Program Space Rider, v jehož rámci vyvíjí Evropská kosmická agentura znovupoužitelný miniraketoplán, má za sebou důležitý milník. Překonal totiž fázi shozových testů, která probíhala letos v červnu u Sardinie v testovací oblasti Salto di Quirra, která patří italskému ministerstvu obrany. Po loňských úspěšných zkouškách tak učinil celý program významný krok na cestě k technologii pro řízení sestupu a přistání se zaměřením na schopnost autonomní navigace a řízení miniraketoplánu během sestupu a přistání. Tato testovací kampaň byla součástí vývojové fáze, ve které budou testovány všechny aspekty funkčnosti Space Rideru – od letu po přistání.
Zdroj: https://tas-static.thalesaleniaspace.com/
Kampaň shozových zkoušek obstarala společnost Thales Alenia Space, hlavní dodavatel Space Rideru, který je zodpovědný za návratovou kabinu. Do testů ale byli zapojeni také odborníci z dalších firem zapojených do programu, například Sener CIMSA, TESEO a Meteomatics. Celý program také využívá výhod nemalého zapojení italské armády a letectva, které mají na starost pozemní logistiku a letové operace. Tým expertů testoval funkčnost autonomní navigace, což je kriticky důležitý aspekt budoucích misí na modelu Space Rideru. Při zkouškách v loňském roce byl stroj řízen manuálně. Letos měla zkušební kampaň za cíl prověřit autonomní fungování systému. Zkušební model byl shozen z výšky 2500 metrů a let samotný trval zhruba 12 minut. Po shození z určeného místa se stroj autonomně vydal na cestu k cílové oblasti, kde přistál s vysokou úrovní přesnosti.
Nízkověrnostní model SpaceRideru klesal řízenou vertikální rychlostí 4 m/s a s pomocí padáku přistál při rychlosti 2 m/s. Padákový systém automaticky dovedl stroj do vyhrazené přistávací oblasti, přičemž během letu se otestovaly všechny letové fáze a provozní režimy včetně určení nácestních bodů a hospodaření s energií. Při přistání stroj ještě provedl takzvaný flare, neboli vyrovnání, kdy zvedl příď za účelem měkčího dosednutí. Při letech byly otestovány rozlišné větrné podmínky od téměř úplného bezvětří až po rychlosti větru kolem 12 m/s, přičemž za všech podmínek bylo dosaženo excelentní stability.
Zdroj: https://www.esa.int/
Výsledky těchto testů jsou pro autory velmi uspokojivé i díky tomu, že vzdálenost od cíle zůstala v očekávaných mezích a nebyly zaznamenány žádné významné problémy. Jedná se o významný úspěch celého programu. Tento milník je klíčový pro ověření řízení, navigace a navádění stroje od rozvinutí padáku až po přistání. Tým je nyní připraven postoupit do další fáze, která proběhne koncem letošního roku. systémové shozové zkoušky. Při nich bude v reálných podmínkách otestován kompletní systém, jehož všechny komponenty budou integrovány do makety odpovídající skutečnému tvaru a velikosti modulu, a to včetně skutečného přistávacího podvozku.
Veškerá tato práce je prováděna v Itálii díky efektivní synergii mezi průmyslem a místní armádou, díky čemuž byla těmto testům k dispozici zkušební oblast Salto di Quirra. Program se tak mohl posunout blíže k fázi stavby finálního letového modelu. SpaceRider je bezpilotní robotická laboratoř, jejíž velikost můžeme přirovnat ke dvěma minivanům. Po startu může zůstat na oběžné dráze až dva měsíce. Samotný stroj se bude skládat ze dvou částí: orbitálního modulu, který dodá vše potřebné pro kroužení kolem naší planety, a návratového modulu, ve kterém se na Zemi vrátí dokončení vědecké experimenty.
SpaceRider se již blíží k dokončení své testovací fáze. Ověření autonomní navigace a přistávacího systému představuje zásadní technologický pokrok pro celou misi. Nadcházející systémová shozová zkouška završí sérii testovacích shozů i vývoj navádění, řízení a navigace padáku – a připraví cestu k premiérovému startu SpaceRideru. Také tato závěrečná fáze bude provedena s podporou italského ministerstva obrany. Využije totiž nové přistávací oblasti na Salto di Quirra u východního pobřeží Sardinie. Tzv. White Base vznikla ke konání podobných testovacích kampaní a je ideální pro suborbitální lety s návratem do atmosféry u Evropy – jako je tomu u experimentálního programu Space Rider.
Přeloženo z:
https://www.thalesaleniaspace.com/
Zdroje obrázků:
https://tas-static.thalesaleniaspace.com/cms/public/thales_images/1_0.jpg?VersionId=U65__qcwb6xnsF4Y8LCnXQ7PyLS7Tscs
https://tas-static.thalesaleniaspace.com/cms/public/thales_images/5.jpg
https://www.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2022/11/space_rider/24574683-1-eng-GB/Space_Rider.jpg
Takže miniraketoplán pro Vegu E? Velké omezení kvůli malé nosnosti – jak Vegy, tak samotného SpaceRideru. Jakékoliv problémy s nárůstem hmotnosti mohou vést ke zrušení programu pro malou hmotnost nákladu pod rozumnou hranici. X-37B váží kolem 5 tun a nosnost má velmi malou. Sierra Nevada se s Dreamchaserem lopotí už léta, snad letos konečně poletí, ten je ale podstatně větší a s lepším poměrem hmotnosti lodě a nákladu. Navíc má pořádný nosi, takže rezerva pro nárůst hmotnosti.
Space Rider má být „jen“ automatická laboratoř a demonstrátor technologie přistávací kabiny. Nemá převážet těžké náklady na orbitální stanice, tak i minimální nosnost pro testy kabiny plus něčeho uvnitř poslouží. Pokud budou chtít transportní nebo dokonce pilotovanou verzi, tak se předpokládá, že budou na jeho základě vyvíjet něco s nosností minimálně jako DreamChaser a na silnějším nosiči. Nejdřív to ale chtějí zkusit v menším měřítku.
Experimenty ESA dělala před 10 lety s programem IXV. Navíc co funguje v malém měřítku nemusí fungovat efektivně ve velkém. ESA měla rozjet program pilotované lodi, ne další experimenty pro experimenty. Na pilotované lodi můžete provádět 90% experimentů určených pro SpaceRider, opačně to ale jde jen omezeně.
Vývoj pilotované lodi ESA také podporuje – pře soukromé firmy. Nejprve vyvinou nákladní verzi a z ní pak mohou odvodit pilotovanou. SpaceRider má výhodu třeba v tom, že je schopen pobývat na oběžné dráze až dva měsíce, což pro samostatnou kosmickou loď s posádkou bez připojení ke stanici není možné.