Artemis Accords
Finsko podepsalo Artemis Accords. Finsko je 53. zemí, která podepsala dohody, a první, která tak učinila v roce 2025.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Finsko podepsalo Artemis Accords. Finsko je 53. zemí, která podepsala dohody, a první, která tak učinila v roce 2025.
Společnost Planet jmenovala bývalého generála vesmírných sil USA Johna Raymonda do své správní rady. Cílem společnosti je rozšířit svou stopu na trzích obrany a zpravodajství.
Sean Duffy, kandidát na ministra dopravy v nově nastupující administrativě prezidenta Trumpa, sdělil členům obchodního výboru Senátu, během slyšení 15. ledna, že přezkoumá pokuty udělené společnosti SpaceX a také šířeji přezkoumá regulační proces pro komerční starty.
V prohlášení ze 17. ledna FAA potvrdila, že bude vyžadovat, aby SpaceX provedla vyšetřování ztráty Starship během testovacího letu IFT-7. Dále prošetřuje zprávy o škodách na majetku na ostrovech Turks a Caicos.
Navigační družice navržená společností Sierra Space pro americké vesmírné síly prošla předběžnou kontrolou. Družice je postavena pro program Resilient Global Positioning System (R-GPS), jehož cílem je posílit stávající konstelaci družic GPS.
Společnost Stoke Space získala 260 milionů dolarů, z finančního kola série C, na vývoj plně znovupoužitelné nosné rakety.
24. výroční zpráva o vládních vesmírných programech od konzultační firmy Novaspace ukazuje, že vládní rozpočty na vesmír vzrostly o 10 % od roku 2023, hlavně díky investicím do obrany. Nárůst odráží rostoucí obavy o vesmír jako o spornou vojenskou doménu.
Indická vesmírná agentura ISRO oznámila úspěšné spojení dvou družic v rámci mise SpaDex. Indie se tak stala čtvrtou zemí na světě, která zvládla dokování na oběžné dráze.
Americká National Geospatial-Intelligence Agency (NGA) 15. ledna oznámila, že vybrala 13 společností pro kontrakt v hodnotě 200 milionů dolarů na poskytování komerčních družicových dat a analýz.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Pátý srpen 1961 se poznenáhlu přehoupl do šestého srpna a kazašská step si alespoň na pár hodin oddechla od ubíjejícího letního žáru. Teploty v těchto končinách mohou v létě pravidelně šplhat až přes čtyřicetistupňové hodnoty a vše je umocňováno čerstvým horkým větrem, jenž s sebou nese všudypronikající prach a písek. Ale z půlnoci ještě neuplynuly ani tři hodiny a rampa, na níž už od včerejšího dne stála raketa 8K78K s kosmickou lodí 3KA No4 na špici, začala ožívat mumrajem příslušníků bojového odřadu. V pět hodin místního času rozhodla Státní komise o zahájení tankování nosiče. V jeho průběhu se projevila jediná větší závada v rámci předstartovních příprav – u centrálního stupně se objevila netěsnost palivové instalace. Naštěstí se nejednalo o vážný problém a pod vedením Koroljovova náměstka Leonida Voskresenského se ji brzy podařilo odstranit. Obloha už byla modrá se zářícím slunečním kotoučem stoupajícím od východního obzoru, když úderem šesté hodiny v domku na ploščadce 2 do místnosti, kde spali kosmonauti, vstoupil Jevgenij Karpov. „Prospíte let,“ řekl s úsměvem, „je nádherné ráno!“ Titov s Nikolajevem byli okamžitě bdělí. Zejména prvně jmenovanému
Let Jurije Gagarina byl pro Sovětský svaz nepopiratelným triumfem, jenž opět dokázal všem, že ostatním světem často opovrhovaná země rozhodně má co říci i co se technologického pokroku týče. Nikita Chruščov již od dob vypuštění prvního Sputniku velmi dobře pochopil, že vesmír se stal nejen kolbištěm armád a zpravodajských služeb, ale také velmi účinným nástrojem propagandy a výkladní skříní daného typu společenského zřízení. Také tento nejnovější úspěch domácího kosmického programu hodlal využít v maximální možné míře. De facto vzápětí po letu Gagarin nastoupil na horskou dráhu zahraničních i domácích cest, mítinků, schůzí a recepcí, v jejichž rámci měl figurovat coby živý důkaz toho, že socialistické zřízení dokázalo svou nadřazenost nad prohnilým kapitalistickým západem. Paradoxně ovšem z oné vlny publicity vyplývalo několik velmi nepříjemných a choulostivých, přesto však nutných kroků, kdy jisté části prvního kosmického letu musely být zahaleny pod mlžný závoj polopravd, dezinformací a v některých případech bezostyšných lží. Některé z nich byly identifikovány až s poměrně velkým odstupem. Možná ještě horší než lži samotné je fakt, že pokud by tehdy Sověti mluvili
Nad kosmodromem svítilo na téměř bezmračném modrém nebi zářivé slunce a jeho paprsky osvětlovaly raketu, od níž se jako jemný závoj vlnily obláčky odpařujícího se kyslíku. Téměř idylický pohled však skrýval obrovskou nervozitu. O pár desítek metrů dál, v bunkru řízení startu, mezitím přítomní nervózně hleděli na ručičky hodin, které se až mučivě pomalu sunuly k deváté hodině moskevského času. Hned vedle hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova stál Pavel Popovič, jeden z předvojové šestice kosmonautů, na něhož připadla úloha udržovat spojení během prvních fází letu. Před dvěma hodinami mu Koroljov ukázal červený telefon v rohu a řekl mu: „Pavle Romanoviči, stůjte u toho telefonu a nepouštějte mě k němu i kdybych na vás křičel. Dobře?“ Telefon byl používán pro závažné okolnosti, stačilo vzít jeho sluchátko, vyslovit jediné slovo – a celý proces předstartovních příprav by se zastavil. Když se pak objevil jakýsi menší problém, který mohl znamenat ohrožení startu, Koroljov se otočil a zamířil k onomu přístroji. Popovič mu zastoupil cestu a pravil: „Vy sám jste mi přikázal, abych vás k tomu telefonu nepouštěl…“ Koroljov začal rudnout
Takzvaná „ploščadka 2“ na kosmodromu Bajkonur byla donedávna využívána jako zázemí pro obsluhu startovní rampy číslo 1, tedy historického komplexu, z něhož do vesmíru zamířil první Sputnik, první živý tvor, první sondy k Měsíci, Marsu a Venuši. Pokud bychom vyšli od montážní haly MIK a přešli místní hlavní cestu, po několika desítkách metrů bychom narazili na dva malé dřevěné domky. Ty zde byly zbudovány pro dvě nejdůležitější osobnosti raketového vojenského průmyslu padesátých let – hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova a velitele strategických raketových vojsk Mitrofana Nedělina. Dva pokoje, kuchyně, toaleta a koupelna nejsou na dnešní poměry žádným velkým luxusem, ovšem na tehdejší dobu a místní podmínky se jednalo o velmi pohodlné ubytování. Při výbuchu rakety R-16 na rampě 41 v říjnu 1960 však Nedělin zahynul a jeho domek osiřel. V první polovině dubna 1961 však znenadání nenápadná stavba opět našla svůj smysl, a to díky jedné příliš zdlouhavé proceduře. Aniž to kdo tehdy tušil, z dvojice domků ten blíže k rampě se stane putovním místem a svatyní pro všechny, kdo se vydávali a vydávají do vesmíru z půdy
Je pozoruhodné, jak tenká je v dnešní době hranice mezi anonymitou a světovým věhlasem. V mnoha případech ji dotyčný člověk překročí během několika málo týdnů. Jsou ale i případy, kdy se tvář a jméno zapíší do kolektivního podvědomí během několika dní, mnohdy i jen několik hodin stačí k tomu, aby se stal předmětem debat, úcty a leckdy i nepokrytého zbožšťování i v tom nejzapadlejším koutě světa. Takovou moc mají dnešní média v čele se sítí internet. Nic takového jako internet bychom na začátku šedesátých let minulého století pochopitelně najít nemohli, nicméně masmédia měla v té době podobnou sílu, jako je tomu dnes. Vše, co se okolo budoucích kosmonautů dělo, bylo podrobně zaznamenáváno na filmové pásy, aby v případě úspěchu mohly být sestříhány dokumentární filmy pro úzké obecenstvo z řad „věrchušky“, tedy vedení SSSR a zainteresovaných pracovníků. Učesané verze filmů bez záběrů, jež by mohly odhalovat státní a vojenská tajemství, jakým byla například podoba lodi Vostok, pak byly připraveny pro veřejnost. Velitel oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin se postaral o to, aby kameramani byli vždy přítomni a neustále zaznamenávali ty nejdůležitější
Po úspěšném letu lodi 3KA No2 s pejskem Zvjozdočkou a figurínou na palubě bylo teoreticky vše připraveno na let s člověkem. Při bližším pohledu však zbývalo vyřešit několik důležitých problémů. Prvním z nich byla závažná situace, jež vyvstala poté, co se u lodi 3KA No2, stejně jako u předchozího letu, neoddělila „kabel-mačta“, tedy kabelový svazek propojující přístrojový úsek s návratovou kabinou. Jak již bylo v jednom z předchozích dílů řečeno, z nepochopitelných důvodů se tímto selháním nikdo zvlášť nezabýval. Dokonce v podkladech S. P. Koroljova k zasedání Státní komise bylo u prvního letu kabiny 3KA poznačeno „Loď vypuštěna na plánovanou orbitu. Přístroje pracovaly normálně. Přistání proběhlo normálně.“ U druhého startu pak byla pouze strohá poznámka „stejně tak“. Dalším problémem, který bylo nutné vyřešit, byla funkce systému zabezpečení životních podmínek, konkrétně vysoušeče. Zde bylo rozhodnuto o instalaci prozatímní varianty s tím, že pro jeden oblet Země postačí. Opět se nijak zdlouhavě neřešilo, co by se stalo v případě, že by se brzdicí zážeh nepodařil a kabina by musela na oběžné dráze zůstat až deset dní do doby, než by
Elitní šestice prvního sovětského oddílu kosmonautů se na začátku léta dostala do kolotoče intenzivního výcviku, který byl prokládán lékařskými testy a prověrkami. Gagarin, Něljubov, Bykovskij, Titov, Popovič a Nikolajev byli zasvěcováni do tajemství konstrukce lodi 3KA a pod vedením instruktora Marka Gallaje se seznamovali se situacemi, které je mohly během letu potkat. Kosmonauti byli skutečně v jednom kole a jejich manželky si jich příliš neužily. Součástí výcviku byly i simulace na trenažéru kabiny Vostok, který byl instalován ve druhém patře LII (Leteckého výzkumného institutu M. M. Gromova). Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, trenažér byl instalován poté, co bylo pro jeho umístění v laboratoři číslo 47 LII nutné vybourat otvor ve vnější zdi. Trenažér to byl z dnešního pohledu poměrně rudimentární, nicméně již tehdy nechyběla projekce hvězdného nebe a zjednodušeného obrazu Země v iluminátorech. Vybavení kabiny se téměř nelišilo od skutečných lodí 3KA a kosmonauti tak mohli prožívat na tu dobu poměrně věrnou iluzi skutečného letu. Nácviky probíhaly v jistém smyslu skupinově, šestice vždy byla v laboratoři společně, přičemž jeden z kosmonautů
Středisko přípravy kosmonautů J. A. Gagarina je dnes respektovanou organizací, jednou z mála svého druhu na světě. Od počátku šedesátých let minulého století se specializuje, jak název napovídá, na všestrannou přípravu kosmonautů na jejich neobvyklou práci. Středisko bylo založeno, ještě coby anonymní vojenský útvar 26266, vládním nařízením ze dne 11. ledna 1960. Velitelem nově zřízené organizace se stal vojenský lékař Jevgenij Karpov, který měl zprvu k ruce 250-členný ansámbl. V té době ještě vlastně nikdo nevěděl, jakým způsobem by měl výcvik probíhat a vše se tvořilo za provozu. Ke cti zúčastněných nutno podotknout, že koncepce, kterou Karpov a spol. zavedli, se osvědčila a kosmonauti byli na své první pionýrské mise připraveni velmi dobře. Dvacítka mladých mužů byla podrobena všestranné přípravě, která zahrnovala teoretické i praktické předměty a také speciální testy na nejrůznějších „mučících nástrojích“…
Start druhé lodi 3KA měl být poslední generální zkouškou před letem člověka. Také tento Vostok měl kopírovat naplánovaný program letu s lidskou posádkou, tedy provést jeden oblet Země a přistát v zadané oblasti severovýchodně od Volgogradu. Na palubě měl opět zaujmout místo „Ivan Ivanovič“, antropometrická figurína simulující rozložení hmoty lidského těla. A opět s ním měl na oběžnou dráhu zamířit pejsek umístěný ve speciálním kontejneru, který při přistání zůstával v návratové kabině. Pokud by tento let dopadl ke všeobecné spokojenosti, do dalšího stroje už by se měl posadit člověk. Není divu, že start lodi 3KA No2 byl velmi ostře sledován, tím spíše, že tentokrát již měly všechny systémy bez výjimky odpovídat verzím, které měly zajišťovat pilotovaný let. A pokud mluvíme o velmi ostře sledovaném startu, nejedná se pouze o planou frázi. Na kosmodrom totiž právě kvůli sledování vzletu lodi 3KA No2 dorazili ti, jichž se celé dění dotýkalo zcela bezprostředně. Na vědeckovýzkumný polygon číslo pět měli poprvé zavítat mladí muži, z jejichž středu měl být vybrán ten, jehož start měl
Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
