Byť je profesní život kosmonauta navenek plný zajímavé práce a nevšedních zážitků, svého skutečného naplnění dojde jen tehdy, když se dotyčný na špici rakety vydá za hranice atmosféry. K tomuto okamžiku každý profesionální kosmonaut směřuje po dlouhé roky základního výcviku a posléze nevděčné a neviditelné, přesto však důležité a často úmorné práce ve stínu těch, jejichž velký okamžik již nastal. O to horší musí být zjištění, že když má konečně nadejít váš čas, kdesi v hierarchii vysoko nad vámi kdosi od stolu rozhodne o tom, že si na svou cestu do vesmíru ještě nějaký čas počkáte. Taková rána není lehce stravitelná pro veterána, natož pro nováčka. Přesto se v rámci programu Almaz podobný případ udál. Posádky tehdy spoléhaly na to, že jestliže odvedou dobrou práci coby dubléři, příští let bude patřit jim. Koneckonců dublující posádka byla na srovnatelné úrovni vycvičenosti jako hlavní posádka, znala stanici do posledního šroubku a navíc figurovala i během letu hlavní posádky v roli podpůrného týmu, který pomáhal řešit nastalé problémy a zádrhely. V době, kdy se životnost stanic počítala