod jejich přesunu přiletí kdovíkdy. Během výstupu 17. května 1995 Děžurov a Strekalov sice jeden z panelů konečně přenesli, ovšem nestihli jej rozložit. Nyní bylo třeba, aby započatou práci dokončili, Mir totiž energeticky strádal a elektřiny se vinou snížené plochy solárních panelů nedostávalo. To ale nebylo všechno. Modul Kristall byl na „spodním“ portu přechodového úseku základního bloku jen provizorně. Normálně mělo jeho místo být při pohledu ve směru letu na pravém portu. Dosud nebyl důvod jeho umístění na spodním portu měnit a vzhledem k zachování těžiště stanice to nebylo ani moudré, nyní však měl přiletět Spektr, který měl „umístěnku“ právě vespod. Kristall tedy musel jít z cesty. Znamenalo to práci jak pro kosmonauty, tak pro manipulační mechanismus Ljappa, který se měl během následujících týdnů a měsíců dostat ke slovu hned několikrát. Přípravy na přílet Spektru připomínaly komiksové příběhy o Transformerech – vnější vzhled Miru se měl stát objektem hry na škatulata…

Program sovětských orbitálních stanic měl zprvu dva relativně jasně definované proudy. Jedním byla řada DOS Saljut. Ta byla navenek civilní a byla míněna hlavně jako zástěrka pro druhý proud, kterým byla řada vojenských stanic s označením OPS Almaz. Pro veřejnost byly obě řady označovány společným názvem Saljut, nicméně zaměření se velmi lišilo. Zatímco na palubách stanic DOS (tedy Saljut 1, 4, 6, 7) byl prováděn z velké části civilní vědecký výzkum, na stanicích Almaz (Saljut 3 a 5) byla práce kosmonautů zaměřena z valné většiny na vojenské cíle, zejména špionáž. To ovšem neznamenalo, že by se na civilní stanici neobjevily položky letového programu, které byly navýsost vojenské – například už na Saljutu 1 mimo jiné probíhal tajný experiment „Sviněc (olovo)“, v jehož rámci měli kosmonauti pozorovat start balistické rakety. Na Almazech zase probíhaly biomedicínské experimenty, jež měly za cíl zmapovat adaptaci lidského organismu na stav mikrogravitace. Do jisté míry se tedy civilní a vojenská náplň prolínala. Situace se změnila v roce 1985, kdy se ke stanici Saljut 7, která fungovala převážně v rámci civilního programu, připojil modul TKS-M, oficiálně označovaný jako Kosmos-1686. Tento modul byl čistě vojenský a jeho srdcem byla aparatura „Pion-K“. Byla to vlastně velmi pokročilá souprava teleskopů určená pro pozorování zemského povrchu se značným zvětšením, jinými slovy – byla určena pro špionáž. Od tohoto momentu se mazal jasný přechod mezi převážně civilním a převážně vojenským programem. K navenek civilní stanici, na které mohli dokonce pobývat i zahraniční kosmonauti, mohl být dopraven modul určený pro potřeby armády. A Sověti s něčím podobným počítali i pro plánovanou stanici Mir…