křišťálová lupa
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké Vesmírné síly přeskupují harmonogramy a rozdělení startů v rámci zajišťování národní bezpečnosti, zatímco společnost United Launch Alliance pracuje na tom, aby její raketa Vulcan mohla znovu létat, uvedl 21. října vysoce postavený vojenský představitel.
Americké Vesmírné síly potřebují do roku 2030 další významný kosmodrom, který by zvládl rostoucí poptávku po vojenských i komerčních startech. Zvažují přitom státní i soukromě vlastněné lokality, uvedl 21. října velitel Velitelství vesmírných systémů (Space Systems Command).
Americké letectvo testuje, zda vojenské zásoby a vybavení dokážou odolat náročným podmínkám kosmického letu na palubě nové návratové kapsle Starfall společnosti SpaceX. Jde o součást úsilí Pentagonu prozkoumat možnosti využití komerčních kosmických dopravních prostředků k přepravě kriticky důležitého vybavení k vojenským jednotkám po celém světě.
Společnosti SES Space & Defense a Planet Labs se připravují na demonstraci vysokokapacitního přenosu dat mezi družicemi na nízké a střední oběžné dráze Země. Využijí k tomu prototyp komunikačního zařízení, který byl 20. října vynesen do vesmíru na palubě sdíleného letu SpaceX Bandwagon-5.
Americké Vesmírné síly chtějí, aby jejich nejvytíženější kosmodromy dokázaly v budoucnu zvládat nárazově pět až osm významných operací denně. Modernizační plán má zabránit tomu, aby zastaralá infrastruktura začala omezovat rozvoj kosmických aktivit.
Společnost SpaceX plánuje při příštím startu rakety Starship pokus o záchranu obou jejích stupňů. Start by se mohl uskutečnit již příští měsíc, pokud jej schválí příslušné regulační úřady.
Zdá se, že ruská vojenská družice Cosmos 2612 se přiblížila na vzdálenost méně než 500 m ke komerční družici pro radarové snímkování Země, kterou provozuje společnost Iceye.
Velitelství Vesmírných sil USA na Blízkém východě by se v průběhu příštích několika let mohlo rozrůst až na pětinásobek současné velikosti, a to v souvislosti s rozšiřováním role Vesmírných sil v rámci vojenských operací.
Čtyři největší evropští mobilní operátoři 19. října oznámili, že hledají družicového partnera pro zavedení vlastních služeb přímého spojení družic s koncovými zařízeními (Direct-to-Device, D2D). Předtím podepsali dopis o záměru prozkoumat možnost společné nabídky na získání potřebných frekvenčních pásem, která by umožnila poskytovat konektivitu prostřednictvím družic přímo z vesmíru.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Každý to známe. Pokud nějaké oblečení nosíme delší dobu, třeba několik dní, začne se to podepisovat na jeho odéru i celkovém stavu. A zatímco třeba turisté nějaké to nepohodlí přetrpí, a když se zrovna plahočí do hor, dokáží se smířit i s nějakým zápachem, problém začíná nastávat, když jste v uzavřené místnosti. Třeba v místnosti, kde se nedá vyvětrat. Takovou pomyslnou místností jsou kosmické stanice a lodě. A ačkoli jsme už v rámci kosmických letů vymysleli leccos, praní prádla je stále oříšek. Nyní se testuje zajímavý koncept, který by praní prádla v kosmu mohl řešit.
NASA zadala malé kontrakty šesti společnostem pro rozvoj 10 jejich perspektivních „tipping poing technologies“ pro budoucí mise (ULA získala 3 kontrakty).12.srpna 20:52
Nedaleko pětitisícového coloradského Berthoudu začal v březnu roku 2016 vznikat nový „vesmírný“ start-up se stylizovaným oranžovým medvědem ve firemním logu. Osm stálých zaměstnanců, kteří tvořili jeho základ, se rozhodlo pro jméno Ursa Major Technologies, a řeklo si, že budou dělat to, po čem by se na trhu v budoucnosti mohl objevit zájem: kvalitní malé raketové motory pro použití v raketách tzv. třídy Venture. Co to jsou rakety třídy Venture? Například Electron společnosti RocketLab, nebo LauncherOne společnosti Virgin Orbit – tedy rakety s nosností kolem 150 kg na nízkou oběžnou dráhu.
LISA Pathfinder je technologický demonstrátor pro budoucí velkou misi nazývanou eLISA (Evolved Laser Interferometr Space Antenna), která bude zkoumat gravitační vlny a její start je plánován až na první polovinu třicátých let. Tak vzdálené datum startu je odůvodněno vysokou náročností a vyspělostí konstrukce sondy. Některé technologie, které má eLISA nést na své palubě je ještě potřeba doladit a zjistit, které z možných provedení je to nejvhodnější. Jiné technologie dokonce ještě ani nebyly vyvinuty. A právě na jeden z klíčových komponentů se podíváme v dnešním Pohledu pod kůži. V tomto článku podrobně rozebereme konstrukci mikrotrysek sloužících k přesnému udržování polohy sondy LISA Pathfinder v prostoru. S hrdostí můžeme říci, že na vývoji a výrobě této vysoce vyspělé technologie mají své otisky i zlaté české ručičky.
SpaceX je velmi inovativní společností přinášející na trh kosmické dopravy mnoho nových řešení, postupů a dovedností. Zároveň ale také efektivně využívá technologií a znalostí, jež byly získány během předchozích dekád vývoje a provozu v americkém kosmickém průmyslu. Jedním z největších zdrojů těchto zkušeností je celkem pochopitelně vládní agentura NASA, což vedení SpaceX neopomíná při mnoha příležitostech připomínat a je této organizaci za všemožnou podporu pochopitelně vděčná. NASA je pro SpaceX nejen největším zákazníkem, ale zároveň i mentorem, zdrojem kvalifikovaných mozků s mnohaletými zkušenostmi a bohatě vybavenou testovací základnou.
S vývojem technik pro práci v otevřeném prostoru se ukázala být raketová křesla alespoň dočasně nadbytečná. Americký pilotovaný program si vystačil s manipulátorem RMS, známým jako „Kanadská ruka“. Do přípravku na jeho pracovním konci byla připevněna speciální plošinka, kam astronaut zaklesnul nohy a manipulátorem se nechal dovézt na požadované místo. Sověti používali staniční manipulátory Strela, jež připomínaly přerostlé rybářské pruty. Strely bylo možné přemisťovat po povrchu Miru a s jejich pomocí se mohli kosmonauti přemístit na jinak obtížně přístupná místa. Tam, kde se nedostal RMS nebo Strela, zbývala stará dobrá lopotivá cesta za pomoci úchytů a madel. Občas bylo nutné uchýlit se k nekonvenčním praktikám, jako v případě Sojuzu TM-9, k jehož uvolněné termální látkové obšívce se kosmonauti během výstupu z modulu Kvant 2 dostali za použití teleskopického žebříku. Celkově však raketová křesla nijak zvlášť nikomu nechyběla. Nicméně během prací na programu americké stanice Freedom se situace začala měnit. Některým nedávala spát myšlenka na možnost selhání bezpečnostních lanek, kterými se astronauti měli během výstupů poutat k povrchu stanice. Na rozdíl od raketoplánu
Sovětský svaz po neúspěchu v závodech o dosažení Měsíce vsadil na dlouhodobé pobyty ve vesmíru v rámci programu orbitálních stanic. Bylo ovšem poměrně překvapivé, že posádky prvních Saljutů a Almazů neopouštěly stěny svých kosmických příbytků. Zatímco Američané sbírali zkušenosti při výstupech u programů Gemini, Apollo (zde se dokonce uskutečnily první výstupy v hlubokém vesmíru), ba dokonce se „promenovali“ po povrchu své vlastní stanice Skylab, Sověti v tomto ohledu nepodnikali žádné kroky. Až v prosinci 1977 se posádka Saljutu 6 krátce podívala ven a přidala tak teprve třetí záznam do seznamu sovětských výstupů do volného prostoru. Nicméně v dalších letech se frekvence výstupů znásobila a Sověti se stali nesmírně zkušenými harcovníky i v tomto oboru kosmonautiky. A spolu se vzrůstající náročností EVA a také se vzrůstající komplexností plánovaných kosmických strojů začala vyvstávat také potřeba zajistit prostředek pro přesun kosmonautů ve vakuu otevřeného kosmického prostoru. V první polovině osmdesátých let se tak v této záležitosti začala projevovat zpočátku nesmělá, posléze však významná aktivita…
Challenger vypadal jako nějaký pohádkový pták. Otevřený nákladový prostor zatím ležel ve stínu, ale pravá část orbiteru byla nádherně osvětlena sluncem a zářila oslnivou bělobou. Rameno manipulátoru čnělo do prostoru lehce ohnuté v kloubu, který by u člověka nejspíše odpovídal lokti. Skrze okénka ve stropě letové paluby mohl tušit obličeje svých kolegů a přátel, kteří napjatě pozorovali jeho počínání. Žádné nebezpečí samozřejmě nehrozilo, v případě potřeby by pro něj Vance s raketoplánem prostě dolétnul. Zatím ovšem všechno probíhalo podle plánu a našla se i chvilka na kochání se výhledem. Pod jeho nohama ubíhala Země, její panorama se neustále měnilo. Takový pohled se lidem naskytl už dvaatřicetkrát, z toho čtyřiadvacetkrát mužům s americkou vlaječkou na rukávu. Dnes to ale bylo něco úplně jiného. Dnes mohl jako první člověk zažít skutečný pocit svobody neomezeného pohybu v prostoru. Ve výhledu mu nebránilo žádné poutací lano a k tomu, aby se otočil nebo se vydal libovolným směrem, mu stačilo lehce pohnout prsty. Byl to okamžik obrovského osobního triumfu, okamžik, na který čekal tak dlouho. Šestnáct let, které
Po neuskutečněném testování manévrovací jednotky AMU v rámci programu Gemini se raketová křesla zdánlivě vytratila z amerického pilotovaného programu. Ovšem slovo „zdánlivě“ je zcela na místě. Na pozadí triumfálních lunárních expedic se totiž rozehrával zápas o další směřování agentury. Původně měl program Apollo po své lunární etapě vyústit v ambiciózní Apollo Applications Program (AAP), který měl využívat stávajícího i nově zkonstruovaného hardwaru pro širokou paletu úkolů. Mezi jinými byl v programu zahrnut i teleskop, jehož základna konstrukčně vycházela ze vzletového stupně lunárního modulu, nebo pilotovaný oblet Venuše. Nakonec však AAP padl za oběť razantním rozpočtovým škrtům a zbyla z něj pouze orbitální stanice, jež dostala název Skylab. Současně NASA začala pracovat na raketoplánu – novém prostředku, jenž by vynášel opakovaně na orbit nejrůznější náklady při nízkých provozních cenách. Pro uvažované využití raketoplánu bylo nutno zajistit prostředek, pomocí něhož by se astronauti mohli pohybovat v prostoru. A jak se ukázalo, Skylab byl ideální platformou pro testy prototypů těchto prostředků…
Z dosavadních dílů seriálu by se mohlo zdát, že Sověti v oblasti pomůcek pro přesun během EVA nevyvíjeli žádnou zaznamenáníhodnou aktivitu, nicméně opak je pravdou. V Sovětském svazu se této problematice začali věnovat záhy po vypuštění prvního člověka na orbit. Bylo zřejmé, že první výstup do volného prostoru bude pouze otázkou času a po něm budou následovat další, stále složitější. První nástiny zařízení, jež připomínalo raketové křeslo, se objevily v průběhu roku 1961. V té době továrna č. 918 (pozdější Zvezda) pracovala na vývoji skafandru SKV, tedy polotuhého obleku, jenž měl zajistit práceschopnost kosmonautů ve vakuu při výstupu mimo zamýšlenou těžkou orbitální stanici, označovanou jako „OTCCt (Oрбитальный Tяжелый Cпутник- Cтанция – orbitální těžký satelit/stanice)“. Projekt stanice nakonec nebyl realizován a zůstalo pouze u ideového návrhu. Ovšem právě pro využití na této nakonec nerealizované stanici vyvstal také požadavek na vývoj a zhotovení raketového křesla.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
