Štítek ‘Vesmírné osudy’

Vesmírné osudy 19. díl – Valentin Gluško

V2 startuje.

Inženýři a konstruktéři, kteří těsně po válce pracovali v Sovětském svazu (a nejen tam) na vývoji raketových motorů na kapalná paliva, byli zvláštním živočišným druhem. V oněch pionýrských dobách téměř neexistovala literatura, schémata, zažité postupy, na které by se mohli odvolat. Vše vlastně začínalo skoro od začátku. Hlavní vývojovou metodou byl systém „pokus- omyl“. A tady přicházela na řadu technická intuice. Mezi konstruktéry byli tací, kterým občas stačil pohled na schéma motoru, či jeho součásti, a okamžitě věděli, že to bude fungovat. Nebo také nebude. Často však docházelo i k překvapivým poruchám, požárům, nebo dokonce explozím testovaných agregátů. Aby generalita neměla obavy, konstruktéři nahrazovali ve svých hlášeních slovo „exploze“ za nenápadnější „narušení spalovací komory“. Sovětský svaz se v oblasti vývoje raket rozhodl jít jinou cestou, než západoevropské státy. Ty vsadily na týmy německých specialistů, které jim s koncem války padly do rukou. Sověti ale takovou výhodu neměli- z jejich bojových jednotek měli Němci panickou hrůzu a raději se vzdávali do rukou vojáků USA, Anglie nebo Francie. Proto byli sovětští inženýři nuceni spoléhat se sami na sebe. Zpočátku to znamenalo velký handicap a zpoždění oproti ostatním velmocem v řádu měsíců a let, později ale tento přístup postavil základ zcela nové, sovětské (nebo ruské, chcete-li) konstrukční školy. U jejího zrodu stál také Valentin Gluško.

Vesmírné osudy 18. díl – Valentin Gluško

Lubjanka

Otázka: „Kdo je kromě vás členem škůdcovské organizace v reaktivním institutu?“
Odpověď: „Kromě mé osoby jsou členy antisovětské trockistické škůdcovské organizace v reaktivním institutu: Langemak -můj zástupce, Gluško, Pobědonoscev, Koroljov a Švarc. Svou záškodnickou činnost jsem uskutečňoval prostřednictvím těchto osob.
Otázka: „Odkud víte, že Langemak a ostatní zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace v institutu?“
Odpověď: „O tom, že zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace, vím od Langemaka. Všichni byli svou záškodnickou činností spojeni s Langemakem.“
Více se od Ivana Klejmenova, náčelníka RNII, vyšetřovatel Luchovickij nedozvěděl. Přesto těchto několik odpovědí, které padly během výslechu 16. prosince 1937, stačilo k tomu, aby byla kolem RNII utažena smrtící smyčka NKVD. Co nedostal vyšetřovatel Luchovickij z Klejmenova, to se dozvěděl vyšetřovatel Šestakov od anonymního „pomocníka“ přímo ve RNII. V protokolu se mimo jiné praví o tom, že záměrnou nedbalostí způsobil V. P.Gluško při zkouškách plynového generátoru sedmiměsíční skluz. Protokol, obsahující informace ochotně vymyšlené oním informátorem, pak vyšetřovatel nechal podepsat Georgii Langemakovi. Tím byl osud Klejmenova i Langemaka zpečetěn. V noci z 10. na 11. ledna 1938 jejich pozemská pouť skončila kulkou do týla v podzemí Ljubjanky. Gluškovi a dalším pracovníkům RNII v té době zbývaly týdny, nanejvýše měsíce svobody…

Vesmírné osudy 17. díl – Valentin Gluško

R-7

Valentin Petrovič se rozhlédl po své nové pracovně. Je jisté, že hlavou se mu proháněla spousta myšlenek, jaké to však byly myšlenky, to věděl jen on. Je ale možné, že cítil zadostiučinění. Křeslo, na které před chvílí usedl, patřilo ještě před několika lety jeho hlavnímu rivalovi. Ten na sebe strhnul většinu moci, zásluh, pozornosti… A Valentin Petrovič měl pocit, že část té moci by měla patřit jemu. A pak byl najednou onen rival pryč, zemřel náhle po ne zcela vydařené operaci. Jeho místo zaujal jeho náměstek, o kterém si Valentin Petrovič- stejně jako spousta dalších- myslel, že je sice brilantním inženýrem, ale také velkým opilcem a slabochem, který se schovává před důležitými rozhodnutími. Sovětský kosmický program přivedl na kraj útesu, pod nímž se rozprostírala propast neúspěchu a světové blamáže. A teď na jeho místě stojí Valentin Petrovič s úkolem pozvednout slávu sovětského dobývání vesmíru opět tam, kam patřila- na první místo, aby její lesk zastínil Američany i s jejich triumfem na Měsíci. Bude to těžký úkol a zpočátku budou padat hlavy. Jako první padne onen neúspěšný předchůdce Valentina Petroviče- dnes ještě stál mezi těmi, co nového šéfa vítali. Až si zítra přijde sem do kanceláře pro své osobní věci, ani jej nepustí do komplexu v Podlipkách, jeho propriety na něj čekají v krabicích na vrátnici. Na tváři nového šéfa NPO Eněrgija se mihnul lehký úsměv: jeho éra, éra Valentina Petroviče Gluška, právě začíná…

Vesmírné osudy 16. díl – Wernher von Braun

Wernher von Braun snil o letu na Mars, snil o něm dlouho a celý život se svého cíle snažil dosáhnout. Když se ho však jeden americký novinář na počátku šedesátých let zeptal, co je pro něj důležitější, zda letět na Měsíc, nebo na Mars, odpověděl: „Mars je větší výzva, ale osobně bych raději letěl nejdříve na Měsíc. Doletět na Měsíc je totiž pouze otázka peněz a dostatečné motivace.“ A zdá se, že ani jedno v šedesátých letech nechybělo. Poslední díl našeho putování životem von Brauna se bude zabývat obdobím, které je všeobecně hodně známé, proto se v něm pokusíme podívat na ty aspekty života von Brauna, které až tak známé nejsou. Přesto tento seriál i po sedmi dílech končí jaksi neúplný. O životě von Brauna i o historických souvislostech by se dalo napsat ještě mnohé. Proto přiložený seznam použité literatury zároveň doporučuji i jako ideální materiál k prostudování těm, které téma zaujalo. Je toho ještě dost zajímavého, co by vás mohlo zajímat.

Vesmírné osudy 15. díl – Wernher von Braun

V polovině padesátých let konečně skončila korejská válka, ale svět se stále hlouběji nořil do vod války Studené. Sovětský svaz získal vodíkovou bombu a svou sílu udržet si své satelitní státy ukázal při povstání v Maďarsku v roce 1956. Přesto se objevila iniciativa Mezinárodního geofyzikálního roku (IGY), která nabádala státy, aby využily některých technických prostředků k vědeckému výzkumu. V rámci těchto návrhů bylo i využití raket, jako raketových nosičů pro vědecké družice. Mezi účastníky se krom USA přihlásil i Sovětský svaz, což si u mnohých vládních i vojenských činitelů ze Spojených států vysloužilo jistý posměch. Všichni byli přesvědčeni o tom, že SSSR není technologicky natolik vyspělý, aby dokázal postavit raketu.

Vesmírné osudy 14. díl – Wernher von Braun

Válka skončila. Tento hrůzný konflikt sebou odnesl krom obludného množství lidských životů i sílu Evropy, která jí zpočátku scházela pro opětovné rovnocenné zapojení do dění ve světě. Nejen Německá města ležela v troskách, většina průmyslu byla v důsledku válečného vedení buď zničena, nebo zastaralá. Veškeré komunikace byly jen stěží uživatelné a obyvatelstvo bylo unaveno z dlouhé války. Jídla se nedostávalo, protože většina orné půdy a zásob byla znehodnocena. V tomto všeobecném obrazu zkázy jistý plukovník Toftoy jezdil po zničené Evropě a sháněl špičkové vědce v oboru raketového průmyslu, když se k němu donesla zpráva, že hlava německého raketového průmyslu, Wernher von Braun se dobrovolně vydal Američanům.

Vesmírné osudy 13. díl – Wernher von Braun

Úspěchy Německa z počátku druhé světové války byly nadobro pryč. Rok 1943 byl ve znamení boje o přežití. Němečtí vojáci na několika frontách prohrávali a jen za cenu velkých ztrát drželi některé vzdálené pozice. Prohra u Stalingradu předznamenala rozpad východní fronty. Spojenecká Itálie kapitulovala a spojenečtí vojáci se vylodili na Sicílii. Afrika byla už vesměs osvobozena a kdysi silné německé námořnictvo ztrácí svoji poslední bojeschopnou bitevní loď. Hitler a vojenské vedení Německa začali sahat k zoufalým řešením. Potřebovali něco, co by zvrátilo nekonečné porážky na všech frontách. Hitler se upnul k zázračným zbraním. Roky, kdy jeho armády vyhrávaly konvenčním způsobem, byly pryč a právě nyní se začal zoufale poohlížet po tom, co by mohlo zázračně přeskupit karty. Začala doba zázračných zbraní.

Vesmírné osudy 12. díl – Wernher von Braun

Rok 1937 byl plný napětí, změn a událostí, které nevyhnutelně směřovaly k druhé světové válce – i když mnozí politici věřili, že tomu dokáží zabránit. Lidé se potáceli mezi protikladnými, ale stejně zhoubnými ideologiemi a Evropa byla hlavním místem sváru. Zatímco na východě Stalin prováděl své oblíbené čistky, na západě se Hitler pokoušel oslnit svět. V tomto roce ho však nejvíce oslnil zkázou vzducholodě Hindenburg, která našla svůj nebeský přístav v New Yorku a s ní třiatřicet nešťastníků. Gigantická vzducholoď byla jen další ukázkou toho, jak Německo přesvědčovalo svět, že je bohaté, plné síly a že je s ním třeba počítat. Bylo to teprve rok poté, co v Mnichově proběhly pompézní Olympijské hry. Ti vnímavý a nyní i ti méně vnímavý tušili, že se blíží něco zlověstného, ti, kteří nic vidět nechtěli, zavírali oči a situaci zlehčovali. A přesně někde mezi těmito všemi událostmi a politickým ceněním zubů se v tichosti a nenápadně měnila touha několika mužů v pouhý sen. A přitom ještě nedávno se zdálo, že svůj vesmír již mají na dosah. Jejich vize jim totiž začala pohlcovat žízeň po válce, kterou měl jejich hlavní sponzor a podporovatel – armáda.

Vesmírné osudy 11. díl – Wernher von Braun

Rok 1930 byl v Německu rokem bouřlivého rozvoje vědy a techniky. Bylo to zvláštní, stát byl drcen těžkou finanční krizí, která se stále ještě mísila s důsledky těžkých reparací po první světové válce. Politická scéna se bouřila a ty nejtěžší časy měly ještě přijít. Mezi těmito těžkými a skutečnými koly historie obyvatelstvo Německa snilo o letech do vesmíru. Byla to doba raketové horečky, která se rozhořela díky Hermannu Oberthovi, filmu Žena na Měsíci a malé skupince experimentátorů od Berlína, kteří čas od času ukazovali zájemcům povětšinou explozí končící starty svých malých rakety. Mezi těmito experimentátory byl i mladý blonďatý student, který právě nastoupil na berlínský Chartlottenburský technický institut ke studiu mechaniky a leteckého inženýrství. Pro Wernhera von Brauna začala nová životní etapa.

Vesmírné osudy 10. díl – Wernher von Braun

Někteří lidé občas sní a povětšinou žijí. Jiní žijí své sny a mění tím svět, dějiny i celé lidstvo. Přesně takový byl von Braun. Celý život prožíval své sny, a i když to někdy stálo až příliš, nepřestával za nimi jít. Byla to osobnost, která inspirovala druhé, byl to člověk, kterého jiní velice rádi následovali, protože v mnoha lidech probouzel pocit, že když půjdou za ním, tak dokážou třeba také realizovat své sny. Vyznačoval se neutuchajícím zájmem o nepřeberné množství vědních disciplín. Byl to sice především raketový technik, inženýr, konstruktér a vědec, ale choval velký zájem v oblasti náboženství, filosofie, hudby, historie a mnoha dalších vědeckých disciplínách. John Glen ho nazval renesančním mužem v raketovém věku a přesně to ho vystihuje. Pojďme se podívat v prvním, z pěti dílů, které se osobnosti Wernhera von Brauna budou věnovat, jak vypadalo jeho mládí a jaká byla jeho cesta k zájmu o raketovou techniku.