Štítek ‘ESA’

SMOS slaví deset let

Jsou kosmické sondy, o kterých se píše téměř každou chvíli. Většinou to jsou projekty, které zkoumají vzdálené světy, případně dělají pěkné fotografie. Ale nesmíme zapomínat, že kosmické agentury spravují i jiné sondy a družice, které se pravidelně nevyhřívají na titulních stranách zpravodajských webů. Družice studující Zemi, které nedělají fotografie to mají v tomto ohledu nejsložitější. Studium Země je pro mnoho lidí (neprávem) považováno za nezajímavé a atraktivitě nepřidají ani číselné výstupy. Ale ve skutečnosti je význam těchto průzkumníků ohromný, protože se díky nim dozvídáme cenné informace o planetě, která je naším domovem. Jedním takovým opomíjeným projektem je evropská družice SMOS, která již brzy oslaví deset let fungování na oběžné dráze.

Evropský vědecký JUICE: Stavba začala!

Je to tu! V září začala oficiálně stavba letového exempláře evropské sondy JUICE. Přelomový moment nastal ve chvíli, kdy byla doručena primární struktura sondy. Následně došlo k integraci pohonného systému, který sondě umožní doletět k Jupiteru a studovat nejen tuto planetu, ale i její měsíce. Druhého září dorazila hlavní kostra letového exempláře sondy JUICE do areálu firmy Arianegroup v německém Lampoldshausenu. Jde skutečně o holou kostru – uprostřed se nachází středový válec, který bude plnit roli hlavního strukturálního prvku pro přenos zátěže. Kolem něj jsou radiálně a horizontálně umístěny panely.

Biomass má zajištěné vynesení na oběžnou dráhu

Včera podepsala Evropská kosmická agentura s firmou Arianespace dohodu na vynesení družice Biomass pro výzkum Země. Start naplánovaný na rok 2022 na raketě Vega z Francouzské Guyany umožní realizovat misi, která má být dalším krokem ke zmapování množství uhlíku, který je vázán v lesích. Vědci by s pomocí družice také rádi prozkoumali změny této hodnoty v průběhu času například kvůli odlesňování. Jiné družice mohou měřit, jak je povrch Země pokryt stromy, ale Biomass posune počítání stromů na novou úroveň. Poslouží jí k tomu přístroj, který ještě nikdy nebyl ve vesmíru. Radar se syntetickou aperturou pracující v pásmu P.

Svět nad planetou (55. díl)

Priroda

Modul 77KSI, který posléze proslul pod názvem Priroda, měl být posledním modulem určeným pro orbitální stanici Mir. Jeho připojením měla být kompletace stanice završena. Původní datum startu 77KSI bylo předběžně naplánováno na počátek roku 1992. Jenže ještě předtím, než mohl být modul dokončen, přišel kolaps Sovětského svazu a vinou katastrofálního nedostatku financí se z plánovaného přírůstku ke stanici stal mrtvý trup přikrytý plachtou v jedné z hal Chruničeva. Naděje na vzkříšení přišla až s Američany. Ti souhlasili s tím, že poskytnou finance na dohotovení dvou zbývajících modulů (krom 77KSI na své znovuzrození čekal také modul 77KSO „Spektr“) výměnou za možnost vybavit je svou aparaturou. Pro 77KSI se začalo blýskat na lepší časy. Start nově vybaveného modulu měl proběhnout 10. března 1996 a ke spojení s Mirem mělo dojít 15. března. Ovšem problémy s testováním 77KSI v dílnách RKK Energija znamenaly odložení termínu startu o dva týdny. Tady ovšem vznikala kolize s americkou misí STS-76, která měla jít ve šlépějích misí STS-71 a STS-74. Raketoplán měl u Miru pobývat od 23. do 28. března. Pokud by se 77KSI měl připojit ke stanici pouhé dva dny po odletu raketoplánu, byl by to skutečně šibeniční termín. Na konci roku 1995 proto bylo víceméně jasné, že modul odstartuje nejspíše až v dubnu. Svou roli zde sehrál i fakt, že na Bajkonuru byl pouze jeden vojenský oddíl, který připravoval starty Protonů a na 28. března byl již dlouho předem naplánován komerční start družice Astra právě na tomto nosiči. Naštěstí si Američané v té době již zvykli na občasné ruské problémy s termíny, proto s posunem o měsíc souhlasili. A když navíc vezmeme v úvahu původní termín startu – když už modul vydržel čekat čtyři roky, jeden měsíc navíc se nejeví tak tragicky…

Milník motoru pro kosmické letadlo

Je známo, že stavba orbitálních nosičů je velmi nákladná a prakticky každá kosmická společnost se snaží nějakým způsobem ceny snižovat. Nejlépe se to daří asi společnosti SpaceX, která část svých raket umí zachránit a zase opětovně použít. Není přitom žádným tajemstvím, že dlouhodobým cílem kosmonautiky je vyvinout dopravní systém fungující na základě principů letecké dopravy. To se ovšem snadněji řekne, než uskuteční. O čemž svědčí například příběh raketoplánů. Přesto je myšlenka kosmického letounu stále živá a jeden dlouhodobý projekt by skutečně jednou mohl způsobit onu zmiňovanou revoluci v letectví a kosmonautice. Ovšem má to jeden podstatný háček: Vývoj a stavbu novátorského motoru, který je natolik složitý, že se stále pohybuje na hranici našich možností. Společnost Reaction Engines to ovšem i přesto zkouší.

Kosmotýdeník 371 (21.10. – 27.10.)

Na stole se vám již jistě kouří z nedělního oběda a tak je ideální čas, aby vyšel pravidelný souhrn informací z kosmonautiky, které se udály za posledních sedm dní. Kosmotýdeník se tentokrát rozrostl o poněkud obsáhlejší téma prvních snímků, které pořídil evropský rentgenový teleskop eROSITA na ruském teleskopu Spektr-RG. Podíváme se však také na přípravu na testování záchranného systému lodi Crew Dragon, anebo na vozítko Curiosity, které na Marsu právě provádí opravdu zajímavý experiment, na který se vědecký tým těšil už od doby, co v roce 2012 vozítko na Marsu přistálo. Přeji vám dobré čtení a hezkou neděli.

Automatické systémy omezující kolize družic

Tradiční smutný pohled na zaneřádění nízké oběžné dráhy zdroj:theblaze.com

Evropská kosmická agentura vydala zprávu, že začíná s přípravami inovativního systému, který by využíval procesů strojového učení, aby chránil družice před hrozbou kolize s jinými objekty – ať již pasivními družicemi nebo kosmickou tříští. Jinými slovy ESA vyvíjí systém, který zabrání kolizím, jelikož bude automaticky vyhodnocovat míru rizika srážky na oběžné dráze. Tento systém by umožnil zlepšit celý proces rozhodování, zda je úhybný manévr potřebný, či nikoliv. Systém by dokonce měl být schopen posílat konkrétní a na míru šité pokyny konkrétním družicím, kterým kolize hrozí, aby se mohly vyhnout.

Svět nad planetou (54. díl)

Mir s připojeným Atlantisem (STS-74)

V Americe bylo krátce po půlnoci 15. listopadu 1995 a Moskva se již začala pomalu probouzet, když se začalo odehrávat závěrečné dějství orbitálního baletu, během nějž se měl raketoplán Atlantis již podruhé připojit k ruské stanici Mir. Americký stroj se v tu dobu nacházel zhruba 15 km za stanicí a jeho posádka navázala spojení s palubou Miru. V půl sedmé ráno moskevského času se vzdálenost začala snižovat a současně posádka Atlantisu přemístila robotickou paži do polohy, kde nepřekážela nadcházejícímu spojení. Současně měla kamera na „lokti“ paže zprostředkovávat boční pohled na proces spojování DM a stykovacího uzlu modulu Kristall. V 8:04 se Atlantis nacházel ve vzdálenosti necelých 100 metrů přímo pod Mirem a Ken Cameron převzal řízení raketoplánu čistě do svých rukou. Oproti Hootu Gibsonovi měl Cameron poměrně mizerný výhled, protože mu v něm bránil dokovací modul. Tím pádem musel velitel STS-74 vzít zavděk pohledem na monitor, kam byl přenášen záběr z kamer umístěných jak uvnitř DM, tak na jeho povrchu a také z kamery na robotické paži. Navíc byl připraven příruční laserový dálkoměr, jehož paprsek měl být odrážen od reflektorů na Kristallu. Když oba stroje dělila vzdálenost přibližně 54 metrů, Cameron Atlantis zabrzdil a po čtvrthodině posledních prověrek obdržel od řídicího střediska definitivní bene. Bylo 9:27:34 moskevského času, když se stykovací uzel APAS na DM dotknul svého protějšku na Kristallu. Už podruhé bylo na orbitální dráze vytvořeno gigantické soulodí o hmotnosti přes 200 tun…

Dva přesuny evropských vědeckých misí

V krátkém časovém sledu se Evropské kosmické agentuře sešly přesuny dvou atraktivních vědeckých misí na kosmodromy, odkud se vydají do kosmického prostoru. Zatímco Cheops, který bude studovat již objevené exoplanety, již dorazil do jihoamerického Kourou, Solar Orbiter zatím na svůj přesun na Floridu čeká. Transport dokončené vědecké sondy z Evropy na kosmodrom je pokaždé velkou a významnou událostí. Jedná se o jednoznačný důkaz, že zevrubné zkoušky, které sonda podstoupila v uplynulých měsících neobjevily žádnou závadu. Jde o potvrzení, že všechny systémy byly správně sestaveny a v kosmickém prostoru budou fungovat tak, jak mají.

Naděje pro padáky ExoMarsu

Sekvence vystřelování padáků v rámci mise ExoMars 2020.

V uplynulém měsíci se událo hned několik pozitivních kroků, které zvyšují úroveň naděje, že evropsko-ruská mise Exomars 2020 odstartuje příští rok během letních prázdnin. Její přistání potřebuje dva padáky – každý s vlastním výtažným padáčkem – aby došlo ke zpomalení na potřebnou úroveň. K vystřelení prvního padáku dojde ve chvíli, kdy rychlost klesne z původních 21 000 km/h na 1 700 km/h. Zhruba za 20 sekund se v rychlosti 400 km/h otevře padák druhý. Kilometr nad povrchem se aktivují motory na přistávací plošině Kozáček, které se postarají o přistání. Celá fáze průchodu atmosférou zabere pouhých šest minut.