sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Dehermetizace Spektru byla pro stanici i pro program Shuttle-Mir velkým úderem jak doslova, tak i v přeneseném významu. Nejpalčivější ztrátou byly kilowatty elektrické energie, kterou dodávaly do staniční sítě čtyři solární panely na povrchu modulu. Krom toho ale odříznutí Spektru znamenalo i ztrátu podstatné části amerického vědeckého vybavení, bez něhož se plánování dalších amerických incrementů pořádně zkomplikovalo. Ruská strana od počátku počítala s tím, že do ledna 1998 se Spektr podaří opravit natolik, aby se v něm bylo možné pohybovat bez skafandrů a aby bylo možné opravit nebo vyměnit vybavení poškozené během několikaměsíčního pobytu ve vakuu. V rámci oprav mělo několik Progressů dovézt potřebné propriety. Část nutných pomůcek a nástrojů měla na Mir dorazit také na palubě amerického raketoplánu. Kosmonauti měli ještě předtím v rámci „vnitřního výstupu“ otevřít Spektr a pokusit se najít místo, kde byl proražen jeho trup. Na místo provizorního krytu průlezu měli také nainstalovat konus s „germoplatou“, díky níž bude možné opět připojit nepoškozené solární panely do energetické sítě komplexu. Následovat mělo několik výstupů do volného prostoru, během kterých
Stykovací uzel na modulu Kvant-1 po odletu Sojuzu TM-24 osiřel. Ovšem nemělo to tak zůstat dlouho. Bez připojeného Progressu nebo Sojuzu se Kvant začal přehřívat a bylo tedy nutné jej alespoň částečně zastínit tak, aby na jeho zadní stěnu nedopadaly sluneční paprsky. Jenže na Zemi se k žádnému startu bezprostředně neschylovalo. Jak tedy bude otázka zastínění vyřešena? Odpověď byla jednoduchá: Progress M-33. Tato nákladní loď se už 6. února oddělila od stanice, ovšem nezamířila jako ostatní Progressy vstříc hustým vrstvám atmosféry nad Pacifikem. Byla uvedena na parkovací dráhu několik stovek kilometrů za komplexem a čekala na svoji chvíli. Během odletu od stanice s ní řídicí středisko provádělo sérii manévrů, které byly přípravou na vypuštění malé pozorovací družice na některém z příštích letů a během opětovného příletu ke stanici měl být prověřen nový způsob navedení z názvem „БПС (BPS)“, kterážto zkratka znamenala „přesné balistické sblížení“. Mělo jít o způsob velmi přesného navedení lodi do vzdálenosti zhruba 7 km od stanice. Následně mělo proběhnout připojení Progressu ke stanici, nikoli však v automatickém
V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět
Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
