Dnes tu máme pozoruhodný multispektrální pohled směrem do souhvězdí Malíře, přesněji na Seyfertovu galaxii Pictor A, vzdálenou bratru 500 milionů světelných let. Snímek má dost vysoké rozlišení, aby nadšencům mohl posloužit třeba pro tisk plakátu. Na vzniku snímku se bezmála 130 pozorovacími hodinami podílela velkovýrobna efektních rentgenových obrazů observatoř Chandra a soustava radioteleskopů ATCA.
Nestává se často, abychom na Kosmonautixu mohli informovat o natolik přelomové skutečnosti, jako mám tu čest učinit dnes. Měření vzdáleností v kosmu je velmi obtížná disciplína. Naše měření dosud končila u známých supernov Ia, na které se ovšem nemůžeme spoléhat ve vesmíru mladším než 5 miliard let. Pro měření na těchto vzdálenostech potřebujeme jiný referenční zdroj.
Rentgenové observatoře jsou určeny především k výzkumu hlubokého vesmíru, hlavně těch nejbizarnějších objektů, jaké v něm známe – černých děr, kvasarů, pozůstatků po velkolepých výbuších supernov nebo srážejících se galaxií. Avšak občas se stane, že některý z těchto výdobytků kosmických technologií obrátí svůj zrak mnohem blíže – k nám domů do naší Sluneční soustavy.
Pokud před sebou máte šálek kávy a pijete ji s mlékem, tak teď je ta správná chvíle mléko pomalu nalít do šálku a zlehka míchat. Jedná se o příjemný a dostupný způsob jak si navodit potřebnou představu. Ne nebudeme se zabývat gurmánským pohledem na nejrozšířenější a nejlehčí drogu. Řeč bude o turbulencích v mezigalaktickém plynu.
Co je nejdostupnějším nástrojem pro průzkum zemského nitra či jiných Nebeských těles? Přece seizmické vlny. Na Zemi ještě můžeme použít uměle vyvolané seizmické vlny, ovšem kdekoli jinde má tento postup své zjevné nevýhody. V případě natolik exotických objektů jako jsou neutronové hvězdy, neřku-li dokonce magnetary je takový postup a dlouhou dobu, když už ne na navždy, naší jedinou nadějí na získání nějakých exaktních dat z pod jejich povrchu.
O tom že naprostá většina galaktických jader ve svém středu ukrývá supermasivní černou díru už dnes asi nikdo nepochybuje. Ale co třeba dokonce dvojice černých děr? Nekonečný vesmír má v záloze i takovouto možnost. Pojďme spolu za vydatné asistence evropské rentgenové observatoře XMM Newton nahlédnout do nitra galaxie s tradičně poetickým jménem SDSS J120136.02+300305.5, kde se právě taková pozoruhodná dvojice nachází.
Ptáte se co může být nového na obyčejné gravitační čočce? No úplně zas tak úplně nového přeci jenom nic, z teorie relativity jejich existence plyne pro celé elektromagnetické spektrum. Ovšem jedna věc je vědět, že takový jev existuje a druhá věc je ho pozorovat. Pro gravitační čočky se to právě podařilo v oboru gama, tedy v tom nejenergetičtějším záření elektromagnetického spektra, které z vesmíru dovedeme zachytit. O průlomové pozorování se postaral teleskop Fermi.
Jako spanilá kráska s malým přívěskem se nám může jevit spirální galaxie NGC 1232, jejíž vzdálenost od nás 60 miliónů světelných let. Tato galaxie dvojnásobného průměru než má Mléčná Dráha s nádherně vyvinutými spirálními rameny má již na první pohled v optickém oboru patrného souputníka, který je sám o sobě sice menší, ale jinak plnohodnotnou spirální galaxií. Avšak před našimi zraky se tu dosud skrývala ještě jedna, možná zajímavější událost. Jeden ze současných tří králů na poli rentgenové astronomie, totiž observatoř Chandra, nyní odhalil podezřele velký oblak plynu rozžhaveného na několik miliónů stupňů.
To, že keplerova supernova (katalogové označení SN 1604, kdyby to snad někoho zajímalo) byla typu Ia, se ví už nějakou dobu. Ale do jakého podtypu této zřejmě pestré kategorie keplerova supernova spadá? Díky pozorování observatoře Chandra společně s jejím infračerveným kolegou Spitzerem, teď máme lepší představu o tom, co to vlastně pan Kepler pozoroval. Zdá se, že pětitunová rentgenová observatoř Chandra vypuštěná v roce 1999 z paluby amerického raketoplánu Columbia bude stále platným pomocníkem astronomů, však také její tým tvrdí, že jde stále o zařízení s nejostřejším obrazem v oboru měkkého rentgenového záření.
Dnešní díl se bude zabývat další etapou vývoje rentgenového pozorování z oběžné dráhy. Čestné místo tu bude mít Německo-Americko-britská sonda Rosat. Není to sice revoluční průkopník, ani technicky neznamenala zásadní průlom, ale byla v činnosti velmi dlouhou dobu a předznamenala systematické pozorování v rentgenovém oboru. Čeká nás také jediná významná sovětsko-ruská sonda – Granat. Blíže se podíváme na typy a činnost detektorů rentgenových sond, čímž budeme mít téměř hotové technické minimum. Na závěr se podíváme na bezesporu jedny z nejtajemnějších objektů hlubokého vesmíru – kvasary.
