Spektr

Spektr byl považován za jakési hlavní energetické centrum Miru. Jeho solární panely o celkové ploše přes 130 metrů čtverečních měly pro komplex, jehož energetická bilance byla dlouhodobě velmi nepříznivá, vyrábět porci tolik potřebné elektrické energie. Před jeho příletem bylo běžné, že pokud chtěli kosmonauti provádět experiment náročný na spotřebu elektřiny, typicky například tavbu v píckách modulu Kristall, museli přerušit provádění méně důležitých pokusů a pozorování. Asi není třeba dodávat, že toto neustálé žonglování s příkonem neprospívalo časovým plánům jednotlivých expedic. Situace se navíc s postupem času pozvolna horšila s tím, jak pomalu degradovaly solární články na stávajících panelech komplexu. Podepsalo se na nich stáří, znečištění motorky stanice samotné i přilétajících a odlétajících lodí, své udělala i neuvěřitelně jemňoučká, přesto však permanentní vrstvička atmosféry, kterou kolem sebe stanice generovala, mnoho článků také trpělo kolizemi s kosmickým smetím a mikrometeoroidy. Těsně před příletem Spektru navíc přestalo poslouchat jedno křídlo solárních baterií na Kvantu-2. Křídlo se zaseklo v jedné poloze a neotáčelo se…

S tím, jak se blížil moment příletu nového modulu Miru, na posádku začal tlačit čas. Bylo třeba provést několik nezbytných operací, bez nichž bylo připojení Spektru nemožné. V první řadě bylo zapotřebí „udělat pořádek“ s panely na modulu Kristall. Ten měl se Spektrem sousedit a jeho solární panely v rozvinutém stavu zasahovaly do pomyslného obrysu solárních panelů Spektru. Již od počátku se počítalo s tím, že panely na Kristallu nezůstanou na svém místě a budou přesunuty na Kvant-1. Ovšem práce se odkládaly a protahovaly souběžně s tím, jak se odkládal start Spektru – kosmonauti měli většinou na práci důležitější věci, než se mořit s panely modulu, když důvod jejich přesunu přiletí kdovíkdy. Během výstupu 17. května 1995 Děžurov a Strekalov sice jeden z panelů konečně přenesli, ovšem nestihli jej rozložit. Nyní bylo třeba, aby započatou práci dokončili, Mir totiž energeticky strádal a elektřiny se vinou snížené plochy solárních panelů nedostávalo. To ale nebylo všechno. Modul Kristall byl na „spodním“ portu…

Program sovětských orbitálních stanic měl zprvu dva relativně jasně definované proudy. Jedním byla řada DOS Saljut. Ta byla navenek civilní a byla míněna hlavně jako zástěrka pro druhý proud, kterým byla řada vojenských stanic s označením OPS Almaz. Pro veřejnost byly obě řady označovány společným názvem Saljut, nicméně zaměření se velmi lišilo. Zatímco na palubách stanic DOS (tedy Saljut 1, 4, 6, 7) byl prováděn z velké části civilní vědecký výzkum, na stanicích Almaz (Saljut 3 a 5) byla práce kosmonautů zaměřena z valné většiny na vojenské cíle, zejména špionáž. To ovšem neznamenalo, že by se na civilní stanici neobjevily položky letového programu, které byly navýsost vojenské – například už na Saljutu 1 mimo jiné probíhal tajný experiment „Sviněc (olovo)“, v jehož rámci měli kosmonauti pozorovat start balistické rakety. Na Almazech zase probíhaly biomedicínské experimenty, jež měly za cíl zmapovat adaptaci lidského organismu na stav mikrogravitace. Do jisté míry se tedy civilní a vojenská náplň prolínala. Situace se změnila v…