sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Kanadský operátor Kepler Communications požádal Federální komunikační komisi, aby schválila celkem 18 družic, včetně 10 s optickým užitečným zatížením, které by měly být vypuštěny koncem příštího roku. Společnost plánuje provozovat větší družice s menším počtem.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Hned na úvod bych rád vážené čtenáře ubezpečil, že i přes ne zcela obvyklý název seriálu se nemusejí obávat radikální změny zaměření tohoto serveru. Nehodláme se zabývat přestřelkami v zakouřených saloonech ani příběhy gangsterských bossů, vydávajících pokyny k likvidaci svých soků z pohodlí luxusních křesel Chesterfield a se sklenkou pašované whisky v ruce. Zůstaneme i nadále věrni kosmonautice.
Když Konstatntin Eduardovič Ciolkovskij ve svých pracích předvídal budoucnost lidských výbojů do vesmírného prostoru, jistě netušil, že jím označené techniky se již po několika desetiletích stanou realitou. Kupodivu se to netýká pouze rámcových teorií, ale i drobných detailů. Jako příklad může posloužit idea opuštění kabiny a práce ve volném prostoru. V pozdějších letech tuto myšlenku přijalo za svou mnoho autorů vědeckofantastické literatury a také mnoho autorů populárních komiksů. Když pak skutečně přišel čas pro plánování prvních výstupů do vesmíru, stál před techniky a konstruktéry zajímavý úkol. Výstupy neměly být samoúčelné, kosmonauti a astronauti měli během nich provádět rozličné práce včetně oprav vlastních satelitů a „inspekcí“ satelitů protivníka. Aby se však ke svému pracovnímu místu dostali,
Druhý a současně poslední speciální díl seriálu Kosmický šatník bych rád věnoval dvěma zajímavým oblekům, které spolu sice přímo nesouvisejí, přesto se na nich dá z určitého hlediska najít několik podobných znaků. Prvním z nich je fakt, že byly navrženy, vyrobeny a testovány stejnou firmou. Druhým shodným znakem pak je nasazení obou skafandrů – nebo snad lépe řečeno jejich nenasazení. Dva obleky, jimž se dnes budeme věnovat, totiž vznikly v rámci programů, jež přímo soutěžily s podobnými programy druhé kosmické velmoci a oba programy také zanikly dříve, než došly do pilotované fáze. Řeč bude o skafandrech pro nerealizovaný sovětský lunární program N1-L3 a o záchranných skafandrech podobně neslavně ukončeného programu sovětského raketoplánu. Dnes se vyjímají už jen coby exponáty v muzeu mateřského závodu, ale ve své době se jednalo o velmi zajímavé ukázky technologie…
Vážení čtenáři, náš seriál se chýlí ke konci. V jeho průběhu jsme se podívali „na zoubek“ všem skafandrům, které byly použity pro lety do vesmíru. Přesto ale zbylo pár zajímavých kusů, které by stály za prozkoumání. Poslední dva díly proto budou takovým malým „speciálem“, ve kterém se objeví několik polozapomenutých obleků, z nichž pouze jediný se dostal za hranici vesmíru a ostatní buďto setrvaly v náručí atmosféry, nebo vůbec nebyly použity.
Pro mnohé fanoušky kosmonautiky jsou s počátky pilotovaného dobývání vesmíru spojeny především projekty 3KA (Vostok) a Mercury. Skafandry, použité při těchto misích, byly popsány v prvních dílech tohoto seriálu a po právu jim patří výjimečné postavení v historii kosmonautiky. Tak trochu ve stínu však stojí další program, zvaný „X-15“, který začal dříve než dva výše zmiňované. Program, který dosud fascinuje odborníky i fanoušky a jehož data jsou dodnes zdrojem cenných informací o oblasti hypersonických rychlostí. Během trvání programu X-15 se jeden jeho účastník stal astronautem podle uznávaných mezinárodních měřítek a osm mužů překročilo hranici vesmíru, uznávanou letectvem USA. Třem účastníkům byla
Skafandr EMU znamenal pro Američany kvalitativní skok v porovnání s předchozími obleky. Umožňoval nezávislý pohyb v prostoru, jeho výdrž umožňovala provádět i komplikované výstupy, došlo dokonce i na manévrovací jednotku v podobě raketového křesla MMU. Ovšem současně se započetím plánů na kosmickou stanici, jež po mnoha peripetiích a porodních bolestech dodnes krouží nad našimi hlavami pod názvem ISS, bylo evidentní, že frekvenci výstupů, jež měla během montáže stanice skokově vzrůst, nebude možné s „Baseline“ EMU zajistit. Bylo třeba vylepšit systém zajištění životních podmínek a usnadnit jeho servis přímo na orbitu, bylo nutné také vylepšit pracovní podmínky nositelů skafandrů. Podle zkušeností s dosavadními výstupy bylo také evidentní, že dlouhodobá práce s nástroji a pomůckami klade velké nároky na fyzickou kondici astronautů a někdy je příliš namáhavá. Na pořadu dne tedy byl i vývoj pomůcek, jež by usnadňovaly vysilující práci s různými nástroji. Už na počátku osmdesátých let se tedy rozběhly u různých subjektů studie na nový skafandr, jenž by zajistil montáž stanice, tehdy ještě nazývané „Freedom“. V průběhu několika let se vynořilo pár zajímavých návrhů, nakonec však vše
Po skončení programu Apollo se Spojené státy v oblasti pilotovaných misí nadlouho odmlčely. Nebylo to snad proto, že by jim došel dech. V zákulisí se chystal revoluční dopravní prostředek na orbit – raketoplán. Velký orbitální kluzák, jenž se vyznačoval znovupoužitelností a jehož verzatilita měla překonat vše, co zde dosud bylo. Raketoplán měl startovat několikrát měsíčně a na orbitu podporovat stavbu americké orbitální stanice, provádět vojenská i civilní pozorování Země, biologické a materiálové experimenty, ale hlavně – vynášet a zachycovat družice (a nejen ty americké!). Byly plánovány dokonce inspekce a opravy družic přímo na orbitu. K tomu však bylo zapotřebí vyvinout nové technologické prostředky, pomocí nichž by bylo možné tyto úkoly provádět. Tak se zrodila například robotická paže, nebo nová generace skafandrů. Raketoplán se po mnohých porodních bolestech nakonec podařilo uvést v život na počátku 80. let. Ovšem realita ukázala limity jak co do původních záměrů ohledně využití, tak i po ekonomické stránce. Zamýšlený monopol na vynášení velkých družic vzal zasvé, stejně jako plány na čistě americkou stanici Alpha. Nakonec, po 30 let trvající
Už na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné, že situace se záchrannými prostředky, jež měly posádky raketoplánů k dispozici, je zcela neudržitelná. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že minimálně někteří pasažéři Challengeru rozpad startovní sestavy přežili, ovšem neměli žádnou možnost z krizové situace uniknout. Je logické, že havárie podobného rozsahu by byla nad síly jakéhokoli záchranného systému, nicméně všem se zdálo praktické minimálně přehodnotit přístup zvaný „Intact Abort“, tedy scénář, kdy jakákoli porucha má vyústit do přistání kompletního letuschopného orbiteru. Nově se začala připouštět taková alternativa, kdy posádka stroj opustí na padáku. 7. dubna, tedy tři měsíce po katastrofě Challengeru, NASA začala pracovat na studii „Shuttle Crew Egress and Escape Review (studie výstupu a úniku posádky Shuttlu)“. Měla být dokončena do 1. října téhož roku a autoři v ní měli za úkol předložit možné způsoby, jakými by bylo možné posádku během letu bezpečně dostat z raketoplánu bez zranění. V průběhu zpracování studie se objevily různé divoké i střízlivé návrhy, z nichž dva nakonec dospěly do pomyslného finále…
Snaha Sovětů o eliminaci skafandrů z designu jejich kosmických systémů se, jak známo, v červnu 1971 posádce Sojuzu-11 nevyplatila tím nejhorším možným způsobem. Od Sojuzu-12 až do dnešních dnů posádky chrání během klíčových fází letu lehké skafandry pro případ porušení hermetičnosti lodi. Na druhé straně oceánu se zdálo, že sovětské poučení si plánovači a konstruktéři vzali k srdci jen zpola. Astronauti Apolla 15, jež startovalo krátce po tragédii Sojuzu, své skafandry sice navlékali i při operacích, kde se předtím nepoužíval (například odhození lunárního modulu), ovšem do atmosféry vstupovalo Apollo 15 s trojicí mužů oblečených pouze v lehkých overalech. Pro raketoplán Space Shuttle, kosmický stroj, který měl po Apollu převzít štafetu americké přítomnosti ve vesmírném prostoru, se však se skafandry krom výstupů do volného prostoru nepočítalo vůbec. Nějaké vývojové práce sice v sedmdesátých letech proběhly, nakonec se však vedení NASA rozhodlo vsadit na tzv. „intact abort“. Tento termín znamenal, že při jakékoli poruše během startu raketoplán bezpečně vcelku dosedne na zem. Něco jiného ovšem byly lety programu OFT, tedy „Orbital
Skafandr pro výstupy do volného prostoru lze přirovnat k jakémusi obalu, jenž chrání svého nositele před všemi nepřízněmi okolního nepřátelského prostředí. Lidské tělo tak s jeho pomocí odolává chladu, radiaci, nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. Všechny tyto aspekty kosmické skafandry od počátku splňovaly. Postupně se také zvyšovala výdrž a úroveň práceschopnosti kosmonautů, vystupujících do volného prostoru. Stále však cosi překáželo. Když pomineme lunární skafandry A7L/LB, všechny obleky, používané pro EVA sdílely stejný limitující prvek. K jejich funkci bylo třeba kabelu. Ať už jeho prostřednictvím kosmonauti a astronauti dostávali životodárný kyslík, či z něj jejich skafandry čerpaly elektřinu, pořád tady byl. Ovšem s nástupem nových typů stanic a také s příchodem amerického Shuttlu začínalo být jasné, že kabel musí zmizet. Stejně jako je třeba v jistý okamžik přetnout pupečníkovou šňůru právě narozeného dítěte, aby začalo existovat jako samostatná entita, i u skafandrů musel tento krok nadejít. Zatímco u Američanů k tomu došlo už v roce 1983, Sověti na tento okamžik čekali o pět let déle…
Zatímco během šedesátých let sovětský kosmický program úporně závodil s Američany o to, kdo dříve stane na povrchu Měsíce, po prohraném zápase jakoby najednou toto téma v Sovětském svazu zcela zmizelo. Kosmický program SSSR se zaměřil na orbitální stanice a veškeré zmínky o programech L-1 a L-3 nadlouho zmizely v archivech. Američané se nakrátko na program stanic zaměřili také – pozůstatek programu „Apollo Applications“, prostorný Skylab, hostil v letech 1973-74 postupně tři posádky. Ty mimo jiné provedly 9 výstupů do volného prostoru. Sověti však zůstávali v bezpečí stěn svých stanic typu Almaz a DOS, které pro veřejnost nesly unifikovaný název Saljut. Teprve devět let po poslední vycházce Alexeje Jelisejeva a Jevgenije Chrunova, kteří v lednu 1969 přešli vnějškem ze Sojuzu-5 do Sojuzu-4, se další sovětská posádka vystavila vakuu vesmíru. Když Georgij Grečko a Jurij Romaněnko 20. prosince 1977 vypouštěli vzduch z přechodové komory Saljutu 6, měli na sobě zcela nové skafandry, jejichž koncepce se zásadně lišila od všech předchozích obleků jak sovětských, tak i amerických. Asi nikdo z nezasvěcených netušil, že ony skafandry jsou pohrobky sovětského lunárního
Přestože se slunce ještě zdaleka nevyhouplo nad mořskou hladinu, vše nasvědčovalo tomu, že nadcházející den bude přesně tak dusný, jak stálo v předpovědích meteorologů. Trojice mužů v županech s ospalými výrazy zírala do zrcadel při ranní hygieně. Po sprše následovalo tradiční holení – na dlouhých deset dní poslední v podmínkách zemské tíže. Převléknutí do civilizovanějších oděvů předcházelo důkladné prohlídce. Za okny byla ještě tma, když trojice společně usedla ke snídani. Ke stolu přibyli ještě Deke a Bill Anders, aby upřesnili pár detailů a odlehčili atmosféru. A pak konečně mohou zamířit do převlékárny. Ve studeném světle zářivek a zářivé bělosti místnosti bez oken na trojici čeká kohorta techniků. U stěn stojí několik přístrojů o velikosti šatní skříně a trojice pohodlných naklápěcích křesel. A mezi tím vším na trojici stolů čekají na tři muže jejich skafandry. Postupně, vrstvu po vrstvě, na sebe muži navlékají jednotlivé součásti, až jsou zcela izolováni od našeho světa. Uzavřeni ve své bublině vdechují čistý kyslík a čekají, než se jim z tkání vyplaví poslední molekuly dusíku. Mezitím mají možnost přemýšlet. Jestli
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
