sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
5. říjen 2003 znamenal v relativně uzavřeném oboru, jakým jsou pilotované kosmické lety, malé zemětřesení. Již nějakou dobu se vyskytovaly náznaky, že elitní klub zemí, jež dosud byly schopny poslat člověka za hranice atmosféry, doplní teprve třetí člen. Ona středa uprostřed října tyto zvěsti potvrdila. Ke Spojeným státům americkým a Ruské federaci se prostřednictvím lodi Šen-Čou-5 přidala i Čínská lidová republika. Na palubě kosmické lodi byl podplukovník čínského letectva Jang Liwei. Během mise, trvající 21 hodin, 22 minut a 45 sekund jeho loď vykonala čtrnáct obletů Země a bezpečně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska. Let byl náležitě využit tamními masmédii a k širší veřejnosti se tak dostaly fotografie a videozáznamy z průběhu letu i z okamžiků po přistání. I nezasvěcení si mohli – či spíše museli – povšimnout poměrně zajímavé okolnosti. Mnoho součástí vybavení se nápadně podobalo tomu ruskému. Návratová kabina Šen-Čou byla na první pohled kopií ruského Sojuzu a skafandr, ve kterém Liwei svůj let podnikl, nezapřel podobu s oblekem Sokol KV-2, používaným v ruském kosmickém programu…
Skafandr EMU znamenal pro Američany kvalitativní skok v porovnání s předchozími obleky. Umožňoval nezávislý pohyb v prostoru, jeho výdrž umožňovala provádět i komplikované výstupy, došlo dokonce i na manévrovací jednotku v podobě raketového křesla MMU. Ovšem současně se započetím plánů na kosmickou stanici, jež po mnoha peripetiích a porodních bolestech dodnes krouží nad našimi hlavami pod názvem ISS, bylo evidentní, že frekvenci výstupů, jež měla během montáže stanice skokově vzrůst, nebude možné s „Baseline“ EMU zajistit. Bylo třeba vylepšit systém zajištění životních podmínek a usnadnit jeho servis přímo na orbitu, bylo nutné také vylepšit pracovní podmínky nositelů skafandrů. Podle zkušeností s dosavadními výstupy bylo také evidentní, že dlouhodobá práce s nástroji a pomůckami klade velké nároky na fyzickou kondici astronautů a někdy je příliš namáhavá. Na pořadu dne tedy byl i vývoj pomůcek, jež by usnadňovaly vysilující práci s různými nástroji. Už na počátku osmdesátých let se tedy rozběhly u různých subjektů studie na nový skafandr, jenž by zajistil montáž stanice, tehdy ještě nazývané „Freedom“. V průběhu několika let se vynořilo pár zajímavých návrhů, nakonec však vše
Po skončení programu Apollo se Spojené státy v oblasti pilotovaných misí nadlouho odmlčely. Nebylo to snad proto, že by jim došel dech. V zákulisí se chystal revoluční dopravní prostředek na orbit – raketoplán. Velký orbitální kluzák, jenž se vyznačoval znovupoužitelností a jehož verzatilita měla překonat vše, co zde dosud bylo. Raketoplán měl startovat několikrát měsíčně a na orbitu podporovat stavbu americké orbitální stanice, provádět vojenská i civilní pozorování Země, biologické a materiálové experimenty, ale hlavně – vynášet a zachycovat družice (a nejen ty americké!). Byly plánovány dokonce inspekce a opravy družic přímo na orbitu. K tomu však bylo zapotřebí vyvinout nové technologické prostředky, pomocí nichž by bylo možné tyto úkoly provádět. Tak se zrodila například robotická paže, nebo nová generace skafandrů. Raketoplán se po mnohých porodních bolestech nakonec podařilo uvést v život na počátku 80. let. Ovšem realita ukázala limity jak co do původních záměrů ohledně využití, tak i po ekonomické stránce. Zamýšlený monopol na vynášení velkých družic vzal zasvé, stejně jako plány na čistě americkou stanici Alpha. Nakonec, po 30 let trvající
Už na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné, že situace se záchrannými prostředky, jež měly posádky raketoplánů k dispozici, je zcela neudržitelná. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že minimálně někteří pasažéři Challengeru rozpad startovní sestavy přežili, ovšem neměli žádnou možnost z krizové situace uniknout. Je logické, že havárie podobného rozsahu by byla nad síly jakéhokoli záchranného systému, nicméně všem se zdálo praktické minimálně přehodnotit přístup zvaný „Intact Abort“, tedy scénář, kdy jakákoli porucha má vyústit do přistání kompletního letuschopného orbiteru. Nově se začala připouštět taková alternativa, kdy posádka stroj opustí na padáku. 7. dubna, tedy tři měsíce po katastrofě Challengeru, NASA začala pracovat na studii „Shuttle Crew Egress and Escape Review (studie výstupu a úniku posádky Shuttlu)“. Měla být dokončena do 1. října téhož roku a autoři v ní měli za úkol předložit možné způsoby, jakými by bylo možné posádku během letu bezpečně dostat z raketoplánu bez zranění. V průběhu zpracování studie se objevily různé divoké i střízlivé návrhy, z nichž dva nakonec dospěly do pomyslného finále…
Snaha Sovětů o eliminaci skafandrů z designu jejich kosmických systémů se, jak známo, v červnu 1971 posádce Sojuzu-11 nevyplatila tím nejhorším možným způsobem. Od Sojuzu-12 až do dnešních dnů posádky chrání během klíčových fází letu lehké skafandry pro případ porušení hermetičnosti lodi. Na druhé straně oceánu se zdálo, že sovětské poučení si plánovači a konstruktéři vzali k srdci jen zpola. Astronauti Apolla 15, jež startovalo krátce po tragédii Sojuzu, své skafandry sice navlékali i při operacích, kde se předtím nepoužíval (například odhození lunárního modulu), ovšem do atmosféry vstupovalo Apollo 15 s trojicí mužů oblečených pouze v lehkých overalech. Pro raketoplán Space Shuttle, kosmický stroj, který měl po Apollu převzít štafetu americké přítomnosti ve vesmírném prostoru, se však se skafandry krom výstupů do volného prostoru nepočítalo vůbec. Nějaké vývojové práce sice v sedmdesátých letech proběhly, nakonec se však vedení NASA rozhodlo vsadit na tzv. „intact abort“. Tento termín znamenal, že při jakékoli poruše během startu raketoplán bezpečně vcelku dosedne na zem. Něco jiného ovšem byly lety programu OFT, tedy „Orbital
Skafandr pro výstupy do volného prostoru lze přirovnat k jakémusi obalu, jenž chrání svého nositele před všemi nepřízněmi okolního nepřátelského prostředí. Lidské tělo tak s jeho pomocí odolává chladu, radiaci, nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. Všechny tyto aspekty kosmické skafandry od počátku splňovaly. Postupně se také zvyšovala výdrž a úroveň práceschopnosti kosmonautů, vystupujících do volného prostoru. Stále však cosi překáželo. Když pomineme lunární skafandry A7L/LB, všechny obleky, používané pro EVA sdílely stejný limitující prvek. K jejich funkci bylo třeba kabelu. Ať už jeho prostřednictvím kosmonauti a astronauti dostávali životodárný kyslík, či z něj jejich skafandry čerpaly elektřinu, pořád tady byl. Ovšem s nástupem nových typů stanic a také s příchodem amerického Shuttlu začínalo být jasné, že kabel musí zmizet. Stejně jako je třeba v jistý okamžik přetnout pupečníkovou šňůru právě narozeného dítěte, aby začalo existovat jako samostatná entita, i u skafandrů musel tento krok nadejít. Zatímco u Američanů k tomu došlo už v roce 1983, Sověti na tento okamžik čekali o pět let déle…
Zatímco během šedesátých let sovětský kosmický program úporně závodil s Američany o to, kdo dříve stane na povrchu Měsíce, po prohraném zápase jakoby najednou toto téma v Sovětském svazu zcela zmizelo. Kosmický program SSSR se zaměřil na orbitální stanice a veškeré zmínky o programech L-1 a L-3 nadlouho zmizely v archivech. Američané se nakrátko na program stanic zaměřili také – pozůstatek programu „Apollo Applications“, prostorný Skylab, hostil v letech 1973-74 postupně tři posádky. Ty mimo jiné provedly 9 výstupů do volného prostoru. Sověti však zůstávali v bezpečí stěn svých stanic typu Almaz a DOS, které pro veřejnost nesly unifikovaný název Saljut. Teprve devět let po poslední vycházce Alexeje Jelisejeva a Jevgenije Chrunova, kteří v lednu 1969 přešli vnějškem ze Sojuzu-5 do Sojuzu-4, se další sovětská posádka vystavila vakuu vesmíru. Když Georgij Grečko a Jurij Romaněnko 20. prosince 1977 vypouštěli vzduch z přechodové komory Saljutu 6, měli na sobě zcela nové skafandry, jejichž koncepce se zásadně lišila od všech předchozích obleků jak sovětských, tak i amerických. Asi nikdo z nezasvěcených netušil, že ony skafandry jsou pohrobky sovětského lunárního
Spolu s nástupem vícemístných kosmických lodí vyvstala v Sovětském svazu otázka, jak do poměrně stísněného prostoru natěsnat tři kosmonauty. První let programu Voschod naznačil, jakým směrem se v tomto smyslu budou Sověti ubírat. Tři odvážlivci na palubě Voschodu-1 letěli ve vlněných kompletech, sestávajících z kalhot a bundy. Nepočítalo se s žádným prostředkem pro ochranu jejich životů v případě dekomprese. Důvěra ve správnou funkci a odolnost konstrukce sovětských lodí byla velká. Způsob myšlení se pak „přelil“ i do programu Sojuz. Ani tam se nepočítalo se skafandry – Sojuz měl být trojmístný a ve skafandrech by se do návratového modulu trojice kosmonautů vešla jen stěží. I Sergej Koroljov se nechal unést důvěrou ve vlastní technologii a prohlásil, že „(…) pracovat uvnitř lodi ve skafandru je něco podobného, jako pracovat uvnitř ponorky v potápěčském obleku.“ První posádky Sojuzů tak opět navlékly pouze vlněné sportovní komplety a věřily v příznivý osud. Ten jim však neměl být nakloněn donekonečna…
Přestože se slunce ještě zdaleka nevyhouplo nad mořskou hladinu, vše nasvědčovalo tomu, že nadcházející den bude přesně tak dusný, jak stálo v předpovědích meteorologů. Trojice mužů v županech s ospalými výrazy zírala do zrcadel při ranní hygieně. Po sprše následovalo tradiční holení – na dlouhých deset dní poslední v podmínkách zemské tíže. Převléknutí do civilizovanějších oděvů předcházelo důkladné prohlídce. Za okny byla ještě tma, když trojice společně usedla ke snídani. Ke stolu přibyli ještě Deke a Bill Anders, aby upřesnili pár detailů a odlehčili atmosféru. A pak konečně mohou zamířit do převlékárny. Ve studeném světle zářivek a zářivé bělosti místnosti bez oken na trojici čeká kohorta techniků. U stěn stojí několik přístrojů o velikosti šatní skříně a trojice pohodlných naklápěcích křesel. A mezi tím vším na trojici stolů čekají na tři muže jejich skafandry. Postupně, vrstvu po vrstvě, na sebe muži navlékají jednotlivé součásti, až jsou zcela izolováni od našeho světa. Uzavřeni ve své bublině vdechují čistý kyslík a čekají, než se jim z tkání vyplaví poslední molekuly dusíku. Mezitím mají možnost přemýšlet. Jestli
Je málo fotografií, nesoucích záznam události, kterou podle onoho jediného snímku kdokoli na první pohled bezpečně identifikuje. Je také málo obrázků, které se samy o sobě stanou součástí univerzálního povědomí lidstva. Jednou z podobných fotografií je i snímek z července 1969, který tehdy pořídil Neil Armstrong. Je na něm jeho kolega Buzz Aldrin a lokace, kde byl tento snímek pořízen, působí i dnes takřka neuvěřitelně: Mare Tranquillitatis, Měsíc. Ta fotografie nese krom historického významu ještě i další zajímavý aspekt. Miliony, možná desítky milionů dětí na celém světě zkoušelo na čtvrtku papíru nakreslit kosmonauta. Je velmi pravděpodobné, že jejich neumělé pokusy nesly až zarážející podobnost s fotografií Buzze Aldrina s nohavicemi ušmudlanými od měsíčního prachu. Autor těchto řádků rád přiznává, že i on byl jedním z dětí, které kosmonauty ztvárnily přesně tímto způsobem. Bílá postava s barevnými konektory na břiše, veliké hledí s reflexním povrchem a na zádech velký batoh. Skafandr, který na sobě Buzz tehdy měl, se tak stal součástí populární kultury. Současně byl také fantastickým kouskem technologie, invence a zrcadlilo se v něm nadčasové myšlení
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
