Štítek ‘Vesmírné osudy’

I Vy můžete pomoci vzniku knihy Vesmírné osudy

Vážení čtenáři, název článku nelže. Poté, co mezi zájemci o kosmonautiku sklidila mimořádný zájem kniha Ondřeje Šamárka Kritické momenty kosmonautiky, máme nakročeno k dalšímu „zhmotnění“ velmi oblíbeného seriálu z našeho blogu. Tentokrát jde o seriál Vesmírné osudy, ve kterém autoři Ondřej Šamárek a Lukáš Houška mapují životní příběhy vybraných lidí, kteří se nějak podíleli na dobývání vesmíru – ať už šlo o učence, kteří položili teoretické základy celého oboru, konstruktéry, kteří zhmotnili odvěké představy, nebo astronauty, kteří se vydali dál, než drtivá většina lidí na této planetě. Kniha Vesmírné osudy ale nevznikne sama od sebe, potřebujeme Vaši pomoc.

Vesmírné osudy 117. díl – Elon Musk

Mars - vysněný cíl Elona Muska

Jednoho pozdního večera v červnu 2001 jel Elon Musk v autě s Adeo Ressim a dalšími známými z jakési akce v Hamptonu. Oba byli už v té době milionáři a investory. Přesto zůstávali snílky s velkými plány. Cestující na zadních sedadlech postupně usnuli a dva muži vepředu pro ukrácení dlouhé chvíle vedli řeči o všem možném. Vzpomínali na staré časy na Penn a nakonec přišel na přetřes vesmír. Zpočátku měli oba stejný názor: cestování do vesmíru je příliš drahé a komplikované. Nikdo jiný než NASA nedokáže tak nákladnou věc realizovat. Po pár kilometrech se ale začali ptát – jak drahé a komplikované to může být? Než dojeli do New Yorku, měl Elon jasno: „Přece to nemůže být AŽ TAK drahé a komplikované!“ Jako přirozený cíl se mu hned od počátku zdál Mars. Když pozdě v noci dorazil ke svému počítači, začal pátrat na stránkách NASA, jak probíhají přípravy k letu na Mars, o němž byl přesvědčen, že jej agentura MUSÍ mít v plánu. Hledal dlouho a pečlivě a nakonec s mírným šokem pochopil, že NASA se na Mars nechystá. Když ne NASA, kdo tedy? Elon Musk dost možná právě v onen okamžik uslyšel volání vlastního osudu…

Vesmírné osudy 116. díl – Elon Musk

Elon Musk sedící pracující

Náš seriál o významných osobnostech dějin kosmonautiky se pomalu chýlí ke konci. Vystřídalo se v něm mnoho osobností, díky jejichž přičinění a úsilí jsme mohli podniknout první nesmělé výpady mimo naši odvěkou kolébku. Nemohli jsme však také vynechat několik teoretiků a snílků. Například bez fantastických vizí Julese Vernea by dnešním letům do vesmíru chyběl onen vtíravý pocit déja-vu, bez Konstantina Ciolkovského a jeho inspirace by možná mnoho pozdějších velikánů kosmonautiky zvolilo zcela jinou životní dráhu. Snílci samozřejmě nechybí ani v dnešní době. A právě jedním z těchto snílků náš seriál uzavíráme a vracíme se tak obloukem k fantaziím Julese Vernea. Avšak nejedná se o snílka ze stejného těsta, jako slavný spisovatel. Muž, o kterém budeme vyprávět, je v něčem jiný. Jeho fantazie jsou někdy také jako z jiné doby nebo z jiného světa. On je ale, na rozdíl od mnohých předchůdců, přetavuje ve skutečnost. Je to muž, který tvoří historii a současně nás přibližuje k donedávna nedosažitelné budoucnosti…

Vesmírné osudy 115. díl – Christopher Hadfield

Christopher Hadfileld po návratu z mise STS-100 v roce 2001 doufal, že se do vesmíru ještě podívá, ale jeho šance byly velmi malé. V roce 2003 se ze své mise nevrátil raketoplán Columbia a v jeho útrobách zahynula celá sedmičlenná posádka, ve které bylo i mnoho astronautů, které Chris považoval za přátele. Pro raketoplány to byl poslední nezdar. Když v roce 2005 opět vzlétly, bylo jasné, že je to jen na čas a až dokončí stavbu Mezinárodní kosmické stanice, budou navždy odstaveny. Tím se naprosto promění potřeby NASA pro astronauty. Předně jich bude třeba méně a všichni zbylí budou muset být úzce specializováni. Naděje pro další let visely v nejisté mlze změn a převratů, které v té době prožívala americká kosmonautika.

Vesmírné osudy 114. díl – Christopher Hadfield

Pro astronauta je jakýkoli let do vesmíru vždy vrcholem dlouhého výcviku a odříkání. Většina astronautů nemá jisté, že by mohla letět znovu a v mnohých případech to tak i bude. Být Kanaďanem v NASA je obtížné. Abyste se dostali do vesmíru, potřebujete nějaký kanadský projekt, který z vás udělá důležitou osobu, která jako jediná je vhodná při zvládnutí daného cíle. Chris Hadfield dokončil svoji první misi v roce 1995, pomohl pomocí kanadské robotické ruky připojit dokovací modul pro Mir. Po navrácení zpět na Zem nevěděl, zda se do vesmíru ještě podívá, ale byl si naprosto jistý, že svoji misi – stát se astronautem – tímto činem ještě nedokončil. Rozhodl se, že bude trpělivý, bude dobře cvičit, nabírat zkušenosti, aby při další misi byl nejen připraven, ale aby nesl i více odpovědnosti, než při té první. Naštěstí pro něj i pro mnoho dalších lidí této planety se začínal rodit projekt známý pod zkratkou ISS.

Vesmírné osudy 113. díl – Christopher Hadfield

Kanadští astronauti v roce 1992

Co byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, zda chcete být astronautem? Myslíte si, že člověk, který většinu svého života činí vše, co jen může, aby se mu jeho sen splnil a stal se astronautem, by v této chvíli svoji cestu vzdal? Konec minulého dílu Vesmírných osudů byl předvídatelný, ale další cesta Christophera Hadfielda už tolik ne. V roce 1992 se stal členem nového čtyřčlenného oddílu kanadských astronautů a začal dlouhý a náročný výcvik. Už na počátku výcviku si Chris uvědomil, že samotné přijetí mezi astronauty, dokonce ani mnoho cenných zkušeností z doby, co dělal pilota, z něho astronauta neudělá. Dokonce ani, když podstoupí všechny simulace a výcvik stále ještě není tím, kdo by se mohl nazývat astronautem. Co je tou hranicí? První let do vesmíru? První výstup do volného prostoru? Nebo první úspěšné vyřešení krizové situace? Neexistuje na to jednoznačná odpověď, ale rozhodně stojí za to ji zkusit najít.

Vesmírné osudy 112. díl – Christopher Hadfield

V roce 1995 se poprvé ocitl ve vesmíru. V té době už dobře věděl, že nejdůležitější je umět být užitečný. Nikoli přehnaně, ale velmi obezřetně. Důležité je zkrátka nedělat nic, o čem si nejsme jistí, že tím prospěje našemu úkolu. Jako správný astronaut měl již od útlého věku vždy plán a pokaždé si za ním šel. Nikomu o takových plánech neříkal, pouze urputně a trpělivě činil všechny kroky, které si myslel, že jsou nutné, aby svůj plán mohl jednou naplnit. Jednoho dne, když mu bylo devět let, vydali se s matkou přes pole k sousedovi. Soused byl jediný v okolí, kdo měl televizi a tak se u něj v obývacím pokoji sešlo hodně lidí. Mladý Chris natahoval krk, aby viděl na malou obrazovku. Zrnitý černobílý obraz ukazoval muže v bílém skafandru, jak pomalu sestupuje po žebříku. Bylo právě 20. července 1969 a lidstvo poprvé vkročilo na jiné kosmické těleso. Tehdy se Chris rozhodl, že učiní všechny možné kroky, aby se stal astronautem. Byl to vskutku bláznivý sen. Vždyť on byl Kanaďan, tedy občan státu, který neměl ani vlastní kosmickou agenturu. To však nehodlal brát jako překážku. Rozhodl se, že podnikne všechno, aby v případě, že se naskytne možnost stát se astronautem, mohl říct, že je připraven. Někde tady začíná dlouhá cesta Christophera Hadfielda do vesmíru.

Vesmírné osudy 111. díl – Sergej Krikaljov

Emblém Expedice 1

30. ledna 1996 bylo oficiálně oznámeno složení první stálé posádky mezinárodní orbitální stanice. Velitelem tříčlenného týmu měl být Američan Bill Shepherd, s nímž měli necelý půlrok trávit v prostorách stanice Jurij Gidzenko a… Sergej Krikaljov. Let měl odstartovat v květnu roku 1998. Ovšem záhy se objevily problémy s financováním ruské části stanice. Stavba servisního modulu Zvezda, který měl pro plánovaný komplex zajistit zázemí a pohonný systém, byla v roce 1996 v takovém skluzu, že Rusko nebylo schopno garantovat plánovaný start v dubnu 1998. Celá mašinérie ISS se tím pádem zastavila a posádka Shepherd-Gidzenko-Krikaljov byla nucena přerušit výcvik. Sergej pak v roce 1998 na palubě raketoplánu Endeavour při misi STS-88 asistoval při sestavování prvních komponentů stanice. 12. června 2000 pak tak dlouho očekávaná Zvezda zamířila na orbit, aby se v automatickém režimu spojila se zadním portem modulu Zarja, toho času spojeného s americkým modulem Unity. Základ ISS byl konečně pohromadě a mohla se začít připravovat první stálá posádka. A protože nebylo efektivní cvičit posádku úplně ‚od píky‘, svých rolí se opět ujali Shepherd, Gidzenko a Krikaljov. Pro posledně jmenovaného to měl být už pátý start do vesmíru…

Vesmírné osudy 110. díl – Sergej Krikaljov

Počátek devadesátých let přinesl nové možnosti...

Nová doba, nové možnosti, nové plány. A také staronoví partneři – to vše přinesl počátek devadesátých let ruské kosmické agentuře. Rusko a Spojené státy se ocitly překvapivě v pozici spolupracujících velmocí. Oba státy měly co nabídnout a oběma chyběly přesně ty dílky skládačky, které měl v ruce jejich nový partner. Spojené státy už přes deset let uvažovaly o velké orbitální stanici, ale chyběly jim peníze i zkušenosti – po konci studené války se konaly velké škrty v rozpočtu, Skylab byl dávnou minulostí a úroveň poznání od té doby pokročila. Rusko zase mělo zkušenosti a (víceméně) funkční stanici, ale scházely finance. Navíc hrozil odliv mozků z ruského kosmického a raketového průmyslu směrem ke státům s ne zcela dobrou pověstí. Obě mocnosti se rozhodly spolupracovat a pokusit se spojit své úsilí tak, aby byl výsledek přínosem oběma stranám. Zda tomu tak nakonec bezezbytku bylo, to ponechme v tuto chvíli stranou, každopádně v červnu 1992 oznámili Boris Jelcin a George Bush záměr uskutečnit společný program, zvaný “Dohoda mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací ohledně spolupráce na výzkumu a využití kosmického prostoru pro mírové účely“. Konkrétním výstupem této dohody měly být krátkodobé lety dvou ruských kosmonautů na americkém raketoplánu a jeden dlouhodobý let Američana na Miru. Na přelomu léta a podzimu 1992 začalo v zákulisí ruské agentury hledání vhodných kandidátů pro let na Shuttlu. Nakonec se v hledáčku ocitli dva zkušení kosmonauti…

Vesmírné osudy 109. díl – Sergej Krikaljov

Orbitální stanice Mir

18. května 1991 ve 12:50:28 UT vzlétl z Bajkonuru nosič Sojuz-U2, pod jehož aerodynamickým krytem se skrývala kosmická loď Sojuz TM-12. Na jeho palubě byli dva muži a jedna žena. Velitel Anatolij Arcebarskij, palubní inženýr Sergej Krikaljov a první britská kosmonautka Helen Sharman měli namířeno k orbitální stanici Mir. 20. května se po dvoudenním stíhání Mir skutečně objevil v dohledu a zdálo se, že vše bude rutinní, jako už mnohokrát předtím. Ovšem jen do okamžiku, kdy si velitel Arcebarskij povšiml údajů sbližovacího systému Kurs. Zdálo se, že povědomí systému o poloze lodi vzhledem ke stanici se liší od reality. Arcebarskij proto převzal ruční řízení a opatrně se přibližoval k Miru. Helen Sharman obsluhovala fotoaparáty na palubě, zatímco Sergej Krikaljov držel hlídku u okének v orbitálním modulu. Arcebarskij byl ve vesmíru nováčkem, svou práci však odvedl na výbornou: ve 14:30 UT zacvakly západky na dokovací sondě Sojuzu do svých protikusů v předním stykovacím uzlu stanice. V okamžiku spojení si Arcebarskij povšimnul, že podle systému Kurs by měl Sojuz být stále ještě vzdálen asi 100 metrů od Miru. Pro Sergeje Krikaljova v ten den začal jeho druhý pobyt na stanici, pobyt, který bude mít zcela jiné vyústění, než jaké si bylo možné představit…