sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Josef Aschbacher 13. května při slyšení před výborem Evropského parlamentu prohlásil, že je „zázrak“, že Evropa dosáhla vedoucí role v některých vesmírných oblastech, jako je pozorování Země a navigace, vzhledem k tomu, že její výdaje na vesmír značně zaostávají za Spojenými státy a Čínou.
Norská ministryně obchodu a průmyslu Cecilie Myrsethová podepsala Artemis Accords během akce v sídle Norské kosmické agentury v Oslu, které se zúčastnil šéf agentury a chargé d’affaires velvyslanectví USA v Oslu.
Startup Solestial, který se zabývá solární energií získal v rámci financování série A 17 milionů dolarů na rozšíření výroby křemíkových fotovoltaických panelů pro vesmírné aplikace.
Společnost Ramon.Space, specialista na vesmírné výpočty, 14. května oznámila dohodu o dodávce systémů digitálních komunikačních kanálů pro nejméně 70 připravovaných družic OneWeb, což pomůže s přechodem konstelace na softwarově definovanou síť, kterou lze aktualizovat na oběžné dráze.
Zeno Power, startup financovaný rizikovým kapitálem, který vyvíjí jaderné baterie pro extrémní prostředí, 14. května oznámil, že získal 50 milionů dolarů v rámci financování série B na urychlení své práce v oblasti vesmírných a podvodních energetických systémů.
Kanadská společnost Kepler Communications 14. května oznámila, že poprvé úspěšně demonstrovala optické datové spojení mezi prototypem družice na nízké oběžné dráze Země (LEO) a pozemní stanicí partnera.
Saúdskoarabský geostacionární operátor Arabsat podepsal 14. května dohodu o poskytnutí širokopásmové kapacity z navrhované konstelace na nízké oběžné dráze Země se společností Telesat.
Společnost Varda Space Industries oznámila, že 13. května úspěšně přistála její návratová kapsle W-3 v Jižní Austrálii, čímž dokončila svou třetí misi. Mise W-3 se zaměřila na shromažďování dat pro vojenský hypersonický výzkum.
NASA 14. května oznámila, že společnosti Rocket Lab zadala zakázku na vynesení mise Aspera raketou Electron. Start je naplánován nejdříve na první čtvrtletí roku 2026 ze startovacího komplexu 1 společnosti na Novém Zélandu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Když byl v sedmdesátých letech připravován společný sovětsko-americký let později známý jako „Sojuz-Apollo“, před mezinárodním týmem stálo mnoho překážek, jež bylo nutné překonat. Jedním z problémů byl rozdílný přístup k zajištění životních podmínek na Sojuzu a Apollu a z toho vyplývající rozdíly ve složení a tlaku atmosféry na těchto lodích. Zatímco posádka v Sojuzu pracovala v kyslíko-dusíkové atmosféře při tlaku běžném pro pozemské podmínky, Američané vsadili na čistě kyslíkovou atmosféru, která dovolovala udržovat přibližně třetinový tlak oproti tomu pozemskému. Je jasné, že po spojení Sojuzu a Apolla by nebylo možné přejít z jedné lodi do druhé bez vážných zdravotních rizik, která mohla vyústit až ve smrt posádky v důsledku dekompresní nemoci. To by ovšem vyžadovalo nejprve otevřít příklopy mezi loděmi, což by při rozdílu tlaků byl těžký oříšek. Nakonec celou záležitost elegantně vyřešil stykovací modul, který s sebou vezlo Apollo. V tomto modulu byla před přechodem posádky z jedné lodi do druhé pomalu vyrovnávána atmosféra tak, aby kosmonauti a astronauti nedoznali újmy. Asi nikoho by tehdy nenapadlo, že po dvaceti letech přijde podobné zařízení opět na
Stanice Mir byla v polovině devadesátých let jedinou platformou, na níž bylo možné provádět dlouhodobé experimenty pod přímou lidskou kontrolou. Oproti americkým raketoplánům, které nabízely let maximálně zhruba dva týdny dlouhý, byl Mir ideálním prostředkem pro plnění letového plánu o délce několika měsíců či let. To bylo pochopitelně lákavé nejen pro ruské výzkumníky, ale také pro jejich kolegy z mnoha zemí světa. Proto se také na palubě Miru vystřídalo mnoho „internacionálů“. Svá želízka v ohni měla i evropská agentura ESA, která s ruskými protějšky spustila program s názvem Euromir. V polovině roku 1993 začala výcvik pro tento program čtveřice mužů: Němci Ulf Merbold a Thomas Reiter, Švéd Christer Fuglesang a Španěl Pedro Duque. Merbold byl následně vybrán pro uskutečnění prvního letu v rámci programu, přičemž jeho dublérem byl Duque. Reitera a Fuglesanga pak čekal druhý let Euromiru. Zatímco Merboldova mise Euromir 94 trvala přibližně měsíc, druhý let nazvaný Euromir 95 měl svou délkou kopírovat délku ruských expedic. Naplánována byla mise trvající zhruba 135 dní. Zprvu byl hlavním kandidátem pro let Christer Fuglesang s tím,
Přestože bylo trvání expedice EO-19 ohraničeno zhruba pouhými sedmdesáti dny, Solovjov a Budarin se, co se letového plánu týče, rozhodně neměli za co stydět. Čekala na ně práce v podobě několika desítek experimentů, které se týkaly oblasti výzkumu nových materiálů nebo dálkového sledování Země a její atmosféry – kosmonauti se měli věnovat zejména procesům zrodu tajfunů. Součástí letového plánu byly také astrofyzikální pozorování, mělo být prováděno soustavné pozorování vybraných částí kosmického prostoru, zejména pomocí vybavení modulu Kvant. Stranou však neměly zůstat ani biotechnologické experimenty, při nichž měla hrát prim aparatura firmy Boeing a které měly být zčásti realizovány na komerční bázi. Krom toho měla posádka provést několik výstupů do volného prostoru a také se podílet na rekonfiguraci stanice. Ta se totiž od konce června nacházela v takové podobě, která umožňovala připojení amerického raketoplánu. U předního stykovacího uzlu byl pro tento účel dočasně zakotven modul Kristall, který bylo třeba vrátit na jeho místo. Přestože na procesu přemísťování modulů pomocí mechanismu Ljappa kosmonauti přímo neparticipovali a vše bylo naprogramováno a monitorováno
Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem měli přejít na jeho palubu. Na krátkodobém odpojení Sojuzu nebylo nic zvláštního, Američany však znepokojoval fakt,
Devatenáctá dlouhodobá expedice na orbitálním komplexu Mir prošla před svým započetím poměrně velkými změnami oproti původním plánům. Nešlo ani tak o personální složení, byť i zde se malé zemětřesení událo. Podle ustáleného zvyku se záložní posádka osmnácté expedice měla stát hlavní posádkou expedice následující. V tomto kontextu tedy nebyla nominace zkušeného Anatolije Solovjova a nováčka Nikolaje Budarina coby hlavní posádky EO-19 žádným překvapením. Ovšem v záložní posádce, která zprvu trénovala ve složení Jurij Onufrijenko a Alexandr Poleščuk, udělali menší čistku muži v bílých pláštích. V dubnu 1995 vystavili lékaři stopku Alexandru Poleščukovi a k Onufrijenkovi byl přiřazen Jurij Usačov, který se před necelým rokem vrátil z velmi úspěšného dlouhodobého pobytu na Miru. Druhou velkou změnou byl termín startu a způsob dopravy na stanici. Když byly v roce 1993 oznámeny nominace do posádek EO-18 a EO-19, počítalo se s tím, že v květnu 1995, tedy v průběhu osmnácté expedice dojde ke spojení amerického raketoplánu se stanicí. Raketoplán poté nazpátek na Zem odveze Normana Thagarda a jeho parťáci Vladimir Děžurov a Gennadij Strekalov na stanici pobudou až do srpna, kdy je
Spektr byl považován za jakési hlavní energetické centrum Miru. Jeho solární panely o celkové ploše přes 130 metrů čtverečních měly pro komplex, jehož energetická bilance byla dlouhodobě velmi nepříznivá, vyrábět porci tolik potřebné elektrické energie. Před jeho příletem bylo běžné, že pokud chtěli kosmonauti provádět experiment náročný na spotřebu elektřiny, typicky například tavbu v píckách modulu Kristall, museli přerušit provádění méně důležitých pokusů a pozorování. Asi není třeba dodávat, že toto neustálé žonglování s příkonem neprospívalo časovým plánům jednotlivých expedic. Situace se navíc s postupem času pozvolna horšila s tím, jak pomalu degradovaly solární články na stávajících panelech komplexu. Podepsalo se na nich stáří, znečištění motorky stanice samotné i přilétajících a odlétajících lodí, své udělala i neuvěřitelně jemňoučká, přesto však permanentní vrstvička atmosféry, kterou kolem sebe stanice generovala, mnoho článků také trpělo kolizemi s kosmickým smetím a mikrometeoroidy. Těsně před příletem Spektru navíc přestalo poslouchat jedno křídlo solárních baterií na Kvantu-2. Křídlo se zaseklo v jedné poloze a neotáčelo se za Sluncem, takže jeho účinnost byla výrazně nižší. Podle všeho byl za zaseknutím
S tím, jak se blížil moment příletu nového modulu Miru, na posádku začal tlačit čas. Bylo třeba provést několik nezbytných operací, bez nichž bylo připojení Spektru nemožné. V první řadě bylo zapotřebí „udělat pořádek“ s panely na modulu Kristall. Ten měl se Spektrem sousedit a jeho solární panely v rozvinutém stavu zasahovaly do pomyslného obrysu solárních panelů Spektru. Již od počátku se počítalo s tím, že panely na Kristallu nezůstanou na svém místě a budou přesunuty na Kvant-1. Ovšem práce se odkládaly a protahovaly souběžně s tím, jak se odkládal start Spektru – kosmonauti měli většinou na práci důležitější věci, než se mořit s panely modulu, když důvod jejich přesunu přiletí kdovíkdy. Během výstupu 17. května 1995 Děžurov a Strekalov sice jeden z panelů konečně přenesli, ovšem nestihli jej rozložit. Nyní bylo třeba, aby započatou práci dokončili, Mir totiž energeticky strádal a elektřiny se vinou snížené plochy solárních panelů nedostávalo. To ale nebylo všechno. Modul Kristall byl na „spodním“ portu přechodového úseku základního bloku jen provizorně. Normálně mělo jeho místo být při pohledu
Program sovětských orbitálních stanic měl zprvu dva relativně jasně definované proudy. Jedním byla řada DOS Saljut. Ta byla navenek civilní a byla míněna hlavně jako zástěrka pro druhý proud, kterým byla řada vojenských stanic s označením OPS Almaz. Pro veřejnost byly obě řady označovány společným názvem Saljut, nicméně zaměření se velmi lišilo. Zatímco na palubách stanic DOS (tedy Saljut 1, 4, 6, 7) byl prováděn z velké části civilní vědecký výzkum, na stanicích Almaz (Saljut 3 a 5) byla práce kosmonautů zaměřena z valné většiny na vojenské cíle, zejména špionáž. To ovšem neznamenalo, že by se na civilní stanici neobjevily položky letového programu, které byly navýsost vojenské – například už na Saljutu 1 mimo jiné probíhal tajný experiment „Sviněc (olovo)“, v jehož rámci měli kosmonauti pozorovat start balistické rakety. Na Almazech zase probíhaly biomedicínské experimenty, jež měly za cíl zmapovat adaptaci lidského organismu na stav mikrogravitace. Do jisté míry se tedy civilní a vojenská náplň prolínala. Situace se změnila v roce 1985, kdy se ke stanici Saljut 7,
První dlouhodobý pobyt Američana na Miru byl v mnoha ohledech výjimečný. Norm Thagard musel překonávat mnoho bariér a překážek. To je docela pochopitelné v situaci, kdy se ocitl na stanici, kterou provozoval někdo s naprosto jiným sociokulturním zřízením. Například panovačnost velitele, kterým byl v případě expedice EO-18 Vladimir Děžurov, byla v Rusku považována za zcela normální. Vztah mezi pozemním týmem a kosmonauty byl také na hony vzdálen americké nátuře – Rusové byli dirigováni řídicím střediskem až do krajnosti. Způsob práce, kdy středisko vytvoří jakýsi „nákupní seznam“, ve kterém jsou vypsány úkoly, jež se musí daný den stihnout a posádka si v rámci možností sama rozvrhne práci, u Rusů téměř neexistoval. Podle Thagarda byli jeho dva kolegové de facto permanentně přepracovaní. Rozdílů mezi přístupem Američanů a Rusů k rozvržení práce a chování k posádce by bylo možné najít mnoho a viděno americkou optikou jich bylo v případě Rusů mnoho spíše k horšímu. Norman nicméně doufal, že své tři měsíce na Miru prožije v relativní pohodě, jeho program byl solidní a při práci jistě brzy zapomene na problémy, jež s sebou přináší
V polovině března 1995 vládla na Miru vzrušená atmosféra. Měl totiž dorazit Sojuz TM-21 s další směnou. Pro Viktorenka, Kondakovu a Poljakova bylo vše zajímavější o to více, že jedním ze tří členů osmnácté expedice byl i americký občan – Norman Thagard. Ten se zatím na palubě Sojuzu opět vžíval do pocitů, které nastávají během letu v beztížném stavu. I pro něj to byl zvláštní pocit: přestože se už do vesmíru podíval čtyřikrát na palubě raketoplánu, tentokrát to bylo ve zcela jiných podmínkách a Thagard svým startem vstoupil do historie jako první Američan, který vzlétnul na palubě ruské lodi a jako součást ruské posádky. Situace to byla o to pikantnější, že v letech 1969-1970 odlétal 163 bojových misí ve Vietnamské válce, kde USA a SSSR stály proti sobě. „Kdyby mi někdo v roce 1969 řekl, že budu sloužit pod velením ruského podplukovníka, řekl bych mu že je šílený. Jestli bych někdy měl nad sebou Rusa, tak pouze v případě, že mě sestřelili a jsem válečným zajatcem…“ Přesto o šestadvacet let později právě tato situace nastala,
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
