sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Ministerstvo obchodu zveřejnilo 30. června dlouho odkládaný dokument Kongresu s odůvodněním návrhu rozpočtu Národního úřadu pro oceán a atmosféru na fiskální rok 2026. Dokument poskytuje více podrobností o návrhu rozpočtu. Ministerstvo obchodu navrhuje ukončit financování programu koordinace vesmírného provozu.
Společnost EchoStar odložila možné podání návrhu na vyhlášení bankrotu, aby měla více času na jednání s regulačními orgány, které přezkoumají, zda americký družicový operátor dodržuje podmínky vázané na jeho licence.
Společnost SpaceX získala kontrakt v hodnotě 81,6 milionu dolarů na vynesení americké vojenské družice WSF-M2 pro monitorování počasí v roce 2027.
Japonská raketa H-2A 28. června úspěšně vynesla vědeckou družici GOSAT-GW neboli Ibuki GW, na sluneční synchronní oběžnou dráhu. Družice bude snímat skleníkové plyny a koloběh vody. Start byl posledním letem rakety H-2A.
Společnost Muon Space zveřejnila první tepelné infračervené snímky ze své družice FireSat Protoflight, což představuje milník pro konstelaci družice specializovanou na detekci lesních požárů. Snímky jsou pořízené pomocí šestikanálového multispektrálního infračerveného přístroje.
Úřadující správce NASA očekává, že o nové vrcholové struktuře agentury se rozhodne během několika týdnů, ale administrátor potvrzený Senátem nemusí být jmenován dříve než příští rok.
Ministerstvo letectva USA znovu zvažuje nákup družic pro vojenskou konstelaci na nízké oběžné dráze Země a pozastavuje financování programu ve fiskálním roce 2026, zatímco zkoumá, zda by družice Starshield společnosti SpaceX mohly poskytovat stejné funkce za nižší cenu.
Společnost Isar 25. června oznámila, že získala finanční prostředky od společnosti Eldridge Industries se sídlem v Miami, která investuje do různých odvětví, včetně technologií. Investice má podobu konvertibilního dluhopisu, dluhového nástroje, který lze později převést na akcie společnosti.
Společnost Rocket Lab 25. června oznámila, že od Evropské kosmické agentury získala kontrakt na vynesení dvou malých družic k testování navrhované budoucí konstelace LEO-PNT na nízké oběžné dráze Země.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Schylovalo se k poledni 11. února 1985 a v řídicím středisku ЦУП (Центр Управления Полётом) vše probíhalo docela normálně. Operátoři pečovali o stanici Saljut 7, která zrovna létala v automatickém režimu a čekala na čtvrtou základní posádku, Vladimira Vasjutina a Viktora Savinycha. Ti se měli k Saljutu vydat toho roku na jaře. V říjnu roku předchozího stanici opustili po rekordně dlouhém pobytu kosmonauti Kizim, Solovjov a Aťkov, od té doby se stroj choval způsobně a operátoři už byli možná trochu znudění. Nicméně právě 11. únor měl všechno změnit. Když toho dne během jednoho z oběhů Země stanice vlétla z oblasti mimo dosah sledovacích stanic do rádiového ″okna“, ukázalo se, že na palubě došlo k poruše. Podle všeho palubní sítí proběhl výkyv proudu, tím byl automaticky vypnut hlavní vysílač telemetrie a Saljut přešel automaticky na záložní vysílač. Nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jednotka elektroniky S-190, ve které byly oba vysílače umístěny, byla už za hranicí své životnosti. Protože ve středisku zrovna končila směna, upozornili odcházející operátoři své nastupující kolegy, že bude třeba zavolat specialisty, kteří telemetrický a ovládací systém konstruovali.
Kulturní rozdíly mezi národy bývalého východního bloku a národy západní Evropy byly a jsou jistě v některých oblastech dosti podstatné. Jestliže se však začnou míchat do tak vážného a riskantního podniku, jako jsou lety do vesmíru, je to na pováženou. V prostředí, kde na bleskové reakci závisí úspěch astronomicky nákladné mise, či dokonce zdraví a život posádky, není čas na dohady. Proto jsou posádky sestavovány s dostatečným předstihem, aby si dokázaly vytvořit kolektivní stereotyp řešení nenadálých situací. Jenže co v případě, kdy na sebe narazí dvě osobnosti, které jsou – kulantně řečeno – nekompatibilní? Občas se taková situace přihodí a pak přicházejí na řadu různé scénáře. Buď se přítomní dohodnou na rozumném kompromisu, nebo se v průběhu letu vyskytnou vážné problémy a konflikty. Tím nejoptimálnějším scénářem je rozpoznání problému před letem a případné změny ve složení posádky. V roce 1981 se jeden souboj osobností odehrával v rámci posádky jisté ostře sledované mise a Vladimir Džanibekov měl v celém dění sehrát významnou roli…
Květen 1970 znamenal pro rodinu Vladimira Džanibekova velké změny. Spolu s ostatními osmi rodinami kosmonautů-posluchačů se stěhovali do nového. Přestože byt byl maličký a pouze dvoupokojový, jeho adresa byla velmi prestižní: Hvězdné městečko. Lilija se stala učitelkou hudby v místní umělecké škole, ale svého manžela nijak často nevídala. Hned od počátku byli nováčci zapřáhnuti v něčem, čemu se říká ″všeobecná kosmická příprava“. Dva roky trvající řehole, v jejímž průběhu si mohli posluchači zapsat stovky hodin výuky, přípravy na simulátorech, výcvik pro přežití v různých podmínkách od pouštního prostředí přes nácvik přistání na vodu až po bivakování v uprostřed zasněžené tajgy. Součástí výcviku byl i roční kurz v Moskevském leteckém institutu a letový výcvik na nových typech letounů. Vladimir si do svého zápisníku mohl připsat MiG-21 a L-29 Delfin (posléze, ve druhé polovině sedmdesátých let, do jeho kolekce přibyl i L-39 Albatros). Dva roky tvrdé práce se však vyplatily a 15. června 1972 mohl Vladimir odhodit ze své funkce přílepek ″posluchač“ a konečně se dostat k zajímavé práci. Stal se příslušníkem 1. oddílu 1. oddělení v rámci kosmonautického oddílu, jeho
Stanici spatřili hned poté, co vylétla ze zemského stínu. Zpočátku se jevila jako jasná hvězda a postupně rostla. Na počátku výrazně jasná, nyní už zářila tak, že nemohlo být sporu o tom, co prostřednictvím periskopu VP-1 oba muži pozorují. Vladimir se zhluboka nadechnul: teď půjde do tuhého. To, k čemu se chystali, zatím za celou dobu pilotovaných letů do vesmíru nikdo nedokázal. Jestliže se vše zdaří, bude jeho expedice zapsána v análech sovětské kosmonautiky jako nejodvážnější a nejobtížnější let všech dob. A najednou pocítil obrovskou vděčnost za fakt, že vedle sebe má právě Viktora. ″Lidská kalkulačka“, jak se mu mezi kolegy přezdívalo, začal právě rozehrávat svůj koncert, během kterého navede svého velitele až k cíli jejich cesty. Vladimir přinutil své myšlenky, aby se vrátily zpět k práci, která před nimi stála. Tedy spíše letěla… Začal komentovat dění kolem: „…je desetkrát jasnější než Jupiter. Teď nám odlétává do strany, vzdálenost 7,2 km, rychlost 12,8 m/s… Vzdálenost 4,4 km, rychlost 7,8 m/s… Rozestup 1,5 km…“ Operátoři na zemi jen tiše
Program orbitálních testů Shuttlu se rozběhl a John Young se mohl opět ujmout své pozice šéfa oddílu astronautů, na které jej během výcviku k STS-1 zastupoval Alan Bean. Young tak mohl pracovat na sestavování posádek od STS-3 výše. Svá doporučení pro složení posádek posílal vždy Georgi Abbeymu, který měl poslední slovo. Podle Youngových vzpomínek se ale málokdy stalo, že by vzájemně s výběrem nesouhlasili. Samozřejmě také zůstával aktivním členem oddílu astronautů a pokračoval ve výcviku. Vesmír byl jako droga, když jste se podívali na Zemi z ptačí perspektivy, chtěli jste další dávku. 30. dubna 1982 byly oznámeny nominace na lety STS-7, -8 a -9. Každá z těchto misí měla mít své dílčí prvenství. Poslední jmenovaný let měl být prvním čistě ve prospěch vědy, přičemž v nákladovém prostoru se měl nacházet evropský vědecký modul Spacelab. A při vědomí důležitosti mise Young nominoval do velitelského křesla sám sebe. Tento let přinesl krom Spacelabu ještě několik dalších prvenství, ačkoli o ně žádný člen posádky nestál a některá se astronautům odhalila až v průběhu letu…
Téměř okamžitě po skončení lunárních misí byl Young jmenován šéfem odboru pro Space Shuttle v rámci kanceláře astronautů. Ze své pozice měl zajišťovat koordinaci mezi vývojáři a astronauty a prezentovat oběma stranám problémy a závěry, na které jedna nebo druhá strana narazila. O jeden stupínek pod ním stál TK Mattingly, coby šéf podpory kanceláře astronautů pro Space Shuttle. Youngovým nadřízeným byl šéf kanceláře astronautů Al Shepard. Ovšem Al už byl víceméně na odchodu, ve svém věku ani na okamžik nepochyboval, že už nikdy nepoletí. Když pak v prosinci 1973 Al oznámil, že v létě příštího roku odejde z NASA, nastalo hledání nového šéfa oddílu astronautů. V lednu 1974 pak padlo jméno vybraného kandidáta: John Watts Young. Ujal se své funkce nejdříve dočasně a na konci dubna byl jmenován definitivně. Tím začalo dlouhých 12 let, během kterých měl Young na starosti všechny důležité záležitosti, které se týkaly jeho kolegů: od rozhodování, kdo stráví „týden v sudu“, tedy kdo bude daný týden k dispozici médiím, přes organizaci výcviku a nábor nových členů až po jmenování
John Young se rozhlížel po fantaskní krajině za okénkem. Balvany a kameny všech tvarů vystupovaly ze zářivého povrchu vrchoviny Descartes. Kdesi za jeho zády slunce pomalu stoupalo nad obzor, tak pomalu, že jeden den tady trvá čtrnáct dnů pozemských. Teď jsou konečně tady a John mohl zapomenout na všechny problémy, které je sužovaly po cestě sem. Od problémů s tlakováním S-IVB před TLI, přes falešný poplach zablokování inerciální plošiny během letu k Měsíci, trable s anténou Orionu, až po ten příšerný okamžik, když se zdálo, že vinou ovládacího systému trysky Casperu budou muset celou misi odpískat. Zvládli to, nakonec jsou v cíli své cesty, problémy můžou hodit za hlavu. Jenže ne tak úplně shodný názor měli specialisté na Zemi. Protože měl Orion v okamžiku přistání zpoždění přibližně 6 hodin, bude třeba zahýbat letovým plánem. Původně měli Young a Duke provést první EVA hned po přistání, jenže to by znamenalo, že se všemi nutnými procedurami by byli na nohou dohromady asi devětadvacet hodin. Šestihodinové zpoždění se také zakouslo do
Apollo 13 bylo – tedy spíše mělo být – velmi zajímavou misí. Přistání v pahorkatině Fra Mauro mělo přinést vědcům více poznatků než u předchozích letů, k tomu bylo třeba přizpůsobit i trajektorii během letu k Měsíci. Místo dráhy volného návratu, která zajišťovala jistý stupeň bezpečí, měla Třináctka využít hybridní trajektorii. Velitelem byl Jim Lovell, první člověk, který se měl vydat počtvrté do vesmíru. Apollo 13 však bylo zvláštní ještě v jedné okolnosti: všude samé třináctky. Apollo 13 mělo odstartovat ve 13:13 houstonského času, do sféry měsíční přitažlivosti se mělo dostat 13. dubna. Žeby příliš mnoho třináctek najednou? Těsně před letem se začalo zdát, že všichni škarohlídi možná mají pravdu. Kvůli možné infekci spalničkami musel být vyměněn pilot velitelského modulu Ken Mattingly a jeho místo zaujal Jack Swigert, pilot záložní posádky, kterou vedl John Young. O něco později, v úterý 13. dubna, si mohli pověrčiví lidé na celém světě tiše mnout ruce se slovy: „Já jsem to říkal!“ Apollo 13 se změnilo z odvážné expedice ve prospěch lidstva a vědy v boj o život. John
V pátek 27. ledna 1967 byl John Young v kalifornském Downey, kde spolu s Tomem Staffordem a Gene Cernanem trénovali v kabině Apolla s výrobním číslem 014. Přestože Stafford, Cernan a Young byli záložní posádkou pro plánovaný let posádky Jima McDivitta na nové specifikaci Apollo Block II, reálný hardware zatím ještě nebyl hotov, proto museli astronauti vzít zavděk starší specifikací lodi. Jedině tak mohli trénovat činnost posádky v reálné kabině. Ta ovšem nestála ani za zlámanou grešli. Ten den nedokončili Stafford a spol. ani jeden simulovaný odpočet, a když Young zpozoroval na podlaze velitelského modulu kaluž glykolu, Stafford se rozhodl test odpískat. „Na Měsíc, to určitě…“, odfrknul znechuceně Young, „…tenhle kýbl šroubů nedoletí ani na orbit!“ Když pak John odšroubovával vnitřní poklop kabiny, spadl mu tento těžký kus přímo na nohu, čímž si loď, poklop a jeho tvůrci vysloužili výživnou dávku jmen, která nelze ve slušné společnosti opakovat. Jako první z lodi vylezl Tom Stafford a okamžitě se k němu přitočil jeden z techniků s tím, že má jít k telefonu. Volal jeden z astronautů nováčků Al Worden:
John Young se svým letem na misi GT-3 stal sedmým americkým astronautem a osmnáctým člověkem ve vesmíru celkově. Na konto si připsal necelých pět hodin ve vesmíru, a tato zkušenost se jemu i veliteli Gusu Grissomovi evidentně velice zamlouvala. „Bylo to skvělé, neuvěřitelné. Angličtina nemá slova, kterými bych mohl popsat tu krásu,“ odpověděl John na otázku ohledně svých pocitů. Většina novinářů na prvních tiskových konferencích si povšimla zajímavé změny v chování obou mužů. Předtím se jevili jako relativně uzavřené analytické a inženýrské osobnosti, nyní z nich však sálalo nadšení a otázky v rozhovorech neodbývali krátkými odpověďmi. John to vysvětlil jednoduše: „Myslím, že 0g udělá extroverta z každého.“ Ve všeobecném nadšení nezůstaly stranou ani rodiny obou astronautů. Manželky Grissoma a Younga i s potomstvem statečně odolávaly náporu novinářů, samozřejmě s vydatnou pomocí manželek ostatních členů astronautického oddílu. Všechny přehlídky, vítání starosty měst a večeře s místní smetánkou však nedokázaly potlačit hlad, který rostl zdánlivě každým dnem. Hlad po nových pohledech na náš domov z oběžné dráhy, hlad po alespoň pár dalších minutách ve stavu beztíže, hlad po
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
