sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Na severním konci Cape Canaveral Air Force Station je startovní komplex, kde bezpilotní rakety Atlas vynášely tajné špionážní satelity. Čtyři tyčící se stožáry ochrany před bleskem obklopují rampu, kde začínaly svou pouť robotické mise sond letících k Měsíci, Marsu, Jupiteru a Plutu.
Za několik let uvidíme trochu jiný obrázek. Astronauti nastoupí do výtahu, který je vyveze na vrchol 22-ti poschoďové věže. Výstup z výtahu, protíná otočné rameno. Tunelem uvnitř ramene posádka nastoupí do kosmické lodi umístěné na špici rakety Atlas V. Tou lodí bude Crew Space Transportation-100, zkráceně CST-100, kterou momentálně vyvíjí firma Boeing.
Znáte to, když v nějakém oboru začínáte, připadají vám všechny termíny a výrazy cizí a nesrozumitelné. Začátečníkům dá hodně práce prokousat se přes tohle nepříjemné období a osvojit si alespoň ty nejnutnější základy. I dnes proto přichází článek zaměřený na čtenáře, kteří si ke kosmonautice teprve hledají svou cestu. Tentokrát naťukneme tajemně vypadající číselné kódy, kterými se označují jednotlivé typy nosných raket. Pro nezasvěcenou osobu mohou označení jako Atlas V 401, Delta IV Medium+ (5,4), nebo Angara A5 vypadat jako nerozluštitelná vojenská šifra a přitom je její dekódování velmi jednoduché. A právě o těchto označeních bude pojednávat dnešní článek.
K napsání dnešního článku, který je opět určen pro začátečníky v kosmonautice mne přivedla neutěšená situace na poli českých zpravodajských serverů, které si s kosmonautickými termíny nedělají pražádnou hlavu a používají je bez jakéhokoliv ladu a skladu – často ve špatných významech. Tento článek si neklade za úkol zlepšit tvůrčí schopnosti některých pisatelů hojně navštěvovaných webových portálů. Naším cílem je uvést vše na pravou míru a ukázat veřejnosti správnou terminologii.
Každý druhý týždeň vám v seriáli Kozmická Strojovňa prinášam informácie o raketách z určitého obdobia. Dnes sú na rade rakety z rokov sedemdesiatych. Vtedy sa ich však vyvynulo či vylepšilo toľko, že by sa do jedného dielu nezmestili. Preto som sa ho rozhodol rozdeliť na dve časti. Dnes sa pozrieme na japonské, čínske, ruské a indické rakety, ktoré vznikli v tomto období a nabudúce sa budeme venovať tým americkým a európskym. V sedemdesiatych rokoch dvadsiateho storočia sa udial nefalšovaný raketový boom. Každá vyspelejšia krajina chcela mať vlastný raketový nosič schopný vyniesť na obežnú dráhu družicu. Najúspešnejšie bolo spočiatku Japonsko so svojou zaujímavou a nekonvenčnou raketou Lambda. Bola to prakticky iba pokusná raketka, ktorá sa dodnes môže pýšiť titulom najľahšieho nosiča. Celý stroj totiž neváži viac než desať ton. Takú nízku hmotnosť získala vďaka zjednodušenému systému navigácie, ktorá sa nachádzala iba na poslednom, štvrtom stupni. Všetky motory spaľovali tuhé pohonné látky (TPL).
Raketa bola od začiatku až dodnes základným vesmírnym dopravným prostriedkom. Vývoj prvých rakiet sa niesol v znamení zbraní. Po druhej svetovej vojne sa totiž obidve svetové superveľmoci, USA a Sovietsky Zväz začali cítiť ohrozené a zo strachu začali vyvíjať nosiče, ktoré by ich atómové bomby mohli poslať na ktorékoľvek miesto na Zemi. No história rakiet začína oveľa skôr. Prvé rakety sa používali už v starovekej Číne. Skladali sa z dutého bambusu do ktorého sa nasypal pušný prach. Užitočné zariadenie potom bola menšia výbušnina. No tieto primitívne raketky čoskoro účinnosťou prekonali katapulty a tak sa na celú technológiu zabudlo. Umelé satelity Zeme tak na vypustenie museli ešte pár rokov počkať.
Na otázku v názvu článku si musí každý odpovědět sám. někomu se dařilo více a někomu méně. Ale o tom náš dnešní článek není. Dneska se bude mluvit o kompletním zhodnocení roku 2012 z hlediska kosmonautiky. Na své si přijdou jak statistici, kteří si libují v číslech, tak i archiváři. Dal jsem si totiž za úkol přinést co možná nejkomplexnější shrnutí roku, ze kterého v těchto dnech ukrajujeme poslední dílky.
V roce 2002 založil Elon Musk soukromou společnost, která si kladla za cíl, že vyvine nosič, s nímž dokáže na orbitu dopravovat malé satelity a nosič, s jehož pomocí dopraví na oběžnou dráhu vlastní kosmickou loď a bude jí zásobovat Mezinárodní kosmickou stanici. V roce 2002 to byl odvážný cíl a jistě se našlo mnoho skeptiků, kteří po právu zpochybňovali nějaký rychlý vývoj, či naději na úspěch. O deset let později bylo vše jinak. Tato společnost se jmenuje SpaceX a dokázala nám, že své závazky umí plnit a většinou přihodí ještě něco navíc.
Chemické raketové motory nám otevřely cestu do vesmíru. Podívali se díky nim do kosmu i lidé. Automaty a nakonec i pilotované výpravy s nimi dosáhly Měsíce. Meziplanetární sondy si s jejich pomocí obhlédly naše nejbližší planetární sousedy a některé i dosáhly povrchu těchto těles.
Tyto klasické motory však vyžadují díky malému specifickému impulsu velké množství paliva, což se ve vesmíru pěkně prodraží. Nejvyšší rychlosti s nimi dosažené také vylučují nějakou rozumně dlouhou meziplanetární výpravu s lidskou posádkou. Pokud se tedy budeme chtít pohybovat meziplanetárním prostorem rychleji, případně efektivněji, pak nám nezbývá než začít využívat nové pokročilejší koncepty.
V prvním díle našeho miniseriálu jsme se věnovali plánům na budoucí čínské orbitální stanice. Dnes se podíváme na zoubek nosným raketám. Jejich jména si budou navzájem velmi podobná, protože Čína totiž prakticky od prvních kroků do vesmíru vyvíjí nosiče pojmenované Chang Zheng, českou transkripcí přepsáno jako Čchang čeng, v překladu Dlouhý pochod. Za tímto názvem vždy následuje číslo (a někdy i písmeno), které určují konkrétní variantu. Momentálně jsou nejznámější asi rakety Čchang čeng 2F (na obrázku), která vynáší lidské posádky a také Čchang čeng 3, která se používá k vynášení satelitů. Číňané nicméně v nejbližších letech chtějí představit nové nosiče.
Každá kosmická agentura má ve svém portfoliu kromě velkých nosných raket i malé nosiče, které dokáží levně vynést malé družice přibližně do 1 tuny na nízkou, případně polární oběžnou dráhu. Ať už se jedná o americký Taurus či Pegasus, ruský Rokot a Start, evropskou Vegu nebo japonský nosič M-V, vždy jsou to rakety, které nevyžadují náročnou pozemní přípravu a velké množství personálu. Jako palivo se často používají tuhé pohonné hmoty či hypergolická paliva, případně kombinace obojího pro různé stupně.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
