Štítek ‘mikrogravitace’

Vesmírná technika: Výzkum v pádových věžích, parabolických letech a výškových raketách

VT_36_2021

Ne každý vědecký experiment vyžadující prostředí mikrogravitace musí za každou cenu letět na oběžnou dráhu. Možnosti jsou pestré a vždy záleží na potřebách konkrétního experimentu. V minulých dílech jsme si stručně představili tři pozemní prostředky k navození podmínek snížené gravitace či mikrogravitace. Dnes se zaměříme na rozdíly mezi nimi, rozebereme si výhody a nevýhody jednotlivých typů a také si řekneme, které metody se hodí pro které vědní obory.

Vesmírná technika: Parabolické lety letadel

VT_2021_32

Stav mikrogravitace či snížené gravitace můžeme na Zemi navodit mnoha různými způsoby. Každý z nich má své výhody, ale i nevýhody. Letadla letící po takzvané parabolické dráze sice nenabídnou pravou mikrogravitaci, pouze sníženou gravitaci, ale zase mohou mít na palubě posádku, která experiment obsluhuje, experimenty mají k dispozici hodně místa a jsou tu i další výhody. Není tedy divu, že tohoto prostředku využívají různé kosmické agentury.

Vesmírná technika: Pádová věž ZARM v Brémách

VT_2021_31

Relativně blízko od českých hranic se nachází naprosto unikátní výzkumné centrum světové úrovně pádová věž ZARM, kterou bychom našli v německých Brémách. Zmíněná unikátnost tkví především ve dvou parametrech – délce navozeného stavu mikrogravitace a také kvalitě tohoto stavu. Za určitých podmínek totiž v tomto betonovém tubusu, který geniálně využívá fyziku, může být navozena mikrogravitace o celý řád lepší, než je na palubě Mezinárodní kosmické stanice ISS!

Vesmírná technika: Pádové věže

Pádové věže či šachty jsou skvělou možností, jak mohou vědci na zemi simulovat krátkodobé účinky mikrogravitace či snížené gravitace. Jde o stavby vysoké (či hluboké) několik desítek až stovek metrů, ve kterých může stav mikrogravitace při volném pádu trvat od zlomků sekundy po několik sekund. To sice nevypadá jako mnoho, ale existuje hodně experimentů, kterým to stačí.

Vesmírná technika: Úvod do problematiky mikrogravitace

VT_2021_29

Slovíčko mikrogravitace popisuje stav, který je pro mnoho lidí synonymem s označením „stav beztíže“. Mezi oběma výrazy je však rozdíl. Kromě jeho vysvětlení a popsání si ukážeme, proč se mikrogravitaci říká právě mikrogravitace a zda je možné jí dosáhnout pouze na oběžné dráze. Celé téma je komplexní a rozsáhlé, proto je v tomto videu pouze stručný úvod do problematiky. Ocenili bychom, pokud byste v komentářích vyjádřili své názory na pokračování tohoto tématu.

Na palubě Vomit Comet

Na palubě Vomit Comet

Jako Vomit Comet jsou obecně přezdívány letouny, ve kterých astronauti mohou nacvičovat činnosti v simulovaném prostředí mikrogravitace během krátkých parabolických letů. Původně tato přezdívka vznikla pro konkrétní letoun NASA koncem 50. let. Byl jím dvoumotorový turbovrtulový Convair C-131 Samaritan a první lidé, kteří „blicí kometu“, jak lze přezdívku přeložit, doslova pokřtili, byli astronauti programu Mercury a jejich podpůrný tým. Tento levný a dostupný simulátor stavu beztíže se osvědčil a proto je dnes ke stejnému účelu používána řada letounů po celém světě. NASA naposledy provozovala McDonnell Douglas C-9B Skytrain II a od roku 2015 využívá služby společnosti Zero-G, která vlastní upravený Boeing 727-200 přezdíváný G-Force One. Kanadská kosmická agentura naproti tomu používá lehký proudový letoun Falcon 20, který je však pro výcvik astronautů příliš malý a tak se používá pouze pro výzkum. A konečně Evropská kosmická agentura používá Airbus A310, který má na starosti společnost Novespace spadající pod francouzskou CNES. Novespace nabízí své lety i pro komerční účely a turismus a právě na palubě jejich letounu zažil světoznámý fyzik a popularizátor Derek Muller fascinující let.