Astronauti při lunárním programu Apollo pochopitelně neodebírali pouze povrchové vzorky, kterým jsme se věnovali v minulých dílech našeho pořadu. Aby mohli vědci důkladně prostudovat Měsíc, bylo potřeba získat i vzorky, které se nachází pod povrchem. Za tímto účelem byly některé posádky vybaveny dokonce i vrtačkou s až třímetrovým vrtákem. Ale i nástroje pro odběr podpovrchových vzorků, které vyžadovaly čistě lidskou sílu, udělaly hodně užitečné práce.
V rámci programu Apollo měli astronauti k dispozici celou řadu nástrojů, které jim umožňovaly odebírat různé typy vzorků. V minulém díle jsme si představili část nástrojů, které umožňovaly odebírat vzorky z povrchu, ale to rozhodně nebylo vše. Ve výbavě nemohlo chybět známé geologické kladívko, ale byl tu i nástroj, který připomínal síťku na motýly. Na Apollu 16 navíc letěl také speciální nástroj pro odběr pouze těch nejsvrchnějších vrstev regolitu.
Před techniky, kteří pracovali na vývoji kontejnerů ALSRC (Apollo Lunar Sample Return Container), stála velká výzva – jak zajistit optimální těsnění kontejneru, aby se nic nežádoucího nedostalo do kontejneru, a zároveň aby z jeho útrob neuniklo nic ven. Experti pracovali hned s několika možnostmi, ale žádná z nich nebyla úplně optimální. Nakonec proto vsadili na kombinaci dvou nejnadějnějších možností. Aby byly kontejnery co nejvíce čisté, byla značná pozornost věnována i jejich sterilizaci, která byla čtyřúrovňová.
Kontejnery ALSRC (Apollo Lunar Sample Return Container) se někdy označují jako „rock box“, tedy „bedna na kameny“. Ale pozor, nenechme se tímto prostým označením zmýlit. Ve skutečnosti se jedná o velmi pokročilé a chytře navržené kontejnery, které musely splnit celou řadu požadavků – od mechanické odolnosti přes hermetickou těsnost až po zabránění odplyňování, což by způsobilo kontaminaci přivezených vzorků.
Když se lidé v rámci programu Apollo vydali na povrch Měsíce, bylo potřeba zajistit, abychom Měsíc zbytečně nekontaminovali pozemským materiálem a zároveň abychom materiálem přivezeným z Měsíce nekontaminovali Zemi. Zkrátka a dobře bylo potřeba respketovat v té době ještě čerstvě definované zásady takzvané planetární ochrany. Sterilizací proto prošlo mnoho nástrojů, ale kabina obývané lidmi nemůže být nikdy stoprocentně sterilní. Když první mise Apollo ukázaly, že lunární regolit není vhodný k tomu, aby hostil život, mohly se některé striktní předpisy trochu uvolnit.
Pod pojmem planetární ochrana se ukrývá komplexní obor zaměřený na zajištění, aby přirozená kosmická tělesa nebyla kontaminována pozemskými mikroorganismy, které by tam dopravily naše kosmické sondy. Planetární ochrana ale funguje i obráceně – zajišťuje, aby Země nebyla kontaminována nebezpečnými materiály, které by s sebou mohly dopravit kosmické sondy vracející se z jiných kosmických těles. Poprvé se planetární ochrana v praxi uplatnila při lunárním programu Apollo. Tehdejší znalosti o Měsíci nebyly ani zdaleka dokonalé. Nikdo proto nevěděl, co přesně hrozí, až se lidé z Měsíce vrátí.
V rámci lunárního programu Apollo využila NASA zkušeností z minulých let a vsadila na upravené fotoaparáty od švédské firmy Hasselblad. Přístroje této značky se objevovaly i na prvních letech amerických raketoplánů. V jejich éře navíc postupně nastoupila digitalizace fotoaparátů, která se nevyhnula ani těm kosmickým. V současné době jsou tyto přístroje již naprosto běžnou součástí kosmických letů a na stanici ISS je jich hned několik.
Dnes, v době digitálních fotoaparátů, jsme zaplaveni fotografiemi ve vysokém rozlišení. Během pár kliknutí máme k dispozici i nepřeberné množství fotek, které pořídili astronauti v kosmickém prostoru. Cesta k tomuto stavu však nebyla krátká a jednoduchá. Přitom už od prvopočátků pilotovaných kosmických misí jsou jejich součástí nejrůznější typy ručních kamer a fotoaparátů, které zaznamenávají průběh kosmického letu.
V historii kosmonautiky najdeme jen několik skutečně velmi utajovaných a na informace skoupých misí, u kterých nejsou k dispozici ani kusé informace o nákladu, jeho úkolech a provozovateli. Mezi tyto nejvíce utajované mise patří i Zuma, která startovala 8. ledna roku 2018 na raketě Falcon 9. Tato mise však s velkou pravděpodobností skončila předčasně – vinou závady na družicovém adaptéru se náklad neoddělil od horního stupně nosné rakety a celá sestava tak shořela v atmosféře Země.
Po německém rentgenovém teleskopu eROSITA přichází čas, abychom si představili i druhý vědecký přístroj na palubě rusko-německé kosmické observatoře Spektr-RG. Dnes si proto posvítíme na ruský rentgenový dalekohled ART-XC, jehož měření doplňovala pozorování německého přístroje. Pro leckoho překvapivě se navíc na vývoji tohoto ruského teleskopu podílela také americká agentura NASA – Marshallovo středisko vyrobilo a zkalibrovalo letové exempláře jeho zrcadel.
Rubrika Foto a video, Technologie 
Štítky: ART-XC, DLR, eROSITA, NASA Marshall, Roskosmos, Spektr-RG, Vesmírná technika 
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
24. září 2022 
