Space ISAC
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Kanadský operátor Kepler Communications požádal Federální komunikační komisi, aby schválila celkem 18 družic, včetně 10 s optickým užitečným zatížením, které by měly být vypuštěny koncem příštího roku. Společnost plánuje provozovat větší družice s menším počtem.
Kalifornská pobřežní komise zamítla žádost Vanderbergské vesmírné základny o navýšení počtu startů společnosti SpaceX. Toto rozhodnutí zpožďuje budování vojenské konstelace pro národní obranu USSF. Komise zatím neuvedla důvod ani případné sankce.
Společnost The Exploration Company získala 160 milionů dolarů na podporu vývoje své nákladní kosmické lodi Nyx Earth.
Dnes je tomu 101 let od narození Alana Sheparda. Shepard byl členem první sedmičlenné skupiny amerických astronautů a prvním Američanem, který letěl do vesmíru. V rámci mise Apollo 14 přistál na Měsíci, kde se pokusil hrát golf.
Čínská nákladní kosmická loď Tchien-čou 8 zakotvila u čínské kosmické stanice. Na stanici dovezla okolo 6 tun zásob včetně 458 kg vědeckých experimentů. Loď zůstane připojena u čínské kosmické stanice do 16. července 2025.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem –
V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC
První dny na palubě Miru byly pro Zaljotina a Kaleriho ve znamení oživování dosud spících systémů a uvádění komplexu do provozu. Krom toho se také věnovali vykládáním Progressu M1-1 a při té příležitosti se dostalo také na doplnění atmosféry v interiéru z nádrží náklaďáku. Netěsnost, která se projevila během pobytu předchozí expedice, přetrvávala a přestože se rychlost poklesu tlaku postupně snížila z 6 hPa za den až na 1,3 hPa za den, tlak v prostorách stanice se snížil na 750 hPa. To bylo přibližně o 200-250 hPa méně, než tomu bývalo normálně. K prvnímu „dofouknutí“ došlo 13. března, tedy ještě před příletem dvojice kosmonautů. Tehdy to však bylo jen pokusné navýšení tlaku o pouhých 53 hPa, aby byla prověřena vzduchová instalace nádrží na Progressu a systém přečerpávání plynů do útrob stanice. Nyní mohli na dofouknutí atmosféry dohlížet sami kosmonauti a pod jejich kuratelou byl vnitřní tlak v útrobách Miru zvýšen na 880 hPa. Pak se Zaljotin a Kaleri mohli pustit do hledání netěsnosti. Neměli však hledat s prázdnýma rukama, k tomuto účelu s sebou přivezli dva dedikované přístroje. Jeden
Bez ohledu na to, zda se Energiji podaří získat peníze na další etapu pilotovaného letu Miru, probíhaly přípravy, které počítaly jak s variantou, že se peníze podaří sehnat a bude možné k Miru poslat další expedici, tak s variantou, že se žádná expedice konat nebude a Mir bude v roce 2000 sveden z orbity. První varianta vyžadovala jeden nový Progress a jeden Sojuz, smutnější alternativa počítala pouze se startem Progressu. Stavba a příprava nákladních a transportních lodí trvá dlouhé měsíce a proto i konkrétní lodě, se kterými se pro rok 2000 počítalo, musely být zhotoveny v předstihu. V říjnu 1999 byly oba dva stroje dohotoveny a přepraveny na Bajkonur k testům. Na konci prosince byl Sojuz na Bajkonuru zakonzervován, protože jeho start závisel jak na plnění finanční stránky smlouvy mezi Energijí a Gold & Appel (která byla ke cti posledně zmiňované společnosti do puntíku dodržena), tak na úspěšném startu Progressu a jeho připojení k Miru. Sluší se ovšem dodat, že Progress s továrním číslem 250 nebyl běžným strojem, jaké dosud k Miru létaly. Jednalo se o novou generaci legendárního náklaďáku s označením Progress
Problémy s financováním nebyly pro stanici Mir na konci devadesátých let nic nového. Už během stavby základního modulu musela být na nějakou dobu přerušena práce, protože sovětská ekonomika první poloviny osmdesátých let nebyla schopna zvládnout současně stavbu orbitální stanice a vývoj mamutího supernosiče Energija a raketoplánu Buran. Ani původní plány na výstavbu a provoz nebyly v období rozvratu sovětského hospodářství realizovatelné. Kosmonautika ustoupila v období Gorbačovovy vlády velmi výrazně do pozadí. A po rozpadu Sovětského svazu už se nikdy nevrátila na pozice, které zastávala v prvních dvou desetiletích své existence. Problémy byly všudypřítomné a také provozovatelé Miru se museli naučit velmi výrazně šetřit. Přestože byl provoz Miru financován státem, tok financí se rok od roku zmenšoval a bylo třeba hledat prostředky, kde se jen dalo. Nezastupitelnou roli měl program Shuttle-Mir, který nalil do ruské kosmonautiky velmi baculatou částku. Výrazný podíl na udržení komplexu naživu měly i kontrakty ohledně expedic občanů jiných států na palubu stanice. Nejčilejší byla v tomto ohledu Francie, která postupně na Mir poslala pět svých „spationautů“. Jenže s přistáním expedice
Začátek června 1999 přinesl pro stanici Mir nedobré zprávy. Státní financování provozu komplexu mělo končit v polovině roku a představitelům Ruské kosmické agentury a RKK Energija se nepodařilo zajistit prostředky z „mimorozpočtových zdrojů“, tedy ze strany soukromých investorů, které by umožnily pokračování letu Miru v pilotovaném režimu. Stávající expedice EO-27 měla tedy na konci své směny stanici zakonzervovat a o jejím dalším osudu měly rozhodnout následující měsíce. Stroje podle většiny lidí nemají duši a tím pádem ani pocity. Jako by se však Mir snažil přesvědčit své lidské hospodáře o opaku, přichystal si na 5. červen, tedy krátce po onom rozhodnutí o převedení do bezpilotního režimu, nepříjemné překvapení, které vypadalo jako výraz nesouhlasu stroje se záměry lidí. Toho dne totiž začal pomalu klesat tlak v interiéru stanice. Pokles nebyl velký, jeho rychlost byla necelé dva hektopascaly za den, nicméně rozhodně znamenal, že prostory stanice nejsou hermetické. Pro posádku to neznamenalo žádné ohrožení ani omezení, zásob stlačených plynů bylo na palubě dost a ještě téhož dne řídicí středisko zvedlo pomocí kyslíkových nádrží tlak v interiéru Miru
Boj za zachování stanice Mir se v zákulisí odehrával i na začátku roku 1999 s neztenčenou měrou. Na let trojice ve složení Afanasjev, Avdějev a Haigneré však půtky o to, zda má stanice zůstat na orbitě i v následujícím období, neměla valný vliv. Posádka expedice EO-27 se po odletu Padalky a Belly pustila do plnění svého programu. Ten byl z většiny tvořen vědeckými experimenty, zatímco údržbářské a opravárenské práce v něm hrály až druhé housle. Úsilí předchozích expedic, které se snažily stanici dostat do co nejlepší formy, se vyplatily. Mir tak mohl v roce 1999 plnit zejména úlohu platformy pro zkoumání a pozorování všeho druhu. Na sedmadvacátou expedici čekal sedmiměsíční program, který zahrnoval jak zkoumání biologických pochodů v beztížném stavu, tak materiálový výzkum, pozorování zemského povrchu i nebeských těles a v neposlední řadě i technologické experimenty. Život na stanici plynul bez větších vzrušení a krom občasných menších poruch a potíží se dalo říci, že trojice kosmonautů vpadla do rutiny, kterou narušovalo jen máloco. Na začátku dubna však měla být rutina narušena dvěma událostmi. První byla očekávaná a příjemná, druhá naopak neočekávaná
20. února 1999 oslavil Mir své 13. narozeniny – přesně před tolika lety byl totiž vypuštěn základní blok stanice. K tomuto výročí měl komplex a také jeho obyvatelé dostat dárek: ke startu se chystala vskutku mezinárodní posádka složená z Rusa, Francouze a Slováka, přičemž dva prvně jmenovaní měli na stanici zůstat coby část nové směny. Slovák měl zase po několika dnech doprovodit dosavadního velitele stanice domů. A stávající palubní inženýr si měl pobyt na Miru prodloužit a figurovat také v nadcházející expedici. Slunce bylo ještě schováno za obzorem, když se z velké budovy, kterou na Bajkonuru nazývají „ploščadka 254“ vynořily tři shrbené postavy ve skafandrech. Po nezbytném hlášení Státní komisi trojice nasedla do autobusu a byla převezena na „ploščadku 1“, což pro změnu není nic jiného, než slavná Gagarinská rampa. Tam kosmonauty opět čekalo několik oficiálních úkonů a pak už mohli nastoupit do výtahu a nechat se vyvézt ke špici rakety, kde na ně čekal jejich stroj – Sojuz TM-29. Paprsky slunce začaly zdráhavě osvětlovat rampu, když se tři muži usadili v návratové kabině
Do roku 1999 vstupoval komplex Mir s podepsaným rozsudkem smrti. Jeho další existenci stála v cestě ekonomická realita a peníze, které byly zapotřebí na jeho udržení v provozu, nebyly v dohledu. Malý záblesk naděje se ukázal v listopadu předešlého roku, kdy se objevil potenciální soukromý investor, ovšem státní představitelé se nebyli schopni do konce roku zaručit za soukromé investice a úderem silvestrovské půlnoci se tak smlouva mezi RKK Energija a oním investorem stala pouhým cárem papíru. K 1. lednu Energija evidovala u různých subjektů (včetně státu) nesplacené pohledávky ve výši přibližně 1,2 miliardy rublů a každý den se dluh prohluboval. O tom, že situace ohledně financování kosmického výzkumu byla v těch letech za hranou udržitelnosti, svědčil například i fakt, že na podzim 1998 musel pro nedostatek prostředků na dva měsíce přerušit svou činnost i CKB Progress, výrobce nosičů řady Sojuz. Vypadalo to, že tento rok se pro stanici skutečně stane posledním. Usilovná kampaň vedení Energije ale nakonec přeci jen slavila úspěch, když se podařilo přesvědčit novou vládu pod vedením premiéra Jevgenije Primakova, že Mir je předmětem
Orbitální stanice Mir měla původně fungovat jako výkladní skříň sovětského systému. Po rozpadu Sovětského svazu se však kosmonautika přesunula do pozadí zájmu a finanční tok se zúžil na malý pramínek, který jen tak tak dokázal komplex držet při životě. Korporace Energija, coby provozovatel stanice, se snažila finance na provoz získat nejrůznějšími způsoby. Asi nejvíce k udržení Miru přispěly internacionální programy. Během nich na komplexu pobývali občané nejrůznějších zemí, přičemž Energija si za jejich lety účtovala skrze Ruskou kosmickou agenturu příslušně velké částky. Mir byl také využíván jako skvělé prostředí pro natáčení reklam všeho druhu – od nápojů až po automobily. V neposlední řadě byly na palubě stanice umístěny komerční aparatury zahraničních firem. Asi největší finanční injekci Mir zažil s nástupem programu Shuttle-Mir, během něhož ke stanici přilétaly americké raketoplány a komplex se postupně stal domovem pro sedm amerických astronautů. S ukončením tohoto programu se však naplno projevil problém s chronickým nedostatkem peněz, obrovskou zadlužeností a nezájmem vyšších míst o kosmonautiku obecně, a tím spíše o unikátní stroj, kterým se bývalí pohlaváři
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
