BlackSky
Společnost BlackSky 11. srpna oznámila víceletý kontrakt, v jehož rámci poskytne mezinárodnímu zákazníkovi nepřetržité monitorování z vesmíru a garantované i na vyžádání prováděné zadávání úkolů satelitům.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost BlackSky 11. srpna oznámila víceletý kontrakt, v jehož rámci poskytne mezinárodnímu zákazníkovi nepřetržité monitorování z vesmíru a garantované i na vyžádání prováděné zadávání úkolů satelitům.
Představitelé NASA uvádějí, že jsou přesvědčeni o realizaci plánů vypustit do konce roku 2028 demonstrační misi s jaderným elektrickým pohonem. Uvedli to poté, co navštívili národní laboratoř, která pro tuto misi staví jaderný reaktor.
Firefly Aerospace uvádí, že zaznamenává silný zájem o své nosné rakety a navyšuje jejich výrobu, tyto snahy se však zatím nepromítly do zvýšení frekvence startů.
Litevská společnost Astrolight, která se zabývá laserovou komunikací ve vesmíru, podepsala memorandum o porozumění se společností ATMOS Space Cargo. Cílem je demonstrovat optické komunikační spojení za letu mezi návratovým kosmickým zařízením a družicí na oběžné dráze.
Většinový vlastník společnosti Rocket Factory Augsburg je i přes neúspěch při testování stále přesvědčen, že společnost letos uskuteční svůj první pokus o orbitální start.
Společnost Kepler Communications plánuje v roce 2028 vypustit své družice nové generace pro optický přenos dat na připravované raketě Neutron od společnosti Rocket Lab. Půjde o jednu z několika misí, které má kanadský provozovatel naplánované na rok 2028.
Společnost Rocket Lab uvedla, že vyvinula kontejnerizovaný odpalovací systém pro své rakety Electron a HASTE. Cílem je usnadnit provoz těchto nosičů i z míst mimo stálé startovací základny společnosti a nabídnout vojenským zákazníkům více možností pro orbitální a hypersonické testovací mise.
Dceřiná společnost společnosti Redwire, která se zabývá biotechnologiemi a farmaceutickými aplikacemi ve vesmíru, podepsala dohodu o přepravě výzkumných nákladů pro výzkum v mikrogravitaci na palubě zařízení Starfall společnosti SpaceX.
Společnost Katalyst Space Technologies , která vyvinula družici určenou ke zvýšení oběžné dráhy observatoře SWIFT agentury NASA, uvedla, že se jí daří pokročit v řešení problémů, které postihly družici.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
I kdyby člověk skočil z mostu či komína nebo vypadl z letadla, kvůli odporu vzduchu nikdy nezažije pravý pocit „volného pádu“ (nebo také „stavu beztíže“), jaký zažívají astronauti na oběžné dráze. Tento vjem se dá v pozemských podmínkách simulovat pouze za pomoci letu zvlášť upraveného letadla po parabolické dráze. V rámci mise Zero-G se 30. března takové zkušenosti dostalo i Elišce Svobodové, studentce Gymnázia Chodovická v Praze. Jaký to je pocit? Jak probíhal výcvik? To všechno i více nám prozradí ona sama v této přednášce, která byla pronesena na půdě Czech Mars Society. Autorem anotace je Ondřej N. Karpíšek. Více informací o projektu můžete nalézt na stránkách: https://ceskacestadovesmiru.cz/Zero-G.
Život na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) je nejen fascinujícím dobrodružstvím, ale i náročnou zkouškou lidského organismu. Astronauti zde prožívají podmínky, které pozemšťan nikdy neokusí: mikrogravitaci, uzavřené prostředí, vysokou zátěž a neustálé ohrožení kosmickým zářením. Následující text přináší přehled nejčastějších zdravotních problémů, s nimiž se posádky na ISS potýkají.
Britská startupová firma Gravitilab, poprvé provedla experiment, v rámci kterého bylo účelem vytvořit prostředí mikrogravitace. Ne ale za pomoci pádové věže, nebo suborbitální rakety. Gravitilab vsadila na daleko levnější způsob, a tím je dron. Výhoda tohoto řešení spočívá především v tom, že dron se speciálním pouzdrem, ve kterém jsou umístěny vědecké experimenty, je možné vypustit prakticky odkudkoliv. Tento první test firma provedla na vojenském letišti Predannack v jizozápadní Anglii. Dron se speciálním shozovým pouzdrem vystoupal přibližně do výšky šesti set metrů, kde bylo pouzdro uvolněno a začalo padat k zemi. Po více jak pěti sekundách, co na náklad působila mikrogravitace, byl vystřelen padák a pouzdro bezpečně dosedlo na zem.
Ne každý vědecký experiment vyžadující prostředí mikrogravitace musí za každou cenu letět na oběžnou dráhu. Možnosti jsou pestré a vždy záleží na potřebách konkrétního experimentu. V minulých dílech jsme si stručně představili tři pozemní prostředky k navození podmínek snížené gravitace či mikrogravitace. Dnes se zaměříme na rozdíly mezi nimi, rozebereme si výhody a nevýhody jednotlivých typů a také si řekneme, které metody se hodí pro které vědní obory.
Stav mikrogravitace či snížené gravitace můžeme na Zemi navodit mnoha různými způsoby. Každý z nich má své výhody, ale i nevýhody. Letadla letící po takzvané parabolické dráze sice nenabídnou pravou mikrogravitaci, pouze sníženou gravitaci, ale zase mohou mít na palubě posádku, která experiment obsluhuje, experimenty mají k dispozici hodně místa a jsou tu i další výhody. Není tedy divu, že tohoto prostředku využívají různé kosmické agentury.
Relativně blízko od českých hranic se nachází naprosto unikátní výzkumné centrum světové úrovně pádová věž ZARM, kterou bychom našli v německých Brémách. Zmíněná unikátnost tkví především ve dvou parametrech – délce navozeného stavu mikrogravitace a také kvalitě tohoto stavu. Za určitých podmínek totiž v tomto betonovém tubusu, který geniálně využívá fyziku, může být navozena mikrogravitace o celý řád lepší, než je na palubě Mezinárodní kosmické stanice ISS!
Pádové věže či šachty jsou skvělou možností, jak mohou vědci na zemi simulovat krátkodobé účinky mikrogravitace či snížené gravitace. Jde o stavby vysoké (či hluboké) několik desítek až stovek metrů, ve kterých může stav mikrogravitace při volném pádu trvat od zlomků sekundy po několik sekund. To sice nevypadá jako mnoho, ale existuje hodně experimentů, kterým to stačí.
Slovíčko mikrogravitace popisuje stav, který je pro mnoho lidí synonymem s označením „stav beztíže“. Mezi oběma výrazy je však rozdíl. Kromě jeho vysvětlení a popsání si ukážeme, proč se mikrogravitaci říká právě mikrogravitace a zda je možné jí dosáhnout pouze na oběžné dráze. Celé téma je komplexní a rozsáhlé, proto je v tomto videu pouze stručný úvod do problematiky. Ocenili bychom, pokud byste v komentářích vyjádřili své názory na pokračování tohoto tématu.
Jako Vomit Comet jsou obecně přezdívány letouny, ve kterých astronauti mohou nacvičovat činnosti v simulovaném prostředí mikrogravitace během krátkých parabolických letů. Původně tato přezdívka vznikla pro konkrétní letoun NASA koncem 50. let. Byl jím dvoumotorový turbovrtulový Convair C-131 Samaritan a první lidé, kteří „blicí kometu“, jak lze přezdívku přeložit, doslova pokřtili, byli astronauti programu Mercury a jejich podpůrný tým. Tento levný a dostupný simulátor stavu beztíže se osvědčil a proto je dnes ke stejnému účelu používána řada letounů po celém světě. NASA naposledy provozovala McDonnell Douglas C-9B Skytrain II a od roku 2015 využívá služby společnosti Zero-G, která vlastní upravený Boeing 727-200 přezdíváný G-Force One. Kanadská kosmická agentura naproti tomu používá lehký proudový letoun Falcon 20, který je však pro výcvik astronautů příliš malý a tak se používá pouze pro výzkum. A konečně Evropská kosmická agentura používá Airbus A310, který má na starosti společnost Novespace spadající pod francouzskou CNES. Novespace nabízí své lety i pro komerční účely a turismus a právě na palubě jejich letounu zažil světoznámý fyzik a popularizátor Derek Muller
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.