V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem – ať

Bez ohledu na to, zda se Energiji podaří získat peníze na další etapu pilotovaného letu Miru, probíhaly přípravy, které počítaly jak s variantou, že se peníze podaří sehnat a bude možné k Miru poslat další expedici, tak s variantou, že se žádná expedice konat nebude a Mir bude v roce 2000 sveden z orbity. První varianta vyžadovala jeden nový Progress a jeden Sojuz, smutnější alternativa počítala pouze se startem Progressu. Stavba a příprava nákladních a transportních lodí trvá dlouhé měsíce a proto i konkrétní lodě, se kterými se pro rok 2000 počítalo, musely být zhotoveny v předstihu. V říjnu 1999 byly oba dva stroje dohotoveny a přepraveny na Bajkonur k testům. Na konci prosince byl Sojuz na Bajkonuru zakonzervován, protože jeho start závisel jak na plnění finanční stránky smlouvy mezi Energijí a Gold & Appel (která byla ke cti posledně zmiňované společnosti do puntíku dodržena), tak na úspěšném startu Progressu a jeho připojení k Miru. Sluší se ovšem dodat, že Progress s továrním číslem 250 nebyl běžným strojem, jaké dosud k Miru létaly. Jednalo se o novou generaci legendárního náklaďáku s označením Progress