Inženýři a konstruktéři, kteří těsně po válce pracovali v Sovětském svazu (a nejen tam) na vývoji raketových motorů na kapalná paliva, byli zvláštním živočišným druhem. V oněch pionýrských dobách téměř neexistovala literatura, schémata, zažité postupy, na které by se mohli odvolat. Vše vlastně začínalo skoro od začátku. Hlavní vývojovou metodou byl systém „pokus- omyl“. A tady přicházela na řadu technická intuice. Mezi konstruktéry byli tací, kterým občas stačil pohled na schéma motoru, či jeho součásti, a okamžitě věděli, že to bude fungovat. Nebo také nebude. Často však docházelo i k překvapivým poruchám, požárům, nebo dokonce explozím testovaných agregátů. Aby generalita neměla obavy, konstruktéři nahrazovali ve svých hlášeních slovo „exploze“ za nenápadnější „narušení spalovací komory“. Sovětský svaz se v oblasti vývoje raket rozhodl jít jinou cestou, než západoevropské státy. Ty vsadily na týmy německých specialistů, které jim s koncem války padly do rukou. Sověti ale takovou výhodu neměli- z jejich bojových jednotek měli Němci panickou hrůzu a raději se vzdávali do rukou vojáků USA, Anglie nebo Francie. Proto byli sovětští inženýři nuceni spoléhat

Otázka: „Kdo je kromě vás členem škůdcovské organizace v reaktivním institutu?“
Odpověď: „Kromě mé osoby jsou členy antisovětské trockistické škůdcovské organizace v reaktivním institutu: Langemak -můj zástupce, Gluško, Pobědonoscev, Koroljov a Švarc. Svou záškodnickou činnost jsem uskutečňoval prostřednictvím těchto osob.
Otázka: „Odkud víte, že Langemak a ostatní zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace v institutu?“
Odpověď: „O tom, že zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace, vím od Langemaka. Všichni byli svou záškodnickou činností spojeni s Langemakem.“
Více se od Ivana Klejmenova, náčelníka RNII, vyšetřovatel Luchovickij nedozvěděl. Přesto těchto několik odpovědí, které padly během výslechu 16. prosince 1937, stačilo k tomu, aby byla kolem RNII utažena smrtící smyčka NKVD. Co nedostal vyšetřovatel Luchovickij z Klejmenova, to se dozvěděl vyšetřovatel Šestakov od anonymního „pomocníka“ přímo ve RNII. V protokolu se mimo jiné praví o tom, že záměrnou nedbalostí způsobil V. P.Gluško při zkouškách plynového generátoru sedmiměsíční skluz. Protokol, obsahující informace ochotně vymyšlené oním informátorem, pak vyšetřovatel nechal podepsat Georgii Langemakovi. Tím byl osud Klejmenova i Langemaka zpečetěn. V noci z 10. na 11. ledna

Valentin Petrovič se rozhlédl po své nové pracovně. Je jisté, že hlavou se mu proháněla spousta myšlenek, jaké to však byly myšlenky, to věděl jen on. Je ale možné, že cítil zadostiučinění. Křeslo, na které před chvílí usedl, patřilo ještě před několika lety jeho hlavnímu rivalovi. Ten na sebe strhnul většinu moci, zásluh, pozornosti… A Valentin Petrovič měl pocit, že část té moci by měla patřit jemu. A pak byl najednou onen rival pryč, zemřel náhle po ne zcela vydařené operaci. Jeho místo zaujal jeho náměstek, o kterém si Valentin Petrovič- stejně jako spousta dalších- myslel, že je sice brilantním inženýrem, ale také velkým opilcem a slabochem, který se schovává před důležitými rozhodnutími. Sovětský kosmický program přivedl na kraj útesu, pod nímž se rozprostírala propast neúspěchu a světové blamáže. A teď na jeho místě stojí Valentin Petrovič s úkolem pozvednout slávu sovětského dobývání vesmíru opět tam, kam patřila- na první místo, aby její lesk zastínil Američany i s jejich triumfem na Měsíci. Bude to těžký úkol a zpočátku budou padat