Almaz – diamanty na orbitě (6. díl)
Nástup výzvědných družic na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století znamenal obrovský krok vpřed v oblasti získávání informací o rozmístění protivníkových strategických a taktických bojových prostředků. Ovšem první generace těchto družic měla jednu velkou vadu: nebyly schopny dodávat tyto informace v reálném čase. Navíc při svém víceméně autonomním letu, během něhož družice podle přednastaveného programu zaujímala orientaci v prostoru a spouštěla fotoaparáty, hrozilo velké riziko pořízení fotografií s nulovou hodnotou. Cíl mohla zakrývat oblačnost nebo mohl být ne zcela ideálně osvětlen. A ony exponované fotomateriály pak byly prostřednictvím balistických kapslí dodávány do rukou analytiků s poměrně značným zpožděním. Tyto nešvary měly napravit pilotované orbitální výzvědné stanice. Zčásti se to skutečně dařilo – kosmonauti měli možnost cíl vidět v reálném čase a rozhodnout, zda jsou podmínky způsobilé k jeho nasnímání. Potud byl koncept pilotovaných rozvědčíků v pořádku. Problém ovšem nastával ohledně včasnosti transferu informací z orbity na Zem. I před konstruktéry Almazu stál v tomto ohledu poměrně tvrdý oříšek…
