Nemůže být sporu o tom, že se žádná kosmická mise neobejde bez pečlivého plánování a často ani bez slušné dávky kreativity. Přesto můžeme říct, že některé mise potřebují těchto předpokladů více. V případě amerických sond Voyager 1 a 2, které cestují kosmickým prostorem již prakticky 42 let, to platí beze zbytku. Jelikož se pohybují v naprosto unikátním prostředí, mají stále ohromný vědecký přínos. Abychom z nich získávali cenné informace zpoza hranic sluneční soustavy co nejdéle, připravily pozemní týmy nový plán jejich fungování. Rozhodování to nebylo jednoduché, protože neexistovalo řešení, které by bylo dobré ve všech ohledech. Nejtěžší rozhodování se týkalo vědeckých přístrojů a trysek.

Když v září 2013 NASA potvrdila, že sonda Voyager 1 jako první lidmi vyrobený objekt vstoupila do mezihvězdného prostoru, šlo o velkou událost, protože ještě žádná sonda v historii neměla možnost tuto oblast zkoumat. Všichni ale věděli, že pokud se nestane nic nečekaného, za pár let se do potřebné vzdálenosti od Slunce dostane i druhá aktivní sonda – Voyager 2, která letí o „kousek“ za ní. Aktuální měření ukazují, že tato chvíle je již prakticky za dveřmi. Sonda se již pohybuje v oblasti, kterou můžeme považovat za hraniční.