sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V dubnu 1994 byly sestaveny týmy pro let EO-22. Do hlavní posádky byli jmenováni Gennadij Manakov a Sergej Treščov, v záložní posádce se ocitli Sergej Kričevskij a Alexandr Kaleri. Sestavy nevydržely dlouho: na začátku roku 1995 byl stažen Treščov, který vzhledem k nevalným výsledkům při přezkoušení ze znalostí systému řízení Sojuzu TM v rámci všeobecného výcviku musel některé zkoušky opakovat. Na jeho místo byl od 21. února 1995 dosazen Pavel Vinogradov. Tím však změny nekončily. V červnu dostal stopku od lékařů Sergej Kričevskij. Na jeho místě se ocitl Valerij Korzun. Pokud si vážený čtenář toto jméno matně vybavuje, není to náhoda. V březnu 1992 byl Valerij stažen ze záložní posádky EO-12 kvůli překročení limitu výšky vsedě. Tehdy z toho bylo velké pozdvižení, protože fakt, že se na takto zásadní věc přišlo až poté, co Korzun v červenci 1989 absolvoval všeobecný výcvik a navíc byl na jaře 1991 jmenován na neuskutečněnou misi s kazašským kosmonautem (tento let byl nakonec zkombinován s letem rakouského kosmonauta), nedělal příliš dobré renomé lékařům. Nicméně Korzun byl kvalifikovaným členem
V průběhu expedice EO-21 proběhlo několik změn v časovém plánu. Jedním z nich bylo prodloužení pobytu Onufrijenka a Usačova o několik týdnů. Prapůvodní záměr byl provést výměnu posádek v první červencové dekádě. Znamenalo to, že Shannon Lucid, pro kterou měl přiletět raketoplán Atlantis v rámci mise STS-79, bude nějakou dobu pracovat s novou posádkou. Na Zem se měla vrátit o měsíc později než její dva ruští kolegové. V průběhu května se však začaly objevovat zvěsti o tom, že Onufrijenko s Usačovem si svůj pobyt prodlouží do přelomu srpna a září. Přestože na kosmonauty už začal doléhat stesk po domově, prodloužení se nebránili. Byli o něm už předem zpraveni prostřednictvím soukromých dopisů od kolegů kosmonautů, proto pro ně oficiální oznámení nebylo překvapením. Vypadalo to, že Shannon Lucid tak své dva přátele bude čekat na Zemi. Nikdo v té době ještě netušil, že problémy s motory SRB u startovní sestavy raketoplánu oddálí také start amerického stroje a Shannon se tím pádem nakonec přeci jen zdrží na stanici déle, než Onufrijenko a Usačov. Na konci května však byl zatím program EO-21
23. duben 1996 byl pro všechny, kteří byli nějakým způsobem svázáni s orbitální stanicí Mir, malým svátkem. Do vesmíru se vydával modul 77KSI „Priroda“, poslední dílek do skládačky modulárního komplexu. Připojením Prirody ke stanici se měl završit proces jejího budování, který měl původně trvat pouze dva až tři roky, ale vlivem hlubokých změn v geopolitické situaci a tím i v ruském kosmickém průmyslu se natáhl na celou dekádu. Přes všechna zpoždění, škrty a osekané plány však měli být ruští tvůrci stanice na co hrdí – příletem Prirody bude kolem Země obíhat cvalík o hmotnosti 128 980 kg, na dlouhou dobu největší a nejtěžší pilotované kosmické těleso vyrobené lidskou rukou (nepočítaje v to soulodí obsahující nosnou raketu nebo její část). Ovšem nejprve musela Priroda k Miru doletět. Lehkou nervozitu vzbuzoval její energetický systém, který se nespoléhal na solární panely, jako tomu bylo u předchozích modulů, ale na jednorázové baterie. A obavy se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Bezprostředně po oddělení od nosné rakety mělo být všech 168 baterií připojeno k hlavní sběrnici a modul měl ožít. Jenže podle
Stanice Mir měla být původně dokončena na začátku devadesátých let a počítalo se s pěti doplňkovými moduly připojenými k základnímu bloku. Ovšem ještě několik let po plánovaném dokončení nebyl komplex hotov. Na jaře 1996 Mir sice krom základního bloku sestával z pěti dalších modulů, ovšem jeden z nich, Dokovací modul, byl „neplánovaným dítětem“ rusko-americké spolupráce a kotvil na konci modulu Kristall. Jeden radiální port přechodového úseku základního bloku na svůj modul stále čekal. Teprve až tento modul přiletí, budou moci tvůrci stanice prohlásit její budování za dokončené. Po modulu zaměřeném na astronomické a astrofyzikální pozorování, modulu určeném pro dotvoření zázemí pro posádky a experimenty, modulu s pokročilými materiálovými a biochemickými experimenty a modulu pro pozorování zemského povrchu a atmosféry měl nyní ke stanici zamířit modul určený pro průzkum přírodních zdrojů, lékařské experimenty, sledování atmosféry a prostředí nejen kolem Země, ale i kolem samotného Miru. Hmotnost stanice se měla jeho příletem vyšplhat téměř na 130 tun a do pokročilé fáze stavby Mezinárodní vesmírné stanice bude Mir držet rekord v kategorii nejtěžšího a největšího člověkem vyrobeného objektu ve vesmírném
21. března 1996 se z rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odpoutala startovní sestava s raketoplánem Atlantis. Tento stroj již potřetí mířil ke stanici Mir, tentokrát měl jeho let zahájit nepřetržitou více než dvouletou periodu přítomnosti amerických astronautů na ruské stanici. Tím, kdo měl tento maraton odstartovat, byla Shannon Lucid, zkušená astronautka, která předtím do vesmíru cestovala již čtyřikrát a byla členkou původního náboru pro program Space Shuttle v roce 1978. Už tehdy se Shannon lišila od ostatních dam z tohoto náboru tím, že se neúčastnila zákulisních dostihů o to, kdo bude první americkou ženou ve vesmíru. Podle pamětníků se prostě zabývala svojí prací a na politiku zvysoka kašlala. Její klidná a veselá povaha jí však přinesla velkou oblibu mezi kolegy a svým způsobem „maminkovský“ přístup byl pro posádky, v nichž figurovala, nenápadným, přesto však velkým pozitivem. Aniž to NASA tušila, v osobě Shannon Lucid měla téměř ideální kandidátku pro dlouhodobý pobyt na Miru. Kandidátku, která byla zvyklá tvrdě pracovat a současně o tomto faktu nikde nerozhlašovat, kandidátku která problémy řešila nejraději sama a pokud
Když byly na jaře 1994 skládány posádky k misi EO-19, na místě náhradníků se ocitlo duo Jurij Onufrijenko a Jurij Usačov. Pokud by byly bývaly dodrženy ruské tradice, znamenalo by to, že dostanou šanci během následující expedice a stanou se hlavní posádkou pro EO-20. Ovšem dvacátá expedice se lehce vymykala standardům, protože se nesla ve znamení dlouhodobého letu astronauta ESA, se kterým trénoval jiný tým kosmonautů. Onufrijenko a Usačov však nebyli zapomenuti – jejich šance měla přijít v podobě expedice EO-21. Jejich dubléry byli jmenováni Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin. Tyto dvě ruské dvojice však neměly trénovat samy. Expedice EO-21 se měla překrývat s druhým „incrementem“, tedy dlouhodobým pobytem amerického astronauta na Miru. 25. ledna do Střediska pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném městečku dorazila americká dvojice kandidátů na tento let: Shannon Lucid a John Blaha. Shannon byla zkušenou astronautkou, která byla členem prvního náboru pro program Space Shuttle a dosud se do vesmíru na palubě raketoplánů podívala čtyřikrát. John Blaha byl rovněž zkušeným matadorem se čtyřmi odlétanými misemi, z toho dvakrát
Modul 77KSI, který posléze proslul pod názvem Priroda, měl být posledním modulem určeným pro orbitální stanici Mir. Jeho připojením měla být kompletace stanice završena. Původní datum startu 77KSI bylo předběžně naplánováno na počátek roku 1992. Jenže ještě předtím, než mohl být modul dokončen, přišel kolaps Sovětského svazu a vinou katastrofálního nedostatku financí se z plánovaného přírůstku ke stanici stal mrtvý trup přikrytý plachtou v jedné z hal Chruničeva. Naděje na vzkříšení přišla až s Američany. Ti souhlasili s tím, že poskytnou finance na dohotovení dvou zbývajících modulů (krom 77KSI na své znovuzrození čekal také modul 77KSO „Spektr“) výměnou za možnost vybavit je svou aparaturou. Pro 77KSI se začalo blýskat na lepší časy. Start nově vybaveného modulu měl proběhnout 10. března 1996 a ke spojení s Mirem mělo dojít 15. března. Ovšem problémy s testováním 77KSI v dílnách RKK Energija znamenaly odložení termínu startu o dva týdny. Tady ovšem vznikala kolize s americkou misí STS-76, která měla jít ve šlépějích misí STS-71 a STS-74. Raketoplán měl u Miru pobývat od 23. do 28. března. Pokud by se 77KSI měl
V Americe bylo krátce po půlnoci 15. listopadu 1995 a Moskva se již začala pomalu probouzet, když se začalo odehrávat závěrečné dějství orbitálního baletu, během nějž se měl raketoplán Atlantis již podruhé připojit k ruské stanici Mir. Americký stroj se v tu dobu nacházel zhruba 15 km za stanicí a jeho posádka navázala spojení s palubou Miru. V půl sedmé ráno moskevského času se vzdálenost začala snižovat a současně posádka Atlantisu přemístila robotickou paži do polohy, kde nepřekážela nadcházejícímu spojení. Současně měla kamera na „lokti“ paže zprostředkovávat boční pohled na proces spojování DM a stykovacího uzlu modulu Kristall. V 8:04 se Atlantis nacházel ve vzdálenosti necelých 100 metrů přímo pod Mirem a Ken Cameron převzal řízení raketoplánu čistě do svých rukou. Oproti Hootu Gibsonovi měl Cameron poměrně mizerný výhled, protože mu v něm bránil dokovací modul. Tím pádem musel velitel STS-74 vzít zavděk pohledem na monitor, kam byl přenášen záběr z kamer umístěných jak uvnitř DM, tak na jeho povrchu a také z kamery na robotické paži. Navíc byl připraven příruční laserový dálkoměr, jehož paprsek
Když byl v sedmdesátých letech připravován společný sovětsko-americký let později známý jako „Sojuz-Apollo“, před mezinárodním týmem stálo mnoho překážek, jež bylo nutné překonat. Jedním z problémů byl rozdílný přístup k zajištění životních podmínek na Sojuzu a Apollu a z toho vyplývající rozdíly ve složení a tlaku atmosféry na těchto lodích. Zatímco posádka v Sojuzu pracovala v kyslíko-dusíkové atmosféře při tlaku běžném pro pozemské podmínky, Američané vsadili na čistě kyslíkovou atmosféru, která dovolovala udržovat přibližně třetinový tlak oproti tomu pozemskému. Je jasné, že po spojení Sojuzu a Apolla by nebylo možné přejít z jedné lodi do druhé bez vážných zdravotních rizik, která mohla vyústit až ve smrt posádky v důsledku dekompresní nemoci. To by ovšem vyžadovalo nejprve otevřít příklopy mezi loděmi, což by při rozdílu tlaků byl těžký oříšek. Nakonec celou záležitost elegantně vyřešil stykovací modul, který s sebou vezlo Apollo. V tomto modulu byla před přechodem posádky z jedné lodi do druhé pomalu vyrovnávána atmosféra tak, aby kosmonauti a astronauti nedoznali újmy. Asi nikoho by tehdy nenapadlo, že po dvaceti letech přijde podobné zařízení opět na
Stanice Mir byla v polovině devadesátých let jedinou platformou, na níž bylo možné provádět dlouhodobé experimenty pod přímou lidskou kontrolou. Oproti americkým raketoplánům, které nabízely let maximálně zhruba dva týdny dlouhý, byl Mir ideálním prostředkem pro plnění letového plánu o délce několika měsíců či let. To bylo pochopitelně lákavé nejen pro ruské výzkumníky, ale také pro jejich kolegy z mnoha zemí světa. Proto se také na palubě Miru vystřídalo mnoho „internacionálů“. Svá želízka v ohni měla i evropská agentura ESA, která s ruskými protějšky spustila program s názvem Euromir. V polovině roku 1993 začala výcvik pro tento program čtveřice mužů: Němci Ulf Merbold a Thomas Reiter, Švéd Christer Fuglesang a Španěl Pedro Duque. Merbold byl následně vybrán pro uskutečnění prvního letu v rámci programu, přičemž jeho dublérem byl Duque. Reitera a Fuglesanga pak čekal druhý let Euromiru. Zatímco Merboldova mise Euromir 94 trvala přibližně měsíc, druhý let nazvaný Euromir 95 měl svou délkou kopírovat délku ruských expedic. Naplánována byla mise trvající zhruba 135 dní. Zprvu byl hlavním kandidátem pro let Christer Fuglesang s tím,
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
